Zase ten pošmourný nedělní podvečer bez smíchu Kačenky, bez jejích vtipných průpovídek, bez jejího líbezného usínání. Jdu uklízet. Protože veškerý úklid, včetně mytí nádobí, je pro mě ztrátou času, kterého mám tak málo, když jsem s Kačenkou.

Přes týden mám času fůru, ale o víkendu jednou za 14 dní mi chybí. Uteče vždycky tak rychle. Přál bych si neřešit čas. Mít Kačenku ve vaničce denně, denně jí uspávat pohádkami a denně jí vozit do školky. Jako dřív.

 

Včera jsme měli 13. výročí seznámení s manželkou.

Nejhezčí den mého života. Ještě teď cítím to štěstí, kterým jsem byl na hodně dlouhou dobu zaplaven. Bylo to jako splněný sen, jako naplnění smyslu života. Něco, co se jen tak neprožívá. Pamatuji si všechno přesně do detailů a i když se bráním vzpomínkám, nejde to vymazat. Takový den bývá nejkrásnějším prostě už na celý život. Protože mi dal lásku, protože mi dal nejhezčí holku v ulici, protože mi dal naší dceru a tolik let zážitků, které jsem mnohdy zapomínal nazývat šťastnými, přestože šťastnými byly.

 

V červnu, kdy jsem je musel opustit, jsem si myslel, jak jsem nešťastný. Ale utíkal jsem z reality ve druhé identitě, která řešila jen svoje problémy, které (kupodivu) řešit šly, což mě naplňovalo a hnalo dál. Na druhou stranu čím víc jsem se vzdaloval manželce i Kačence, tím hůř mi bylo, až se to někdy koncem srpna 2012 přehouplo do stesku po rodině a má druhá identita zanikla.

 

Teď teprve vím, co je to být nešťastný. Zase ten svíravý pocit u srdce, zase ty bezesné noci. To nejsou noci. To jdou děsy. Nemůžu takhle dál.

 

Dnes mi Kačenka během dne řekla, ať si lehnu, že mě očaruje (jako víly Winx, protože ona by chtěla být jednou z nich). Měl jsem zavřít oči a jednu ruku mi položila na hlavu, druhou na srdce a takhle mě posílala energii. Přesně věděla, co mě bolí, aniž bych cokoliv říkal a přestože jsem to na sobě nikdy nedal znát. Její dotek byl tak silným, že jsem z něj ještě teď nabitý. Ona je úžasná.

 

Přesto jsem celou noc nespal.

Budily mě děsy z práce.

Celou noc jsem posílal někam sanitky, šílel z toho, že se nevracejí včas a do toho padaly další a další převozy, které byly vždy různým směrem a akutně „teď hned“! V úterý je tolik převozů, že se to nedá zvládnout včas. Nervuju se z toho, protože vůči té práci cítím zodpovědnost. Cítím jí i vůči mé šéfce, která je teď v Americe na dovolené až do půlky března a než odjela tak mi řekla: „Tomáši, všechno se mnou klidně řešte přes maily. Já vám budu maximálně nápomocna.“ Teď mi došlo, co tím myslela. V úterý mi totiž končí zkušební doba. To je poslední den, kdy můžu jen tak z ničeho nic položit tužku na stůl a jít. Čili nenervovat se. Být v klidu. Zase klidněji usínat. Ale jak dlouho – bez práce?

Jenže to já nemůžu. Jsem v šachu. Potřebuji dojet zkušebku a okamžitě zažádat o hypotéku, jinak přijdu o tenhle byt.

Nemůžu ho prodat, protože co se tím vyřeší? Momentální finanční situace? A jak budu později v budoucnu řešit otázku bydlení pro rodinu? Nechci zůstat na věky sám! To si to raději vyřeším takhle. Smlouvu mám na dobu určitou do konce června, takže… to musím vydržet a jediné, co mě dnes trochu uklidnilo bylo to, že si do té doby zkusím najít jinou práci. V té původní v obchodě, kam jsem se chtěl vrátit, zatím nic volného není, i když jsem první v pořadí (jak říká oblastní manažer).

Nejde o ty nervy z práce jako takové. Jde o ty nervy z té důchodkyně, která na mě opět křičí, bouchá do stolu, nervuje všechny okolo…trošku hysterie, trošku fašismus (jak řekla jedna uchazečka o místo dispečerky po pár dnech s ní, kdy bouchla dveřmi a odešla, že v takovém kolektivu pracovat nebude). Jo, chápu jí. Jenže já nemám na výběr. A tak nespím.

Stýská se mi a do toho se nervuju. Chybí mi Kačenka, chybí mi manželka, chybí mi rodina… a pak ty starosti s bytem, utáhnu to? Dostane manželka peníze brzy? A do toho ta pitomá práce, ze které je mi denně špatně.

 

Myslel jsem si, že to překonám, že se nad tím povznesu, že to snesu, když zatnu zuby. Ale je to čím dál horší.

 

V úterý se jdu zase pokusit dostat k doktorce pro nějaké prášky. V úterý má totiž odpolední ordinaci pro pracující a minule měla zrovna dovolenou.

 

Je to pořád dokola.

Jsem unavený a ospalý, tak se těším do postele, ale jak si lehnu, tak kolem mě začnou lítat všecky ty děsy. Když už to tělo nevydrží a fakt usne, tak se za hodinu vzbudí. A za další znovu a znovu a ve čtyři ráno už neusnu vůbec. Takže jsem nevyspalý a těším se, jak se večer zase vyspím… V noci je mi blbě, ráno je mi ještě hůř. Nemám přes den vůbec chuť k jídlu, nemůžu jíst. Nejím ani skoro nepiju, protože prostě nechci a nemám chuť. Připadám si během dne jak vycuclý a do toho mě ještě dodělává ta důchodkyně, nezvládnutelné úterní sestavy převozů, kde vše co udělám, je špatně, jsem neschopný, neumím se rozhodnout, poradit si… zkrátka od listopadu, kdy jsem tam nastoupil, jsem neslyšel jedinou pozitivní připomínku. Jen samá kritika, bouchání do stolu, pohlavky!

 

Asi po měsíci od nástupu jsem zvedl telefon v momentě, kdy kolegyně zase křičela a najednou od té sestry, co chtěla nahlásit převoz slyším poznámku: „Ježiši tam u vás je zase nepřátelská atmosféra!“

No divil jsem se. Jak „zase“?

Jo „zase“.

Ta je tam pořád.

Řidiče, kteří mají krátkou směnu od 7 do 12 nesmím pouštět na oběd, přestože na něj mají nárok. Blbost! A žádný z nich obvykle nejde domů tak, jak má v rozpisu směn, ale končí o hodinu, dvě, tři i čtyři později! Přesčasy? Přežitek. Mažemeee… ostatně jako dnes všude. Nespokojení řidiči (na jejichž straně jsem asi hold víc než na straně mého zaměstnavatele, ačkoli by to mělo být naopak – ale to je dané mojí minulostí – vždy jsem byl na straně zaměstnanců – už jako zprostředkovatel práce nebo jako personalista), stres na pracovišti, důchodkyně… to všechno jsou věci, které (ač se šéfová snaží sebevíc) dělají z této práce práci nesnesitelnou…

 

Změnil jsem tedy názor. Přesto v úterý nemůžu jít a položit tužku na stůl.

Zrovna v pátek jsem četl článek, že je nejvíce nezaměstnaných od r. 1933!

Hrůza.

 

Nebudu-li mít práci, nebudu mít tenhle byt. Získám-li hypotéku a budu mít tenhle byt, ale ztratím práci, ztratím i tenhle byt, protože jím budu ručit bance.

 

A do toho stesk po Kačence, nevyspalost, žádný světlý bod (kromě toho pátečního jednou za 14 dní, kdy si jedu pro Kačenku) v mém životě… Občas mě udělá radost, kdy zajdu k mamce, která mě pozve na nějakou dobrotu. Přestože nemám chuť, nedá se nakonec odolat.

 

Takže v úterý (pokud ho v práci vůbec přežiju), zajdu si pro prášky na stesk.

 

A chci, aby mi bylo všechno jedno.

 

Jde to vůbec?

 

Kdyby to bylo tak jednoduché, tak už by to brali všichni…

 

Ach jo.

 

Chci si dát už konečně svůj život do pořádku. Náš život…

Vedle mě v posteli leží malá, spokojeně oddechuje, ještě jí pohladím, zhasnu, uklidím knížku s pohádkama a uvědomím si, jak je mi dobře. Jak jsem šťastný a jak klidně zavírám oči a spokojeně usínám, jakobych nikdy žádné trápení neměl. Kam se hrabe tisíc Xanaxů a Lexaurinů! Ani jeden nedokáže to, co moje Kačenka.

 

Bohužel je tenhle stav jen 4 dny v měsíci.

 

Když jsem dnes Kačenku vracel mamince, pokusil jsem se s ní domluvit, že bych si jí aspoň jednou týdně ve školce vyzvedl. A byl zase oheň na střeše. Že jí používám proti ní (manželce), že bude mít zamotanou hlavu, že takhle je to lepší… a zase ses začala mračit, přitom o víkendu jsem Tě v telefonu, když jsme probírali Kačenky spaní, poprvé od 4.6.12 slyšel zasmát! Věděl jsem, že budeš v pohodě, protože byla sobota dopoledne a to nikdo nic nemusí.

 

Když jsi zabouchla s Kačenkou dveře, nemohl jsem kvůli tomu tíživému pocitu u srdce ani nastartovat, abych odjel. Na auto se snášel sníh a přál jsem si v tu chvíli, abych tu celý na věky zapadal. Díval jsem se skrz ty tající vločky na okně na oranžové světlo lampy, co nám vždycky svítila do pokoje, ve kterém jsme všichni tři spokojeně spávali. Nepotřeboval a nemohl jsem odjet, protože vše, co potřebuji, je tady. Ale nejhorší byla ta představa, že Kačenku uvidím zase až za 14 dní.

Nestačí mi to.

Říkáš, že to je můj problém, že tady jde o Kačenku a kvůli mě jí přeci nebudu motat hlavu. Mám si dojít pro lepší prášky. Posíláš mě k psychologovi, jako jsi chodila Ty. Říkáš, že konečně vidím, jak Ti bylo, když jsi ty prášky musela brát Ty. Nevěděl jsem, že je bereš. Nemluvili jsme už spolu o tom. Nechci Xanax ani žádné jiné svinstvo. Chci Kačenku. Ale nemůžu jí chtít jen proto, aby bylo líp mě. Nevím, co mám dělat. Když zajdu k psycholožce, bude prosazovat střídavou péči. Ale ta je dobrá akorát tak pro rodiče. Dítě lítá zmateně od mámy k tátovi a přitom chce mít oba. Nejsem si jist, zda mi je zrovna psycholožka schopna pomoct.

 

Člověk by se dokázal odprostit od manželky, když ho bude roky tak tvrdě, nesnesitelně a necitlivě odmítat, ale od vlastního dítěte to nejde.

 

Čeká mě život, kdy budu se svojí milovanou dcerkou jen 4 dny v měsíci. 48 dní v roce, místo 365ti!

 

Když jsem po půl hodině konečně mohl nastartovat, že jsem už zase mohl koukat a dojel domů, hned jak jsem otevřel dveře bytu,

slyšel jsem její smích, který mě léčí,

přeskočil žirafu, u které s dobrůtkami klečí,

sešel jsem po schodech z polštářů,

a ve vaně uslyšel: „Koukni co dokážu!“

 

Smyl z vany některé její vlásky,

a s každým objetím plným lásky,

složil její deku, co byl z ní domeček,

uklidil zpátky proutěný zvoneček.

 

A víly Winx mi tu kolem hlavy létají,

v duhových barvách svou přítelkyni hledají,

tu s křídly z papíru, co si je sama vyzdobila,

a ani chviličku, ani maličko, mě tu nezlobila.

 

Všechny ty stopy její fantazie,

jejích úsměvů,

jejích slůvek,

vtípků,

doteků

a kouzelných hůlek,

zapomenuté složené maminčino pyžamo v posteli,

a koláč s kakaem, co je na něj tak pyšná,

banánová pěna do koupele,

nový kartáček na zuby a kelímek – nejlepší hračka do vany,

a taky nafouknutý pytlík a talířek s hrníčkem její zmrzliny,

hlaďounká ručička s jizvičkami, co už jsou minulostí,

fotka s culíčky,

a pytel posmrkaných kapesníků…

 

Kam se hrabe tisíc Lexaurinů…

 

4 dny měsíčně tohoto štěstí stojí za život na téhle planetě.

 

Zbylých 26 dní s vystresovanou důchodkyní v práci,

stresem, že přijdu o byt,

černými sny, které mě budí,

steskem, který mě nedá spát,

strachem, jak vyjít s pětistovkou měsíčně,

a těšením se na ty 4 dny v měsíci,

je život,

který se nedá srovnat s tím předešlým,

ale nemám na výběr.

 

Naštěstí se člověk jednou tak unaví,

že na pár hodin usne…

 

A pak všechno znovu.

 

Dobrou.