-
Coming out u mojí milované dcerky
Musela jsem to jednou udělat.V pondělí jsem se o tom radila s mojí psycholožkou a ta mi řekla, ať to udělám kdykoliv, klidně hned. Že to proběhne dobře. Bez okolků, přímo a narovinu.Dnes jsem byla šťastná.Malou (5 let) přivezla manželka rovnou ze školky kolem 16:15.Měla jsem namalované oči, nehty a náušnice, ale vzala si své unisex kalhoty a dámskou zelenkavou mikinu, co teď ráda nosím, protože si v ní připadám štíhlejší 🙂Malá byla šťastná. Hrály jsme si, blbly a fakt jsme si to užily. Párkrát pronesla, jak by bylo hezké, kdybysme jely na výlet zase s mamkou. „Jo, to bych taky ráda, ale víš co? Pojedeme na výlet spolu a vezmeme třeba Áju (ségry dceru) nebo babičku. A bude to taky fajn.“ A hned se nadchla 🙂Pak jsme blbly na posteli a já čekala, jestli si všimne třeba náušnic, protože doslova zářily na mých uších. Jenže ona si jich nevšímala, ani když mě tulila. Prostě je brala tak nějak přirozeně.Ale pak řekla, ať dávám pozor na nehty, aby se mi neslouply 🙂 Tak jsem jí řekla, že to nevadí, že si je stejně odlakuju a zase brzo nalakuju. A taky že mám nové náušnice a začala si je se zájmem prohlížet. No a to byla příležitost, na kterou jsem čekala.Řekla jsem jí, že si kluci normálně většinou nemalují nehty a že takovéhle třpytivé náušnice také obvykle nenosí. Že já je nosím proto, že jednou možná budu vypadat jako žena, protože se chci stát ženou.První reakce byla smích 🙂Myslela jsem, že se nad tím ani moc nepozastaví a bude chtít pokračovat ve hře, ale začalo jí to zajímat.Začala řešit, jestli mi teda bude říkat „táto“ nebo jinak. Tak jsem jí řekla, jak se budu jmenovat a ona hned, že někdy mi bude říkat „táto“ někdy „Terezko“ (což doporučovala i psycholožka, ale mě to zase přišlo líto, když mi tak hezky říkávala „tatínku“).Vysvětlila jsem jí, že budu nosit věci, co nosí maminka, že nejsem vlastně muž, i když jsem se tak narodila, ale bylo to omylem (to je její oblíbené slovo, když něco provede 🙂 a tak mi doktoři pomůžou stát se tím, kým jsem – tedy ženou.Že budu mít dlouhé vlasy jako maminka… a ona se zeptala, jestli taky světlé.Tak jsem si s ní sedla k počítači a ukázala jí první svojí fotku (tu mojí oblíbenou v červené mikině). Ptala se mě, jestli jsem to opravdu já a tak jsem jí zase vysvětlila, že to je blond paruka.Chtěla jí vidět naživo 🙂Vytáhla jsem jí ze skříně a dala na hlavu. Hezky si upravila ofinku a dala ty dlouhé vlasy na jednu stranu dopředu a jak jsem se tak dívala do malého zrcadla, tak jsem se líbila sama sobě 🙂Začala se snažit mi je česat, i když to moc nešlo, protože ta paruka není z pravých vlasů. Ale byla tak miloučká!Líbila jsem se jí 🙂 Chtěla, abych pokračovala, abych si vzala ty páskové boty na podpatku…a sukni…tak jsem si sundala kalhoty, pod nimi jsem měla zrovna černé teplejší silonky, protože dneska byla fakt zima a vzala si narychlo první nalezenou bílou sukni. Malá měla na sobě princeznovské růžové šatičky a začala tancovat… „No tak, honem, tancuj taky!“ 🙂A začaly jsme tancovat spolu.„Musíš takhle zvednout sukýnku, jako to dělám já!“ 🙂A opakovala jsem to po ní. Tančila jsem tam jako Tereza a byla šťastná, že se mojí milované dcerce líbím.V tom zazvonila ségra, vedla sem svojí dcerku Áju (7 let), protože tu bude dneska spát. Malá se na ní těšila, ale přikázala mi, ať si to nesundávám a ať jdu za ní přivítat Áju 🙂No a mě to v tu chvíli přišlo tak přirozené a normální, že jsem tak zůstala a malá mě kontrolovala, jestli neutíkám. Po schodech došla malá Ája až nahoru a kouká na mě 🙂 Smála se moje dcerka, smála se Ája, smála jsem se já i moje mamka 🙂A je to.Tak jednoduché. Tak přirozené. Tak lidské.Ujistila jsem ještě malou, že ji níkdy nepřestanu milovat, a že vždycky bude moje nejmilovanější dceruška pod sluncem a nikdy jí neopustím.Objala mě a řekla, že mě má taky ráda.A pak jsme si udělaly příjemnou procházku domů. Byla spokojená a veselá. Dala mi tolik energie!Zato manželka se na mě ani jednou nepodívala. Neustále odvracela zrak, utíkala z mého dosahu a nechtěla se mnou komunikovat.Jenže já jsem stejně šťastná.Tohle jsem tedy od toho mého zlatíčka nečekala 🙂 -
Náušničky
Řeším teď, zda spát nebo nespát s náušnicemi v uších 🙂Celá šťastná, že mám dírky v uších a nechci, aby mi zarostly, si náušnice nesundávám a ani nechci už vůbec nikdy 🙂Teď mi ale ségra řekla, že si je na noc sundává 🙂Takže jak jste na tom vy, holky, se spaním s náušnicemi? 🙂Samotná anketa je neviditelná, ale ukáže se, až když kliknete na název článku nebo tady a pak bude někde pod tímto článkem – pravděpodobně pod tou příšernou reklamou 🙂(Takhle divně to tu prostě funguje s anketami, takže snad jí najdete, než to vyřeším jinak, pokud to tu vůbec jde.) -
Chlapec nebo dívka? Aneb co dokážou vlasy.
Dneska jsem si trošku hrála. 🙂Přemýšlela jsem, jaký vliv má účes a vlasy vůbec na vzhled člověka.Že šaty dělají člověka už víme, ale zda vlasy dělají člověka také jsem se rozhodla vypátrat dnes.A protože jsem nechtěla použít fotky „obyčejných“ lidí, kteří tu v ČR mají své profily, našla jsem si podobný portál v Estonsku a odtamtud všechny fotky stáhla. Předpokládám totiž, že Estonci můj blog (v češtině) číst nebudou. I tak se strašně moc omlouvám ale úplně všem, jejichž fotku jsem tu použila zrovna pro tenhle účel. Mým cílem nebylo Vás zesměšnit, ale zamyslet se nad tím, jak tvář souvisí s vlasy.Taky jsem se nesnažila zpracovat to nějak extra super graficky. Prostě jsem ke tváři plácla účes a neřešila, jestli je to rozmazané nebo jsou tam nedokonalosti. Svůj účel to splnilo 🙂Zde je 9 obličejů, u kterých jsem smazala původní vlasy a přidala vždy jeden jediný klučičí účes, aby bylo porovnávání spravedlivější.Schválně: dokážete odhadnout, kdo z těchto obličejů je v originále dívka a kdo chlapec? 🙂Pokud chcete znát správné odpovědi, klikněte na celý článek a otevře se Vám druhá fotografie všech osob v originále 🙂
Jak je vidět, kromě č. 4 jsou všechny fotky holčičí.Navíc č. 4 je Justin Bieber 🙂 Pokud je to Váš oblíbený zpěvák, tak jste to asi poznali hned. -
Systematický romantik
Teď odbočím.Ale fakt musím 🙂Protože mě to rozesmálo.Protože nejsem jediná, kdo řeší lásku.A takhle jí řeší jeden „systematický romantik“ na svém blogu na blog.idnes.cz:Valentýnský blog„V roce 2003 jsem prošel reinkarnací ze studentského života do méně radostného pracovního, a tak se nabízelo posílit pocit životního štěstí stálou partnerkou. Manžel / manželka je jediný příbuzný, kterého si můžeme vybrat, a já to vybírání pojal – jako vše, co dělám – systematicky. Nechal jsem se nafotit (tak lichotivě, že na jednom serveru chtěli doložit autenticitu) a založil jsem si profil na většině tehdy existujících seznamek. Postupně jsem obesílal každou dívku, kterou zachytily moje filtry.“Ta systematičnost se mi líbí. Přináší své ovoce. Chce to odvahu a sílu a hlavně vytrvalost! 🙂 Rok a půl hledání… no panejo. A to je hetero 🙂 -
Fotky z Olomouce
Rozhodla jsem se definitivně odtajnit mojí podobu.V galerii mám zatím jen holčičí fotky, ale teď sem dám fotky z Olomouce.Jsem tam bez blond paruky, bez sukní, bez balerínek, ale jsem to taky já. Uvnitř je to Tereza a z venku jsem se snažila co nejvíce sladit své nitro s aktuálním zevnějškem, který mi už budou muset dotvořit k dokonalosti „kouzelné“ pilulky… počítám, že začnou mít efekt až tak v roce 2014, budu-li je smět brát už 6 měsíců od mé první návštěvy u Hanky Fifkové…Ničí mě to dívat se na své klučičí rysy, ničí mě, že si nemůžu vzít sukni nebo balerínky a prostě tak jít ven, protože já nejsem kluk! 🙁Holky, umíte si představit, že se jednou ráno vzbudíte a budete mít narostlé tmavé strniště na tváři?Je to prostě děsný. Ale abych tu jenom nebědovala, musím pro to taky něco udělat 🙂Dále jsem se dnes rozhodla, že si podám inzerát, že hledám kadeřnici, která by ostříhala (nebo načesala) biologického kluka holčičím účesem tak, aby s tím neměla žádný problém. Protože si neumím představit, že vejdu do kadeřnictví plného lidí a řeknu, že chci holčičí účes, když ještě nemám tolik holčičích rysů… A teď ta kadeřnice s tím může mít problém a já nechci, abych přišla o svoje o 3 cm narostlejší vlasy. Už chci, abych je měla aspoň na mikádo! Nemůžu se dočkat 🙂A pak jsem ještě zjistila, že mi dělá obrovský problém manželka, protože jsem k ní nesměla ani odlíčená s lehounce zvýrazněnýma očima (protože to tam prostě trošku zůstane vidět) nebo s nalakovanými nehty. A teď mám úplně růžové nehty, náušnice, ze kterých by se zbláznila a bez namalovaných očí ven nejdu… a takhle si mám jít pro malou, až mi jí zase půjčí?Co teď, ale co za půl roku? Za rok? Až se budu měnit úplně?Všechno, co se jí hnusí bude (pro ní) ještě mnohonásobně hnusnější a odpornější!Bojím se jejích reakcí, nechci s ní přicházet do styku právě kvůli tomuhle. A taky proto, že jen kvůli předání se musím kompletně předělat zase na Toma jen pro ten okamžik :/ To mi přijde na hlavu. To nejsem já. Ale než poslouchat ty její zhnusené výčitky sdělované s takovou intenzitou….Tak ale teď už ty slibované fotky.Takže tady jsou mé „civilní“ olomoucké:Jani z východních Čech – nelekni se 🙂 To jsem prostě já bez paruky a nemám ještě moc dlouhé vlasy :/Jsem tu jako Tereza, ale tak, abych byla co nejženštější to šlo a zároveň nebudila pohoršení, že „ten kluk má baleríny“… svým způsobem je to unisex, i když jsou to dámské boty, dámské kalhoty, silonky, dámská kabelka a namalované oči i make-up a třpytivé náušničky… unisex je tričko a černá bunda je vyloženě klučičí, ale já jinou unisex bohužel nemám 🙁 Ale ještě to jakžtakž jde.Po celou tu dobu jsem měla hroznou touhu obléct se ještě víc žensky……a taky to jednou udělám! 🙂(Nechápu, proč jsou ty popisky u fotek rozmázlé (alespoň na mém PC), když originál sem nahraný a poté i zobrazený je OK…ale snad to přečtete 🙂(Další fotky se zobrazí po otevření celého článku…)
-
Ráno a můj sen o studentce
Je ráno.Manželka má narozeniny.A v neděli máme výročí svatby (6 let).Proč zrovna teď musely nastat tyhle události?14 dní po odstěhování.Kdyby nastaly za půl roku, bylo by to pro mě rozhodně jednodušší.Ale jak psala do komentáře Leonka: manželka přestala existovat.Jenže já přemýšlím o tom, že jí pošlu aspoň SMS s přáním. A to jsem tam chtěla dnes tajně jít a dát jí tam na stůl kytičku…Asi jsem blbá no.Ale to není jediný problém, který teď ráno mám.Zdál se mi sen.Jsou to sice jenom sny, ale v mém životě některé hrály dost velkou roli, protože na jejich základě jsem se vždycky odhodlala něco udělat (protože mi daly příležitost nahlédnout do pocitů, jaké bych měla, kdyby se to z toho snu doopravdy stalo). Ale já to ukočíruju…No nemohlo se mi zdát o ničem jiném než o té studentce…Jen s tím rozdílem, že jak tak sedím na té lavičce, zapnu si bluetooth na telefonu a nechám prohledat okolní telefony také se zapnutým bluetooth. (Já to totiž chtěla vlastně doopravdy udělat, ale jak mi klekla baterka, tak jsem měla smůlu 🙂 (Nebo štěstí, kdo ví :). A občas to někdo mívá pořád zapnuté. A samozřejmě mi tam naskočila dvě holčičí jména „Dana a Ivana“. U Ivany byla navíc poznámka, že je moravského Fryštáku.Fakt nevím proč, proč zrovna Dana a Ivana – žádné neznám – a ve Fryštáku jsem nikdy nebyla, ale vidím to před očima z toho snu.Takže tipuju, která z nich to je a zkusím nejdřív Danu. Posílám jí text, že jí to sluší.Najednou slyším pípnutí telefonu z úplně jiné lavičky. 🙂Jo aha, tak to bude Ivana, ta co sedí přede mnou!A totéž posílám Ivaně.Najednou vidím, jak si zrovna ta druhá taky hezká blondýnka s brýlemi sedící vedle té mé studentky bere telefon a rozhlíží se. To už k ní šla Dana (asi se znaly 🙂 a že jdou prozkoumat okolní kluky, který by jim to asi tak mohl poslat a normálně se začaly ptát kluků v dosahu těch 8 metrů (těch fakt nebylo moc :).Jenže já tam seděla jako kluk, ne jako Tereza. Takže ke mě normálně s kouzelným úsměvem přišly a zeptaly se… začala (respektive začal) jsem se taky usmívat a už to začlo… úsměvy, otázky, vtípky… prostě flirt. Normálně jsem v tom snu flirtovala a snažila se, abych od nich zjistila, jak se jmenuje ta jejich kamarádka v bílém, o kterou mi šlo. Jenže ta normálně odešla, takže jsem začala blbnout s nima 🙂Všechno bylo jako živé, žádné vymyšlené prostředí nebo lidi. Všichni byli skuteční. (Akorát ve snu.)Sny obvykle nemívají hlavu a patu, ale tenhle měl. A byl dost dlouhý, protože začalo pršet, tak jsme se šli schovat pod střechu ke vstupním dveřím do fakulty a tam pokračovali v praštěných rozhovorech 🙂Došlo to tak daleko, že jsme se začali dotýkat jeden druhého (ale z legrace) a já vnímala jejich vůni, všímala si detailů jejich tváře (hlavně Ivany, která se mi líbila hodně a taky jsem věděla, že má tu kamarádku v bílém :), vyměnili jsme si čísla, e-maily, facebooky a já nevim co ještě a pak jsem se uprostřed toho opojného flirtování probudila. Bylo už docela dost hodin, obvykle vstávám mezi 7-8, ale jak venku v noci pršelo, hezky se spalo.Ležím na zádech, koukám do stropu, poslouchám brzdící vlak v nedaleké zastávce a přemýšlím, kde jsem.Když jsem se zorientovala, popadla mě trošku panika. Chtěla jsem zase usnout a ponořit se do toho snu, ale už to nešlo (občas se mi tohle totiž podaří).Tak tu teď sedím, píšu si tu své pocity a řeším tolik věcí, že nevím co dřív… sebe, manželku, malou, studentku (ne jí konkrétně, ale obecně, jako dívku, do které se mohu zamilovat)… Chci si podávat inzerát a pak to zase zavrhuji… a tak pořád dokolečka dokola…Potřebovala bych nejen pilulky proti poruše identity, ale taky proti zamilovávání se a proti vzpomínkám…Kdysi jsem si podala na lide.cz inzerát jako Tereza i s fotkou, že hledám dívku, která by se mnou chodila nakupovat a tak 🙂 Je to tak rok, co tam ten inzerát je, ale chodí odpovědi jen od kluků. A dneska zrovna zase… „Ahojky terko 🙂 jak se máš? doufám že tě nezklame že nejsem dívka,ale věř mi že bych se s tebou moc rád seznámil…budu moc rád když se mi brzy ozveš.pa pepa“.Už vidím, jak se ke mě jako k Tereze holky hrnou… :/Přišla právě ségra, jdu jí přivítat.A taky se musím ještě doholit 🙁 Pitomý vousy! -
Olomouc – II. díl – Zamilovaná Tereza
Jakmile ségra dopsala první test, šly jsme do města na ta nádherná náměstí, prohlédly si orloj, napsala Monice, že už tam stojíme, protože je tam webkamera a ona se na nás podívala 🙂 a po dvou hodinách jsem jí doprovodila na druhý test.Zase jsem si sedla před Přírodovědeckou fakultu, protože to místo mě fascinovalo. Má své kouzlo. Jakobyste byli součástí nějaké vizualizace, ale tohle je skutečnost. Četla jsem kritiku téhle krásné budovy, ale mě nadchla. Ještě, že si můžu udělat svůj vlastní názor 🙂Šla jsem se podívat i dovnitř, prohlédla si tam přízemí, přečetla výsledky přijímaček budoucích vědců, zoologů a geologů, vzala časopis a sedla zpátky na lavičku tak, abych na všechno krásně viděla a mohla se kochat tím pohledem.Kolem mě procházely studentky v balerínkách 🙂 Některé se mi líbily (ty balerínky), některé byly i na platformě – to vypadalo taky hezky. Zachtělo se mi vrátit se do studentských let – ale jako Tereza – a užít si všech těch kostýmků, sukýnek, botiček a okouzlování profesorů 🙂Jestli tohle čte někdo, kdo dnes v téhle fakultě byl, tak si mě asi vybaví, protože jsem tam strávila celkem tři hodiny na těch lavičkách 🙂Ale pak se stalo něco, co ovlivnilo zbytek tohoto dne a možná i dalších dní. Něco, co jsem absolutně nečekala a nikdy o tom nepřemýšlela, protože o tom prostě nepřemýšlíte, dokud se vám to nestane.Seděla jsem s nožkou přes nožku a četla si časopis pro studenty. V tom jsem si všimla, jak z dálky přichází dvě blondýnky s jednou paní. Obě holky měly balerínky, jedna měla bílé kalhoty a moc hezkou bílou halenku, druhá byla v černém a měla brýle.Ty blondýnky byly moc hezké 🙂 A jako na potvoru si sedly na lavičku přímo naproti mě.Trochu jsem znejistěla, ale hned jsem se zase uklidnila a četla dál. Jenže mi to nedalo a musela po nich pořád pokukovat. To už jsem měla na očích svoje sluneční brýle, takže to nebylo tak vidět.Za prvé se mi líbily ty jejich balerínky (protože prostě balerínky jsou vyloženě ženské botky 🙂 a za druhé se mi strašně líbila ta slečna v bílých kalhotách. A kdykoliv jsem se na ně koukla (to už jsem vůbec nevnímala, co čtu), ona se dívala na mě…Snažila jsem se jí kontrolovat, jak se na mě dívá, jestli se jí hnusím nebo něco jiného…Ale čím víc jsem se snažila být opatrnější, aby to nebylo vidět, že na ní civím, tím víc jsem se na ní musela dívat.Strašně krásně se usmívala, měla úžasně učesané vlasy dozadu, ale pár pramínků sepnutých kolem dokola a já si najednou uvědomila, že mi buší srdce jako už dlouho nebušilo, že se od ní nemůžu odtrhnout, že se nemůžu soustředit na čtení…. že v tu chvíli přestávám být Terezou! Protože podvědomě cítím, že to snižuje mé šance…A začala jsem přemýšlet. Začalo mi taky být smutno.Spíš než nadšení jsem v jejích očích viděla zděšení. Ten výraz už znám z očí mé manželky. Nebo to byl takový jako zájem zjistit, co to vlastně je?Přestala jsem se kontrolovat, přestala jsem číst, přestala jsem sedět jako Tereza a sedla si neutrálně. Sundala jsem si brýle, aby viděla, že jí nesleduji tajně v brýlích, ale veřejně bez brýlí. Dívaly jsme se na sebe a mě se strašně chtělo přijít k ní, něco jí říct, seznámit se s ní, ještě někdy jí vidět, ještě se sem vrátit – za ní. Najednou jsem se viděla jako kdysi, když jsem se zamilovala do manželky.Láska je totiž mocná a platí, že je to nejsilnější cit. Překoná daleko všechny ostatní city. A když se zrodí, celou vás pohltí. Najednou je vám krásně, víte, že vás někdo chce, že vás někdo miluje, že vás někdo potřebuje a totéž dáváte jemu. Všechny ty pohledy, doteky, polibky… radosti ze setkání, z procházek, z mlsání, z výletů, z nocí strávených spolu…Zapomněla jsem na tyhle pocity. Udivilo mě to a zaskočilo a nevím si s tím rady.Proč jsem žena a líbí se mi pořád ženy???Mám v tom zmatek.Zamilovala jsem se na první pohled, během mžiku se ve mě zrodilo tisíc krásných představ, ve kterých bohužel nemohla figurovat Tereza, protože ta by neměla šanci. Nemohla by jí oslovit, nemohla by jí říct o číslo, nemohla by jí držet za ruku, líbat, žít s ní…Když já už jsem se viděla, jak za ní jezdím, jak se spolu procházíme ruku v ruce kolem řeky, jak si užíváme společné léto, jak si píšeme zamilované smsky, jak jeden po druhém toužíme, jak se oba dva milujeme… Máme tu naší lásku, kterou je potřeba ochraňovat… Najednou jsem byla někde jinde. A taky jsem si vzteky potom sundala na toaletě na koleji podprsenku… ale víc jsem nedokázala… jako Tereze mi bylo hezky v tom, v čem jsem…Kolik šancí má normální heterosexuálně založený člověk najít vhodného partnera?A kolik těch šancí má homosexuálně orientovaný? 🙁Odpovím si sama. Je to mizivé procento.Neustále bych narážela na tyhle pocity. Zamilovávala se do dívek a zaskakovalo by mě to jako dnes. Bolelo by mě odmítnutí nebo jednoduché přehlížení z toho důvodu, že jsem taky dívkou…Chápu, jak těžké to musí mít lesbické ženy. Dnes jsem se tak cítila, ale nebyla jsem ženou. Mohla jsem shodit make-up, podprsenku a i když v dívčích riflích a teniskách jít k ní. Mohla jsem mít lásku, ale jedině jako Tom!Je to nefér.Vzpomněla jsem si, že jsem četla o slečně (biologickém chlapci), která se trápila tím, co já, ale měla to (ve svém klučičím životě) těžší, protože zjistila, že miluje muže. Jako chlapec to bylo zničující, ale teď je už ženou má to vyřešené.Já to mám naopak. Líbí se mi ženy. Tedy ve svém klučičím životě je vše vpořádku, ale jakmile se stanu ženou, budu mít problém stejný, jaký měla ona, když zjistila, že se jí líbí chlapci.A mé pocity?Po pravdě?Po několika měsících stoprocentně prožitých jako Tereza jsem měla chuť jít za ní jako Tom. Tereza měla prostě smůlu, neměla by tu šanci ani náhodou! Ten neúspěch jsem si nepřipouštěla. Chtěla jsem se proměnit v chlapce, abych jí získala. A zatoužila po lásce, po vztahu, po novém vztahu…a třeba i rodině, dětech… jako jsem to měla doteď s manželkou. Nový začátek… s tím, že bych jí to mé tajemství nikdy neřekla…Totéž jsem si ale řekla, když jsem se v r. 2000 zamilovala do manželky. Zrovna zítra má narozeniny a já je po 12 letech nebudu slavit 🙁 Je mi z toho smutno.Vydržela jsem asi 6 let vše úspěšně tajit a žít pod stresem, že na to přijde, že se při každé vhodné přiležitosti převlékám do ženských šatů. Pak jsem jí to řekla a první její reakce byla: „A nedá se to léčit? A já si říkala, co bude u tebe za problém, když jsi jinak pořád tak dokonalý…“ To jsem ještě ani já netušila, že existuje nějaká změna pohlaví. (Jo, v mých 30 letech jsem netušila, jak je to jednoduché a že se to týká tolika lidí).Takže jsem byla tiše tolerována, zásadně nepodporována, ale neponižována za to, co dělám.Tím jsem začala kopat hrob tomuto manželství, který se letos naplnil.Neutajíte to. Nejde to. Jestli tohle čte někdo v mé situaci a úspěšně to tají, ať mi napíše. Zajímá mě totiž, jakým způsobem to dělá. Je to silnější než vy. Nemůžete to prostě zničit!!!Začala jsem se zase proklínat. Toužit po pilulkách, co mě téhle poruchy identity zbaví, protože mi jen komplikuje život.Já chci normálně žít, tohle všechno neřešit! Mít normální vztah, normální život, normální lásku…Jenže jsem odsouzená k tomu stát se ženou. Jo, je to odsouzení, protože já si to nevybrala. Někdo (nikdo netuší kdo) to rozhodl za mě a já to teď musím řešit. A všechno s tím spojené. I to, že opravdovou lásku už třeba taky nemusím nikdy prožít, protože se stanu tím, kým doopravdy jsem…Tohle je přeci nelogické a nesmyslné! Takhle by to přeci být nemělo! Proč v tom mám pořád takový zmatek? Kdy mě zase potká tenhle skličující pocit zamilovanosti, která nikdy nebude opětována? Co je lepší? Trápit se, že nejsem tím, kým jsem nebo tím, že nemám lásku?Ta slečna byla jediná v bílých kalhotách a bílé halence široko daleko za celý den, takže pokud by si tohle přečetla, rozhodně by věděla, kdo byla ta bytost sedící naproti ní…Naštěstí krásné blondýnky v bílých kalhotách chodících na přijímačky do Přírodovědecké fakulty univerzity v Olomouci tento blog nečtou 🙂No a do toho napsala Leonka komentář pod článek „Jakoby minulost neexistovala“, který shodou okolností řeší totéž, co jsem dneska zrovna řešila nezávisle já… Jakoby to ta blondýnka věděla a napsala to sem 🙂 Tohle její poselství 🙂 (Jo tak tos byla tyyy! :)))Máš pravdu, že je nesmysl jít teď do vztahu a zase někomu lhát.Že je lepší počkat aspoň do začátku terapie a pak to zkusit s tím, že mě dotyčný/á bude brát takovou, jaká jsem.Jenže já si nedávám žádné naděje… To co jsem dnes ucítila u srdce se mi bude stávat nezávisle na tom, zda budu muž nebo žena. Láska je pořád stejná. Ale jaké šance mám na lásku jako muž a jaké jako žena??? (Tohle je ta otázka pro Tebe, Leonko)Ale abych nekončila tak pesimisticky (a za to může právě Leonka ve svém komentáři a já jí za to děkuju, ačkoli jí neznám a nikdy jsem jí neviděla :), „láska si mě najde“… to se mi líbí 🙂 To zní hodně optimisticky na mojí dnešní náladu 🙂Řekla jsi to přesně jak to cítím: žádné strachy a skrývání, že mě někdo odhalí. Radost a štěstí z nového já. To mi za to stojí! Nebudu muset nosit ty hnusný klučičí tepláky a holit si vousy, ale sukýnky, halenky, culíčky a sponky! Budu volná! Budu to já! Bude to nový život, jaký toužím žít.Musím se s tím porvat sama v sobě. A ten boj zvládnout, protože Terezu zastavit nedokážu. Ale zamilovávat se budu pořád…Jdu spát.Je mi krásně z výletu, je mi krásně z komentáře Leonky a je mi krásně, protože jsem se zamilovala, i když se zamilovávat nesmím, protože nemohu (a nechci) nikomu už lhát… ale copak to jde ovlivnit? Bolí to, když víte, že po někom toužíte, ale nikdy ho nebudete mít. Ale tohle byla jen krásná usměvavá něžná blondýnka naproti na lavičce. Vyspím se z toho.A vezmu si z toho ponaučení.Jsem ráda, že jsem do té Olomouce jela.Tereza si to tam užila 🙂A Tereza (aby se nenudila) má další téma, o čem přemýšlet :)))Aby věděla, co má příště dělat, až se zase zamiluje… -
Olomouc – I. díl
Tenhle nadpis ani nemůže znít jinak. Ale rozdělím ho na dva díly zcela záměrně…Jsem okouzlená tímhle městem.A byla jsem v sedmém nebi už když jsem šla se ségrou na vlak v těch úzkých riflích a bílých dámských teniskách a pod tím silonky (bylo chladno), které občas tak hezky prosvítaly u nohavic a fialové unisex tričko, pod kterým jsem měla černou podprsenku, takže moje cross kabelka překřížená přes moje prsa je ještě zvýrazňovala.Měla jsem namalované oči a lehce make-up, který aspoň trošku zakrýval ty hnusné vousy a krásně vyhlazoval pleť. A k tomu ty třpytivé náušničky… Tak jsem toužila mít na sobě balerínky! Ale dokud tam budou ty příšerné vousy, nemůžu. Prostě nedokážu 🙁 Protože to pořád bude muž, který nosí baleríny 🙁Ráno v 9 jsem byla ještě u mé psycholožky a povídaly jsme si chvíli o malé (že to všechno bude v pohodě a že to přijme taky bez problémů, neboť lidé se rodí bez předsudků a to jim naštěstí ještě nějakou dobu v dětství zůstává) a chvíli o mé přeměně, takže jsme narazily i na moje vousy (zamaskované maximálně co to šlo make-upem, který nejvíc kryje)… postěžovala jsem si, jak mě ty vousy snižují sebevědomí a psycholožka se mě zeptala, zda to opravdu nejde ještě víc oholit… 🙁 No nejde. Tohle je úplně hladké, řekla jsem jí. A zamaskované! Ta tmavá plocha prostě nejde zakrýt 🙁 Jsem z toho zoufalá, musím to už nějak řešit, nemůžu čekat na červenec a na Hanku Fifkovou, abych se s ní poradila, zda je lepší počkat na hormony, které vousy zjemní a zřídnou, ale tím hůř je najde laser nebo jít na laser či elektrolýzu hned.A pak ta má klučičí ramena. Snažím se chodit rovně a přizpůsobovat chůzi co nejvíc dívčímu stylu a myslím, že mi to občas jde perfektně (hlavně teď v Olomouci jsem si chvílemi připadala úplně božsky!)… ale má ramena rozhodně holčičí nejsou 🙁 Potřebovala bych, aby mi hormony začaly upravovat i dívčí postavu tak, jak jsem to mockrát viděla na youtube…To mě ale neodradilo a stejně jsem takhle šla potom ještě od psycholožky nakoupit chleba k řízkům od maminky na cestu do přeplněného supermarketu lidmi a byla z toho lehce nervózní, když se na mě někdo zakoukal, neboť ty pohledy sledujete a řešíte (což nesmíte!)…Cestou k vlaku se ségrou jsem byla nervózní ještě víc, protože jsem věděla, že vlak je místo, kde lidé sedí velmi blízko u sebe a je vidět každý detail. A já se za svoje sice maskované, ale stále velmi viditelné vousy strašně stydím. A navíc s podprsenkou jsem měla větší prsa… ale bylo mi tak hezky v tom od pasu dolů dívčím oblečení a na podprsence jen fialové unisex tričko.Když jsme si sedly ve vlaku k okýnku, začali chodit další lidé a vlak byl za chvíli totálně narvaný, protože do něj ještě přistoupily tři třídy děcek s velkýma báglema a občas nějaké to kolo. Tak jako vnímáte šuškání, vnímáte smích, ale najednou na to začnete kašlat. Přestáváte si uvědomovat, že máte náušnice, že vypadáte jinak… spíš jsem se líbila sama sobě, jak jsem měla zvýrazněné oči a černohnědé nabarvené lesklé vlasy a hlavně ty rifle s úzkýma nohavicema… úžasný pocit! A pokaždé, když kolem prošla nějaká slečna v něčem hezkém (třeba i sukni), tak jsem si představovala sebe, jak takhle jednou budu úplně přirozeně a normálně chodit taky…Každá druhá dívka měla na nohách úzké rifle, balerínky a v nich silonky nebo silonové ponožky. Tu kombinaci prostě miluju, ten krásný nárt působí tak žensky a nevím proč i svůdně 🙂 Ale i moje bílé tenisky se třpytivými prvky a maličkým přívěškem ve tvaru srdíčka s kamínky na boku vypadaly taky hezky 🙂Po vystupení z vlaku v Kolíně jsem trochu znervózněla zase v té obrovské hale plné lidí, ale současně se nemohla nabažit toho dívčího pocitu, který mě celou pohltil a tak jsem se snažila stát vzpřímeně, chodit ladně a tvářit se sebevědomě a přitom přirozeně.Expres do Žiliny sice začínal v Praze, ale přijel už taky narvaný. My jsme naštěstí našly poslední volnou čtyřku a sedly si k okýnku. Naproti seděli dva kluci s moravským přízvukem a vyloženě mě absolutně neřešili.Najednou jsem zjistila, že vlastně lidi nezajímám. A ten, kdo si všimne něčeho divného zase za chvíli zmizí a já už ho nikdy neuvidím 🙂Začínala jsem mít úžasný pocit svobody a ten se stupňoval stále víc a víc a když jsme vystoupily v Olomouci na nádraží a šly pěšky na kolej, kde jsme měly ubytování, byla jsem v sedmém nebi. Ten pocit se nedá popsat! Takhle přirozeně žensky jsem se cítila jen když jsem chodívávala v noci ven – ať už v sukni nebo v těchhle kalhotách. Jenže teď byl den! A teď tu byly davy lidí! A já v tom všedním dnu mezi nimi – přirozená a svá. Ač s vousy a velkými rameny…Celá šťastná jsem se ségrou dorazila na kolej, kde začala pro nás nepochopitelná šňůra milých přivítání, komunikací s úsměvem, žádný problém, všichni začali být kolem nás úžasní, prostě milí… a to neustále pokračovalo u pokladny v supermarketu, kde se na vás v osm večer prodavačka usměje, pozdraví a chová se k vám jako vlastní maminka, u přijímacích zkoušek ségry, u druhé recepční na kolejích… pořád všichni v pohodě, všichni milí, veselí, až jsme z toho byly v šoku! 🙂 To nebyla autosugesce, to byl fakt, protože od Kolína směrem domů se začali lidé chovat jinak… Je to asi tou mentalitou a pamatuji si moc dobře rok strávený na jazykovce v Ostravě, kde jsem byla obklopená úplně jinými lidmi, než na které jsem byla až dosud zvyklá. Ten rozdíl pocítí snad každý ze severu Čech, kdo se vydá do tohoto sympatického kraje uprostřed Moravy. Tím bych chtěla pochválit všechny Olomoučany a Olomoučanky, se kterými jsme přišly za ty dva dny do styku. Jste úžasní! 🙂 Nechtělo se nám od vás zpátky!Ubytovaly jsme se na koleji, která už z venku vypadala lépe než lecjaký hotel a zevnitř to byl komfort, který jsme nečekaly. To jsou šoky 🙂 A protože bylo šest večer, šly jsme se ještě projít a prozkoumat okolí.Ten úžasný pocit, že jste někde, kde nic nemusíte, kde to neznáte a kde je to krásné vám ve vaší hlavě vytvoří jakési opojení nebo euforii a naladí tak příjemně, že zapomenete na všechny starosti.Ségra mě fotila a já zase jí, blbly jsme s foťákem a já se vznášela blahem jako Tereza 🙂 (Ovšem bez blond paruky, takže zas taková Tereza to nebyla, ale vnitřně rozhodně 100% ano). Představovala jsem si, jaké to bude, až jednou budu vypadat i z venku jako žena a jak budu svobodná, až budu moct tudy procházet třeba v sukni nebo v těchhle kalhotách, ale v balerínkách s dlouhými vlasy… bez jakéhokoliv mužského znaku, který dokáží zničit jen „kouzelné“ pilulky…Došly jsme až k Dómu Sv. Václava a k Arcibiskupskému muzeu a to místo nás naprosto dostalo. Z toho Dómu jsem ohromená ještě teď – ta monumentálnost, ty detaily, ta pokokra… Byly jsme nadšené a nikde nikdo, takže jsme se zase fotily a já se strašně těším, až ségra zítra přijde a fotky mi ukáže 🙂 Uvidím samu sebe z pohledu druhých 🙂 No je to ještě Tom, ale je zženštělý a hlavně šťastný, protože vnitřně to Tom nebyl 🙂Chodila jsem dívčím krokem a užívala si tu dlouhou procházku zakončenou nakonec nákupem drobností v Albertu. Připadala jsem si tak samozřejmá a normální!!!!!!Večer na pokoji jsem se po vysprchování převlékla hezky do noční košilky a ještě poslala Monice pár MMS s obrázky Olomouce a mým barvitým popisem, takže to bylo skoro jakoby tam byla se mnou 🙂 (Já vím, že tenhle můj blog čte, ale stejně to sem musím napsat, protože ona je pořád se mnou… je na mé straně a pro mě je tedy rozhodně výjimečnou a navíc moc hezkou dívkou, tím pravým přítelem…)Jsem strašně ráda, že jsem do Olomouce jela jako částečná Tereza, protože jsem si mohla ověřit reakce lidí a sama tak získat sebevědomí (nebo ho naopak ztratit, což se prostě nestalo! :). Udělala jsem zase další krok. Přišla jsem na to, že lidi nezajímáte 🙂 I když mi psycholožka řekla, že to oblečení je sice ženské, ale působí jako unisex… takže vlastně žádný rozruch ani vytvářet nemohu, když ve tváři jsem byla Tom (i když nalíčený), ale oblečená jako Tereza…Co jsem tedy záviděla hodně byly u holek ty tak hojně rozšířené balerínky i v Olomouci 🙂 Možná bych to riskla si je vzít, ale to už je vyloženě jen a pouze ženská záležitost a tam už bych možná rozruch způsobila. Nevím.Ráno jsem šla ségru doprovodit do Právnické fakulty na první test, bylo tam strašně moc lidí a já se tam hrnula s ní 🙂 Ale až dovnitř jsem nešla, to už jsem vzdala a šla si sednout na lavičku před strašně krásnou nedalekou Přírodovědeckou fakultu, seděla tam s nožkou přes nožku, chvíli jen tak pozorovala přicházející krásně oblečené studenty a studentky na státnice a na přijímačky a pak si pustila do uší muziku.Pokračování ve II. dílu 🙂(Leonko, omlouvám se, otázku ti položím ve II. dílu, protože se sem nehodí) -
Jakoby minulost neexistovala
Pustila jsem si na Nově romantiku. Dopisy pro Julii.Zabulela jsem si zase.Nejde to vždycky zadržet, nemůžu za to 🙁Je zajímavé, jak u romantických filmů vždycky na něco přijdu.Bojím se tak strašně své budoucnosti. Cítím, že potřebuji (a budu potřebovat) lásku tak, jako každý jiný tvor na téhle planetě. Dokážu si samu sebe představit v budoucnosti, to štěstí z toho, že jsem ženou. Ale každá žena chce být šťastná a mít to své rodinné štěstí. Mám vůbec šanci začít znovu? Mít rodinu? Chci mít normální hezký život – takový, jaký jsem měla doteď.Pracovat, po práci přijít domů, tam mě bude čekat někdo, kdo mě má rád, políbí a přitiskne a dá najevo, že je rád, že tu jsem a třeba skočí kolem krku nějaké děti… a pak večeře a věšení prádla…o víkendu výlet… zahrada… léto u moře… společné léto…Jakoby minulost neexistovala.Jde to, abych se zbavila své minulosti?Některé části ano, ale mám dceru! Mám 12 krásných let strávených s manželkou.Je to jako 12 let, které jsem odpracovala na jednom úřadě. Stačilo se odhodlat, zatnout zuby a odejít. Vydat se do neznámých vod a po dvou letech zjistit, jak dobře jsem udělala, jak mě to obohatilo, že jsem nezakrněla u počítače na úřadě zasypaná miliónem papírů, dvěma milióny razítek a třemi milióny podpisů klientů těchto úřadů… ufff.Tenkrát jsem byla nadšená, že jsem tu změnu po 12ti letech udělala. Teď nadšená z téhle jiné změny s manželkou po 12 letech nejsem.Člověk se adaptuje na mnohem horší podmínky (koncentrák, vězení…). Jenže člověk ve vězení ví, že ho čeká nějaký světlý bod v podobě propuštění. Že jednou půjde domů.Člověk v koncentráku doufá, modlí se a přeje si, aby skončila válka a on mohl jít taky domů…Kde mám ten světlý bod já? V co mám doufat? V to, že se konečně stanu, kým jsem? Ale to je přeci teprve začátek. Jako když se narodíme. Pak chceme dosáhnout štěstí v podobě rodiny, lásky, dětí… Chci taky takové štěstí.A pokud ho vůbec budu mít, co se stane s mojí minulostí? Nemůžu udělat tlustou čáru úplně za vším. Je to strašný paradox! Je mi bráněno být s malou 24 hodin denně, ale současně jí nemohu, nesmím a nechci vypustit ze svého života.„Běž za ní! Nečekej jako já 50 let na svou lásku!“ zaznělo v tom dnešním filmu.Vždyť já běhám, ale vždycky narazím do velké tvrdé zdi. Protože já nejsem ta, která může běžet…Kdo teda mám být?Co se po mě chce?Co mám teda udělat, aby byli všichni v klidu a pohodě?Zase jsem u toho. Tohle nemá prostě řešení.Někde teď po téhle planetě chodí někdo, kdo si tu mojí úžasnou dcerku bude jednou užívat místo mě. Jeho bude objímat, s ním bude dělat úkoly, jezdit na výlety a radovat se s ním. Šťastná rodinka. To měla být moje role! Proto jsem žila.Jedete vlakem, díváte se z okýnka na ubíhající krajinu, domky, stromy, svítí sluníčko, je klid a červen. Nic vám nechybí, máte vedle sebe manželku a děti. Jedete na výlet. A najednou….. PRÁSK! Ten vagón vybuchne! Vytrhne vás to ze sedačky sto metrů daleko a rozmetá všechno kolem. Váš cíl přestává být najednou vaším cílem, vaše hodnoty už nejsou vašimi hodnotami, vaše rodina už není vaše rodina… všechno je jinak. Vytrhli vás násilím z vašeho života a vy jste z toho v totálním šoku a nevíte, co máte dělat, vyčítáte si všechno, dáváte někomu vinu, chcete vrátit čas. Vaší minulosti se ale nezbavíte… můžete už jen začít znovu… Tak, jako to udělala spousta lidí před vámi.Celý život si pak říkáte, co byste udělali jinak, kdybyste mohli vrátit čas? Jaké rozhodnutí by bylo jiné?Transsexualita vám způsobí šok. Způsobí ho i ostatním.Přicházím na to, že není dobré se někomu svěřit.Přicházím na to, že je dobré to v sobě dusit, užírat se, stydět se za to dál a neměnit svůj život, pokud už máte za sebou nějakou minulost…Být mi 18, tak teď tenhle blog pravděpodobně nevzniká. Nebo vzniká, ale není o manželce, o rodině, o štěstí, o dítěti. Je o vnitřním smutku, strachu a studu, je o boji s okolím pro svůj vzhled, pro své rozhodnutí změnit své pohlaví, ale je vám 18! Nemáte rodinu ani děti!Musím to tu psát. Jen tak si uvědomuji některé závěry a třídím myšlenky. Pomáhá mi to přežít. -
Rozvádějící se rodiče
Před chvilkou odjela malá zpátky k mamce.První „výměna“ dcery mezi rozhádanými manželi… moje noční múra se stala skutečností.Za oknem auta jsem slyšela, jak se malá ptá, proč taky nejedu domů…Nevydržela jsem to a musela poslat manželce sms:Tak na tohle si nikdy nezvyknu a ani nechci. Nechci takovýhle život. Jedině když budu mít úplnou amnezii a zapomenu na minulost. Bohužel jiná možnost jak to zvládnout neexistuje.Než takovýhle život to radši žádný, jenže to bohužel taky nemůžu.Svět, ve kterém se nemůžu dobrovolně ani zabít, protože by to bylo sobecké.Jsem v šachu a nemám žádnou možnost.Přála bych si být na tvém místě a ty na mém…Nemůžu pořád do nekonečna opouštět někoho, koho miluju a s kým chci být 24 hodin. Snažím se, ale prostě to nejde.Tak jako ty nikdy nepřijmeš mě, já nikdy nepřijmu tohle řešení.To je úplně to samé.—————–Já chci na jinou planetu!Ať mi mimozemšťani vymyjí mozek a budu spokojená…Nebo nemůžu nabídnout k transplantaci svůj orgán mozek? Je tu někdo, kdo má zájem?Chtěla bych mít IQ 25, houpat se na židli a koukat do zdi. Nic by mi nechybělo.Je to skoro jako když vám někdo zemře. Nedokážete to přijmout, smířit se s tím, nechcete tomu věřit a neustále chcete svou milovanou osobu zpátky. Měli jste s ní plány, těšili jste se na budoucnost a najednou je to pryč. Jenže když někdo zemře, je to stav neměnný. Ale pokud zůstane na živu, do nekonečna máte pocit, že se to přeci může změnit! A ten strašný pocit samoty a opuštěnosti prožíváte neustále dokola pokaždé, když vám toho, koho milujete, berou zase zpátky.Malá mě má ráda, nikdy bych jí tu nenechala. Položila bych za ní život, kdyby to bylo potřeba. Potřebuje, abych fungovala, abych žila, abych se s ní radovala, protože pak se raduje i ona…To všichni rozvádějící se rodiče řeší stejnou bolest jako já?Doprčic to neni možný. 53 % párů se u nás rozvede, ale kolik z nich má takhle malé děti? Jak to zvládáte vy ostatní? Asi bych potřebovala někoho, kdo si také prošel rozvodem a poradil mi. Nevím si s tím rady. V pondělí jdu zrovna k psycholožce, ale ta mi řekne, že to musím přijmout jako fakt. Navíc jsem se musela rozhodnout – buď přeměna nebo rodina. To mi taky řekla.Jasně. Plácej si tu svoje pocity, ono tě to přejde. Časem.Já nechci tohle období. Chci ho přeskočit. Jak dlouho mě bude „přecházet“, že nejsem s těmi, koho miluji?Tak dlouho, jako každý jiný rozchod s tím, koho milujeme? Jasně, že páry se rozcházejí a že mezi nimi bývá obvykle jeden, který toho druhého stále miluje, narozdíl od toho, kdo rozchod inicializoval. Manželka mě mrzí, byla úžasná, teď je na mě ošklivá, ale mě bolí ten „rozchod“ s malou. Odtrhává se násilím něco, co se odtrhnout nikdy nemělo a co ani nemuselo být odtrháváno. Nemlátím jí, nezneužívám, netyranizuju. Miluju svojí dceru. A ta miluje svého tátu. A přesto nemůžeme být spolu, protože miluje i svojí mámu. Protože každé dítě má dva rodiče a tak je to správné.Pamatuji si, jak těžce nesl rozvod kdysi můj kolega, velmi inteligentní člověk. Do podrobna rozebíral, jak a co se kdy stalo, že to nechce, že to nečekal, že nebude nikdy nic podepisovat, že nikdy nepřijde k soudu, protože on se rozvádět nechce, on chce rodinu, děti…Nedávno jsem ho potkala s jinou ženou a bylo na něm vidět, že se z toho dostal. Tedy alespoň na první pohled. Chtěla bych vědět, jak mu je tam uvnitř, co není vidět.Už zase mám strach.A abych ho asi neměla málo, tak se hezky prostřídává s jinými typy strachů, kteří ke mě přicházejí zase odjinud.Nejsem šťastnější. Jsem nešťastnější než kdy předtím. A to jen proto, že jsem přišla na to, kým doopravdy jsem.Bude to ale lepší, ne??? :/————————Článek na tn.cz:Tyjo dejte mi jí!Lidi jsou fakt divná stvoření. Myslím tím teď ty rodiče například.