Venku leje jako z konve. Za půl hodiny bude půlnoc. Poslouchám si své oblíbené rádio a vkládám sem tenhle obrázek z titulní strany časopisu, který chodí všem zaměstnancům obchodu na celém světě, v jednom z nichž pracuji i já:

 

 

Ten obraz není moc ostrý, protože je to focené mobilem (scanner mám bohužel ve starém bytě), ale jak ten náš podnikový časopis vyjde elektronicky, tak tu fotku vyměním za ostřejší. I tak je to ale vidět. Pěkně mě to naštvalo!

 

Jak píší v tiráži, ta slečna se jmenuje Michaela a pracuje v tomtéž obchodě co já, ale ve Švédsku a jako prodavačka! To je ta nejnižší funkce. Jenže čeho jsem si všimla hned (a tady to není tak poznat, i když trochu jo), byly její úžasně udělané krásné pěstěné dlouhé nehty namalované do modra s kytičkama!

 

Twl to je na mě moc. Nejde tu o závist, ale o něco jiného.

 

Celé dva roky jsem viděla nehty mých kolegyň – taky prodavaček – jak se občas snažily přijít s krásně udělanými do práce, ale ještě ten večer bylo po nich! Tohle je kravina! Ta holka nemůže pracovat v tomhle obchodě a mít takovéhle nehty!!!

Taháte krabice, taháte těžké bedny, celý den je otevíráte, hrabete se v nich, doplňujete zboží. To není práce pro tyhle nehty! Moje nehty po každém závozu jednou týdně byly poškrábané, špinavé, rozřezané… všude na vás číhají ostré hrany papírových krabic, neroztrhnutelné lepící pásky, tuny igelitů, které musíte rulovat, mačkat, likvidovat… stovky kil nového zboží, které musíte vytahovat z těsných krabic a občas přeskládat i 15 nebo 20 kg bedny s křeslama, které jsou v krabicích s tak úžasnými dírami pro úchop, že to žádný dlouhý nehet nemůže vydržet…

 

Slečna Michaela má buď štěstí, že se do ní její šéf zamiloval a nemusí vybalovat (což u nás musí povinně všichni), nemusí se dotýkat špinavých zaprášených (ale někdy fakt brutálně!) krabic, že nemusí z těch krabic vytahovat další menší krabičky, že nemusí vyskládávat 15kg bedny s křeslama před pokladnu tak, jako to dělají u nás všichni…protože v Česku mají ve smlouvě všichni všechno. Všichni jsou si rovni a všichni mají dělat všechno.

 

Jenže (jak už jsem tu o tom mluvila hodně na začátku) jednou jste chlap, tak musíte tahat nábytek z kamiónu, zatímco žena stojí u pokladny nebo v horším případě u dveří ze skladu do prodejny a tam vybaluje ty menší krabičky… ale ani tam nehty nevydrží! To prostě nejde!

 

Kolegyně to zkoušela několikrát.

 

Ještě teď se tam někde válej po skladu.

 

Michaela má nehty, které by v Česku mít nemohla.

 

Má asi štěstí, že bydlí ve Švédsku.

 

A co! Původně jsem tu chtěla napsat jen její křestní jméno, ale když je tak úžasná a nafotila se do časopisu, kde je celé jméno napsané, tak ho sem napíšu taky! A rovnou do titulku! 🙂

 

A slavné Michaele jsem před chvílí napsala na Facebook dotaz, jak je možné, že s takovými upravenými nehty chodí zrovna do téhle práce? Tak uvidím, co mi odpoví, holka jedna švédská! 🙂

 

 

Proč se tak vztekám?

 

Protože kdybych mohla chodit do téhle práce oblékaná a s manikúrou, jakou má Michaela, tak bych tam pracovala ráda! Ale to je v Česku utopie!

 

A netrpí jen nehty. Pokud si během dne nemažete ruce, pak budete večer překvapeni, jak krásně vám ztvrdnou a začnou praskat vysušením a pořezáním od kartónů…

 

Tohle není normální 🙂

 

 

A pak jsem ještě chtěla reagovat na článek o tom chlapovi, co se nechal přeoperovat na ženu a pak zase zpátky

 

Píše tam, že by operace pohlaví zakázal, že transsexualita není vrozená…

Dnes jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k závěru, proč by tedy šestileté děti říkaly, že nechtějí nosit šatičky a svěřovaly se někomu blízkému, že chtějí být chlapečkem? Že chtějí nosit tytéž věci, co jeho bratříček? Proč mě v šesti letech napadlo zkusit si ségry sukni a chytlo mě to tak, že jsem se toho nebyla schopná nabažit následujících 30 let???

 

Vím z vlastní zkušenosti, že to vrozené je. Nikdo mi neříkal, ať se zkusím obléknout jako holka ani jsem to na nikom neviděla ani o tom nečetla. Přišlo to naprosto spontánně. Protože něco nebylo v hlavě vpořádku… a to něco vám stále říkalo, proč ony mohou nosit sukýnky a já ne? Jak se v tom má proboha šestileté dítě zorientovat?

 

A co když to vaše dítě v šesti letech začne cítit stejně a začne vám říkat, že nechce být holčičkou, ale chlapečkem? A nedostanete jí do šatiček ani za nic? Co potom s ní? (Toto je vlastní zkušenost z okolí! Sama nevím, co se s tím má správně dělat, když je dítěti šest!!! Ale sama mám tolik starostí, že na tohle téma asi u Hanky na první schůzce nedojde. Ale stejně bych se jí na to ráda zeptala… Že by to nic neznamenalo? To není rozmar, když je to dlouhodobé… trvalé…

 

A pak přemýšlím o jeho slovech, kde říká, že čím je starší, čím víc cítí potřebu mít rodinu a zapomíná na Samanthu… Přemýšlím opět o mých šancích na lásku jako Tereza (ačkoli se mi chce souhlasit s těmi komentáři, které mě tu tak moc krásně podporují a říkají, že na téhle planetě, zemi, městě je stoprocentně někdo, kdo mě bude chtít). Ale děsí mě jeho slova o tom, jak během 7 let jako žena nebyl schopný navázat žádný vztah – neboť nikdy nebyl přijímán jako žena!

 

Já nechci být přeoperovaný chlap! Já chci být žena! Chci žít normální holčičí život se vším všudy. S rodinou, s dětmi… Potřebuji rodinu k tomu, abych byla šťastná A zůstanu-li po přeměně sama, můj život nebude naplněn… Dosáhnu sice toho, po čem tak toužím, ale k čemu mi to bez lásky bude?

 

Proč sakra pořád tak propadám té beznaději, že mě nikdo chtít nebude?

 

No protože to vidím všude okolo…

Jo, vidím i páry, které spolu žijí… je to úžasné… ale koukněte se na některé dokumenty na youtube (které tu mám i na blogu) o přeměnách. I ten gay si našel přítele, ale slečna, co přemýšlí, jestli se má zbavit pinďoura nemá nikoho. Je sama. A nakonec se stejně odstěhuje ke svému bratrovi… protože nemá šanci na přijetí… (?) Já nevim.

 

Asi potřebuji nejdřív lásku.

Je mi smutno.

Ale už teď nemám téměř žádné šance ji získat! A ani nemůžu jít do vztahu jako Tom, když Tomem nebudu.

Jsem v začarovaném kruhu.

 

Potřebuji lásku, ale nesmím jí teď mít – musím počkat. Jenže tím jak čekám, tím víc jí potřebuji. A pokud čekat vydržím, stanu se někým, kdo ty šance bude mít ještě menší… to je prostě zákon pravděpodobnosti!

 

Pokud jste většina, máte větší šance. Pokud jste menšina, jste v pr….

 

 

Paradoxně v tom všem hnusu, ve kterém se teď plácám kvůli rozvodu a trápím se kvůli malé jsem občas šťastná, protože jsou dny, kdy jsou tu dcerky (7 a 2) mojí ségry a s nimi je sranda. Zapomenu na všechny starosti, i když se mi stýská po malé.

 

Dřív jsem měla malou každý den u sebe v našem starém bytečku. Tam jsem si jí taky užívala a byla šťastná, že jsem s ní. Ale každý den jsem se trápila tím, jak nemohu být Terezou. Pamatuji si, jak jsem byla zoufalá, když jsem třeba týden byla pořád jen Tomem a nemohla si užít toho holčičího světa ani na minutku!

 

Teď jsem už měsíc 24 hodin Terezou. Jsem tak oslovována, akceptována, podporována. Zmizelo tedy trápení s tím, že nemohu být Terezou (i když bych jí chtěla být více „na plný úvazek“ myšleno chodit jako Tereza ven a být tak brána okolím, což teď rozhodně neplatí). Ale k tomu se jednou třeba dopracuji.

 

Jenže proč o tom mluvím… Tím že odpadl důvod k trápení, že nemohu být Terezou, vyplouvá na povrch více ten další problém a tím je rozpad rodiny… Myslím na ně pořád. Manželka mi zásadně nikdy na mé SMS neodepisuje. Mě je to jedno. Když je mi smutno, napíšu jí. Když je mi veselo, jak hezké má nové auto, tak jí to taky napíšu. Ale já, která rodinu vždycky stavěla na první místo vysoko vysoko nad ostatní cíle a hodnoty (včetně peněz nebo kariéry) najednou žádnou rodinu nemám.

A nemám teď vlastně ani svůj byt. Můj prostor, jaký jsem měla ve starém bytě. (Vím, že by se to mělo od září změnit, až se přestěhuji do bytu po sousedce, ale ty pocity mám prostě zrovna teď a trápí mě.)

 

Celý život něco budujete. Chcete mít své jistoty a nepřijít o ně. A najednou nemáte nic. Prostě vůbec nic! Co z mého „starého“ života zůstalo v tomhle „novém“???

 

Jen Tereza.

 

Tereza je kráva.

 

Všechno zničila.

 

Stálo jí to za to?

 

Já vím, ona za to nemůže.

 

Co neměla dělat???

Chtít být sama sebou a zůstat tam kde byla nebo všechno zničit, aby být sama sebou mohla?

Copak to nešlo udělat šetrněji?

 

Až se prodá náš starý krásný byt, ani jeden si z toho nový byt nekoupíme! Je to všechno děleno dvěma! Tak nějak se nepředpokládá, že se to jednou bude rozdělovat. Byt je pro oba. Pro rodinu. To je smysl existence takových bytů. To je zázemí, které je nedělitelné! Ale vy ho musíte rozdělit…a s ním všechno… a co nedostanete, o to přijdete…

 

Nechci být mužem.

Nechci být ženou.

Nechci být transsexuálem.

Nechci být člověkem.

 

Jako muž řeším ženu. Jako žena budu řešit lásku. S láskou budu řešit svoji transsexualitu a jako transsexuál řeším, proč jsem vůbec člověkem…

 

Ale já nechci nic řešit.

 

Já chci ráno vstát. Jít do práce. Přijít z práce a obejmout manželku. Dítě mi skočí kolem krku. Koupím chleba. Dáme si večeři. Večer v posteli si popovídáme. O víkendu si někam vyjedeme.

 

No není to nuda?

 

Jasně.

 

Tohle je mnohem zajímavější…

 

…ale mě to nebaví.

 

Chci svojí nudu.

 

 

Kdysi jsem hodně jezdila na kole. Měla jsem úplnou náhodou poznanou kamarádku, se kterou jsem si opravdu rozuměla. Jednou jsem za ní na kole přijela do Českého ráje. Přes noc. Vzala mě na takovou obrovskou hodně svažitou louku, na kterou jsme si uprostřed horkého léta skoro před půlnocí sedly a koukaly se na hvězdy. Všude voněla tráva, cvrčci cvrkali a jinak ticho, tma a paprsky měsíce.

Povídaly jsme si. O ničem důležitém. Opravdu jsme si jenom povídaly!

A pak jsme se po delší chvíli sebraly a odešly zpátky do chalupy.

 

Za pár let mi došlo, že se tam odehrála má nejšťastnější chvíle mého života.

Ale tenkrát jsem to tak nebrala.

Neuvědomíte si to hned. Dojde vám to všechno později.

 

Byl to moment naprostého odprostění od všech existujících starostí! Absolutní svoboda! Mimo časoprostor. Jen vesmír a my.

 

Bylo pak hodně důležitých momentů, které pro mě byly šťastné (např. narození dcerky a překonání všech těch jejích útrap), ale tam byly pořád ty starosti. A velké. Na té louce ne. Už nikdy jsem tak absolutně bezstarostnou chvíli nezažila…

 

A mám pocit, že je to čím dál horší. Že jakmile vás vykopnou ze školy, všechno začne být horší a horší… víc starostí, hledání řešení, jak přežít…

Je dobře, že nám ve škole nebo doma v mládí neříkají, jak těžký život nás čeká. Protože jinak bysme se na ten život vykašlali a to nesmíme.

 

Jak to souvisí s tématem tohoto blogu?

 

Že ač se pořád za něčím honíme, stejně jednou bude náš život jen dva datumy na náhrobku. Tak proč nemít víc takových původně bezvýznamných, ale nakonec absolutně bezstarostných chvil na louce pod hvězdami? Proč to nejde? Co děláme špatně? K čemu nám jsou okamžiky štěstí, které nám dusí jiné a jiné starosti?

 

Řešíme sto věcí najednou každý den! No schválně se zamyslete, co všechno máte na starosti!

 

A aby toho nebylo málo, pořád se na nás nabalují další.

 

Vzdávám se.

Ale je mi to k ničemu.

Bez milosti tenhle život musíme dožít.

Zbytečně si ho někdy komplikujeme… protože jsme hnáni společností, tradicemi, etikou…

 

My ovce – s pořezanými nehty z práce…

Proč já se vždycky nechám tak snadno srazit na zem?

Psala mi Nikita ze Znojma, že jí taky pořád někdo sráží na zem, ale že je bojovnice a přeci těm všem zabedněncům neudělá radost, aby se nezvedla! 🙂 To se mi líbilo, jenže ono to není tak jednoduché.

 

Dneska jsem dostala perdu hned dvakrát.

 

Šla jsem do obchodu, kde pracuji, pro pár věcí. Všechno bylo v pohodě, dokud nevylezl můj kolega, který na mě hned vychrlil: „Tys tu byl včera a prej jsi byl zase nějak divně oblečenej. Jo a dneska už nemáš náušnice jo? Proč? Jo a prej jsi měl namalovaný…obočí nebo co…“

 

Přitom já chodím právě do obchodu, kde pracuju, v unisex kalhotách i tričku – ale vyloženě unisex! Tzn. opravdu pro muže i ženy, abych je neprovokovala, protože mi bylo jasné, že to tam neskousnou. A včera jsem tam byla pro krabici s náušnicema i namalovanýma očima – když já si připadám nenamalovaná strašně divně a nelíbí se mi to (ty nenamalované oči.)

Nedávno jsem koukala na pořad Sama doma, jak tam líčí a češou vždy jednu divačku, která tam musí dorazit nenalíčená a sama moderátorka prohlásila, jak to není hezké, když se žena nenalíčí, že ta tvář je pak taková „nahá“. Jo. Přesně! Mám stejný pocit! Taky se mi nelíbí, když jsem nenalíčená. Jenže boooohuuužel já se malovat nesmím! To je nefér. Jakoby všem holkám zakázali se najednou z ničeho nic malovat 🙁

 

Náušnice jsem dnes odpoledne zrovna neměla, protože mě odvážela manželka domů, kde jsem balila balíky a jela na poštu a taky mě bolí trochu ucho, takže jsem ho chtěla nechat den odpočinout… no a oči jsem si výjimečně nemalovala, protože jsem měla odpoledne jet na dětské hry v MŠ naší dcerky, ale to nakonec odpadlo, protože byla promočená zahrada.

 

Něco jsem na kolegu zamumlala a šla si po svých, ale když jsem odcházela a platila ty věci, tak přiběhl a prohlásil: „No… dneska už aspoň vypadáš jako člověk!“

 

Řekla jsem mu: „Nech si to, ty… zvíře.“ Nenapadlo mě nic adekvátního k označení „ne-člověk“, jakým jsem podle něj byla včera, přestože mě neviděl. Prý mu vedoucí hned volal, protože mě řešili. Ptali se mě včera, jestli mám už holku, když teď nejsem s manželkou. Řekla jsem, že nemám a hned začal vedoucí přemýšlet, jak by to bez manželky nedokázal, že už je zvyklý na ty večeře a tak. Protože on je zvyklý na večeře dvě. Ale né jakože po sobě, ale najednou! On si každý večer totiž může vybrat ze dvou jídel! Takovou má manželku! Takže jsem mu řekla, co mám jako dělat, žejo, když nemám na výběr. A hned jestli teda nemám aspoň chlapa! Na to jsem jim řekla, že chlapa nechci a vymýšleli další varianty, z nichž ta úplně poslední byla, že se chci nechat přeoperovat a budu lesba. Tak jsem jim to nevyvracela, smáli jsme se tomu všichni. Ať si to přeberou.

 

Když tam příště přijdu vyloženě hnusně mužsky oblečená, nejlépe neoholená a úplně super by bylo pěkně smradlavá, tak budu člověk. Ale jak se navoním, učešu, na uších se mi budou třpytit náušnice a budu mít namalované oči (nedej bože i ženské kalhoty nebo tričko!), tak jsem ne-člověk, nebo jak to nazývají nevím… rozhodně nejsem člověk.

 

 

Přijedu domů (do našeho krásného starého bytečku), tam si manželka balila pár věcí ke tchýni a za chvíli odjížděla a já tam byla sama s těma všema židličkama, na kterých seděla malá a koukala šťastně v princeznovských šatech na televizi, byl tam košíček, co s ním chodila jako nakupovat, v kočárku byl sáček od voňavého vanilkového cukru z doby, kdy jsme spolu pekly koláč a který jí tak voněl, že si ho chtěla schovat do kočárku… a byla tam takových věcí spousta! Malá byla všude! Slyšela jsem její smích a viděla, jak se jde krásně vykoupaná schoulit do postýlky, kde jí přečtu pohádku a ona mě prosí, abych tam ještě chvilku ležela, než usne… a povídaly jsme si…

 

Je mi z toho tak smutno 🙁 Ještě, než manželka odešla, tak jsem jí to řekla, že mi chybí… oba dva. Že s tímhle nikdy nebudu souhlasit (s rozvodem, s odloučením od dcerky, s prodejem tohohle krásného bytu, který voní, který má slunce úplně všude z několika stran, do kterého jsme si přivezly malou Kačenku a ze kterého jsme měly kdysi takovou radost…).

 

Na to mi řekla, že moje psycholožka by mě měla zvát častěji. Že jednou za 14 dní je málo, protože jinak by byla tak schopná, že by se postarala o to, abych se s tím vším už smířila.

 

Bavili jsme se o tom, že byl moment, kdy jsem jí nabízela, že do té přeměny nejdu, že chci zpátky náš krásný život a že jsou lidé, kteří i se začátkem přeměny i během ní chtějí zase zpátky (opravdu jen zcela výjimečně, protože je to problém i pro metabolismus, který si zvyká na nové hormony), ale to okamžitě začala odmítat a místo toho, aby mluvila ke mě, mluvila k nějaké skupině osob, do které mám jako patřit… nebo spíš než osob nějakých bytostí… „Jo to vy takhle děláte jo? Že se chcete stát ženou, všude to rozhlásíte a pak se chcete vrátit? A proč jsi teda přede mnou chodil jako ženská? To sis měl rozmyslet dřív.“ A podobné výčitky a k tomu přidala zase pár urážek, jak jsem hnusná… tak jsem jí řekla, ať už radši jde.

 

A to mi ještě prohlásila, že je vidět, že to není vrozené (jako ten můj problém). Nechápu, jak na to přišla. Jo, moje manželka to musí přeci vědět nejlíp! :/

 

Taky bych byla víc v pohodě, kdybych měla malou u sebe každý den. A taky bych pak řekla manželce, když by si stěžovala, že se jí stýská: „Hele a neměla by tě ta psycholožka zvát častěji? Aby ses s tím jako smířila víš?“ :/

 

A balila hodinu balíky a bylo mi na nic.

 

Mám zase vztek.

 

Ale hlavně je mi smutno, tak se tu zkouším z těch všech pocitů vypsat.

 

A už zase na truc se mi chce najt si holku, vzít si jí a mít s ní děti jako muž.

Blbost no, já vím. Ale uklidňuje mě ta představa, jakože vezmu manželce ten její údajně jediný důvod, proč se to všechno stalo a budu mít další šťastnou rodinu a uvidí, že to byla chyba tohle udělat.

 

Asi jsem pošahaná taky :)))

 

Ale vůbec nevím, jak se s tím mám jako smířit. To jde jo?

 

 

Chtěla bych být rorýsem, prohánět se v hejnech nad sídlištěm za úžasného nadšeného křiku z té vší radosti ze života a přistát na dlani Monice…

Nejsem věřící.

Ale narazila jsem na to na GotQuestions.org náhodou. Mají v titulku, že Bible má odpověď na všechno! 🙂

(ten překlad už teď fakt sama v jednu v noci nedávám, takže trochu pomohl google, takže pardon za nedostatky)

 

I když operace pohlaví nejsou konkrétně uvedeny v Písmu, je lidská sexualita popsána jasně. Začíná v Genesis: „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“(Genesis 1:27-28a).

 

Na šestý den stvoření Bůh stvořil lidi k obrazu svému. Verš 31 nám říká, že jeho tvorba byla výborná ve všech směrech. Abychom mohli říct, že změna pohlaví je vpořádku, je nutné říci, že když Bůh stvořil určité jedince, udělal chybu. Ti, kteří se rozhodli pro změnu pohlaví téměř vždy říkají to samé. „Byl jsem stvořen ženou, ale vložen v do mužského těla“ nebo „jsem stvořen mužem, ale v ženském těle.“ To popírá to, co Bůh řekl o Jeho stvoření, že vše bylo dokonalé ve všech směrech. Bůh říká, že udělal muže muži a ženy ženami.

 

Co Bible říká o pohlavním styku se stejným pohlavím? Příběh dvou andělů, které navštívili Lota v Sodomě to objasňuje: „Připravil jídlo pro ně, pečený chleba bez kvasnic a jedli. Předtím, než šli spát, všichni muži z každé části města Sodomy -mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota, „Kde jsou ti muži, kteří přišli k vám dnes večer? Přiveď je k nám tak, abychom mohli s nimi mít sex.“ Lot vyšel ven, aby s nimi setkal, zavřel dveře a řekl: „Ne, přátelé. Nedělejte tuhle zlou věc“ (Genesis 19:3-7). Zbytek příběhu je, že Bůh zničil Sodomu a Gomoru pro jejich sexuální hříchy. Bůh řekl, že to byl zlé v Jeho očích.

 

Dokonce i ženy se obrátily proti přirozenému způsobu, jak mít sex a místo toho se oddávaly sexu s ostatními ženami. A muži, místo normálních sexuálních vztahů se ženami, hořeli touhou po sobě. Když odmítli uznat Boha, opustil je i jejich zlou mysl a nechal je dělat věci, které by nikdy neměly být udělány „(Římanům 1:21-28). Zde Bůh nazývá věci, které dělají muži s jinými muži jako hanebné, hnusné a ponižující. Proto, jak můžeme říci, že změna pohlaví je Boží vůle?

 

Písmo důsledně učí od začátku, že Bůh učinil, aby muži a ženy měly vztah s opačným pohlavím a byli plodní a zaplňovali zemi. I když člověk projde změnou pohlaví a stane se z něj žena v nějaké formě, je stále uvnitř mužem a nemá schopnost reprodukce. Pasáž Římanům ukazuje, že pokud muži touží po sobě, je to ostudná věc. Bůh dává sexuální nemorálnost na stejnou úroveň jako modlářství a není pro Boha přijatelné. Písmo také říká, že pokud si myslíte, že je to přijatelná praxe, věříte lži. Svět je plný lidí, kteří se domnívají, že vědí, čemu chtějí věřit a nebudou naslouchat každému, kdo jim neříká, co chtějí slyšet.

 

Jedno poslední Písmo: „Žena nesmí nosit pánské oblečení a muž nesmí nosit oblečení žen. Hospodin, tvůj Bůh, nenávidí lidi, kteří to dělají“ (Deuteronomium 22:5). Ti, kteří podstoupí změnu pohlaví nemají jinou možnost, než nosit oblečení opačného pohlaví, což Bůh považuje za odporné. Bůh učinil muže jako muže a ženu jako ženu a on nedovolí žádné změny k jeho přetvoření, protože, jak řekl Bůh, je dokonalý ve všech směrech.

 

———————————————————

Tak původně jsem to chtěla nechat „No Comment“, ale chci k tomu říct, že tohle vysvětlení z Bible si protiřečí:

„Bůh učinil muže jako muže a ženu jako ženu.“ Však taky jo. Já jsem žena! Co je žena? To, kým jsem nebo to, jak vypadám? Bůh (čili podle Bible) stvořil můj mozek, mé ženské myšlení a jeho výtvor je tedy i ta část mozku, kde mám ženskou identitu. A pak mi taky stvořil pindíka. Tak to děkuju pěkně! Co teda stvořil? Muže nebo ženu? Já to nějak nechápu…

 

„Žena nesmí nosit pánské oblečení a muž nesmí nosit oblečení žen. Hospodin, tvůj Bůh, nenávidí lidi, kteří to dělaji“. Správný překlad by asi měl být: „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude muž v roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinem Bohem tvým jest, kdožkoli činí to.“ Bible Kralická, Kniha Deuteronomium 22:5. (To tam fakt v té Bibli je! Hezky mezi ostatními verši, které považuji za docela hezké a lidské (no posuďte sami – dala jsem sem všechny verše z této knihy 22, že některé jsou opravdu důležité a lidé by se podle toho měli chovat i dnes a pomáhat si).

To jenom dokazuje, že už se s tím někdo i tehdy musel setkat… a že je to možná něco ještě z doby před Kristem. To je jasné, protože to neovlivníte ani si to nevymyslíte. Ale tenkrát se vykládalo všechno jako hřích. Ale i církev mění své závěry (Země, kterou také stvořil Bůh, už není placatá! :). Tak co takhle udělat další změnu?

1 Jestliže bys uzřel vola aneb dobytče bratra svého, an bloudí, nepomineš jich, ale přivedeš je až k bratru svému.

2 Byť pak nebyl blízký bratr tvůj a neznal bys ho, uvedeš je však do domu svého, a bude u tebe, dokudž by se po něm neptal bratr tvůj, a navrátíš mu je.

3 Tolikéž učiníš s oslem jeho, s oděvem jeho, také i se všelikou věcí ztracenou bratra svého, kteráž by mu zhynula; když bys ji nalezl, nepomineš jí.

4 Vida osla bratra svého aneb vola jeho pod břemenem ležící na cestě, nepomineš jich, ale i hned ho s ním pozdvihneš.

6 Když bys našel hnízdo ptačí před sebou na cestě, na jakémkoli stromu aneb na zemi, s mladými neb vejci, a matka seděla by na mladých aneb na vejcích: nevezmeš matky s mladými,

7 Ale hned pustíš matku a mladé vezmeš sobě, aby tobě dobře bylo, a abys prodlil dnů svých.

8 Když bys stavěl dům nový, udělej zabradla vůkol střechy své, abys neuvedl viny krve na dům svůj, když by kdo upadl s něho.

9 Neposeješ vinice své směsicí rozličného semene, aby nebyl poškvrněn užitek semene, kteréž jsi vsel, i ovoce vinice.

10 Nebudeš orati volem a oslem spolu.

12 Prýmy zděláš sobě na čtyřech rozích oděvu svého, jímž se odíváš.

13 Když by pojal někdo ženu, a všel by k ní, a potom měl by ji v nenávisti,

14 A dal by příčinu k řečem o ní, v zlou pověst ji obláčeje a mluvě: Ženu tuto vzal jsem, a všed k ní, nenalezl jsem jí pannou:

15 Tedy otec děvečky a matka její vezmouce přinesou znamení panenství děvečky k starším města svého k bráně.

16 A dí otec děvečky k starším: Dceru svou dal jsem muži tomuto za manželku, kterýž ji v nenávisti má.

17 A hle, sám příčinu dal řečem o ní, mluvě: Nenalezl jsem při dceři tvé panenství, a teď hle, znamení panenství dcery mé. I roztáhnou roucho to před staršími města.

18 Tedy starší města toho jmou muže a trestati ho budou,

19 A uloží jemu pokutu sto lotů stříbra, kteréž dají otci děvečky, proto že vynesl zlou pověst proti panně Izraelské. I bude ji míti za manželku, kteréž nebude moci propustiti po všecky dny své.

20 Jináč byla-li by pravá žaloba ta, a nebylo by nalezeno panenství při děvečce:

21 Tedy vyvedou děvečku ke dveřím otce jejího, a uházejí ji lidé města toho kamením, a umře; nebo dopustila se nešlechetnosti v Izraeli, smilnivši v domě otce svého. Tak odejmeš zlé z prostředku sebe.

22 Kdyby kdo postižen byl, že obýval s ženou manželkou cizí, tedy umrou oni oba dva, muž, kterýž obýval s tou ženou, i žena také; i odejmeš zlé z Izraele.

23 Byla-li by děvečka panna zasnoubená muži, a nalezna ji někdo v městě, obýval by s ní:

24 Vyvedete oba dva k bráně města toho, a uházíte je kamením, a umrou, děvečka, proto že nekřičela, jsuci v městě, a muž proto, že ponížil ženy bližního svého; a odejmeš zlé z prostředku svého.

25 Pakli na poli nalezl by muž děvečku zasnoubenou, a násilí jí učině, obýval by s ní: smrtí umře muž ten sám,

26 Děvečce pak nic neučiníš. Nedopustila se hříchu hodného smrti; nebo jakož povstává někdo proti bližnímu svému a morduje život jeho, tak i při této věci.

27 Na poli zajisté nalezl ji; křičela děvečka zasnoubená, a žádný tu nebyl, kdo by ji vysvobodil.

28 Jestliže by nalezl někdo děvečku pannu, kteráž by zasnoubena nebyla, a vezma ji, obýval by s ní, a byli by postiženi:

29 Tedy dá muž ten, kterýž by obýval s ní, otci děvečky padesáte stříbrných, a bude jeho manželka, protože ponížil jí; nebude moci jí propustiti po všecky dny své.

30 Nevezme žádný manželky otce svého, a neodkryje podolka otce svého.

To jsme pořád u toho samého problému, co teda jsem, když Bůh stvořil muže a ženu?

Napadá mě, že nejsem člověk… to je jediné vysvětlení…

 

No radši se do toho nebudu pouštět a jdu spát.

Jinak proti věřícím nikdy nic nemám. Tak, jako já nikomu nevnucuju svoji transsexualitu, oni mi zase nevnucují svoji víru. Jsme si kvit. Na člověku mě zajímá, jaké má charakterové vlastnosti, jestli je na něj spolehnutí a jestli mě nechce ublížit… je jedno, jestli je černý, bílý, modrý nebo Žid, Rus nebo gay. To na můj pohled na něj nemění.

 

A hurá! Tahle noc je aspoň díky tomu psaní zase o něco kratší! Už aby se rozednilo… Bojím se ulehnout do té tmy. Ne že bych se bála tmy, ale všechno mi tu v tu chvíli připadá tak neživé… jakoby se vytratil život…

 

A ještě jsem si nezvykla (a pravděpodobně nikdy nezvyknu) usínat nepřitisknutá k mojí manželce… zatímco ve vedlejším pokoji spokojeně oddechuje malá dcerka… 🙁

 

No jo, noc.

Už je to tady zas.

Potřebuju světlooooo! Pomoooc!