• otєrєzє.cz

    Laktobacily v neovagíně

    2. 4. 2016 / 15:13 / 8 Comments
    Když jsem vloni v létě přijela do Motola na druhou kontrolu po operaci, v ambulanci na urologii byl pan doktor, kterého jsem neměla moc ráda. Choval se jako jediný vždy odtažitě, jakoby nás tiše toleroval, ale pro sebe si myslel své. Jenže já přijela i s otázkami a jedna z nich byla, čím si mám svůj krásný nový orgán umývat a jak nejlépe udržovat intimní hygienu? Můžu si koupit mýdla pro intimní hygienu? Má to vůbec smysl?
     
    Prostě mi to přišlo jako vhodné, ale chtěla jsem se nejdřív zeptat doktora. Ten to přeci musí vědět.
     
    Odpověď byla vždy stejná: „Stačí obyčejná voda. Ta je nejlepší.“
     
    To jsem pochopila, že voda je blahodárná po jakékoliv operaci, ale když už se vše zhojilo, má nějaký význam kupovat si drahá mýdla pro intimní hygienu ženy? Taková mýdla mají konkrétní pH, kterou má i vagína biologické ženy a také kyselinu mléčnou, která udržuje výskyt „hodných“ bakterií. Jaké pH má moje neovagína? A jakou mikroflóru?
     
    Byla jsem odbyta s tím, že já nikdy nebudu mít ve své neovagíně mikroflóru, jakou mají biologické ženy, ani pH není stejné, to jsem si jako myslela, že budu mít pH své vagíny jako biologické ženy? Takhle nějak se se mnou bavil.
     
    No dobře no. Ok. Faaaajn.
    Lékařům vždycky věřím. Ale jsou to taky „jen“ lidé a nemohou mít přehled o všem, co nového se vyzkoumá. A tak jsem odjela domů s tím, že budu používat jen vodu, protože mýdla pro ženskou intimní hygienu nemají pro mě význam.
     
    To bylo v září 2015.
     
    Nevěřte všemu, co vám doktoři řeknou (ale většině věřte!) 🙂 (Já se na ně nezlobím, oni to ani vědět nemohli). Narazila jsem totiž nedávno zase náhodou (já to nehledala, to samo 🙂 na dvě studie: belgickou z roku 2009 a rakouskou, kterou provedla koncem roku 2013 Medical University of Vienna a University of Natural Resources and Life Sciences of Vienna, která odhalila velmi zajímavé výsledky a to konkrétně takové, že pan doktor v Motole neměl pravdu ani co se týče pH, ani co se týče mikroflóry… To mě zaujalo, takže proto vznikl tento článek, který (troufám si tvrdit), je úplně první na českém internetu, který potvrzuje výskyt laktobacilů v neovagínách, přestože v nich žádný glykogen není. Kdyžtak se mě, pane doktore, příště klidně zeptejte 😉
     
    Neovagína narozdíl od vagíny nemá glykogen štěpící se na kyselinu mléčnou podporující laktobacily, protože neovagína nemá vaginální hlen, ve kterém se glykogen nachází. Evidentně to neovagínám ale nevadí a zvou si mikroflóru na návštěvu úplně stejně, jako vagíny.
     
     

    Mikroflóra neovagíny, Weyers S., University of Gent, Belgie, 2009

     
    Úplně historicky první studie na téma „Mikroflóra neovagíny“ byla provedena v roce 2009 v Belgii. Tehdy se sehnalo 50 MtF žen minimálně půl roku po operaci s penilní inverzí a udělaly se vaginální stěry.
     
    Výsledkem bylo, že většina náběrů odhalila téměř podobnou vaginální mikroflóru, jako vagína biologické ženy (bakterie koky, polymorfní gram-negativní a gram-pozitivní tyčkovité bakterie a občas také spirochety). Plísně Candida nebyly kupodivu nalezeny v žádném z náběrů. Stejně tak ani chlamydie a kapavka.
     
    V průměru měla každá žena 8,6 druhů kultivací, z nichž nejčastěji: Staphylococcus epidermidis, Streptococcus anginosus skupina spp, Enterococcus faecalis, Corynebacterium sp, Mobiluncus curtisii a Bacteroides ureolyticus. Laktobacily byly nalezeny pouze v jednom vzorku. (Laktobacily se ale stanou později předmětem další rakouské studie z r. 2013, kterou v tomto článku uvádím také a která výsledky této belgické, co se laktobacilů týče, vyvrátila).
     
    Průměrný věk testovaných MtF žen byl 43,1 let, průměrná doba od vaginoplastiky 6,3 let.
    Drtivá většina účastníků užívala substituční terapii estrogeny (47/50), přičemž tři ženy nebraly žádné estrogeny, protože měly zvýšené tromboembolické riziko. Kromě denní estrogenní substituce 2 ženy také braly kontinuálně antiandrogeny (cyproteron acetát 10 mg denně (jen pro představu, u nás MtF ženy berou 50 mg denně, ale během přeměny, ne po SRS. Tam se potom dávka upravuje (snižuje) nebo úplně odbourává.))
     
    Medián sérové ​​hladiny pro testosteron byl 29,57 ng/dl (v rozmezí 21,45 až 38,24) a estradiol 49,13 pg/ml (v rozmezí 28,61 až 96,17), což jsou normální ženské hodnoty.
     
    54 % žen mělo stálý vztah.
     
    44 % bylo heterosexuálních, 22 % homosexuálních, 28 % bisexuálních a zbylých 6 % se identifikovalo jako „bez zájmu o sex“.
     
    68 % žen pravidelně používalo mýdlo pro intimní hygienu.
    Průměrné vaginální pH bylo 5,88 (v rozsahu 5,0 až 7,0).
    Pravidelné epizody vaginálního dráždění či pálení popisovalo 22 % žen a 18 % časté dysurie (řezavá bolest v močové trubici). Jen 34 žen bylo ochotno odpovědět na otázku týkající se páchnoucího výtoku. 8 z nich (23,5 %) mělo časté páchnoucí výtoky.
     
    Nebyla nalezena žádná korelace mezi poševním pH a stížnostmi na vaginální dráždění, dysurií nebo páchnoucím výtokem.
     
    Kdyby to fakt někoho zajímalo, kompletní soupis nalezených bakterií v neovagínách lze stáhnout po kliknutí na náhled níže (PDF soubor):
     
     
    Dokonce se tam našlo i 12 nových neotypovatelných druhů.
     
    Nebyla nalezena žádná korelace mezi dilatačními návyky, pohlavním stykem, oplachovacími návyky a zapáchajícím poševním výtokem na jedné straně a přítomností určitého druhu bakterie na straně druhé. Došlo však k velmi významné korelaci mezi přítomností E. faecalis a sexuální orientace: u heterosexuálních transsexuálních žen (s mužským partnerem). E. faecalis byla přítomna u 78,6 % žen, zatímco byla přítomna pouze u 14,2 % homosexuálních transsexuálních žen a u 12,5 % bisexuálních transsexuálních žen. Stejně tak tam byla významná korelace mezi E. faecalis a frekvencí pravidelného pohlavního styku s mužským partnerem: u těch, které mají pravidelný pohlavní styk, byla E. faecalis přítomna u 75 %, zatímco pouze u 25 % z těch, které s muži nesouložily.
     
    Enterococcus faecalis je nežádoucí bakterie, která způsobuje infekce močových cest u mužů i u žen a je nutné ji přeléčit v případě potíží antibiotiky.
     
    Několik dalších zajímavostí vyplývajících z této studie

     

    – Mikroorganismy rezistentní na metronidazol se vyskytují v neovagíně běžně, což naznačuje, že při léčbě antibiotiky by měl být použit klindamycin.

    – Heterosexuální transsexuální ženy jsou vystaveny vyššímu riziku kolonizaci E. faecalis. Transsexuální ženy by měly přijmout preventivní opatření proti vzniku infekce močových cest.

     

    – Skutečnost, že žádná z 50 žen nebyla pozitivní na kapavku nebo chlamydie naznačuje, že neovagína sama o sobě je odolná vůči infekci těchto organismů.

     
     
    K pochopení funkce mikroflóry u transsexuálních žen bychom měli také nejprve pochopit, jaké je přirozené prostředí vagíny biožen:
     
    Ve zdravé vagíně se vyskytují dobré i zlé bakterie. Za normálních okolností jsou dobré bakterie v převaze a udržují vaginální pH v rozmezí od 3,8 do 4,5 (mírně kyselé prostředí). Laktobacily přirozeně vyskytující se ve vagíně štěpí glykogen (což je takový cukříček – polysacharid) obsažený ve vaginálním hlenu. Při tom vzniká kyselina mléčná a vytváří se kyselé prostředí. Toto kyselé prostředí podporuje růst dalších laktobacilů a zabraňuje přítomnosti škodlivých bakterií a infekcí. Vagína se o sebe stará sama, jelikož její stěny průběžně produkují sekret, který ji zvlhčuje, samočistí a udržuje správnou kyselost na ochranu proti infekcím. Kyselina mléčná je klíčová pro ochranu intimních partií. Udržováním nízkého pH v pochvě zachovává ochrannou kyselou vrstvu.
     
    Většina mýdel pro intimní hygienu má pH 3,5 právě proto, aby se udržely dobré bakterie a ty zlé se nepřemnožily, čemuž pomáhá ještě kyselina mléčná. Čím méně kyselé prostředí, tím lépe se mohou šířit infekce a kvasinky.
     
    Vagína biologické ženy má tedy za normálních okolností pH 3,8-4,5 (mírně kyselé). Pro zajímavost pH 3,8-4,5 má například pomerančová šťáva nebo pivo 🙂
    Neovagína MtF ženy má pH 5,9 (stále mírně kyselé). Čaj má například pH 5,5, mléko už pak vyšší, ale stále kyselejší pH 6,5 a pak by se daly na neovagínu ještě použít lidské sliny zdravého člověka s pH 6,5. 🙂 Voda má neutrální pH 7, sperma také :). Není tedy ani kyselé ani zásadité.
     
     
    Je libo pivo nebo čaj? 😉
     
    Pomerančovou šťávou si jí ale vyplachovat nebudu 🙂
     
     
     

    Laktobacily – druhy a jejich vliv na vaginální mikroflóru u male-to-female transsexuálních žen, Petrievic et al., Medical University of Vienna, Rakousko, 2013

     
    Na základě druhů laktobacilů kolonizujících vagínu a konečník se teoreticky předpokládalo, že konečník může být důležitým zdrojem pro vaginální kolonizaci laktobacily. Neexistují však žádné údaje o této problematice u male-to-female transsexuálních žen. Proto jsme provedli tuto observační studii, abychom určili druhy laktobacilů přítomné v neovagíně a konečníku u male-to-female transsexuálních žen, abychom lépe pochopili úlohu střeva jako rezervoár pro genitální laktobacily.
     
    Jedná se o historicky první studii výskytu laktobacilů v neovagínách transsexuálních žen. Dosud neexistovala žádná data ani studie, které by se na tento výskyt zaměřily.
     
    Bylo průběžně vybráno 63 MtF TS žen s penilní inverzí bez klinických příznaků infekce či výtoku a provedeny u nich rektální a vaginální stěry.
     
    Výsledky:
    47 (75 %) z těchto 63 žen mělo současně výskyt laktobacilů jak v konečníku tak v neovagíně.
    Bylo zjištěno 279 neovaginálních a 258 rektálních DGGE skupin reprezentujících 11 druhů laktobacilů. 201 z nich bylo přítomno jak v neovagíně, tak v konečníku. 37 (61 %) z 61 žen mělo dva nebo více druhů laktobacilů.
     
    Závěr:
    Tato data podporují hypotézu, že konečník může hrát důležitou roli jako zdroj laktobacilů, které kolonizují neovagínu u MtF TS žen. S ohledem na specifické anatomické okolnosti populace ve studii mohou být tyto nálezy zjištěny také v běžné populaci biologických žen.
     
    Laktobacily přispívají k udržení normální vaginální mikroflóry. Tento závěr byl také podpořen studiemi o užívání probiotik, které prokazují, že laktobacily lze dodat do vaginálního prostředí také orálně. Výskyt laktobacilů současně ve vagíně a konečníku poté souvisí s nižším výskytem bakteriálních vaginóz.
     
    V jedné z našich předchozích studií jsme zjistili, že 80 % těhotných žen a 40 % žen po menopauze bylo osídleno minimálně jedním nebo více druhy laktobacilů ve vagíně i v konečníku.
     
    Belgická studie z r. 2009 (její shrnutí výše) a následná studie téhož týmu z r. 2010, však uvádí, že „neovagína je dutina z kůže bez sliznice, která nekomunikuje s vnitřními pánevními orgány. Fyziologicky i patofyziologicky se neovagína liší od přirozené vagíny. To znamená, že neovagína je charakterizována konstantním pH a kvůli absenci měsíčních hormonálních cyklů v ní neprobíhají pravidelné procesy, takže je směsí aerobních a anaerobních druhů bakterií, zatímco laktobacily byly zjištěny pouze u 4 % neovagín.„
     
    Panuje všeobecný názor, že penilní kůže neovagíny u transsexuálních žen není schopna podporovat růst laktobacilů.
     
    Přijali jsme 63 MtF TS žen bez výtoku z vagíny, kterým byly provedeny stěry.
    Druhy laktobacilů byly detekovány u 47 z 63 transsexuálních žen (75 %). Byly to převážně tyto skupiny laktobacilů: L. gasseri, L. crispatus, L. johnsonii, L. iners, L. jensenii.
    Více než 90 % těchto žen mělo výskyt dvou nebo více neovaginálních laktobacilů.
     
    Tato studie prokazuje častý výskyt laktobacilů v neovagínách transsexuálních žen. Množství i složení je podobné normálnímu prostředí s kyselinou mléčnou a bakteriální mikroflórou, jako u žen v reprodukčním věku a u žen po menopauze.
     
    Z výzkumu byly vyřazeny transsexuální ženy s průjmem, zácpou, rektální patologií nebo infekcí močových cest a dále pacienti, kteří podstoupili antibiotickou léčbu v předchozích 4 týdnech či užívali ústně či vaginálně probiotika.
     
    Byly vybrány pouze ženy minimálně 1 rok po vaginoplastice.
     
    Tabulka zobrazující počet MtF TS žen s vyskytujícími se druhy laktobacilů v neovagíně a v konečníku:
    (po kliknutí na graf se zobrazí v plné velikosti)
     
    Stěry byly prováděny mezi březnem 2013 a zářím 2013. Všechny ženy byly bělošky.
    Průměrný věk účastnic byl 40,1 let.
    Průměrná výška 174,7 cm.
    Průměrná hmotnost 83,1 kg.
    Průměrná doba od vaginoplastiky 4,9 let.
     
    Počet detekovaných druhů laktobacilů a jejich procentuální výskyt u MtF TS žen:
     
     
    Shrnutí:
    Vaginální anatomie po operaci pohlaví a hormonální stav populace se sociodemografickou a klinickou charakteristikou pohlavní dysforie přijímající hormonální substituční terapii je podobná jako u běžné ženské populace.
    Jakékoliv laktobacily mohou kolonizovat neovagínu v důsledku uvolnění z ženiny vlastní střevní mikroflóry vzestupně podél hráze k neovagíně.
    Ačkoli MtF transsexuální ženy představují velmi specifickou a tudíž velmi malou populaci pacientů, lze tuto skupinu žen považovat za ideální model pro zkoumání původu vaginálních laktobacilů.
    V této studii jsme detekovali v neovagíně a konečníku tytéž druhy laktobacilů, jaké jsme detekovali v předchozí studii u těhotných žen a u žen po menopauze.
     
     
     
    Takže po přečtení tohoto článku by měli na urologii v Motole (a kdekoliv jinde) na mou otázku, jaké je pH a mikroflóra mé neovagíny odpovědět nikoli to, že je naprosto rozdílná od biologických žen, ale velmi podobná, ne-li stejná, protože v obou případech jde o mírně kyselé pH a je velká pravděpodobnost, že neovagína bude osídlena i kulturami prospěšných laktobacilů, které se uvnitř udrží, stejně jako u biologických žen.
     
    Přípravkami pro intimní hygienu žen tedy ženy po chirurgické změně pohlaví mohou svou neovagínu jen potěšit, neboť jí dodají taktéž mírně kyselé přirozené pH, včetně kyseliny mléčné, která má na prostředí vagíny i neovagíny blahodárný vliv.
     
    Přípravek Lactacyd má navíc na výběr dvě pH: 3,5 a 5,2. Výrobce uvádí, že pH 5,2 je nejpřirozenější ženským intimním partiím (myšleno i vnější orgány, protože kůže má pH 5,2 – 5,5).
     
    Takže ano. Má to smysl starat se o svou vagínu.
     
    Kromě orálního podání probiotik, která se do vagíny mohou dostat pouze náhodným přenosem z konečníku, což s sebou nese velkou spoustu rizik (např. vznik bakterií, které vyvolají zánět močových cest), lze koupit i vaginální čípky s probiotiky. (Poněvadž si totiž nejsem úplně jistá úspěšností patláním jogurtů do vagíny (i když v internetových diskusích „Jak dostat probiotika do vagíny“ se lžička jogurtu nebo stříkačkou do vagíny strčit doporučuje a zbytek sníst). Zrovna Lactobacillus acidophilus se ve vagíně vyskytuje taky. Strkala bych si tam když už tak probiotiku do vagíny určenou. Lze koupit i nejrozšířenější vaginální Lactobacillus gasseri. To je moc hodná breberka! Tu si tam nastěhujte. (Ačkoli četla jsem, že i doktoři neodsuzují jogurt ve vagíně. Indická studie porovnala výsledky jogurtu a probiotických čípků a dopadlo to podobně. Stačí prý 5 ml jogurtu, který by měl mít pH 4.3, takže v tom vlastně nakonec nevidím problém. Mléko má sice pH 6.5 – 7.5, ale díky mléčnému kvašení v jogurtech vzniká kyselina mléčná, která jogurt okyselí na pH 3.8-4.5 – a to je (zcela logicky, protože i ve vagíně je kyselina mléčná) pH vagíny :).
     
    Ale napadla mě ještě jedna věc. Lactobacillus gasseri je sice nejrozšířenější, ale co když není tak účinný? Co když patří mezi ty lenivější bakterie? A taky že jo! Našla jsem tabulku, který laktobacil vyrobí nejvíce kyseliny mléčné, na které stojí rovnováha celé vagíny a je to Lactobacillus salivarius. (Též k sehnání jako orální probiotika a měly by existovat i čípky).
     
     
    Podle této brazilské tabulky z Univerzity Sao Paulo jsou dobrými adepty kromě L. salivarius ještě L. johsonii, L. jensenii a právě L. acidophilus. L. gasseri je desetkrát línější než L. salivarius.
     
    No jo, jenže to není všechno. Takový laktobacil nevyrábí jen prospěšnou kyselinu mléčnou, ale také peroxid vodíku. (To bylo pro mě překvapením.) (To je ta dezinfekce, co máme v lékárničce nebo co si dáváme na hlavu, když se odbarvujeme :). Vtip je v tom, že čím více laktobacil peroxidu vodíku H2O2 vyrobí, tím úspěšněji zabraňuje množení nežádoucích bakterií ve vagíně, takže zde nám Brazilci připravili ještě jednu tabulku a z té můžeme vyčíst, který laktobacil vyrobí peroxidu vodíku nejvíc:
     
     
    Zas tak jednoduché to teda není, protože ten peroxid vodíku se pak ve vaginálních výměšcích převede do reaktivních forem kyslíku (ROS), jako je superoxid aniontů, peroxid a hydroxylový volný radikál (vůbec nevím, co to je :), které jsou vysoce toxické vůči některým mikroorganismům a zabraňují množení anaerobních bakterií. Nepřítomnost peroxidu vodíku produkovaného laktobacily (aby si tam náhodou někdo nenalil odbarvovač!) je spojena s vyšším rizikem opakující se infekce močových cest kvůli E. coli a je zvýšena náchylnost k infekcím virů lidské imunodeficience (HIV).
     
    Chtěla jsem porovnat laktobacily z obou tabulek, ale udělali to za mě Indové ve své studii „Probiotika při vaginálních infekcích“, kterou už tu rozvádět nebudu, ale tabulku si z ní půjčím (a pěkně za to poděkuji):
     
     
    Takže vítězem je nakonec L. crispatus, i když můj původní favorit L. gasseri taky ujde. Ale většina probiotik je stejně kombinací několika laktobacilů, takže se jich do těla dostane tak jako tak více druhů.
     
    Laktobacily potřebují kyselé prostředí vagíny (pH 3,5-4,8). Nad pH 6 už to pro ně není úplně ono, tam je zrovna ta hranice, kde to pro ně přestává být ideální. Ale je to v podstatě takové perpetuum mobile (toto je můj zcela laický pohled nezaložený na žádné studii): v neovagíně s vyšším pH se zasadí laktobacil a pokud mu budeme ze začátku věnovat péči a snižovat pH na co nejideálnější úroveň, uchytí se, zabydlí se, založí tam rodiny a kolonizuje neovagínu, čímž začne produkovat ještě více kyseliny mléčné, čímž se pH o to lépe bude samo udržovat. (To jsem to hezky vymyslela. 🙂 A nejspíš to taky vyzkouším s tím, že bych si potom ráda nechala udělat na gyndě stěr a budu to mít potvrzené vědecky.).
     
    Jinak laktobacily se nepohybují. Jsou to takové tyčinky, které se spojují v krásné dlouhé řetízky:
     
    To, že je vagína osídlena mikroflórou ví lidstvo od roku 1892. Tehdy na to přišel německý gynekolog Albert Döderlein. To byl takový brýlatý pán, co se v tom rád šťoural 🙂
     
    Tak nám to ti Rakušáci, Belgičani, Brazilci a Indové konečně vysvětlili. Ještě že je tu máme – ty výzkumníky výzkumné 🙂
    A já jsem ráda, že jsem na svou otázku dostala konečně odpověď.
     
     
    ————
    Doplnění:
    Protože jsem přemýšlela, jak dlouho trvá taková kolonizace vagíny laktobacily (a k odpovědi jsem se dopátrala), během hledání jsem narazila na další zajímavosti.
     
    13 FAKTŮ O LAKTOBACILECH:
     
    1) Laktobacily jsou prospěšné v určitém množství, ale jako každá mikroflóra se nesmí přemnožit, mohou z toho být potíže se zánětem. Možným rizikovým faktorem je velmi velká (extrémní) konzumace mléčných výrobků, nebo pití mléčných nápojů obsahující L. rhamnosus GG.
    2) Čím více estrogenů, tím vyšší pH ve vagíně a tím vyšší riziko přemnožení kvasinek.
    3) Doporučení lékaře: Pozorujete-li, že vaše poševní prostředí je vyvedeno z rovnováhy, podpořte své laktobacily tím, že si zavedete na několik hodin do pochvy mini-tampon potřený jogurtem.
    4) Infekce kvasinkami vzniká v případě, že chybí osídlení laktobacily a dojde k dismikrobii. Laktobacily jsou jinak schopny kvasinky (např. Candida albicans) zničit.
    5) V lednu roku 2016 bylo popsáno 218 druhů a 29 poddruhů laktobacilů, ty však ještě detailně nejsou popsané. Rod Lactobacillus je velmi heterogenní (různorodá) skupina bakterií a předpokládá se, že se jejich uspořádání bude ještě mnohokrát měnit. V databázi bakterií na http://www.bacterio.net/-allnamesdl.html je jejich kompletní aktualizovaný seznam pod písmenem L (nebo zde v PDF). (O většině z nich jsem nikdy neslyšela, např. ta s krásnými honosnými jmény jako lactobacillus bombicola nebo furfuricola). V přehledu je i rok objevení.
    6) Kromě kyseliny mléčné a peroxidu vodíku produkují laktobacily v menší míře kyselinu octovou a kyselinu jantarovou.
     
    7) Bylo prokázáno, že ženy, které nebyly kolonizovány laktobacily produkující peroxid vodíku, buďto rektálně nebo vaginálně, trpěly s 15krát větší pravděpodobností vaginální bakteriózou, než ženy, které kolonizovány byly.
     
    8) Většina lubrikačních gelů (tedy i těch, které používáme k dilataci) mají optimální pH vagíny, které podporuje mírně kyselé prostředí vhodné pro růst laktobacilů.
     
    9) Laktobacily jsou nejrozšířenějším mikroorganismem ve vagíně zdravé ženy (tabulka zde).
     
    10) Laktobacily rostou, rozmnožují se a metabolizují za anaerobních podmínek, ale daří se jim i v prostředí s nižším obsahem kyslíku. Ke svému růstu a množení potřebují dostatek fermentovatelných sacharidů, štěpných produktů bílkovin, nukleových kyselin a vitamínů skupiny B. Kvasinky, stejně jako laktobacily, potřebují ke svému růstu buněčný cukr. Proto je většinou nalézáme ve vaginálním prostředí s normální (optimální) kyselostí, kde o buněčný cukr s laktobacily vzájemně soupeří.
     
    11) Obecně kolonizace trvá po tu dobu, pokud trvá suplementace (podávání laktobacilů). V jedné studii bylo prokázáno, že po ukončení suplementace vymizel Lactobacillus GG ze stolice u 67 % dobrovolníků během 7 dní.
     
    12) Vytvoření stabilního zastoupení jednotlivých druhů mikroorganismů (kolonizace) ve střevě trvá 4 až 6 týdnů. Při perorálním podání laktobacilů je popsána normalizace množství vaginálních laktobacilů během 28-60 dní. Laktobacily nejlépe rostou v slabě kyselých prostředích s počáteční hodnotou pH 4,5 – 6,4.
     
    13) Z klinických studií zabývajících se schopností laktobacilů přilnout k vaginální sliznici vyplývá jako optimální kombinace Lactobacillus rhamnosus a Lactobacillus fermentum. Pro léčbu vaginálních infekcí se používají také Lactobacillus gasseri, Lactobacillus brevis a Lactobacillus acidophilus. Při léčbě je třeba dodržet denní dávku více než 10 na 9. (1 miliarda) kolonyformních jednotek (CFU).
     
     
    A tady jsem ještě vytvořila srovnávací tabulku vaginálních čípků s laktobacily, abych sama věděla, který si vybrat:

    Srovnávací tabulka vaginálních čípků/tablet dostupných v ČR

    (Stav k dubnu 2016)
    Po kliknutí na tabulku bude otevřena v PDF formátu ve větší velikosti.
     
    Jelikož bylo prokázáno, že k osídlení vagíny laktobacily je nutná denní dávka 1 miliarda jednotek, byla tato skutečnost v hodnocení nejdůležitější. Dále byl hodnocen počet druhů laktobacilů a cena za 1 čípek.
     
    Vítězem testu je jednoznačně finský GYNOLACT, kterému nekonkuruje vůbec žádný jiný na českém trhu dostupný výrobek. GYNOLACT obsahuje totiž hned tři druhy laktobacilů (jeden z nich L.rhamnosus byl vyhodnocen jako nejlépe uchytitelný laktobacil ve vagíně). Množství jednotek obažených v tobolce je 2 miliardy jednotek. Navíc je to druhý nejlevnější produkt.
     
     
    MÁ VLASTNÍ STUDIE (tohle téma mě prostě zaujalo 🙂
     
    Zde budu postupně zveřejňovat výsledky mého vlastního výzkumu provedeného sama na sobě ověřujícího rakouskou studii o výskytu laktobacilů v neovagíně MtF žen.
     
    14.5.2016
    Pokud ti zvídaví Rakušáci v roce 2013 zjistili (a já jim jsem za to vděčná, protože jinak bych věřila stále převládanému názoru o neexistenci přirozené ženské mikroflóry v našich neovagínách), že 75 % ze 63 MtF žen po SRS má ve své neovagíně přirozený výskyt laktobacilů, jako biologické ženy, musela jsem si to samozřejmě ověřit i na sobě. 🙂 Řekla jsem si, že když má třičtvrtě MtF holek po operaci přirozenou ženskou mikroflóru, chci jí mít taky. A co když jí mám?
     
    Začátkem května 2016 (tedy necelý rok po SRS) jsem dorazila poprvé na gynekologii v Praze na Bulovce (MUDr. Marešová – MEDA – to je gynekoložka doporučovaná H.Fifkovou). Paní doktorku jsem poprosila, aby mi udělala vaginální stěr. Vysvětlila jsem jí, že před třemi lety byla provedena studie, která našla laktobacily v neovagínách, a že bych chtěla zjistit, jestli je mám taky. A za druhé jsem chtěla zjistit, jakého původu je občasný nažloutlý výtok.
     
    Zatím se mi nepodařilo získat kompletní výsledky v papírové podobě (o což usiluji), ale byly mi stručně sděleny ústně. Má neovagína je kompletně osídlená přirozenou ženskou mikroflórou, včetně kmenů laktobacilů (kterých přesně je ještě předmětem dalšího mého zkoumání) a jiných bakterií a mikroorganismů. Pravděpodobnou příčinou lehkého výtoku je střevní bakterie E.Coli, která bývá příčinou stejných potíží u biologických žen, ale byla u mě nalezena v malém (ne nebezpečném) množství. Jako „léčbu“ mi byl doporučen vaginální gel LactoFeel.
     
     
    LactoFeel je švédský přípravek, na můj vkus trochu drahý (250-300 Kč), který obsahuje sedm zásobníčků, jejichž obsah se každý večer po dobu sedmi dní vmáčkne co nejhlouběji do vagíny.
    O tomto gelu jsem ještě neslyšela, ale rozhodla jsem se ho vyzkoušet. Neobsahuje přímo laktobacily, ale obsahuje kompletní podpůrné látky vyskytující se přirozeně (a ideálně) v biologické vagíně, tzn. kyselinu mléčnou (obnovuje normální pH pochvy, efektivně neutralizuje nepříjemné pocity a zápach) a glykogen (poskytuje živiny pro bakterie mléčného kvašení). Když je v pochvě normální pH a dostatek živin, ochranné bakterie mléčného kvašení rostou a přirozená vaginální rovnováha je obnovena. Pak dochází k úlevě od nepříjemného výtoku, nepohodlí a odstraní se i zápach. (Píší v příbalovém letáku). Je to prokázáno klinickými studiemi i vlastní zkušeností mé gynekoložky. Nebyl tedy důvod to nevyzkoušet, když pomohl jiným.
     
    Nežádoucí bakterie různého původu ve vagíně se vyskytují u každé ženy, ale v mizivém bezpečném množství. Problém nastává, jakmile se tyto bakterie přemnoží (právě z důvodu, že ve vagíně dojde k porušení přirozeného prostředí – což může mít různé důvody).
     
    Musím říct, že hned po prvním použití byl znatelný účinek, protože výtok téměř ustal a po spotřebování celé dávky bylo po problému.
    S LactoFeelem jsem si koupila i mého vítěze testu – vaginální tablety Gynolact od finského výrobce. Ty obsahují největší množství laktobacilů ze všech dostupných vaginálních tablet a čípků – jedna tableta 2 miliardy (2×10 na 9). (V příbalovém letáku mají překlep a uvádí 2 bilióny, ale na obale je správně 2 miliardy. 2 bilióny už by bylo opravdu zajímavé číslo :).
     
    Teď jsem ve fázi, kdy dobírám LactoFeel a mám v plánu do takto dokonale připraveného prostředí zavést kolonie laktobacilů, které by se tam měly usídlit. To byl můj plán těsně před tím, než jsem se dozvěděla, že už tam laktobacily mám, čemuž jsem tak trošku nevěřila, že to tak bude 🙂 Takže bych to teoreticky už dělat nemusela, ale já chci svůj výzkum dokončit.
     
    Zajímavé je, jak se do mě ty laktobacily dostaly. Obvyklý bývá náhodný přenos vzniklý kvůli blízkosti rekta a vagíny u žen. Prostě laktobacily spapáme a ony už se tam dostanou. Jenže takto se tam s nimi mohou dostat i nežádoucí střevní bakterie. Zkoušela jsem tedy asi měsíc před stěrem na gyndě zavést do vagíny čistý bílý jogurt.
     
    Jogurty obsahují (na vaginální prostředí) velmi málo bakterií – desítky až stovky miliónů na 100 g. (Obvykle 1 milión na gram (10 na 6 / g), takže 150g jogurt má 150 miliónů bakterií). Na úspěšné osídlení (jak jsem se dočetla) je potřeba alespoň půl miliardy (500 miliónů), takže bych si do své vagíny musela nacpat tak tři až pět jogurtů, což samozřejmě nelze. Přesto jsem to zkusila aspoň s menším množstvím. V jogurtech je nejčastěji Laktobacillus acidophillus a Bifidobacterium, což jsou bakterie, které se nachází i ve vagínách biožen.
     
    Takže jsem provedla aplikaci polévkové lžíce selského jogurtu (tzn. přírodní bez cukru a bez příchutí) do vagíny a po týdnu znovu, ale s jiným bílým jogurtem. Potom jsem také náhodou narazila na novinku Olomoucké mlékárny ReVital, který jako jediný na našem trhu (který se mi podařilo nalézt mým pátráním) obsahuje jiné kmeny laktobacilů – celkem pěti, což je na český jogurt naprosto jedinečné: Lactobacillus bulgaricus, Streptococcus thermophilus, Lactobacillus acidophilus, Lactobacillus rhamnosus a Bifidobacterium sp. To mě okamžitě zaujalo, protože tak krásný výčet kmenů (včetně L.rhamnosus, který je hodně pospěšný a doporučovaný) jsem ještě nikde neviděla. Navíc miluju angrešt a mám ráda i chia semínka (jsou i jiné příchutě – černý rybíz, třešeň, meruňka). Počtem a druhy laktobacilů je tento jogurt zcela výjimečným na našem trhu a rozhodně jej doporučuji i k normální konzumaci. Do vagíny se sice použít nedá, ale jak mi řekla i gynekoložka, běžnou konzumací trávícím traktem se nějaká část bakterií také dostane do vagíny. (Jsou to bakterie – čili živé organismy – neleží tam ve střevech jak tlusťoch před telkou a nečekají, co se bude dít – rozmnožují se, žijí bohatým sexuálním životem a jsou strašně fajn :)).
     
     
    Vaginální tablety Gynolact obsahují L.rhamnosus také + L.acidophilus a L.casei. Samozřejmě v množství, kterému jogurt nemůže konkurovat.
     
    Jakmile budu vědět, které kmeny laktobacilů ve vagíně mám, budu moci posoudit, jakým způsobem se tam dostaly.
     
    Každopádně gel LactoFeel a vaginální tablety Gynolact jsou to nejlepší, co mohu své vagíně dát 🙂 (A pozor v době léčby na pohlavní styk. Zrovna sperma je zásadité (asi že by se kyselé hůř polykalo 🙂 (LactoFeel s nízkým krásně kyselým pH působí také tak trošku jako zabiják spermií), takže během léčby bych pohlavní styk omezila. Pak už je to jedno, když se tam udrží správné prostředí i kolonie laktobacilů, těm by zásadité sperma nemělo ve velkém ublížit a omezovat se zrovna v tomhle jen kvůli kyselosti vagíny není žádoucí :).
     
    Mimochodem celý trávící trakt jednoho člověka obsahuje neuvěřitelných 100.000 miliard (10 na 14) bakterií, a když se všechny ty bakterie vezmou a zváží, jejich hmotnost je 1 – 2 kg!
     
    Čili abych to shrnula.
    Když jsem se všude možně dočítala nebo mi urolog v Motole řekl, že moje neovagína nebude mít nikdy stejné prostředí, jako prostředí vagíny biologické ženy, mýlili se úplně všichni, protože rakouskou studii jsem si ověřila na sobě a vše je tak, jak má být. Mám z toho radost 🙂 A nejlepší na tom je, že jsem nemusela ani zahajovat žádnou speciální „léčbu“.
     
    Doplnění:
    Po roce – 24.4.2017 – jsem přešla od gynekoložky v Praze do mého města, abych nemusela pro estrofem jezdit do Prahy. Když mi gynekoložka říkala obecné informace o pH vagíny, tak jsem se zmínila o studii, ve které bylo zjištěno, že pH neovagín MtF žen je o něco vyšší, než pH biožen. Bioženy pH 3,8 – 4,5, MtF ženy pH 5,0 – 7,0. A protože jsem si tím rýpla do její lékařské zvědavosti (což jsem chtěla :), tak vzala lakmusový papírek pro zjištění pH ve vagíně a vyzkoušely jsme to hned na místě. Barva na testeru byla oranžová, takže pH mé vagíny bylo 4,5 – 5,0. Z toho jsem měla radost. A to je také důvod, proč si v ní tak hýčkám své milé kolonie laktobacilů, které by v prostředím s vyšším pH (tedy zásaditějším) nepřežily.
     
    Výsledek se jí líbil a stejně tak celé dílo, které mi v Motole vytvořili – zvenku i zevnitř. Sliznice zhodnotila jako přirozené a zdravé a jizvy mezi rektem a vaginálním vstupem totožné, jako u žen, které byly při porodu nastřiženy. Na ty mi ještě doporučila měsíčkovou mast (nebo jakoukoliv jinou mast).
     
    Víc už jsem ale nerýpala. Všimla jsem si, že nabízí ženám vaginální tablety, které jsou sice fajn, ale v mém testu co do počtu druhů laktobacilů a množství nezvítězily. (Vítězem mého testu je Gynolact – tabulka viz níže). Ono by asi nebylo dobré hned na první návštěvě poučovat doktora 😀
  • otєrєzє.cz

    Ahoj Ivane, běžím na genioplastiku

    1. 4. 2016 / 15:51 / 17 Comments
    Tak mám nebo nemám psát o takové maličkosti?
    Nakonec jsem si řekla, že ano, protože je to vlastně součást mé přeměny, která už sice skončila, ale tak nějak sem prostě do toho deníčku patří.
     
    Jak já miluju tenhle život, ve kterém si člověk plní své sny! O co všechno bych přišla, kdybych se už s ženským tělem narodila?
    (Tak rozhodně je to pořád ta lepší varianta, ale ani nad touto není nutné zoufat.)
     
    Prostě přijdu, vezmou pilku s bruskou a uříznou mi kusy kostí, které v pubertě vyrostly, protože k tomu dostaly impuls z mozku, kterému dal impuls testosteron. Funguje to hezky, no. Ale trochu jinak, než jsem si představovala. Testosteron mě teď ale baví. Respektive to, jak je nahraný 🙂 On se tu léta snaží něco vytvořit, zhuntovat, zmužnit a pak během hodinky prostě čau, smůla 🙂 A je to jakoby nikdy nebyl.
     
    Beru to jako takové vítězství. Nad testosteronem i nade mnou. A mám z něj velkou radost. Když jsem v šestnácti seděla v pokojíčku a smiřovala se s tím, že přeci nejde změnit pohlaví, takže je nutné vytlouct z hlavy všechny ty mé sny, že nechci mít tohle mužské tělo, že chci žít život jako žena, tehdy jsem opravdu netušila, že to jde. A testosteron hezky pracoval, modeloval a plnil svou funkci, pašák. Já mu tu funkci ale už před dvěma lety vzala (HRT), před rokem dokonce úplně (SRS) a tak jsem si teď splnila další svůj dlouholetý sen, kterým už jsou jen takové drobnůstky – malé opravy, které nejsou bezpodmínečné, ale potěší.
     
    Pilku s bruskou vzal do ruky totiž plastický chirurg MUDr. Ivo Němec v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a udělal mi genioplastiku (protože je geniální :), která je součástí profiloplastiky.
     
    Do komplexu operací měnících profil (profiloplastika) patří:

     

    Korekce nosu (rhinoplastika)
    Korekce brady (v případě změny kontur brady genioplastika / v případě, že se použijí implantáty, tak mentoplastika)
    Korekce tváří (malaroplastika)

     
    Ty první dvě je dobré zkombinovat a nejde jen o čistě feminizační operaci obličeje (FFS), týká se i mužů, kteří mají problém např. s extrémním předkusem.
     
     
    Genioplastika – fakta
     
    Ke kosti brady se přistupuje řezem zevnitř z úst, aby zvenku nebyla vidět jizva.
    Po operaci pacient cítí nepříjemné pocity na bradě, což trvá zhruba 3 dny.
    Bolest, která v menší míře přetrvává, zmizí po 7 dnech.
    Stehy jsou samovstřebávací a po čase pod spodní dásní zmizí.
    Výrazný otok zmizí za 14 dní.
    Celkové zhojení závisí na složitosti provedení a fyziologických vlastností organismu pacienta (čili jako vždy a všude!) a trvá zhruba 1 – 3 měsíce.
     
    Moje osobní zkušenost, jestli to bolí?
    Já nevím no. Ani v Motole jsem si neříkala o opiáty, protože nebylo proč, zatímco někteří úpěli bolestí. Tady mě sestřička při předávání noční směně trošku naštvala, protože řekla, že „odmítám“ analgetika. Já je neodmítám! Odmítá se něco, co je povinnost. Tohle je mé právo volby a když mě to nebolí, tak na co si je do sebe budu nalévat? Abych jim udělala radost, na noc jsem si jedny nechala přilít do lahvičky s antibiotiky a žádnou změnu jsem stejně necítila. Jsou chvíle, kdy o žádné obroušené bradě ani nevím. Takže jo, trošku to bolí, asi jako když člověk dostane pěstí do dolní čelisti, ale to jsem vlastně nikdy nedostala, takže co to tu povídám? 🙂 Normálně funguji a respektuji signály svého těla, které mi říká: „Uřízli ti kus brady, tak to asi trošku musí bolet, ale dá se to, ne?“ 🙂
     
    Do ÚVN se na genioplastiku přijíždí většinou ve středu, výkon je proveden ve čtvrtek, v pondělí se už může sundat svazující náplast na bradě a domů. (Někdo má to štěstí, že má partnera, co přihupká s pusinou, někdo jede zase sám metrem a busem…)
     
    A né, nechci nadstandard a už se mě na něj nikdo, prosím, neptejte. Nadstandardy, kde jsem celou věčnost osamocená a unuděná jsou děsný a já bych tam být nemohla ani nechtěla a ani jsem taky nikdy nebyla. Chápu, že se někdo bojí jít mezi normální lidi, ale to je na tom právě to hezké – být mezi lidmi. Jsem mezi nimi moc ráda.
     
     
    Řízy řízy a seky seky:
     
    Posouváme bradičku krásně dozadu:
     
    …a nebo dopředu:
     
     
    Vzniklé dutiny se vyplní implantátem. Pokud není nutné posouvat, pouze se piluje a brousí, případně odstraňují měkké tkáně, aby to vypadalo k světu (jako u mě). A tak se brada stane užší, jemnější, ženštější… (Ještě se mi líbí něžný ženský nosík… 🙂
     
    Kdo chce, může si novou krásnou ženskou něžnou bradu nechat udělat za 20.000 – 33.000 Kč kdekoliv, kde provádí plastické operace (nebo odjet do Thajska za podobnou cenu, protože vedle to přeci dělají lépe :), nebo jí tentýž lékař (MUDr. Ivo Němec) umí udělat i zadarmo na pojišťovnu (ale pouze v ÚVN, nikoli v ÚEM (Ústav estetické medicíny)), kde pacient za tuto krásu nezaplatí vůbec nic, protože se schová pod diagnózu K070 – větší anomálie rozměrů čelistí. Však u ženy také o větší anomálii jde a tak je to vpořádku 🙂 A po pravdě – zas tolik nás MtF pacientek sem do ÚVN nepřijde, protože nás za prvé není moc a za druhé svou bradu řeší ve skutečnosti plastikou jen tak 2-5 % z nás. Taky netvrdím, že je nutné absolvovat celou nekonečnou sérii plastických operací. To opravdu nutné není.
    Stačí se projet metrem a hle – 75 % žen má nějaký mužský rys ve tváři. Jestlipak si také sní o ženštějších tvarech?
     
    Jasně, že ano (např. Angelina Jolie, ta si genioplastiku nechala udělat spolu s rhinoplastikou (nos)).
     
    Nebo tahle slečna, která dokonce o celé operaci napsala blog http://surgery-first.blog.cz/ s podtitulkem „Life is beautiful“, což tak trošku připomíná vlastně blog můj 🙂 Jenže tahle slečna se jako slečna narodila. Bohužel s tak ostrými rysy ve tváři, že toužila po „větší ženskosti„, jak píše. I ženy touží po větší ženskosti (což je vlastně logické – kdo jiný by měl po ní toužit? :).
     
    Jen pro zajímavost, zde je její obrázek před kompletní ortognátní operací a po:
     
     
     
    Nádhera.
    Mimochodem slečna potkala v nemocnici svého budoucího partnera, který tam byl na téže operaci. Taková romantika! 🙂
     
    Moje „před a po“ brady zde nebude, protože mé „před“ jsem si nedokumentovala a ani jsem si ho dokumentovat nechtěla. Navíc je to už minulost. Sbohem má stará brado. Každopádně můj profil je teď v každém případě hezčí a já spokojenější 🙂
     
    Jestli si někdo myslí, že nemůže do přeměny jít, protože má mužné rysy ve tváři, je to jen výmluva. Pokud by je opravdu takové měl a nezjemní je hormony, jak se taky děje, všechno se dá změnit. Brada, čelisti (tvar, úhel, posunutí), tváře, lícní kosti, rty, nos, víčka, uši, čelo, nadočnicové oblouky… na něco jsem zapomněla? 🙂 Přesto na tyto plastiky běžně nechodíme, protože není důvod. Mnoho biožen tyto nedostatky neřeší (nenazývala bych je ani „nedostatkami“, protože nám na druhé lidské tváři přijdou přirozené (zkrátka se tak narodil), zatímco majiteli jako přirozené nepřijdou).
     
    Nezatracuji tedy ani holky, které žádnou plastiku nemají, ani ty, které jich mají už desítky (oba typy znám a oba jsou ok :). Každý jsme strůjcem svého štěstí a stačí jen udělat první krok. Nestačí jen stát a čekat, že se něco stane. Nestane. (Občas jo, ale nová brada nám nenaroste, stejně jako třeba penis sám (bohužel) neupadne :).
     
    Občas si sama říkám, kde se ve mně bere ta síla jít dobrovolně na sál a nechat do sebe řezat. Ve skutečnosti nad tím takhle nepřemýšlím. Něco jsem chtěla, vysnila jsem si, naplánovala, toužila, nějaká síla mě hnala dál a dál za svým cílem, tak já jdu, dokud můžu, a prostě jsem tu. Ani mě nenapadla možnost za svým snem nejít.
     
     
    Díky mé návštěvě ve dvou velkých českých nemocnicích (v Motole a ve Střešovicích) mám parádní možnost je porovnat.
     
    Až takový rozdíl to není. Lékaři ve Vojenské nemocnici nechodí v mundúrech a nemají u sebe zbraň 🙂 Sestřičky nejsou v khaki uniformách a pokoje nejsou po padesáti lůžkách, jak jsem si představovala, když jsem byla malá. Nemocnice už dnes vypadají i takhle:
     
     
    Přesto jsem na pár rozdílů narazila, ale jsou to opravdu jen detaily, z nichž ten největší a příjemný je bod č. 1:
     
    1) zatímco v Motole se místní wi-fi internet platí (110 Kč/25 hodin aktivního připojení), velmi složitě se aktivuje, stále dokola vypadává a nefunguje, v ÚVN je v celém areálu silný signál místní sítě zcela zdarma a bez výpadků. Měřila jsem i rychlost a download i upload je kolem 5Mbit, což je fajn.
    2) před operací na sále je nutné umýt si vlasy, neboť jsou na nich bakterie zvenčí (Motol neřeší)
    – je fakt, že jsem na nich měla ještě tatarku a to jsem si je večer před odjezdem do Prahy myla! Takže jsem si je ochotně šla umýt ještě jednou.
    3) kompresní punčochy je nutné navléknout ráno ještě před slezením z postele (Motol neřeší kdy)
    4) injekci proti srážlivosti krve před a po operacích nabízí v ÚVN pacientům jen do břicha (v Motole je možno si vybrat břicho či paži – tam všichni vždy ochotně volí paži 🙂
    5) sestřičky v ÚVN na mě nepůsobí tak vynervovaně ze stresu nad nestíháním vyplňovat papíry jako v Motole
    6) pokoje po čtyřech a pěti je docela dost, narozdíl od třípokojových apartmá v Motole, ale aspoň je větší legrace a já komunikuju ráda
    7) jídlo… je všude jídlem 🙂 Bohužel sním téměř všechno a nikdy jsem nerozuměla spolužákům, když si stěžovali na školní stravu, kolegům v kantýně, spolupacientkám v Motole. Odnášeli nedojedená jídla, ale já je snědla. Vždyť je to fajn, když nám někdo takhle uvaří! Na všem je třeba hledat něco dobrého. Opravdu dobře vaří v nemocnici v Hradci Králové, ale mně chutnalo jak v Motole, tak ve Střešovicích, jenže jak jsem řekla, já nejsem objektivní a taky si nestěžuju.
    8) ÚVN není takové bludiště, jako gigantický Motol, ale taky jsem tu zabloudila, protože jsem neustále chodila do +1. místo do -1. patra, kde má v pavilonu CH1 MUDr. Němec ambulanci (oddělení obličejové a čelistní chirurgie).
     
    Díky tomu jsem ale měla v den příjmu jeden milý zážitek, protože během mého bloudění jsem spatřila na konci chodby doktora bavícího se se dvěma muži, z nichž jeden byl Ivan Trojan (né, neměl zelené ďubky ve tváři) a křičel: „Jo tááámhle, jak jde ta paní!“ 🙂 (Byla jsem tam pouze já).
    Díky, Ivane, za tu identifikaci 🙂
    Prošel kolem mě, já už se na něj culila z dálky, taky se culil a pozdravil mě dobrý den.
    Netušila jsem, že jsem až tak známá, že mě zdraví čeští herci 🙂 Tak dobře no.
     
     
    Víš, Ivane, šla bych s tebou na kafe, ale jsi docela prcek a já spěchala za jiným, co se mi zítra měl šťourat v bradě 🙂 Ale příště pokecáme, slibuju. Tak se měj. 😉
     
    A já se jdu zaposlouchat do chrápání 150leté babičky, o jejímž rodu už vím vše od 19. století 🙂 (Tito starší lidé jsou zde na ORL spíš výjimkou, jak mi řekla sestra (narozdíl od motolské urologie), ale já mám holt štěstí 🙂 (Ano, to opravdu mám, protože jsem šťastná 🙂
     
    (Mimochodem, tohle už jsem mockrát chtěla někam vložit: Šárko & spol., vaše názory nikoho nezajímají. Zajímalo by mě, proč stále denně píšete ke zveřejnění do mé administrace komentáře, které stejně nikdo nečte. Ani já ne 🙂 Nerada vám to říkám, ale tak to tady také zůstane navěky. 😉
     
    A Domče (lonely.cz) přeji rychlé a příjemné zotavení z dnešního krásně aprílového znovuzrození v Motole 😉
  • otєrєzє.cz

    Vliv chirurgické změny pohlaví na činnost mozku

    29. 3. 2016 / 17:51 / 1 Comment
    Velmi záhy po mé velké operaci před rokem v Motole jsem si na sobě všimla jedné zvláštní věci. Zatímco do operace jsem si myslela, jak už se nemohu cítit lépe, neboť nějaké fyzické odříznutí čehosi na mém těle nemůže mít přeci vliv na mou duši (jsem přeci žena i tak, beztak to dole nevnímám a zapomínám na to, můj mozek teď navíc funguje na základě chemických reakcí díky dodávaným ženským hormonům a vysílá tak ty správné signály do celého mého těla, čímž způsobuje, že reaguje naprosto stejně, jako kterékoliv jiné ženské tělo), přišlo překvapení: věčný celoživotní nesoulad mezi mou duší a tělem byl najednou pryč a to mému mozku způsobilo úlevu, kterou jsem nečekala. Jakoby s fyzickým odříznutím přebývající tkáně došlo k odříznutí i posledního břemene, které jsem si nesla ve své hlavě. Najednou to ze mě spadlo, odletělo to úplně poslední trápení a v ten moment zaklaplo všechno dohromady, ozubená kola v mé hlavě se roztočila a začalo vše konečně fungovat tak, jak má. Velmi příjemný pocit. Velmi milý důkaz, jak fyzično ovlivňuje naše duchovno.
     
    Samozřejmě jsem to už dál neřešila. Teď je to pro mě hotová ukončená věc. Ale shodou okolností, aniž bych jí hledala, před oči mi přilétla studie, zda má chirurgická změna pohlaví vliv na mozek. Jak by mohla? 🙂 Je to jen chirurgický řez…
     
     
    Má chirurgická změna pohlaví vliv na změny v mozku u MtF transsexuálů?
     
    Italská studie University of Torino, Urologická klinika a Neurofyziologické oddělení, 2014.
    (J Sex Med 2014;11:311-315)
     
    Navzdory široce přijímaným biologickým teoriím, etiopatogeneze (soubor příčin vedoucích ke vzniku nemoci) genderové dysforie zůstává z velké části nejasná. Několik studií prokázalo existenci pohlaví (gender) v mozkové oblasti. Konkrétně v limbickém systému, jako je stria terminalis, preoptic nucleus (POA) v hypothalamu či amygdale. Pohlavní dimorfismus je popsán v makroskopických i mikroskopických strukturách. Muži a ženy se liší zpracováváním kognitivních a emočních podnětů.
    K posouzení kognitivních funkcí mozku pomocí neurofyziologických metod lze použít metodu „event-related potential analysis“ (ERP) – analýzu událostí souvisejících se vlnou P300. P300 vlna je centro-parietální pozitivní výchylka v lidském ERP, která se vyskytuje asi 300 milisekund (250-500 ms) po vzniku podnětu. Tyto výchylky se nazývají jako „kognitivní vlny“.
     
    Několik vědců sledovalo MtF transsexuály a provedlo na nich neurofyziologickou studii.
     
    Navržena byla prospektivní studie případů a kontrol 15 MtF transsexuálů s průměrným věkem 35 let spolu s 20 zdravými heterosexuálními dobrovolníky (10 mužů a 10 žen). Všichni podstoupili emocionální test ERP.
     
    Kognitivně-emocionální test ERP spočíval ve sledování obrázků získaných ze systému IAPS (International Affective Picture System). Šedesát obrázků rozdělených do dvou sérií s pozitivní/neutrální a negativní/neutrální valencí (intenzitou) byly zobrazovány náhodně.
    Poté byla sledována vlna P300, její amplituda a latence, která byla srovnána před a po chirurgické změně pohlaví (SRS) u transsexuálů spolu s kontrolní skupinkou netranssexuálních osob.
     
    Vlna P300 u vzorku žen byla vykazována s větší latencí, amplitudou i rozsahem ve srovnání se vzorkem mužů u příjemných i nepříjemných snímků.
     
    Všechny tyto parametry vlny P300 u MtF transsexuálů po chirurgické změně pohlaví byly také zvýšené jak u reakcí na pozitivní tak negativní podněty.
     
    Tyto silnější reakce jsou považovány za typicky ženský rys. To může být interpretováno jako vyšší schopností reagovat na
    příjemné a nepříjemné podněty u MtF transsexuálů, u kterých dojde k aktivaci ženských mozkových funkcí právě po chirurgické změně pohlaví.
     
    Modifikace vlny P300 v pooperačním období u MtF transsexuálů mohou být spojeny s biologickými úpravami mozkové činnosti, ale také pooperační psychickou pohodou těchto pacientů.
    Závěr: Podle našich předběžných výsledků MtF transsexuálové podstupující chirurgickou změnu pohlaví včetně feminizace zevního genitálu mají tendenci ke vzniku ženských mozkových funkcí. Podle našeho názoru tyto výsledky zvýrazňují také blahodárné účinky SRS, která umožňuje pacientům reagovat na operaci genitálu touto „mozkovou feminizací“. Tyto dva efekty totiž řeší typický konflikt této poruchy: rozpor mezi duší a tělem.
    Nicméně protože pohlavní disforie má velmi nízkou incidenci, tento závěr musí být ověřen prostřednictvím prospektivní studie s větším množstvím vzorků jiných specializovaných center.
     
    University of Torino, Italy: Luigi Rolle, MD, PhD, Marco Falcone, MD, Sergio Vighetti, PhD, Carlo Ceruti, MD, PhD, Omidreza Sedigh, MD, Massimiliano Timpano, MD, Maria Teresa Molo, MD, Lorys Castelli, PhD, Mirko Preto, MD, Paolo Gontero, MD, and Bruno Frea, MD, PhD.
     
     
     
    128-node HydroCel Geodesic Sensor Net
    síťka používaná v elektroencefalografii (EEG) pro sledování aktivity mozku
     
     
    Ukázkový zápis z EEG se zobrazenou vlnou P300
     
     
    Analýza vln P300 se využívá také například u detektorů lži.
     
     
    Myslím si, že chirurgická změna pohlaví je přirozeným zakončením přeměny každé MtF ženy, a že lidé, kteří jí nikdy tímto způsobem nedokončí, nenajdou ve své duši úplný klid, ale pouze (nebo pro mnohé alespoň) částečný, neboť největší síla tohoto kroku spočívá právě v dokonalém zničení věčného trýznivého konfliktu duše s tělem. Tento chirurgický řez se tak stává i pomyslným řezem v mozku a posledním dílkem do skládačky, jejíž výsledkem je žena. Což je mozaikou rozmanitou, barevnou, emotivní, půvabnou a fascinující tak, jako všechny mozaiky z chrámů celého světa dohromady. Je mi radostí a ctí být tady. Konečně doma, konečně tady mezi námi děvčaty. Ne tehdy, ne předtím. Teprve teď.
     
    Ženství není samozřejmost.
    Ženství je dar.
  • otєrєzє.cz

    Ženy v travesti show

    28. 3. 2016 / 8:37 / 13 Comments
    Travestité – jsou zmalovaní jako velikonoční vajíčka a nechtějí přijít o své biologické pohlaví.
    To druhé sice dosud platilo, ale je tu jedna výjimka. Takový jako bonus na české umělecké scéně 🙂
     
    Že si nedám pokoj s tím vyjadřováním mých názorů. Koho to zajímá?
    Nejdřív tvrdím, že ženy nemají penis a teď zas tohle.
     
     
    Ano, opravdu si myslím, že travesti show, ve které účinkuje osoba po kompletní změně pohlaví z muže na ženu, není travesti show.
     
    Je to podvod na diváky, když ženy předstírají, že ženami nejsou a že je jen hrají.
     
    Možná někomu přijde zábavné, když žena oblečená za Ilonu Csákovou zpívá její písničky na playback a kroutí se u toho jako Robocop.
     
    Mně ne.
     
    (To už jsem kdysi viděla v televizi v Caruso show nebo v DO-RE-MI a stačilo mi to 🙂
     
    Jo ahá, tak ty nejsi travesťák, ty jsi transsexuál. Jo ahááá, tak takhle vypadají transsexuálové… (Jasně. Díky. To nám moc pomáhá.)
     
     
    Možná je to úplně nový začínající druh zábavy, kde ženy předstírají, že jsou travestité. Je to pro mě asi tak logické, jako projít přeměnou female-to-female (FtF – což je samozřejmě nesmysl).
     
    Jaká je motivace pro ženu účinkovat v travesti show?
    Přeci nepřijdu o takové rito, když už mám pipinu? Namluvíme lidem, že si na ženu pořád jen hraju, ať nemusím na pracák. A hele, travesťák nebo transsexuál, vždyť je to jedno. Lidi to stejně neumí rozlišit.
     
    Pak potkám kamarádku a ta mi říká: „Jednou jsem se zúčastnila travesti show a musím říct, že se mi to líbilo, chlapi převlečený za zpěvačky s výborně okopírovanými pohyby.“
     
    🙂
     
    Jo, tak si to užij.
    Ona ta jedna z nich ale chlap není, víš. Promiň. Ona je žena.
     
     
    Proč by to vlastně mělo najednou přestat být zábavné?
     
    To já nevím. Já na travesti show nikdy nebyla, nikdy jsem je nepochopila a nikdy jsem se k nim nehlásila. (Já jsem ale zaujatá. Vždycky mi přišlo líto, že si někdo dělá legraci z něčeho, kvůli čemu jiní uvěznění v cizích tělech trpí. Přišlo mi to dokonce smutné).
    Nevím ani, co zábavného je na jakékoliv travesti show, kde si chlapi hrají na ženské, natož kde si ženské hrají na ženské.
     
    Možná je to dobrovolně zvolený životní styl. Však spousta biologických žen účinkuje v travesti show, ne?! 😉
     
    Jak těžké je pro ženu udělat ze sebe travestitu?
    Zkoušela jste to už některá? 🙂
     
    Absurdní.
     
    Ale proč vlastně nejít na show, kde ženy hrají travestity, že?
     
    Pak ale nechci slyšet, jak se vám na těch „chlapech v sukních“ líbilo, jak jsou ženské a dokonalé, když to jsou ženské.
    (I když mně se taky líbí na chlapovi, když je chlapský a dokonalý muž :).
     
    Hele, to jablko je krásně červené a kulaté. A chutná jako jablko! No páni. To by člověk neřekl, že jablko bude chutnat a vypadat jako jablko. To jsou dneska věci 🙂
  • otєrєzє.cz

    Užitečné vynálezy pro ženy

    23. 3. 2016 / 17:20 / 7 Comments
    Těžko říct, proč se níže uvedené vynálezy neujaly 🙂
     
    Modelka zkoušející si spirálovou elektrickou podprsenku na „20. Mezinárodní výstavě vynálezů“ v Bruselu 13. března 1971. Designér původem z Belgie sliboval díky nošení této podprsenky zvětšení a zpevnění poprsí. Výrobek byl zhotoven tak, aby ho ženy mohly nosit kdykoliv, třeba při práci, jak předvádí modelka.
     
    Na co plastickou operaci zvětšující poprsí? Stačí nafukovací podprsenka Très Secrète (Velmi tajné). U.S. patent, listopad 1951.
     
     
    Tahle pumpa je depilační přístroj, který mi spálí chlupy? (Jsem si v první chvíli myslela :).
    Ne, není. To je „Sun-Tan rozstřikovač roztoku na opalování“.
    Modelka Betty Dutterová předvádí nový Sun-Tan rozstřikovač na Výročním shromáždění výrobců automatů v Chicagu 19. ledna 1949. Za desetník si můžete během 30 sekund vybavit své tělo postřikem na opalování. Jeden postřik vydrží celý den a na pokožce nezanechává žádné stopy. Vhodné pro bazény, pláže a tenisové kurty.
     
     
    Konečně se, holky, můžeme sprchovat neodlíčené se super účesem, ani náušnice není nutné sundat a po osprchování můžeme rovnou pokračovat v párty nebo se rovnou odebrat na ples v opeře 🙂
     
     
    Zde poutavá reklama v novinách na tento výrobek:
     
    Reklama dále uvádí, že tato koupací čapka je vhodná pro ženy, které se chtějí sprchovat s make-upem. Těžko říct, co je k tomu v roce 1970 vedlo.
     
     
     
    Zatracené podprsenky! Nikdo mi v nich nevidí moje bradavky 🙁
    Leda že bych použila podprsenku s bradavkami, tzv. „braless-look-bra“, neboli „bezpodprsenkově vypadající podprsenku“.
     
    K dostání byla v béžové, bílé a černé a tehdy v roce 1970 stála 2000 amerických dolarů (nějak moc ne? Našla jsem, že v roce 1970 bylo 1000 dolarů totéž jako dnešních 5603 dolarů). Dodací lhůta 4-6 týdnů. Zřejmě byl o ní velký zájem a tak se muselo čekat, než na zájemkyně dojde řada 😀
     
     
     
    Chránič tváře do sněhových bouří. K dostání v Montrealu v Kanadě v r. 1939.
     
     
    Dřevěné plavky. Měly umožnit snadnější plavání. Hoquiam, Washington, USA, 1929
     
     
    První vibrátor byl poháněn parou a ke svému provozu potřeboval uhlí. Občas motor vychrlil oblak černého kouře a celkově byl přístroj velmi hlučný. Žena raději počkala, až bude v okolí úplně sama. Pokud to kdy vůbec některá používala… 🙂 A jestli ano, musel to být tedy velmi intenzivní zážitek.
     
     
    Nebo můžeme ženě koupit tento (bezdrátový!) vibrátor a můžeme si jím namasírovat třeba… záda nebo chodidla 🙂
     
     
     
    Pro muže nebo pro ženy, tady je to jedno. Geniální RECTOROTOR s lubrikačními otvory na špičce. Vhodný pro každého už od 15 let! 🙂
     
     
     
    Následující není vysloveně vynález, ale jen leták na colu. Jenže trochu divný… takové letáky byly tehdy běžné. Vy ještě nedáváte svému batoleti colu???
     
    „Pro lepší začátek života, začněte s kolou co nejdříve!“
     
    Leták nabádající maminky, aby dávaly svým dětem pít kolu. Dodává jim totiž potřebné množství cukru, povzbuzuje osobnost a prosazuje aktivní životní styl.
     
    „Jak brzo je příliš brzo? Nikdy ne dost. Laboratorní testy za posledních několik let dokazují, že děti, které začaly pít kolu během časných ranních fází vývoje mají mnohem vyšší šanci na získání přijetí a „zapadnutí“ během těchto nepříjemných předpubertálních a pubertálních let. Takže udělejte si laskavost. Udělejte vašemu dítěti laskavost. Zaveďte jim striktní denní režim s těmito limonádami a ostatními sladkými sycenými nápoji právě teď. Doživotní štěstí garantováno.“
     
     
    Na závěr návod, jak nosit pánskou košili:
     
     
    Jo, to bude ono 😉
  • otєrєzє.cz

    Jsem hnusná v metru

    23. 3. 2016 / 8:55 / 11 Comments
    Tak jsem se zase jednou náhodně poskládala mezi ostatní cestující v metru a dívám se na svůj obraz v okně. Zatímco jsou dny, kdy mívávám i opačný názor, dnes jem hnusná, jsem hnusná, jsem hnusná. To jsem dnes hnusná. A budu se mračit. Nemám náladu na nic ani na nikoho, nechce se mi nic. Chce se mi na sebe vypláznout jazyk, ale dívám se, jak nejsem sama, kdo pozoruje lidi v odrazu okenní tabule.
     
    V moment mého nejhlubšího přesvědčení, jak jsem hnusná, otočí se na mě sympatický usměvavý muž s úžasným strništěm a psíma očima s velmi velmi žádostivým pohledem: „Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“
     
    Ježiši. Tak na tebe mám tak náladu. To sis teda vybral moment. Ale jsi roztomilej, tak povídej. (Pomyslela jsem si).
     
    „Ano?“
    Úplně mě přerušil z mého sebetrýznění 🙂
    „Nevíte, kde ve Veleslavíně najdu nádraží? Potřebuju se dostat do Kladna.“
     
    Už zase asi budím dojem, že jsem informační kancelář. Já nejsem Pražanda! Naposledy mě na Andělu oslovila vyděšená cikánka, kde že je to nádraží, ze kterého se jezdí do Teplic. To jsem shodou okolností věděla, protože jsem si vzpomněla na autobusy, které jsem na svém nádraží míjela a měly vpředu nápis „Praha – Teplice“.
    „Do Teplic? Tady je Anděl, paní. To musíte do Holešovic. Takže se pěkně vraťte, nasedněte znovu na metro a jeďte do Holešovic. Jste vystoupila nějak brzo.“
    Určitě mě chtěla okrást. Nikdo, kdo jede do Teplic, nevystoupí v metru na Andělu!
    Nedávno jsem četla, že zloději a násilníci si svou oběť nejprve otestují a podle toho se potom rozhodnou, zda zaútočit. Čím hnusnější a nepřístupnější potencionální oběť je, tím má prý větší šanci, že nebude napadena. (Neplatí to vždy. Moje kolegyňka kdysi ráno při cestě do práce vyzkoušela veškeré možné způsoby, jak se násilníka zbavit, včetně fingovaného hovoru v telefonu, ten jí byl ale z ruky vytržen a s ním i kabelka, o kterou se rvala, přičemž byla poškrábána a musela na HIV test, protože násilník byl známý HIV pozitivní feťák…)
     
    Navzdory tomu, jak ráda bych byla oslovena třeba v obchodě u rohlíků nějakým sympatickým mužem (všichni mnou oslovení muži uvedli, že by nikdy ženu u rohlíků neoslovili, ale mně by zrovna náhodou upadl rohlík…oh), u VŠECH lidí, kteří mě oslovují, automaticky předpokládám, že mi chtějí ublížit, že chtějí peníze nebo že mě chtějí okrást a tak si velmi pevně držím své věci, kontroluji, zda jsem dostatečně mezi lidmi a odmítám s nimi vést další rozhovory. Vím, že k boji se můžu připravovat vždycky, ale fyzicky se prostě silnému chlapovi ubránit nedokážu.
     
    Tak jsem automaticky přistupovala i k onomu mladíkovi, co jede do Kladna. I kdyby nasadil seberoztomilejší obličej, nikdy nikomu nevěřím (což je nevýhoda pro ty, kteří to myslí dobře, ale tak to v našem světě chodí, že kvůli gaunerům na to doplácí ti hodní).
     
    Nasadila jsem svůj obranný mechanismus a místo toho, aby se stíhal ptát on, začala jsem ho bombardovat otázkami, abych zjistila, co má za lubem. Podle vzoru „poznej svého nepřítele“.
    „A kam jedete? Domů? Kde pracujete? A jak vám platí? Co tam děláte? Máte na autobus?“ (už zase se ve mně projevily pečovatelské sklony, ach jo). A on mi tak ochotně odpovídal…
     
    Chudák zašmátral v baťohu a místo kapesníčku nahmatal toaletní papír, do kterého se vysmrkal. Takový ten obyčejný šedivý hnusný. Smrkal a já na něj pořád mluvila, což nemohl slyšet. Myslím, že pokud mi chtěl ublížit, že ho to přešlo. Chtěla jsem mu věnovat kapesníček, když jsem viděla, jak se mu ten slabý toaleťák u nosu trhá… Chtěla jsem mu říct: „Neboj, rýmička přejde, bude zase dobře. Pojď, uvařím ti horký čaj se zázvorem.“
     
    On mi ale nejspíš nechtěl ublížit.
     
    „Vy taky vystupujete na Veleslavíně?“, ptá se mě.
    Smůla hochu, tos neodhadl.
    „Ne, já jedu dál. A nashle. Koukejte Veleslavín – už vystupujete.“
     
    Prakticky jsem ho nepustila ke slovu.
    Kdyby si stihl říct o číslo, tak mu ho dám, proč ne, ale nic by z toho nebylo, protože každý, kdo bydlí dva bilióny kilometrů ode mě, je pro mě z hlediska dlouhodobého vztahu nezajímavý.
     
    Zajímavé, na jak krátkou dobu se někteří lidé objevují v našich životech a téměř vždy se jim povede do našeho života něco přinést.
     
    Vystoupil na Veleslavíně, já pokračovala dál a už jsem si přestala říkat, že jsem hnusná. Nějak mě ta chuť říkat si to přešla. 🙂
     
    Já vím, že nejsem krásná. Je dobré občas si říct, že jsem hnusná. Buďme hnusní. 🙂 Jen si to nesmíme říkat stále dokola. Nikdo není tak hnusný, jak se vidí.
     
    Můžeme si o sobě myslet co chceme, ale jsme takoví, jaké nás vidí okolí.
  • otєrєzє.cz

    Krása má větší moc než cokoliv jiného

    21. 3. 2016 / 22:51 / 13 Comments
    Před pěti lety, v době před přeměnou, jsem se chvíli živila tím, že jsem tvořila webové stránky malým živnostníkům. Bylo mi jich líto. Že podnikají a nemají ani webovou vizitku a já jí mám hotovou za půl dne. Klienti se dali vyhledat snadno. Navíc jsem se opravdu snažila. Byla jsem na všechno sama a docela se mi dařilo. Získala jsem totiž nějakým záhadným způsobem pár zajímavých zákazníků, z nichž jeden byl úplně nej, protože mě zaměstnával hned několika zakázkami najednou a to v té době bylo naší záchranou rodinné kasy.
     
    Ten nej zákazník byla velmi krásná, opravdu taková ta „100% pure woman“, upravená, čistá, voňavá, ženská, velmi velmi velmi ženská. Stejně – jak „jinak“ se jedná s lidmi, kteří jsou krásní… Kolik ústupků jim dokážeme dát narozdíl od těch, kteří mají prostě tu smůlu, že hezcí nejsou. Jak rádi vyhledáváme jejich společnost kochajíce se jejich zjevem, zatímco uvnitř nás vůbec, ale vůbec, nezajímají.
     
    Několikrát (mnohokrát) jsem musela zatnout zuby a vyslechnout její požadavky, domlouvat se s ní, co vlastně chce a trpělivě vždy vyslechnout i historky z jejího života. Ona mohla volat kdykoliv.
     
    Také toho často využívala. Já měla tehdy ještě rodinu a snažila se jí uživit a tak se tyto její rozmary prostě tolerovaly. Kdykoliv volala, manželka kulila oči v sloup.
    Zatímco paní klientce někdo nadělil krásu a to opravdu nad míru a dechberoucí, s chytrostí už na ní nezbylo a tak to byl často boj. To mi ovšem až tak nevadí. Dokážu se přizpůsobit. A můj zákazník, můj pán. Paní si navíc vymýšlela nové a nové projekty, asi se nudila, protože byla manželkou velmi bohatého a známého podnikatele v severních Čechách a já tak měla možnost vyslechnout různé pikantnosti z jejich rodinného života. Z toho intimního mě naštěstí (nebo bohužel) vynechala.
     
    Nikdy bych takto o svých zákaznících nemluvila, vždycky si vážím každého zákazníka, byť si vymyslí, že chce třeba růžového slona s vrtulí, ale ona už není můj zákazník. Já totiž nemám zákazníka ani jednoho. Všichni jsou zákazníci pana Nováka, tedy mě před přeměnou, který už neexistuje. Jsem v situaci, kdy všichni chtějí služby mého předchůdce, ale já je musím přesvědčit, že já jsem stejně dobrá, jako byl on. Nebo tedy nemusím. Moc se mi do toho ani nechce, protože se tímhle už neživím a nebaví mě to.
     
    Po čase, když jsem všechny projekty ukončila a paní si už nic nového nedokázala vymyslet, odmlčela se.
     
    Bude to pět let a dnes telefon a na displeji její číslo…
     
    Nezvedla jsem to.
    Nebyla jsem na tu situaci absolutně připravená. Že se pořád najdou lidé a situace, které nás dokáží překvapit v souvislosti s tím, co máme za sebou.
     
    Nemůžu jí říct: „Jé dobrý den paní Schmidtová! Jak se máte? A co manžel? To jsem ráda, že se zase ozýváte.“
     
    V práci mi historky o tom, jak pan Novák odešel bůhví kam, nic o něm nevím a já sedím místo něj a nemám s ním nic společného, vždycky procházely.
     
    Jenže tady byl pan Novák vždycky sám sobě zaměstnancem a tohle telefonní číslo bylo jeho. Těžko teď vysvětlím, jak se dostalo do ruky mně… jeho sestře? Komu vlastně? A ona (já, co jako nejsem já) umí dělat svou práci fakt tak, jako to uměl on? Nemůžu říct, že ho neznám, když mám jeho číslo. Rozhodně nechci nic vysvětlovat. Jednoduchá jasná informace, která klienta uspokojí. Hlavně se do toho moc nezamotat. A tak celá ta klientela, kterou jsem si vybudovala kdysi ještě jako někdo jiný, se musí vybudovat znovu. Ok. To beru. Počítala jsem s tím. Něco za něco.
     
    Teď ale není čas na vysvětlování. To nikoho nezajímá.
     
    Mám strach. Že se prokecnu. Že budu vědět jakýkoliv detail o jejích bývalých zakázkách, které znám do podrobna, protože to byly moje „děti“, ale musím dělat, že nevím vůbec nic. Musím se znovu ptát na tytéž věci, které už dávno vím.
    Zajímavá situace.
    Nejspíš paní zpátky ani nezavolám.
     
    Ale k čemu jsem se chtěla dostat.
     
    Dnes mi došla jedna moc hezká věc.
     
    Chtěla bych být moc moc moc moc blbá.
     
    Tak blbá, že bych neřešila vůbec nic, jen bych si tak blbla se svýma hadříkama ve svém e-shopu, dělala klientkám barevné gelové nehty a vracela se do obrovského luxusního domu k manželovi, který si mě vybral právě proto (a zřejmě jen proto), že jsem krásná, čímž mě zajistil na celý můj život. Co by mi chybělo? I tu lásku bych měla, peníze bych měla, domov bych měla, chlapa, kterému by stačilo občas skočit s ním do postele.
     
    A já bych si to užívala. Navíc chlapi mají rádi blbé holky, i v posteli. To jsem někde četla a chápu to, protože jim do ničeho nekecají a pěkně pokorně poslouchají a dělají, co jejich živitel řekne. Ale protože jsem jeho rozmazlované koťátko, zaškemrám a hle, tu nové auto, tu dovolená na Seychelách, tu prostory pro své nové podnikání, abych se nenudila, protože nemám totiž žádné starosti, peníze nejsou problém a tak si stále něco vymýšlím a je mi fajn.
     
    Jak já bych chtěla být blbá a krásná.
     
    To by mi k životu stačilo.
     
    Neodsuzuji tedy tyto slečny a paní. Jen jim tiše závidím. Dělají, co mohou a jde jim to. Většinou ale nedělají vůbec nic. Stačí, že jsou krásné a lidé se na ně rádi dívají. Krása jim sama otevírá dveře.
     
    Krása má větší moc než všechno vědění nebo moudrost. Než cokoliv jiného.
     
    Ještě mě nikdo nepřesvědčil, že to tak není. Za tento názor bych kdysi všechny holky profackovala, ale teď to vidím jinak.
     
    Pak by to tedy znamenalo: ženy, buďme krásné, ale blbé a svět bude fajn.
     
    Opravdu bych to brala…
     
    Ilustrační obrázek ne příliš vzdálený reálné kráse mé (bývalé) klientky
     
  • otєrєzє.cz

    Sloučeniny

    21. 3. 2016 / 11:04 / No Comments
    Úplnou náhodnou shodou okolností tento můj článek navazuje na ten předchozí o bakalářské práci na téma Dokaž, že jsi muž, ve které autor dochází mimo jiné k závěru, že narozdíl od vnitřní identity, se kterou se rodíme, tu vnější identitu vytváří naše okolí, reakce s ním, to tato společnost dělá z nás teprve muže či ženy tak, jak nás vidí právě oni a jak chceme, aby to tak bylo. Je to vzájemná spolupráce nás a jich a výsledkem je jasná vnější identita. To, jak jsme identifikováni.
     
    Vracím se navečer vlakem domů. Už dlouho jsem si takhle neodpočinula. Pořád jen řídím a ve vlaku člověk vypne, i kdyby nechtěl. Jak tam tak za oknem běhají ty stromy a domy… a pak dlouho nic, jen hnědá pole. Vlak je svými projevy docela dobrý hypnotizér.
    Pomalu se stmívá. Nikdo mě doma nečeká. Když pak vylezu z vlaku, mám pocit, že mi někdo vydezinfikoval mozek – a můžu začít nanovo zanášet ho svými myšlenkami a dál zamořovat 🙂
     
    Proti mně sedí krásná vyšší slečna s dlouhými vyčesanými vlasy, elegantně oblečená, všímám si, jak má namalované řasy. (Hm, být tak takhle krásná…)
    Chce si povídat. (Vážně?) Nevadí mi to, aspoň mi uteče cesta. Navíc jsem ráda mezi lidmi neosamocená, i když většinou nejsem první, kdo navazuje kontakt.
    „Jinak já jsem Káťa.“
    „Já Tereza, tak ahoj“, podáváme si ruce.
    Káťa má dcerku, která je zrovna v první třídě. Já mám zase Káťu, která je ve druhé třídě. Obě dcerky mají rády kuře na paprice. Teď koupili byt, který spolu s přítelem dali dohromady. Její přítel je moc šikovný, chudák je pořád v práci, ale vždycky se těší domů. Je s ní rád. Ne, jako ten předtím.
    Zdá se, že muži jsou nekonečné téma. Nevadí mi to. Pak si ke mně z ničeho nic přisedne blíž tak, aby nikdo nemohl slyšet, o čem si povídáme (neee, nepřijde polibek! :D), opře si ruce o stolek, já se k ní nakloním, abych jí slyšela, až cítím, jak voní a povídá mi tiše o tom, jaký byl předchozí vztah. Poslouchám jí, jak kdybychom byly dlouholeté kamarádky, hodnotím nahlas vlastnosti jejího bývalého partnera, se kterým má svojí dcerku a ani mi v tu chvíli nedochází, jak šťastná chvilka tohle pro mě je. Že tohle všechno poslouchám teď právě proto, že jsem žena. Jedinečnost téhle chvíle mi ale dojde až později.
     
    „A ty máš přítele?“, dostanu otázku.
    Pár odpovědí doslova protkaných vzájemnou empatií…
    „Ach jo, no to by se mi taky nelíbilo, kdyby mi jezdil za ex, to bych nesnesla…“, snaží se mě podpořit a dodává:
    „Já jsem teď konečně šťastná. Nechápu, jak jsem s bývalým mohla vlézt vůbec do postele, že jsme k sobě něco cítili.“
    Vlak se pomalu blíží domů, kde obě vystupujeme. Dvě maminky popovídaly si o svých dcerách, dvě přítelkyně o svých přítelích, dvě kuchařky o jídlech, která rády vaří…
     
    Takový ten běžný standardní rozhovor.
     
    Pro mě navíc k tomu ještě jedinečný.
     
    Kdysi jsem si o něčem takovém jen snila a myslela si, že se mi to nikdy nesplní, protože to prostě nejde, ale mýlila jsem se. Jde to. Líbí se mi prožívat tyhle „obyčejné“ situace. Mám je tak ráda. Mám na nich ráda tu spontánnost a tu spontánní příslušnost k něžnému pohlaví, která už je takovou samozřejmostí, že si takové věci uvědomuji se zpožděním. Úplně nejhezčí roli ve spontánnosti v souvislosti s příslušností k něžnému pohlaví hrají ale muži, kteří o mé minulosti neví vůbec nic a ti heterosexuální to dostatečně ženě, která se jim líbí, dokazují, až se mi z té vášně kolena podlamují.
    Nechceš zůstat? Myslím jako napořád!
    Chtěla bych. Ale promiň, nejde to. Vždyť bydlíš dva bilióny kilometrů ode mě. 🙁

     

    Domů se vlakem vracela Tereza a nikdo už jí její splněný sen nemůže vzít, protože ho právě žije. Občas si to uvědomím až s odstupem, protože mou mysl už neovládá nepřekonatelný strach z civění spolucestujících, ale normální běžné záležitosti týkající se cesty, večeře, práce. To prostě nemá chybu! Jestli nějak vypadá štěstí, tak přesně takhle. V podobě krásné slečny, která si chce popovídat s holkou z vlaku, co sedí proti ní. 🙂 Nebo muže, který si mě bere, chce mě se vší tou nepřekonatelnou nepředstíratelnou chemií, jaká se jen dokáže mezi mužem a ženou vytvořit. Hotová chemická laboratoř, jejíž produktem je sloučenina… Chtěla bych se znovu do té laboratoře vloupat a tvořit další sloučeniny, slučovat a oddělovat a zase slučovat a oddělovat… až vznikne neodlučitelné.
     
     
    To lidé sami mi říkají, že už můžu být spokojená.
     
    V neděli běžela v televizi pohádka. Někdo si chtěl podmanit celý svět a tak řekl: „Zmrazím úplně všechny na téhle planetě a budu jim vládnout!“
    Sluha se ho zeptal: „Proč je chcete zmrazit?“
    „No protože pak bude jednodušší je ovládnout!“
    „Ale k čemu vám bude svět plný zmražených lidí?“
     
    …kdo z nás by si přál „zmrazit“ lidi na téhle planetě a tím zcela vymýtit homo- i transfobii? Prostě zmrazíme všechny lidi na světě a nikdo nás nebude urážet, srážet na kolena, říkat, že jsme transky nebo komentovat náš vzhled. Paráda! Tyjo. Můžeme si na sebe konečně vzít, co chceme. Můžeme se po světě pohybovat volně bez zábran. Jít naprosto kamkoli! Nikdo nám nic neřekne…
     
    …no právě.
    Nikdo nám nic neřekne.
    Žádné „Ahoj, já jsem Káťa. Probereme spolu ty naše chlapy jako dvě největší kámošky.“
    Nikdo nám v obchodě neřekne „paní“, žádný muž nám nepodrží dveře, nepozve nás na rande ani nedostaneme svou první růži z lásky, polibek, po kterém budeme mít odřenou bradu od jeho strniště, jak byl nekonečný a kolenapodlamující, nikdo nebude číst naše krásné ženské jméno nahlas mezi ostatními při vyhlašování vítězů skupinového výběrového řízení, nikdo nám už nedá růži na MDŽ a nepoví, že jsme žena. To si budeme muset říkat jen my samy tak, jako tomu bylo v naší mysli doposud, než jsme vysvobodily svoji duši a ukázaly světu své pravé já, než jsme rozkvetly do tohoto světa.
    Zbyde to jen na nás a po pravdě, to by mě vůbec, ale vůbec, nebavilo.
     
    Proto děkuji všem lidem téhle planety za to, že tu žijí se mnou a že mohu být mezi nimi na té správné straně.
     
    Je to něco, co mě činí dokonale šťastnou.
    Štěstí, které prožívám doma na gauči, když si lakuju nehty, je taky fajn, ale k dokonalému štěstí to nestačí.
    To proto jsem tak ráda mezi lidmi.
     
    „Tak ahoj, Káťo.“
    „Ahoj. Ráda jsem tě poznala, Terko.“
     
     
    Vypuštěno z mojí hlavy (tsssssss) (pozor, vypouštím):
     
    Pozdně večerní metro a lidé, co nesedí u zpráv, nevaří večeři, nekoupou děti, nečtou pohádku, neleží na gauči se svým milým, neleží ještě v posteli, ale z nějakého důvodu sedí v průvanu v pražském metru stejně, jako já…
     
    Bude deset večer. Položila mu hlavu na rameno a vzala ho za ruku. Začal ji hladit. Dívala se mu do očí. Pak se zvedli, dala si baťoh na obě ramena, vzal ji za ruku, vystoupili a šli domů, do tepla, do svých peřin usnout v objetí… To byl ale dlouhý den.
     
    Ukrutná nezvladatelná chuť na to zelené kulaté. A musela jsem kvůli tomu do Billy…
     
    Prosímtě, Marceli, proč mi ta ochranná fólie nad PINem nejde sloupnout? Ono se to pořád nějak trhá.
    Cože? Blondýno! To se stírá jako stírací los, víš…
     
     
    Dvě křehoučké kremrole tulily se k sobě,
    což se jen tak nevidí, v týhle divný době.
    My comming out: Yes, I am cremrole-friendly.
     
     
    „Vemte si s sebou něco, co vás charakterizuje.“
    – Aha, tak vy jste si nikdo s sebou nic nevzal. No dobře, tak tuhle hru hrát nebudem…
     
    Cesta do postele je dlouhá a složitá…
     
    Všechny cesty vedou domů…
     
    Trošku nám dnes zase napadl sníh. V našich zeměpisných šířkách trvá opravdu zima 9 měsíců. Pak porodí rok léto a je zase 9 měsíců těhotný. :-/
    Na to Monika poznamenala: „Jo, jen doufám, že letos porodí heterosexuální léto, to minulé bylo fakt moc teplé.“
    😀
  • otєrєzє.cz

    První povinností muže je nebýt ženou

    19. 3. 2016 / 20:23 / 5 Comments
    Motto: „První povinností muže je nebýt ženou“
    Robert Stoller
    „No. I třeba sem jí donutil, aby mi ho [smích] jako kouřila. Ale to… že sem ho měl připnutýho. A vona jako že jí to teda moc nebere, jako když je gumovej, jo, tak jako že nic necejtim, ale jsem prostě si rozsvítil a potřeboval jsem to vidět, no.“
    [autentická výpověď FtM muže]
    Když jsem v únoru poznala sympaťáka Marka (na obrázku je Aydian Dowling, ale Markovi to taky sluší ;), věděla jsem, že mi do života něco přinese. Marek totiž ještě jakožto student UJEP napsal bakalářskou práci na moc zajímavé téma: „Dokaž, že jsi muž. Transsexualita FtM.“ Já, hrozně zvědavá, toužila jsem si tuhle práci přečíst a teď se mi dostala do ruky, za což mu moc děkuji.


    Po kliknutí na náhled se zbrazí tato bakalářská práce (62 stran) ve formátu .pdf, takže si ji může přečíst úplně celou každý, koho zajímá, jako mě.

    Přesto jsem se rozhodla některé části vložit sem do článku. Práce je totiž založená na autentických výpovědích FtM kluků a ty jsou tak jedinečné, poutavé, zajímavé, vtipné, ale i smutné, že přibližně třetinu z nich uvádím i tady. Neexistuje nic, co bych četla radši – než skutečné příběhy skutečných lidí, jejich emoce, představy, sny a splnění těchto snů. Navíc mě vždycky zajímalo, jak to vlastně mají ti kluci… Měla jsem tu čest poznat jich během mé přeměny spoustu. A všem to opravdu slušelo. Zdá se, že tak nehysterčí, jako my holky, neřeší kde jakou kravinu a nervou jeden druhému vlasy (obrazně) jen proto, že jeden má jeden názor a druhý je proti. Nikdo nehovoří o zmrzačování, nikdo druhému FtM klukovi neříká „transko“… dokonce si ani neumím představit, že by se tak chovali. Vlastně jsem si to nedokázala kdysi představit ani u nás holek, ale přímo mě šokovalo, jak moc jsme proti sobě navzájem, zatímco bysme se měly podporovat a podávat si vzájemně ruce.

    „No jo, ženský. Klasika.“

    Je opravdu nechutné, co některé dokážou. A smutné.

    V Markově bakalářské práci jde o pohled přesně opačný, než jaký je blízký nám, MtF holkám, a přesto pocitově tak stejný.

    Za zmínku stojí kromě jiného i část 7.8 Dělá penis muže?

    Já už se tedy k tomuto tématu nechtěla vracet, mám toho plné zuby řešit takovou blbost, jenže Marek mi to téma tak trošku nechtěně podsunul, i pro mě to bylo překvapení a teď se mi prostě hodí do krámu 🙂

    Zabývá se toutéž myšlenkou, jakou jsem se zabývala v posledních dnech i tady já (protože mě k tomu donutily okolnosti, sama bych na takové téma ani nepřišla) a sklidila jsem za to (kromě velké neveřejné podpory) také kritiku, která podle mě není na místě, protože pokud Marek v souvislosti s analýzou rozhovorů s FtM kluky přichází na zcela důvodné zjištění, že:

    „Muži prostě mají penis, ženy ne. Je tedy nesmírně těžké být mužem bez penisu.“
    pak jednoduše platí i věta:

    „Ženy prostě nemají penis, muži ano. Je tedy nesmírně těžké být ženou s penisem.“

    Ona platila vždycky, jen tu někdo rozvířil debaty o tom, že to tak není. Nevím, co je na tom tak nepochopitelného a proč to vlastně řeším.

    Není možné, aby se mi tedy kdokoliv snažil namluvit, že je fajn být ženou s penisem, nebo že si CHCE nechat penis. Já mu to nevěřím. Nechce ho. Jen se snaží omluvit tohle své chování a najít si nějaký argument, proč ho (třeba z obavy z přiznání, že se bojí ho zbavit, protože se bojí operace, za což by se mu přeci nikdo nesmál) chce mít a potom tvrdí, že ho chce, že bude ta žena s penisem a je to takhle v pohodě. Ne není. „Ženy prostě nemají penis. Muži ano.“ Drtivá většina MtF holek si myslí totéž a není na tom nic špatného. Chtějí nemít penis a přejme jim to. Neznamená to, že jsou hned transfobní psychopatky. Chvíli jsem měla pocit, že snad chce někdo dokonce docílit toho, abychom si začaly myslet, že mít vagínu je pro ženu dokonce špatné. Ne, není to špatné. Je to dobré. Je dobré, když má žena vagínu. (Opravdu musím tohle psát?). Vagína je žádoucí. Je chtěná, potřebná, přirozená a naše. Chceme to tak. My.

    Přečtěte si autentické výpovědi FtM kluků, co o neexistenci penisu říkají, jak sice není důvodem k tomu, aby byly méně mužem (o tom tato diskuse není), ale jak popisují, jak moc jim chybí… jak potřebují tu „bouli“, kterou my nenávidíme a ani by je nenapadlo vykřikovat, jak je super, že mají vagínu a jak moc jí chtějí. Nechtějí. Muži nechtějí vagínu. Je to překvapující? Nepřijde mi.

    V Markově práci pak vypráví, jak jim jejich milované manželky pomáhají vytvořit iluzi boule, když jdou plavat a radí, jakou ponožku si do plavek dát… to je až dojemné. Jak kluci chtějí (cituji: „Mam potřebu…aby to vypadalo realisticky„) a nemůžou a my (některé z nás – kdo to vlastně je?) můžeme, ale nechceme. Opravdu nechcete?

    Jakou velkou máme proti nim výhodu, že můžeme mít to, co k ženě patří, zatímco oni o svou mužnost ve formě penisu musí tvrdě bojovat několika operacemi, pokud se k tomu vůbec odhodlají z důvodu nejistých výsledků.

    Nemůžu si pomoct. Ještě žádná žena na světě mě nepřesvědčila, že penis jí přináší užitek (kromě porna) nebo je ráda, že ho má a nejspíš se to ani žádné ženě nikdy nepodaří.

    Abych ale nebyla tak radikální (to je stejně absurdní, že já jsem radikální, když tvrdím, že ženy penis nemají a v pohodě má být ten, který tvrdí, že mají), chci říct, že si tam mějte klidně tři ocasy, když se budete cítit lépe. Žít a nechat žít. Je to každého volba, ale každý si pak neseme svou vlastní zodpovědnost k tomu, jak nás vnímá tato společnost, po které bych já tedy nikdy nechtěla, aby od ní penisy dostaly přívlastek „ženské“. Je to oxymóron a vždycky bude a né, nemrzí mě to.

    Motto, které jsem použila i jako název článku, je myšlenkou celé této Markovy práce.

    Pro představu zde je obsah:

    ÚVOD 1
    1 Identita (a uznání) 2
    2 Pohlaví a gender, jádrová pohlavní identita a genderová identita 5
    3 Mužská identita 9
    3.1 Mužská dentita v kontextu transsexuality FtM 10
    4 Moje identita 11
    5 Narátoři – výběr a etika 12
    6 Příběh životního příběhu 13
    7 Analýza a interpretace získaného materiálu 15
    7.1 Holka nebo kluk? 16
    7.2 „Odborníci“ 22
    7.3 Vysvětlování 24
    7.4 Mužské jméno a mužský rod 26
    7.5 Doklady a byrokracie 29
    7.6 Co by (ne)měl muž znát, mít, umět, dělat…? 31
    7.7 Šaty dělaj člověka 34
    7.8 Dělá penis muže? 36
    7.9 Muži močí vestoje 39
    7.10 Tělo 41
    7.11 „Minulost“ 45
    7.12 Setrvačnost identity 49
    7.13 Vztahy a sex 50
    7.14 Pánské toalety, šatny, sprchy 52
    7.15 Mimo podezření 54
    7.16 Nic nedokazuju 54
    7.17 Lhaní, zastírání a mystifikace 55
    8 Hledání souvislostí 57
    ZÁVĚR 58
    DOSLOV 60

    Hezká témata si Marek vybral.

    Nechť jsou Markovy závěry a myšlenky vodítkem k pochopení transsexuality našimi blízkými, ale také širokou veřejností a dokonce si troufám říct i FtM kluky a MtF holkami v začátcích, kteří hledají odpovědi a pro které mohou být některé citace i jakýmsi povzbuzením nebo přiblížením, co všechno (dobrého) je čeká, a že na tomto světě nejsou se svým trápením jediní.

    Mnou nekomentované citace z bakalářské práce:

    To, kdo (nebo kým) jsem, není určeno/určováno (jen) mnou samým, ale (především) mým vztahem k druhým, respektive vztahem, jenž ke mně zaujímají druzí. Dalo by se tudíž říci i, že sám nejsem nikým, někým se stávám pouze (a jedině) ve vztahu k druhému, neboť identita jako taková je sociálně konstruována (a také sociálně udržována).

    Identita se utváří během sociálních procesů. Jakmile je utvořena, je udržována, obměňována, dokonce i přebudovávána sociálními vztahy (Berger, Luckmann 1999: 170-171).

    Identitu tedy nejenže nemůžeme vybudovat sami – potřebujeme společnost, aby nás v ní uznala; zároveň ani není ničím pevným a stálým, něčím daným, ale naopak je (znovu)utvářena a modifikována po celý náš život.

    Ona „vnitřní“ pohlavní identita je zde zcela jednoznačně chápána jako daná a neměnná (tj. vrozená; proto jsem se zde také nakonec nijak nezabýval jednotlivými teoriemi jejího možného vzniku). A problematizována je pouze ona identita „vnější“, tedy ta, jež je vytvářena na základě uznání (neuznání) druhých.

    Již na samém počátku, kdy jsem teprve formuloval téma své budoucí bakalářské práce a směr, jímž by se měla ubírat, jsem jednoznačně věděl, že jako metodu k získání kvalitativních dat použiji rozhovor (interview), a to konkrétně rozhovor narativní.

    Výsledkem tak je celkem sedm životních příběhů, z nichž nejkratší (myšleno a měřeno samozřejmě délkou získaného audiozáznamu, nikoli reálnou délkou života narátora!) je dlouhý necelých padesát minut, nejdelší pak bezmála tři hodiny. Celková délka záznamu přesahuje deset a půl hodiny.

    No hele, já nevim… já bych začal asi tím… jako… když si vzpomenu na ty úplně první chvíle… nebo takový jako momenty… nebo jakoby životní scény… co si pamatuješ – úplně ty nejranější. Tak jsem nemusel dokazovat vůbec nic… ani sám sobě [!]… ani nikomu. Protože mi připadalo jako… ano… já jsem kluk… ten mrňavej chlapeček. (…) Je fakt, že teda moje méno, který jsem měl, jako nekorespondovalo s tím, že jsem chlapeček [smích]… ale zvláštní na tom bylo, že jsem to méno vůbec neřešil. Absolutně vůbec. […] A zároveň mi do toho taky samozřejmě vyvstává to, jak mě máma upozorňuje nebo jak mi vysvětluje, že to takhle není. A to je jako takovej nějakej první boj. A ten boj s tou mámou v tomhle… já sem tomu nějak jako vůbec neporozuměl. Já sem vůbec nepochopil, proč vona furt mi tvrdí něco, co já jsem jasně věděl – úplně jako neoddiskutovatelně – že to takhle je, tak máma mi říkala, že to takhle není. A já jsem to jako nemoh pochopit. Vůbec. Prostě.

    Pohlavní identita nebo spíše jakýsi vnitřní pocit vlastního já tak na samém počátku pravděpodobně jaksi (a priori) předstihuje ono uvědomění si svého (biologického) pohlaví, a tedy i genderu, jež je s ním do značné míry neoddělitelně spjat.

    Už asi od tří let jsem se bouřil proti holčičímu oblečení. A hrál jsem si radši s autama nebo se stavebnicí, než s panenkama. Tehdy jsem tomu ale nepřikládal nijak velkej význam. Vlastně dost pochybuju, že sem nad tim vůbec nějak přemejšlel nebo pozastavoval. Myslim, že tehdy jsem sám sebe jako kluka vnímal, a tak mi to přišlo úplně normální.

    No a takže v těch osmi už určitě jo, dřív nevim, to si nepamatuju, třeba měl jsem panenky, ale ty vždycky klečely vyrovnaný pod tim pod oknem, nahatý normálně jsem je.. svlečený a to a hrál jsem si pak s nečim jinym.

    Hmm. No a když se vrátim do toho dětství, tak tam… sem si uvědomoval, že vlastně od malička se mi líbily takový ty klučičí hračky klasický… autíčka… a prostě. Chtěl jsem samopal takovej ten prostě [smích]. A jako rodiče ne jako, že by mě v tom nějak aktivně podporovali, ale prostě vyhověli mě prostě, jo, že třeba mi ten samopal koupili. A… prostě takový ty klučičí hry jako na indiány… a luk a šíp. Jo, že když jsem… potom si pamatuju, jak jsem dostal jednou k vánocům panenku [smích], tak jsem chvilku koukal, jo, jako co se děje, a pak jsem řekl, že panenka půjde spinkat, takhle jsem ji šoupnul pod postel a… už tam zůstala [smích].

    Avšak tělo, coby primární zdroj informace o pohlaví, je v případě transsexuality pro druhé, pro okolí, natolik významným a určujícím faktem, že navzdory tomu, že jsou dítětem používány zcela jasné a jednoznačné (dalo by se říci oboustranně srozumitelné) prostředky (strategie) k vyjádření sebe sama, své (pohlavní) identity, nebývá jim druhými (především a zejména těmi blízkými) správně porozuměno:

    Přesto se mi při vzpomínce na tyhle prázdniny vybavuje jedna věc, která mě od tý doby tak jako trochu trápila. Vlastně víc než trochu. Bratránci chodili čůrat za králíkárnu, ke staré hrušni a na kadibudku chodili jen na velkou… a já tam musel pokaždý. Kůli tý… no, drobný fyzický odlišnosti, která mezi nimi a mnou byla a která mi do tý doby nikdy nepřišla nijak zvlášť důležitá, jo. Zkoušel jsem jít taky párkrát k hrušni, ale moc to nešlo… jako nějak to nebylo ono. A ostatní se mi samozřejmě smáli, že jo. Když se to dozvěděla babička, tak jim vynadala… a mně se snažila vysvětlit, že holčičky přece ke stromu nechoděj. Její vysvětlení mě ale moc neuspokojilo… spíš jako dost zmátlo… A pamatuju se, že jsem se pak ještě strašně dlouho zabýval myšlenkou, jak to udělat, abych moh taky čůrat vestoje, a teda jako být kluk.

    Nicméně i přes toto poměrně zásadní vzájemné nedorozumění jsou si obě strany (většinou) tak nějak vědomy toho, že někde je chyba, že něco je špatně a současně (obě strany) jaksi doufají, že se to časem samo spraví:

    A pak teda jako pochopíš… nebo to si jako nevybavuju přesně jako kdy mi jako došlo, že jako s tím pindíkem tam je nějakej jako problém… a kde jako je. Furt jsem jako očekával, že jako naroste… nebo že někde eště… nevim, že se někde zdržel a že nevyrost, jak měl… takže jak ti prostě narostou vlasy nebo druhý zuby, tak jsem jako vočekával… no, a to se samozřejmě nedělo…

    A taky si pamatuju, že mi všichni vždycky říkali… anebo to možná spíš říkali sami sobě, těžko říct… no, že z toho prostě časem vyrostu… a třeba babička mi… tak mi vyprávěla, jak teta taky jako malá nechtěla nosit sukně a tak…

    Za povšimnutí rovněž stojí situace, v nichž je pohlavní identita rozpoznána správně, neboť ti, jimž se podařilo (správně) dešifrovat vysílané signály, jsou (zpravidla) lidé cizí. Zajímavá je pak i reakce blízkých (jsou-li těmto situacím přítomni), kteří okamžitě tuto (z jejich úhlu pohledu špatně) přiřazenou identitu popřou (správně rozpoznaná identita je v poslední citaci jaksi popřena i samotným transsexuálem, tato citace se svou povahou vztahuje právě už i k oné nepatřičnosti, jíž se zabývám dále):

    Což znamená, že jako teda si vždycky musíš prostě… eee vymlátit z rodičů tu hokejku nějakym způsobem, že jo, protože brácha jí dostane automaticky, protože je kluk. Ale ty prostě musíš vždycky najít nějakej jako pádnej argument, proč chceš taky hokejku, že jo.

    No, to bylo takový divný, no. Ne, byl sem… Voni mi vždycky řikali traverzo, no. Takže ty děcka fakt asi něco věděly, ty jo. Já si to ale nepřipouštěl. Na táborech mě vždycky takhle zlobily. Prostě sem se votočil a viděl jsem, jak na mě koukaj a ptaj se těch vedoucích – ‚A je to kluk nebo holka?‘. Prostě, že ty děcka to ve mě viděly už dřív, ty jo, já jsem ale vůbec nebyl schopnej to nějak pojmout. To bylo vždycky prostě. Vždycky jsem byl takovej někdo mezi. To bylo… takový strašně zvláštní. A pak i třeba ty… já nevim když sem byl jako vedoucí někde, tak prostě stejně na mě koukali divně. Sem byl… prostě… eště v tý ženský roli, tak stejně prostě mě nebrali vůbec. A řešili to ty děcka mezi sebou. Řešili to a řikali prostě… tou traverzou, to mi došlo až pak pozdějc, že to… nevim, proč sem dostal takovouhle divnou přezdívku, ale prostě… A babochlap, to bylo přesně to vono. Fakt dobrá přezdívka, no. Ale tim si fakt uvědomuju, že sem musel dřív už takhle na ty lidi působit. Jako že sem někde mezi těma pohlavíma.

    A zároveň jakoby se časem ona počáteční jistota toho, kým člověk ve skutečnosti je, v důsledku nepřijetí a nepotvrzení této identity druhými, jaksi oslabila, ba téměř vytratila:

    Hele, jako, ale tak to viděli furt. Že jo, vždycky jsem prostě jako slyšel takový – ‚A ty seš kluk nebo holka?‘. No, ale tak co mu na to máš říct? Že jo, sám nevíš, kdo seš. No, všichni ti řikaj, že seš holka, ale ty vnitřně cejtíš, že jako asi nebudeš holka, protože prostě… jak vypadá holka a jak se chová holka, tak prostě to je stav, kterej je tobě úplně cizí, jo.

    Já sem se cejtil tak jako trapně, ale jinak sem jako nikomu nic neřikal. Nebo. Ani tý mámě. Ale tak vnitřně to ve mně ale tak vřelo… nebo jako.

    K tomu, aby se tedy vůbec něco mohlo změnit, aby mohl být transsexuál konečně sám sebou a aby bylo (nebo přinejmenším mohlo být) to, jak se navenek chová, druhými správně chápáno a interpretováno, je skutečně potřeba „problém“ nejprve pojmenovat, přiřadit mu určitý význam, rámec. Do té doby se veškeré snahy dokázat kým je naprosto míjí účinkem. Další potíž je pak v tom, že ona cesta k vlastnímu poznání (jsem transsexuál) nebývá zrovna nejkratší a samotné přiznání (comming out), je pak vlastně jakýmsi krokem do neznáma:

    (Protože je autentických výpovědí mnoho,
    celý článek se zobrazí po kliknutí zde na „celý článek“ nebo
    je k dispozici bakalářská práce v původním znění ke stažení v úvodu článku.)
    Nevěděl jsem, jak překonat ten propastný rozdíl mezi skutečnou realitou a tou, kterou jsem si vysnil. Věděl jsem, že chci být kluk… a věděl jsem, že takhle dlouho nevydržím. Jenže jakási vnitřní autocenzura mi bránila v tom, abych se komukoli svěřil. Nešlo ani tak o strach z reakce okolí, jako o to, přiznat si to sám sobě… přijmout věci takové, jaké jsou.

    Transsexualita, totiž lépe řečeno diagnóza Transsexualita, je zvláštní a výjimečná i tím, že jí (jejím stanovením) ono dokazování vlastně vůbec nekončí – naopak začíná. Za normálních okolností (u většiny ostatních poruch, nemocí, diagnóz) představuje stanovení diagnózy jakýsi konečný bod. U Transsexuality bod počáteční, výchozí (to kým transsexuál ve skutečnosti – bez ohledu na biologické a genetické dispozice – je, bude muset svému okolí nejprve dokázat). Navíc ani stanovení diagnózy sexuologem vždy neznamená, že budou druzí transsexuála v jeho (nové) identitě podporovat nebo alespoň přinejmenším respektovat.

    Zároveň je také třeba občas vysvětlit, jak se věci mají někomu, kdo onu původní identitu vlastně vůbec nezná (obvykle se jedná o lidi a vztahy velmi blízké, v podstatě intimní; v jiných než v takovýchto vztazích pak transsexuálové svou minulost, minulou identitu zpravidla neodhalují a naopak ji zastírají či tají).

    Tito cizí lidé, jimž transsexuál sděluje (důvěrné) informace o své osobní identitě jsou (jak patrno právě z výše uvedené citace) poměrně pečlivě vybíráni, neboť jsou vlastně aktivně zapojováni do procesu utváření nové mužské identity (transsexuála FtM).

    Velmi využívanou strategií, s jejíž pomocí diskreditovatelní snižují svá rizika, je rozdělit svět na jednu velkou skupinu, jíž neřeknou nic, a druhou malou, jíž řeknou vše a na jejíž pomoc pak spoléhají (Goffman 2003: 112).

    Neutrální jméno znamená vlastně první formální změnu, jíž je (nebo spíše může být) vyjadřována nová identita. Změnu, která je sice především změnou úřední, nicméně pro transsexuála představuje poměrně významný mezník a umožňuje mu snáze vystupovat v preferované pohlavní roli. Oficiální ustanovení neutrálního jména také znamená jakési formální odpoutání se od identity a jména minulého, je tedy vlastně především významným předělem psychologickým.
    O významu jména, coby součásti osobní identity jedince, se (sice v poněkud odlišné, nicméně analogicky podobné situaci) zmiňuje ostatně i Goffman.

    Značnou všeobecnou pozornost budí snahy […] osob o získání osobní identity, jež není ve skutečnosti jejich „vlastní“, nebo o zbavení se té, jež byla původně jejich. […] V konkrétních případech jde většinou o osobní jméno, jež je asi nejpoužívanějším věšákem na identitu a současně se dá asi nejsnáze falšovat (Goffman 2003: 72).

    V běžném (neformálním) styku (s rodinou, přáteli, blízkými a vůbec se všemi, kdo jsou o (probíhajícím) procesu přeměny pohlaví obeznámeni a vlastně i s těmi, kteří s ním obeznámeni nejsou) je však obvykle používáno jméno budoucí, finální (které je ovšem možno formálně/právně užívat až po úřední změně pohlaví).

    Nebo já jsem takhle dělal autoškolu a prostě si mysleli, že jsem kluk, tak si řikám ‚ha, dobrý‘. A ještě… ještě jsem nebyl. Protože hmm, ježiš, to mi bylo, asi mi bylo sedmnáct nebo tak, víš co, to bylo těsně před tou operací a oficiálně jsem prostě měl ještě F, že jo. A to a von dycky [instruktor v autoškole]: No, musíš nastartovat, to cejtíš na kulkách, že jo jak se to klepe, a když se to klepe na těch kulkách, tak to tak potom zařadíš. Cejtíš to?‘ ‚Jojojo, cejtim, no.‘

    Dělá penis muže?

    Hmm. Jako… může se to zdát jako takový jako taková drobnost, jo, že prostě to nepotřebuješ k životu, ale prostě… Jako denně, denně si tim jako vlastně připomínáš, že to je prostě jinak, jo. Místo tím, aby sis to pokaždý jako utvrdil jako, že… seš jako ten chlap, tak prostě [smích]. Nevim, trošku to sráží zpátky, prostě no.

    No, jako je to bráno asi jako společností nebo celkově jako hlavní znak mužství. V podstatě. Když se řekne mužství, tak… tak si všichni představí to péro, že jo. Takže tim to je daný prostě, no [smích]. Že to je… důležitý.

    A spousta z nich jako… to nechtěla přijmout nebo až po operaci. ‚Až ho budeš mít, tak jo‘.

    Penis, symbol všemocnosti (love machine) či naprosté slabosti (Moraviův hrdina), je metonymií muže a také jeho vtíravým pánem. Tato partie vládne celku, protože ho definuje (Badinter 2005: 134; kurz. původní).

    Přítomnost či nepřítomnost penisu je tak (pro transsexuála FtM) otázkou a problémem poměrně zásadním (třebaže ‚by se mohly stát i horší věci‘, např. mít rakovinu).

    Tělo je zdroj primární identity a pohlaví velmi záhy upřednostněnou zónou zájmu, stojící na samém počátku pohlavně rozlišené identity (Badinter 2005: 47).

    Je tak vcelku logické, že i (právě) pro transsexuála FtM je penis při vytváření a dokazování jeho mužské identity do značné míry nepostradatelným a to i přesto, že:

    K pocitu mužství nestačí být XY a mít fungující penis. Někdo se naopak může cítit mužem navzdory některým anomáliím či dysfunkcím. […] Jsou známé případy chlapců, kteří získali mužskou identitu navzdory absenci penisu (Badinter 2005: 47-48).

    Prostě ten pocit, že tam něco je mezi těma… i to vlastně, že jo, když se člověk vysvleče do trenek… tak prostě, kdybych tam neměl nic, nebo prostě jenom jenom třeba nějakou vycpávku, tak… prostě by byl daleko nepříjemnější, než… než teďka, když prostě je tam ten kus toho masa, když to řeknu takhle, no. I vlastně… no že jako se cítim asi potom…. jako potom, no jistějš, no. Jako podvědomě prostě jako, že jako tam vopravdu patřim, jo. Mezi mezi ty muže, jo.

    V tý době sem třeba byl ještě sám, že sem neměl partnerku, když jsem vlastně šel na tu operaci, na tu plastiku penisu. Takže jsem neřešil vlastně ani, co to bude jako… znamenat pro tu partnerku potencionální. Ale bylo to pro mě důležitý, no. […] Důležitá součást prostě, no. Tady v tý přeměně.

    Takže mý očekávání to splnilo, no. Prostě aby tam furt něco bylo. Kdyby náhodou přišel [syn manželky] do koupelny, ať si tam můžu dát ruce, kdyby cokoliv, kdyby mě zavřeli, jo, nedejbože, tak to, tak prostě koho napadne, že že je něco dole, že jo. Eště si necham dodělat koule a… bude to v pohodě.

    Ale pro mě je třeba jakoby to důležitý, vypadat tak jako… co se týče jakoby ve vztahu k ostatním mužům, mam potřebu…aby to vypadalo realisticky.

    Tak jako takhlenc. Jako prostě sere mě, že tam nemam jako penis, a třeba prostě v partnerskym životě, tak prostě jako mi tam bude chybět. Štve mě, že tam, že ho tam nemam. Tak jako to mě fakt rozčiluje, ale zase si řikám, no tak dobrý, tak prostě nemam penis, ale furt lepší, než prostě mít třeba rakovinu. Že prostě si řikam, že na tom nejsem zase tak špatně. A… no jako rozčiluje mě to strašně moc. Ale tak jako můžou se stát i horší věci.

    Z uvedených citací je zřejmé, že penis je důležitý jak pro transsexuála FtM samotného, tak pro druhé (je to zřejmě jakýsi ukazatel toho, jestli (už) je muž), ve vztahu k nim. Transsexuál si je totiž svého handicapu vědom, ať už o něm druzí vědí či nikoli (a zde nejde jenom o penis, ale jaksi o samotný fakt, že je tím, kým je – transsexuálem).

    Ona touha a potřeba transsexuála FtM mít penis (nebo přinejmenším vytvořit dojem, že má penis) je tak z tohoto úhlu pohledu vlastně především způsobem, jak zabránit tomu, aby byl odhalen rozpor mezi oběma identitami (skutečnou a virtuální), způsobem, jak zamaskovat odlišnost:

    A teď… a i třeba sem řikal jako kterou ponožku si mam dát do slipů a tak, když sme šli plavat a todle ‚Ukaž, dej si takdle…jo to je dobrý'[radila manželka] nebo vem si větší nebo menší, jo nebo prostě něco.

    Takže kdybych chtěl říct, že se převlíknem nebo pudem plavat, tak já se na to musim připravit. Takže to je pitomý. Potom v autě to samý, máš nějaký kalhoty, že jo, a zezadu je na tebe vidět – nemusí nikdo koukat – ale já mam takovej pocit, prostě mam to tam rovný, že jo. Anebo deš a máš nějaký blbý kalhoty a zrovna se ti promáčknou dovnitř, víš nebo prostě, no. A taky taky to I. [manželka] řikala, že všichni chlapi nemaj bouli. Ale prostě já jí potřebuju. Jo. [smích]

    Muži prostě mají penis, ženy ne. Je tedy nesmírně těžké být mužem bez penisu.

    Muži močí ve stoje

    Jo jo. Jsou to prostě strašně prekérní situace. Já si pamatuju, jak jsem tenkrát jel vod H. [sexuoložky] ze skupiny… ee… k nám prostě, domu. Jel jsem autobusem a vono jenom z Florence z Prahy prostě na Dejvickou to nabralo třičtvtě hodiny zpoždění, jo. Takže to, co to normálně jede řekněme dvacet minut, tak už to jelo přes hodinu. A já, když jsme projeli prostě kolem Ruzyně, kolem letiště, už jsme byli jako na tý výpadovce prostě ven, tak já už jsem potřeboval strašně chcát. Ale strašně. Už jsem prostě přemejšlel, že i vystoupim jak to tam někde prostě… začíná… já nevim, co to tam… na Divoký Šárce, jak to tam jede, že prostě vystoupim a pojedu jinym autobusem, jo. Řeknu prostě, řeknu mu [řidiči], že teda vystoupim, jestli by mi nevrátil aspoň nějaký peníze. Ale prostě řikám, no já už nemam peníze, ani na autobus. Takže sem, jel sem, jel sem, a pak už jsem zjistil, že to nevydržim. A seděl jsem vzadu v autobuse, šel jsem prostě přes celej autobus jako říct panu řidiči, že prostě fakt potřebuju chcát, ale jako brutálně, že to nevydržim, jako do nejbližší stanice ani nikam, že prostě musí zastavit. On se na mě tak jako kouk, já tam tak jako… podíval se na mě, že asi si řikal, no tak, to nevydrží. A už jsem jakoby vyp- [nedokončeno, vypadal], už mě jakoby to okolí bralo jako že kl- [nedokončeno, kluka] chlapa, no jenže pak… se… jako teď. Ten autobus měl zpoždění už jakoby třičtvrtě hodiny už jenom v tý Praze, teď ty lidi byli nasraný, že prostě teď to staví. A teď já jenom s hrůzou v očích jsem sledoval, jak jako míjíme nějaký křovíčka, co tam jsou. Pak tam byl jeden strom, druhej strom, pak už tam byly jenom ty ty tele- sloupy toho vysokýho napětí . A von teda zastavuje prostě do toho pruhu a tam nic nebylo. Tam byl prostě asi patnáct metrů prostě vod tý krajnice byl ten sloup toho vysokýho vedení a vokolo bylo takový jako křoví, jako ani ne moc vysoký, to bylo tak takhle vysoký [ukazuje rukou zhruba do výše 1 m], takový ne moc jako hustý. … A já řikám, ‚ty vole, tak jako co budu dělat‘. Jako teď, hlavně už jako haló, že ‚co se děje‘, celej autobus, ‚proč jako…‘ [šuškání] ‚Někdo stojí vepředu, je mu asi špatně…‘ Nebo prostě něco. […] Ne ne ne, naštěstí nikdo nevystoupil. Zaplať pánbůh. Ten řidič prostě řek, ‚tak dělej, tak běž‘. Tak si řikam, ty vole, tak jako co. Takže sem to tam jakoby… tak zkoumal jsem asi… minutu… strašně dlouhou dobu, jesi jakoby z poza toho křoví je něco vidět. Kalhoty jsem měl prostě až jakoby u kotníků. A musel jsem se vychcat jakoby na stojáka, protože… samozřejmě pravá půlka autobusu všichni prostě koukali, co se jako děje, jo, že jo. Já řikám tak tadyto prostě to sou situace, který nechci zažít. Už jakoby nikdy. A kvůli tomu jakoby tadyto sem řešil. Že to bylo vo tom jakoby do- dokázat jakoby… vychčiješ se prostě… ve stoje, tak seš teda jako chlap, no. Ale katastrofa.

    Vytvoření penisu a močové trubice představují zpravidla dva oddělené (náročné) chirurgické zákroky, nejprve je vytvořen penis a následně (nejdříve však za šest měsíců, obvykle později) je dodatečně vytvořena močová trubice (vytvoření močové trubice umožňující močit vestoje je navíc obvykle provázeno komplikacemi a vyžaduje – často i více – reoperací. Některé chirurgické přístupy vytvoření močové trubice uvnitř penisu (ani) neumožňují. Stejně tak ani většina (cenově) dostupných protéz neumožňuje močit ve stoje.

    Reálné možnosti současné medicíny jsou zřejmě také jedním z určujících aspektů, proč se velká část transsexuálů FtM rozhodne faloplastiku (nakonec) nepodstoupit:

    Tak ale víš co, s tim… s tim bych stejně nebyl vo moc víc chlap než teď. (…) A taky stejně… stejně, abych se… aby ses udělal, abys moh dosáhnout orgasmu, tak ti tam to původní… stejně musej zčásti nechat, tak co.

    Hmm a je teda pravda, že vlastně my na tý cestě jakoby od toho kym sme byli, po to, kym sme teď v podstatě ošetřujeme jenom jenom tu schránku. Že vevnitř zůstáváme hodně stejný. My v podstatě jakoby jenom upravujeme fasádu. Protože tady, to znamená v hlavě, a tady [duše], to je furt stejný.

    Minulost

    Pak sou lidi, hele, to je třeba situace. Šli jsme s dětma z baráku [dětského domova] do S. do cirkusu. Nenapadne tě, že někoho potkáš. Samozřejmě, stál tam ten, takovej blbeček, v tom červenym tom, jak nosej ty cirkusáci. A… on tak na mě… jako, že se známe, že jo, a jak se jmenuju, ale už tam to původní méno a to, že sme spolu byli v děcáku. Já měl chuť ho tam úplně zmlátit, protože děti na baráku to samozřejmě neví a mysme to zahráli tak jako že… že si mě s někym splet. A já jsem taky řikal: ‚Hele, já tě vůbec neznam‘. Prostě: ‚Ty sis mě s někym splet. Tak prostě drž hubu a hleď si svý práce. A eště jednou něco něco takhle cekneš a to a rozmlátim ti kokos‘. Protože… ty jo a furt a desetkrát to zopakoval a my sme nevědeli, kam s vočima, že jo. Já už jak jsem ho viděl, tak so řikam ‚do prdele K.‘. No a eště takovejdle jednoduchej, že jo, člověk. A začne tam na tebe takhle hulákat. A teď já fousatej, že jo, a držim se za ruku s mojí manželkou. No. A to dyť to by nás shodil.

    Neví no. Ani nechci, aby to věděli. Protože já bych se z toho posral. Protože kdokoli to může, třeba ne voni [rodiče manželky], jo voni sou takový hodný, ale stejně. Mi příde jo, že to pak degraduje. Jo že, jak to ví, tak stejně potom, i když třeba ti nic neřeknou, tak vo tobě přemejšlej nějak… A to je, to je takhle se všim… Že ti někdo něco řekne, a ty dokoavaď to vo tom člověku nevíš, tak se na to nezaměřuješ, a pak stačí cokoli.

    Přechylování minulosti

    Velmi zajímavým jevem provázejícím minulost a nakládání s ní je pak fakt, že minulost je v průběhu utváření nové identity jaksi modifikována nebo spíše přechylována (tentokráte ovšem ve významu opačném, než v němž bývá pojem přechylování užíván obvykle). Transsexuál FtM nejenže o sobě mluví jako o muži (v mužském rodě) od okamžiku, kdy začíná svou novou (mužskou) identitu utvářet a žít, ale také tehdy, hovoří-li o své minulosti (a to i přesto, že tato jeho minulost byla vlastně žita a prožívána ještě prostřednictvím a skrze identitu minulou – ženskou). Ještě zajímavější pak je, že takto (přechýleně) o jeho minulosti postupně (tak jak je jeho nová identita budována a upevňována) začínají mluvit i další (blízcí) lidé (kteří jeho minulou identitu znají), dokonce i jeho rodiče.

    Vztahy a sex

    Teď? To je… to je snad poprvý, co je to takový, takový jako normální, takový přirozený, protože sem se vždycky styděl a strašně dlouho to trvalo. Tady to taky trvalo, ale ne takovou dobu, jo protože… To bylo, že sem na sebe nenechal šáhnout a teď už cokoliv, ale protože I. [manželka] je jiná. To spíš si myslim, že to dělaj… vždycky to udělá ten protějšek, že když ti dá takovou tu jisotou, že prostě seš chlap. Koukám dolu a vidim, že seš chlap.

    Potom – na sex. No, na sex, když si vezmeš, že ta faloplastika z Brna, tak že tam buď tam můžou dát pumpičku, tak takovejch peněz já nemam, jo. My sme rádi, že máme takhle věci na splátky, natož abych šetřil na nějakou kravinu. Přitom, když si vezmeš, tak každá věc má nějakou životnost. A ty lidi, já nevim, jesi počítaj s tim, že to budou mít do smrti, vono se jim to za pět let vysere, určitě na to bude dva roky záruka [ironický posměšek] a možná může se stát, ten třetí rok se ti to vysere, a ty budeš chodit kvůli tomu na další operace. To je zbytečný. Nebo jak to je s tim svalem, jo, že takhle si budeš držet nohu a takhle budeš šukat. Anebo nebo… vydržej pár vteřin.

    Ale taky sem řikal, že koupíme Jesenku a už sme několikrát koupili, ale já sem jí dřív sežral [smích]… Vona je taková bílá a to, a já sem jako jí řikal [manželce], jesi jako by mi to dělala nějak pusou nebo tak a že bych jí todle nastříkal do pusy, že jí to bude jako chutnat, že jo, ale že bych si rozsvítil a podíval se, jak to vypadá [smích]. Že to má na puse, no. A tak sme právě řešili jesi Jesenku anebo tu druhou… já nevim, jak se to menuje… Piknik. No. A jedno trošku pálí a vždycky sme koupili to, co pálí, takže sme řikali až bude to… to dobrý, to sladký, tak jo, tak, že si to můžu zkusit. Anebo že… že dolu, víš, a tak, prostě mně se to tam líbí, no. Takže to tam prostě, já to tam potřebuju, vona ne.

    No. I třeba sem jí donutil, aby mi ho [smích] jako kouřila. Ale to… že sem ho měl připnutýho. A vona jako že jí to teda moc nebere, jako když je gumovej, jo, tak jako že nic necejtim, ale jsem prostě si rozsvítil a potřeboval jsem to vidět, no.

    Nic nedokazuju

    Tato kapitola by se také mohla jmenovat Na nic si nehraju nebo Nezměnil jsem se. V určité fázi (formálního) procesu přeměny pohlaví, respektive utváření mužské identity, přestávají transsexuálové FtM prostě komukoli cokoli jakkoli dokazovat (jsou jednoduše sami sebou).

    Tim, že sem si prostě sice prošel změnou pohlaví, tak to neznamená, že se člověk jako změní úplně. Což si někteý lidi myslej, že támhle ti něco vodfiknou a ty jo.

    Já si myslim, že to je jakoby cíl. Že poznáš, že seš na konci tý cesty odněkud někam, když seš konečně sám sebou a nemusíš řešit, jesi teď v týdle situaci se zachováš takhle a pak takhle. Chováš se úplně normálně a neřešíš to, jestli voni to budou vnímat jesi seš holka nebo kluk. Prostě seš to, co seš. A je to přirozený.

    Lhaní, zastírání, mystifikace

    Minulost (a tedy ani přítomnost) není přiznána, ani pouze popřena (tajena), je cíleně (nikoli však jako celek, nýbrž pouze určité její relevantní části, úseky, fragmenty) nahrazena/nahrazována minulostí novou (jinou, alternativní).

    Ne, ale to mě spíš přivedlo na to, že jednou sem někde, nějakym nedopatřenim nebo… s jednou kamarádkou, která má malý čtyrletý děcko a řiká mi teda strejdo, ale nějak děcko prostě za mnou zaběhlo na záchod, ty jo. A řiká: ‚Hele, strejda ho nemá!‘ [smích] Řikam si, ‚ty vole‘. A maminka pak řekla: ‚No, to víš, strejda si s nim moc hrál a on mu upad.‘ [smích] No, takže… takže to bylo dobrý. Takže budu muset všude řikat, že mi jedině upad, jako… že sem si s nim moc hrál, a že mi upad.

    Taky se mi stalo, že sem byl třeba u doktora a oni mi dělali ultrazvuk ledvin. A von na mě: ‚A varlata nebolí?‘ A já: ‚Ne, nebolí.‘ Hehe, a přijde mi to blbý. [smích]

    Tak spousta z nás řiká: ‚Ty vole, mě mrznou koule‘ a [smích]. Že člověk jakoby vlastně fakt… kecá, no.

    ZÁVĚR

    Paradoxní a zajímavé je, že z právního hlediska je úřední změna pohlaví u transsexuálů FtM – úřední mužská identita – podmíněna pouze ztrátou reprodukční schopnosti (tj. chirurgickým zákrokem, který nikterak nemění fyzický vzhled člověka), tedy není pro ni naprosto relevantí, zda člověk má/nemá prsa či penis.

    Podařilo se mi tedy identifikovat celkem šest strategií, jimiž transsexuálové FtM dokazují, že jsou skutečně muži:
    1. Vypadat jako muž
    2. Dělat věci (chovat se) jako muž
    3. Vysvětlování
    4. Úřední změna pohlaví
    5. Lhaní, zastírání a mystifikace
    6. Popírání či zatajování minulosti

    Nejzásadnější problém a překážku při budování mužské identity představují pro transsexuály – zcela logicky – viditelné rozdíly (mezi mužem a ženou). Ve chvíli, kdy jsou však tyto rozdíly (úspěšně) odstraněny (či skryty), přestává být pro transsexuály FtM potřeba „dokazovat kým jsem“ aktuální.

    —————————

    A co vy?
    Přechylujete už svoji minulost?
    A co vaši blízcí? 🙂

    K zážitku s hokejkou, který jeden z kluků popisuje, že jí chtěl, zatímco brácha jí měl automaticky, jsem si vzpomněla na svůj zážitek s hokejkou: Pamatuji si, jak jsem si hokejku napsala k ježíškovi, když mi bylo asi dvanáct. Přesně si ale pamatuji proč. Ne proto, že jsem jí chtěla. Proto, aby si rodiče náhodou nemysleli, že nechci být kluk. Tolik jsem se bála jakéhokoliv podezření.
    Dostala jsem jí, nikdy jsem si s ní nehrála. Jen jsem měla dobrý pocit, že si myslí, že je to ok, když já, jakože jejich syn, chci hokejku. A byla jsem spokojená, jak dobře jsem to zařídila, aby to nepoznali.

  • otєrєzє.cz

    Tehdy a poté

    18. 3. 2016 / 7:29 / 1 Comment
    „Terko, jaké to mají chlapi? Ty to přeci musíš vědět.“
     
    Ženská zvědavost.
     
    Inu, proč to neříct, jak to vidím já. I když co já ještě mám tak komu co vyprávět? Všechno je za mnou. A stejně to každý prožívá různě.
    Přesto bych měla ještě něco na srdci.
    Ano, něco o tom, jaké to mají chlapi, vím, ale…
     
    …stalo se to pro mě hrozně složité si to představit. Já vím, že jsem to měla… jenže už to nemám, najednou se to odstřihlo nejen fyzicky, ale v tentýž moment i psychicky. Je to něco, co si myslím, že holky s nedokončenou přeměnou nikdy nepocítí. Opravdu to teď tak vnímám. To nemyslím jako výčitku, ale pocit, který nikdy mít nebudou, i když mi budou tvrdit, že jsou ženou. Ano jsou. Já vím, že ano. Taky jsem to říkala a byla jsem jí, takže jim to věřím. Přesto je to teď jiné. Ani jsem nečekala, že to bude až tak jiné, že se toho tolik změní, že to bude tak intenzivní a hezké.

     

    Snažila jsem se vybavit si, jaké to je mít penis, jenže ono mi to nešlo a nejde. Nešlo mi do hlavy, proč bych si to měla vůbec vybavovat? A vyslovovat nesmyslné věty typu „měla jsem penis“. Co když jsem ho nikdy neměla? A pokud ano, bylo to tam navíc a teď to tam není, teď je to ve své nejpřirozenější podobě a stejně, jako jsme se předtím jen domnívaly, jaké to bude, až budeme mít vagínu a neuměly si to představit, se teď jen domnívám, jaké to je mít tam penis.


    Cožpak si to jde představit? Jen si to zkuste!
     
    Jsem-li vyzvána, snažím se na to vzpomenout, ale nejde to. Strašně rychle to zmizelo z mých vzpomínek a nechybí mi to. Já už si ty pocity prostě nepamatuju. Snažila jsem se i vzpomenout, jaké to bylo, když jsem se třeba oblékala, sprchovala a bylo to tam… Já nevím. Prostě nevím! Nejde to si vzpomenout. Jakobych ho nikdy neměla. A jsem přesvědčená o tom, že to tak bylo, protože tomu teď vůbec nic nenasvědčuje, že to bylo někdy jinak. Není to jen fyzické odstřihnutí, nejde jen o šmik šmik a hotovo… má to mnohem hlubší význam, který mě mile překvapil a tak nemůžu uspokojit ty, kteří se dotazují na to, jaké to bylo předtím. Jediné pocity, které mám, jsou pocity, které zažívám se svojí vagínou a klitorisem 🙂 A ty jsou moc krásné už jen tím, že tam jsou. Jen samotná existence toho všeho je tak přirozená, že mám sto chutí vždycky odpovědět: „Já nevím, jaké to bylo, protože to tam nikdy nebylo, jsem přeci žena, jak by to tam mohlo být?“
    Najednou mi tam nic nepřekáží a najednou tam vidím to, co tam být má. Pochopila jsem, že tohle nebyl jen řez skalpelem…

     

    Myslela jsem si, že se na to, jak to fungovalo předtím, zapomenout nedá, ale je to všecko jinak. Velmi rychle se člověk sžije s něčím, co je mu přirozené a patří to k němu. Stejně tak, jako se člověk nedokázal sžít s něčím, co tam být nemělo. Alespoň u mě ne.

     
    Tuhle jsem si tak v neděli odpoledne sedla a vzpomněla jsem si, jak hektické kdysi byly tyhle volné dny a jak klidné jsou teď. Jak obyčejně nedělní jsou ty neděle, přesně tak, jak nedělní a obyčejné, až krásně obyčejné, mají být.
     
     
    To v takové chvíle nejvíc cítím to vysvobození. Tehdy jsem každou možnou chvilku věnovala v hlavě představám, kdy budu zase sama a kdy si budu zase moct alespoň na chviličku „ukrást“ alespoň maličký kousíček ženskosti. Ty myšlenky člověka dokázaly úplně pohltit a leptat jako žíravina, byly všude se mnou, úplně všude a vždycky, a pak, když konečně přišla chvilka jen pro mě, byla zcela využita do poslední vteřiny… řekla bych dokonce do mínusu a pak jsem s hlavou plnou výčitek musela utíkat, abych stíhala přijít tam, kde jsem měla být. K tomu se přidávaly ještě výčitky, že nejsem s někým, koho miluji a komu bych chtěla věnovat víc času. A strach, že jsem si špatně odlíčila oči. Radši jsem si je odřela a vydrhla v té překotné rychlosti do ruda, než aby někdo zahlédl kousíček černé linky kolem očí. Na to nesměl nikdo přijít. Nikdy. Jak hloupě a pošetile chovala jsem se tehdy.
    Takové vzácné chvilky osamocenosti bývávaly tak jednou za týden na dvě hodinky. Velmi málo na to, aby duše měla klid. Potřebovala víc. Mnohem víc. Potřebovala věčnost. Začala se stávat nenasytnou a vlastně nepotřebovala víc, potřebovala všechno! To Tereza potřebovala už konečně ven, jinak by jí snad vybuchla hlava nebo chtěla, aby jí vybuchla a přišlo ticho…
     
    Najednou je tohle neustálé nekonečné nutkání, běhání, úmorné přeskakování mezi dvěma světy (hlavně vracení se do toho nesprávného) a kradení ženských chvilek pryč. V hlavě se uvolnilo obrovské množství prostoru, spadl ten největší celoživotní balvan a nastal klid, radost, nadšení a štěstí. Přišla i energie a chuť žít, která tehdy byla velmi vzácná. Přišlo neustálé nekonečné štěstí. A odešlo trýznění duše. Že mě to nenapadlo dřív to udělat? Byla jsem ošklivé červivé jablko, které čekalo, až spadne, muselo čekat, muselo dozrát a přezrát a pak má jablůňka mohla zase vykvést a ukázat světu jablka nová krásná červená a sladká.
     
    Jaké to tedy mají chlapi?
    Já nevím.
    Nikdy jsem chlap nebyla. Měla jsem jen kus jeho těla.
     
    Tak to je moje porovnání
     
    Nemusí to mít každý jako já.
     
    Ale já to tak mám.