Někde jsem četla, že přijetí je normální reakce.

 

A pak tam taky psali, že pokud vás někdo nepřijme, může mu trvat přibližně 2 měsíce, než se s tím srovná.

 

Je to dva měsíce a několik dní od mého coming outu (včetně mého záměru operace pohlaví, což jsem jí při mých dřívějších přiznáních neřekla) manželce, která to nepřijala a každý den mi připomínala, jak se jí to hnusí, měla vztek a snažila se mě co nejdříve zbavit.

 

Včera se ale stalo něco, co jsem nečekala…

 

U mé manželky nastal bod zlomu.

 

Ještě odpoledne, když přišla z práce, jsme se dohadovali o řešení s bytem.

 

Večer jsem přišla z koupelny, začla jsem si dělat čaj a ona za mnou přišla do kuchyně a z ničeho nic mě se slzami v očích objala…

 

Začala jsem taky bulet.

 

Řekla mi, že mi nic nevyčítá, že jsme se přeci měli rádi a že všechno musíme vyřešit v klidu i kvůli malé. Že se nemůžu zlobit ani já, protože mě má v očích jako někoho jiného, koho si vzala…

 

Najednou ze mě spadla ta strašná tíha, kterou jsem si nesla přes dva měsíce na srdci. Nespadla úplně všechna, protože každý rozvod bolí a tady je nevyhnutelný, ale moje vlastní manželka mě přijala!

 

Budu se snažit jí do doby než se odstěhuji první moc netrápit svým vzhledem, protože je mi jí taky líto.

 

Je zvláštní, jak psychika funguje. Že nikdo nevydrží být naštvaný věčně. Jednou se to musí zlomit!

 

A tím chci podpořit vás ostatní, pokud se někdy budete trápit tím, že vás někdo, koho milujete, odmítá nebo nepřijímá, že to nemůže trvat napořád. Že se to jednou zlomí.

 

Normální reakce je přijetí!

 

 

Nečekám od manželky žádnou podporu a ani jí nechci. Stačí mi, že mě začala chápat. A že se konečně můžeme na všem normálně domluvit.

 

Jsem šťastná, že mě včera objala. Na tu chvíli jsem čekala strašně dlouho… už skoro třičtvrtě roku od chvíle, kdy mi v autě na tom parkovišti řekla, že už dál nemůže… V ten moment mi bylo jasné, že jsem jí ztratila. A začaly dlouhé týdny mlčení, neřešení všeho a tam nastal bod zlomu u mě.

Najednou víte, že je konec. A že nemůžete najít dalšího člověka, se kterým byste šli životem, aniž by věděl, kdo ve skutečnosti jste. Tajit to zase další desítky let? Prožívat to samé trápení? A tak jsem se po přečtení všech možných studií a pocitů lidí v podobné situaci našla… Došlo mi, kdo jsem. A došlo mi, že s tím musím něco udělat. Zlomilo se to a nemůžete to zastavit. Přirozený vývoj, který nemůžete ani ovlivnit. To je ta správná cesta. A taky jediná. Nenastala-li by teď, nastala by za rok, za pět let…možná za deset… kdo ví? Ale teď mám ještě šanci prožít druhou půlku života taková, jaká jsem… bez skrývání, bez všudypřítomného studu, bez lhaní všem i sama sobě…

 

Já to sem musím napsat, protože mám radost.

Jela jsem pro jogurty Hollandia 500 g do Kauflandu za 9.90 Kč 🙂 No a byly už vyprodané, to je jasný, ale jak jsem jela kolem Deichmanna, přemýšlela jsem, jestli najdu dost odvahy tam zajít… věděla jsem, že tam mají výprodej balerínek za 249 Kč, protože jsem na ně koukala na netu a ověřovala si dostupnost i na téhle prodejně.

 

Ty balerínky co mám jsou o číslo menší a nemůžu je nosit dlouho, tak jsem chtěla koupit č. 41 – nějaké černé, decentní… s co nejvíc vykrojeným nártem… tak představa by byla…

 

Když jsem vyšla z Kauflandu, tak strašně jsem toužila je mít, že jsem tam prostě zašla. Byla tam zrovna tlupa mladých, kde holky kupovaly boty a kluci jim je hodnotili. Takže jsem se mezi nimi proplétala a hledala balerínky za 249 Kč.

 

Byly zase hned u vchodu – já to vždycky přehlédnu a prolezu tam kde co, abych se zase vrátila zpátky 🙂 A koukám, že tam žádné hezké za 249 Kč nemají, ale za 449 Kč ano – a hned troje! Tak a teď velikosti…

 

Ty jedny měly velikost 42, ale to už jsem nechtěla, tam bych plavala, když v tom nosím jenom silonky nebo silonové ponožky a navíc nechci, aby ta bota vypadala fakt obrovsky… ale u těch nejhezčích byla i velikost 41! Ty musím mít! 🙂

 

Jenže ta krabice byla až úplně na dně a na ní sloupec asi 8 krabic a navrchu vystavená bota. Bylo to dost těžké a tak jsem začala tahat tu poslední krabici – opatrně, aby to nespadlo … jenže jak to vytahujete, tak ono se to pomalu naklání dozadu… a ono to nespadlo, ono se to přímo zřítilo – a rovnou na výlohu!!! 🙂

 

Ufff. Polilo mě horko. Noo tak teď už to musím dodělat a musím to nějak elegantně zvládnout a okecat.

Zrovna když potřebuju, abych na sebe nepoutala pozornost!

 

Mladý si mě nevšímali, jenom paní, co zrovna vešla a chtěla vyloženě taky baleríny, stála a koukala, co tam vyvádím. Jsem jí nic neřekla, rychle to poskládala zpátky a běžela k prodavačkám na pult – tam stály dvě a ta jedna se na mě tak divně dívá a říká té druhé: „No dobrý, tak teď už to můžu jít dodělat.“ Asi ze mě měly divadlo. Nebo jsem jim byla nejspíš úplně ukradená 🙂 Ale vždycky cítím pohledy úplně všech, přitom na mě nekoukají. A to jsem vždycky koukala ještě do krabice a kochala se těma botičkama… 🙂

 

No a u pokladny zase to obvyklé: „To není pro měěě!!!!“ 🙂 Jenom to ne proboha! :))) Ale sama od sebe to nikomu nevnucuju, jenomže prodavačka mi nabídla takové kožené vložky, aby se v balerínách nepotily tolik nohy, že je to i příjemnější a stojí 99 Kč. No tak říkám právě, že to není pro mě a takové ty řeči, ale pak jsem si uvědomila, že ty baleríny (jestli mi padnou) budu mít na sobě klidně i třeba celý den… že už to není jen na nošení po doma jako doteď 🙂 A co bych pro svoje nožičky neudělala že? 🙂

 

Takže Tereza šla nakoupit jogurty a místo nich přinesla botičky! 🙂

 

A má z toho šílenou radost!

 

Jako pokaždé, když se jí povede něco nakoupit 🙂

 

Něco, co vy kupujete běžně, ale pro mě je to třetí světová. Když mě se nechtělo čekat, až se mnou zase půjde sestra nebo někdo jiný… ta touha mít je byla silnější 🙂

 

 

A tady jsou:

 

(no prostě normální baleríny no 🙂 Ale pro mě ty nejúžasnější na světě! :))

Zase další nový dosud nepoznaný pocit 🙂

 

Začínají mě šimrat mé vlastní přerůstající vlasy do ucha! :)))

 

Já si říkala, co to je 🙂 Už včera mě to lechtalo.

 

Takhle přerostlé jsem je totiž ještě nikdy v životě neměla 🙂

Těším se, jak budou vypadat za půl roku! 🙂

A za rok, za dva!!!

To už bude i na pořádný culík a ofinky a pramínky vlasů do tváře rozverně spadlé… 🙂

Musím se s vámi podělit o jeden zážitek mé kamarádky Janičky z východních Čech, které prožívá podobné trable se životem jako já, ale jak je vidět, občas jsou ty zážitky i úsměvné 🙂

 

 

Jak si poradí ženy jako jsme my?

 

Vyrazila jsem si sama na nákupy, hezky ustrojená a nalíčená.

Jela jsem autem do Baumaxu, kde jsem potřebovala jít nakoupit.

Po úspěšném nákupu jsem se vracela ke svému autu, které jsem zanechala na parkovišti

a všimla jsem si, že mám prázdné kolo u auta.

Přemýšlela jsem jakým způsobem si tedy vyměním píchlé kolo u auta za rezervu.

Když mám na sobě minisukni! A jaké pozice u toho asi budu zaujímat, aby mi nelezly tanga při ohýbáni se ke kolu z pod sukně. Nechtěla jsem být nápadná a taky aby to nebudilo zbytečně pozornost na kolemjdoucí.

Není běžné, aby si ženská sama vyměnila kolo u auta.

Při výměně píchlé pneumatiky -kola, za rezervu jsem se potila jak nejvíce to šlo. Ne z toho, že je to těžké, nebo že bych to neuměla, ale z toho, že čím víc jsem chtěla být jako tichá myška, tak díky mé krátké minisukni, lesklým silonkám a vysokým kozačkám jsem u tohoto netradičního servisu pro ženy hodně vynikla. Kolemjdoucí chlapi se svými drahými manželkami se nápadně usmívali a z jejich připomínek, které si muži neodpustili jsem se jim prakticky hodně líbila jak jsem šikovná a jak si umím sama vyměnit i kolo u auta.

Ti kteří byli odvážnější tak těm svým drahým polovičkám taky uštědřili připomínku například…

no…. tak se podívej jak je šikovná, jak si umí poradit a ty furt jen na kde co voláš Karlé …

potřebuji tohle a udělej tamto….

A jejich drahé polovičky? reakce různé… jedna že to nemá zapotřebí, aby se takhle ztrapnila.

Druhá zase, že jí by se to nikdy nestalo nějaký ten defekt.

Nečekala jsem takovou situaci a jsem ráda že jsem to zvládla a poradila si sama za sebe tak, abych mohla odjet domů.

Je pondělí ráno.

Chladne mi ještě čaj, tak mám chvilku čas napsat sem své včerejší pocity.

 

Vždycky, když si myslím, že situace nemá řešení, tak se pokaždé nějaké objeví.

 

Nechápu to, ale jsem šťastná.

 

Celou noc na neděli, kdy jsem věděla, že se musím rozhodnout, zda chci do Ústí nebo ne tak daleko od dcerky, jsem se budila. V pět ráno jsem napsala smsku manželce (která spala u tchýně po oslavě) s otázkou, zda by tohle všechno bylo stejné (ta potřeba vyhodit mě z její blízkosti), kdyby neexistoval tenhle „problém“ s Terezou… Jsem přesvědčená, že by to dopadlo stejně, ale neodpověděla mi.

Když ráno v neděli přijely, tak jsem se jí na to zeptala, proč mi neodpověděla, že to je pro mě důležité a řekla mi, že si se mnou přece nebude dopisovat. A na to mi jen řekla, že nesnesu, abych byla na vině já. Zase na mě vyjela, že už má na mě alergii, když vidí ty moje namalovaný oči… (nebyly namalovaný, ale odlíčený, snažila jsem se… ale už jsem tu o tom psala, že bych chtěla vidět jí, jak si dokonale stoprocentně odlíčí oči tak, aby tam nebyl ani nepatrný náznak obarvené řasy nebo zbytek po lince… ty zbytky tam nevidím ani já! Ale řasy zůstávají prostě trošku tmavší… nemůžu za to a po pravdě, kašlu na to už 🙂

Takže zase dohady, výčitky, zvýšený hlas… byla jsem pod tlakem, snažila jsem se vyřešit problém s bydlením tak, abych mohla být pořád s malou. A tak jsem se manželky zeptala, jestli je pravda, že jí stačí, když nebudu jenom v tomhle bytě. A řekla, že jo. No tak jsem jí řekla, že je tedy jedno, jestli budu bydlet v Ústí nebo tady. A ona hned obrátila, že je pro mě lepší to Ústí, že tam nebudu muset potkávat nikoho, koho znám a podobné domněnky…

…koukala jsem na ní nechápavě a řekla jí, že já nemám problém s tím, že budu někoho potkávat! Že ten problém má akorát ona. A hned mi předhodila, jak se to nebude líbit malé, jak se za mě bude stydět atd.

 

Marně jí vysvětluju, že děti s tím problém nemají. Že milují jejich rodiče, ať jsou kýmkoliv, pokud jim ten rodič tu lásku dává dál. Nikdy bych malou neopustila – natož proto, že já jsem pořád já, jen chci být tím já ještě víc než kdy předtím…

 

To nemohla unést. Ten fakt, že budu tady. Že mě může potkat.

 

A po celou dobu měla v očích výraz, jaký jsem za těch 12 let u ní nikdy neviděla. Zděšení.

Vždycky se těším, když přijdou domů, ale hned ve dveřích je mi vpálen do očí tenhle výraz.

Tak strašně se jí hnusím…

 

 

Ale pohádky ještě není konec…

 

V neděli ráno jsme jeli (já, maminka a dcerka) autem dát na hrob babičce kytičku do Klášterce nad Ohří a taky navštívit tetu – maminky sestru, která tam žije. Teta už o mně všechno ví, protože jí to mamka samozřejmě musela prozradit po telefonu 🙂

Mimochodem není občas na škodu navštívit hřbitov a uvědomit si, že člověk se tu pořád za něčím plahočí, rozčiluje se, trápí se a přitom život jsou jen dva datumy…

 

Sednu v neděli do auta a maminka – ten můj další anděl strážný – mě „vytrhla trn z paty“!

Nechci to tu ještě psát, abych to nezakřikla, ale pokud vyjde to, co maminka vymyslela, tak bych bydlela asi 10 minut chůze od mého původního bytu! A měla bych celý byt sama pro sebe. A manželka by se uklidnila (já tím pádem taky 🙂 a hlavně malá by byla ráda, že už nikdo nezvyšuje hlas a bavíme se normálně. Takže jsem té moc hodné paní do Ústí zavolala, že můj zájem o podnájem ruším, ať se tedy nezlobí…

 

Ale co mě teda potěšilo bylo i to, že když jsme se u tety loučily, tak mi řekla: „Tak ahoj, Terezko! A ať ti to všechno vyjde! Uvidíš, že to bude dobrý!“ Mamka celá nadšená z Terezky chtěla, bych tam tetě ukázala aspoň jednu mojí fotku, co mám v mobilu (tu v červené mikině, co mám i tady :).

Tohle mě tak těší!!!

 

Tak držte palce, ať to s tím bytečkem vyjde!

 

A děkuju ještě Monice, která mě držela při mých těžkých myšlenkách na Ústí a přivedla mě taky na to, že domov je tam, kde se cítíme doma, kde máme své přátele a rodinu… Je to náš život a je na nás, jaký si ho zařídíme. Stěhovat se do Ústí jen proto, že tam (levné) podnájmy jsou a tady ne a jen proto, že jeden jediný člověk na světě mě nechce tady potkávat je nesmysl. Miluju svou dcerku a vynasnažím se být jí stále tím nejlepším tátou. Ať budu vypadat jak budu vypadat…

Tak jsem si zabulela u filmu The Forgotten

(český název po mě nechtějte, já si to pamatuju vždycky podle originálu, a že to tu pak do distribuce někdo přejmenovává na nějaký jiný příšerný český název, zato já nemůžu 🙂

 

 

A předtím zase u zpráv o autonehodě.

 

Nemůžu zato. Nějak to teče samo. A to ještě neberu žádný ženský hormony! 🙂

 

Na základě toho filmu přemýšlím, jak silné může být pouto otec – dcera.

 

Zda může být tak silné, že dovede přebít jiný silný pocit, který v mozku vzniká automaticky bez ovlivnění z vnějšku. Přemýšlím, zda bych dokázala vzdát se svého cíle a za „odměnu“ mohla být do dospělosti se svojí dcerou. Chtěla bych s ní být. Chtěla bych s ní jít poprvé do školy, dělat s ní úkoly, vybírat střední školu, jít do jejích tanečních, na její maturitní ples, být u toho, až si poprvé přivede kluka… Tohle má pro mě vysokou hodnotu. Pro to stojí zato žít. A teď je mi to bráněno prožít. Ale proč?

 

Tak jako se musím vzdát dcerky pro Terezu, měla bych se přeci nechat vzdát Terezy pro dcerku… nebo ne?

Jak silné to pouto může být?

 

Jsem s dcerkou od jejího předčasného narození, kdy přišla na svět ve 28. týdnu a měla pouhých 600 gramů. Ještě teď vidím toho drobečka, ty tři a půl měsíce v nemocnici ve strachu o ní i o manželku, kde kolem vás umírají děti každý den… Byla jsem u ní, když nám jí za dva roky odvezli do Motola na onkologii a vyoperovali z ní nádor nezralých buněk velký jako vejce. Tam, kde už dnes děti neumírají každý den, ale zase ve strachu a bezmoci nějak jí pomoci.

 

A teď? Je šikovná, chytrá a krásná. A je tak silná, že jediné co jí poznamenalo je, že je menší a musí si každý večer píchat růstový hormon a že nosí brejličky. Taky jí sluší!

 

Ona je smyslem mého života, vždycky všechno zvládla a dokázala zázraky. Zázraky se opravdu dějí! A dělají je také někteří lékaři.

 

Jsem s ní každý den.

 

A když jsem měla v minulosti zaměstnání, které bylo sice nadprůměrně placené, ale byla jsem pořád tam, přijížděla pozdě večer a za čas jsem tam musela zůstat i v sobotu, tak jsem trpěla. Každá minuta bez ní byla pro mě ztracená a každá minuta s ní byla pro mě štěstím. I když zlobila nebo odmlouvala. Pořád to byla ona, kdo mi ukazoval, že tenhle svět je krásný. A vždycky jsem si říkala, že jí nikdy neopustím.

 

A teď je to tady.

 

Nevím, co říct. A nevím jak jí to říct. Né to, že mám nějaký cíl, to nebude problém, ale to, že nebudu doma, až přijede ze školky, že jí nebudu koupat, číst před spaním… hrát si s ní…

Jakobych tomu nevěřila.

 

Budu 50 km od ní, nemůžu se sebrat a jít pro ní kdykoliv se mi zachce. I když se budeme vídat dál jak jen to půjde, mám pro ní připravenu spoustu výletů a pořád nějaký program, aby jí to bavilo, aby byla šťastná…abych jí to vynahradila…

 

Nedokážu jí opustit.

Už je to tu zas.

 

Ale sled událostí, smíchán s příchutí závěrů mé manželky, směřuje jen jedním směrem, ať chci nebo nechci.

 

Proč mám opouštět někoho, koho miluji a komu dám všechno?

 

 

Chtěla bych se narodit jako žena. Už od začátku a tohle všechno neřešit! Ale to by tu teď dcerka nebyla… netrápilo by mě to, protože bych nevěděla, že mohla existovat. Možná bych měla vlastní dcerku. Ale já jsem šťastná, že mám tuhle.

 

Podruhé se nenarodím.

Bohužel. Smůla. Jakobych měla předurčeno, abych ve 36ti prozřela. Jakoby někdo zkoušel, co na to ten šílený tvor člověk? Jak se s tím popere? Hodíme ho do toho a buď se zblázní nebo… nebo co?

Čeká mě poslední večer, kdy je ještě možné něco změnit.

Poslední večer, kdy manželka může říct, ať neodcházím.

Nečekám to.

 

Zítra si jedu prohlédnout nový podnájem 52 km odsud.

U lesa, mezi stromy, nad řekou, pod hradem… takovou romantiku potřebuju a miluju…

Ale hlavou se mi honí milión krásných vzpomínek… na manželku a na malou. Na celý můj život.

Jakoby tento večer znamenal další krok dopředu.

 

Manželka je zatím u tchýně, griluje a je tam veselo. Chtěla bych tam být s nimi. Ta pohoda a bezstarostnost. Ještě nedávno to byla úplně běžná věc. A s milovanými osobami po boku.

 

Už tam nepatřím.

Už nepatřím mezi lidi.

Jsem asi stvůra nebo co.

 

Líbilo se mi, co řekla Janička o Hance:

 

Ona jediná má ten klíč ke všemu, co nás trápí.

 

Mám plno obav.

Jak tam budu šťastná? S kým tam budu mluvit? S kým se tam budu smát? Tam nejsem doma!

Nikoho to nezajímá.

A proč by taky mělo žejo.

Tenhle boj musím zvládnout sama.

 

Prostě běž a hotovo.

Ať už si konečně oddechneme…

Jasně.

 

Vždyť jdu.

 

Jen je tahle noc jiná.

Radši sem už dneska nebudu nic psát…

Je mi to všechno tak líto :((((

Dneska jsem si hrála 🙂

 

 

 

Nebo jako krátké kreslené video na youtube s dovětkem a hudbou:

Je to tak hezký, když se nehádáme.

Je pátek večer.

Malá jela s babičkou rovnou ze školky k ní. Teď ve 20:45 za nimi odjela i manželka, protože dcerky děda slaví zítra narozeniny, bude grilování na zahradě a bude veselo 🙂

 

Až doteď jsme si tu doma normálně povídaly a taky jsem se už tak dlouho nezasmála. Ne že bych se za břicho popadala, ale bylo prostě veselo. Jako dřív.

 

Uvědomila jsem si, že budou hodiny, ne-li dny, kdy nepromluvím ani slovo vůbec s nikým. Budu tam úplně sama! Budu si muset začít zpívat. Nebo častěji trénovat svůj nový dívčí hlásek (který mi zatím nejde ani trošku :).

 

Je 20:45 a Tereze začíná večer, noc, celá sobota, celý sobotní večer a ještě celá sobotní noc a jsou jen a jen její 🙂 Manželka přijede až v neděli ráno.

 

A co myslíte, že Terezka udělá? 🙂

Nemůžu už se dočkat!!!

Začnu se zkrášlovat, namaluju se co nejlépe umím, načešu se blond, vezmu si ty nové kalhoty s úzkými nohavicemi a nějaký hezký vršek a pak buď balerínky (ty bych chtěla, ale jsou mi trošku menší 🙁 nebo botky na podpatku a vyrazím ven! Konečně!!!

 

Těším se, až tohle budu moct podnikat častěji. A nejen večer, ale i přes den. Tam, kde mě nikdo nezná. Ať si zvykají na Terezu :))

 

Tak jdu na to 🙂

 

——

 

A takhle to dopadlo 🙂

Jedna fotka z výtahu z tohoto večera:

 

 

(originální velikost najdete v galerii 🙂