• otєrєzє.cz

    Nehty

    Dnes mám narozeniny.
    Je mi 36.
    Takže třeba ještě v životě něco stihnu. I rok života jako Tereza bych brala, ale rozhodně ne až jako důchodkyně. Na to je času dost 🙂
     
    Před chvílí jsem dala manželce barvu na vlasy. Kdyby věděla, jak mě to baví. Nemyslím to ironicky, ale vážně. Připadám si vždycky jako nějaká kadeřnice, jak si hraju s jejími vlasy a když pak vidím ten výsledek… je to fajn pocit.
     
    Malá mi dnes kouká na ruce a říká: „Tati, ty máš nalakovaný nehty?“
    Ta je všímavá! Přitom je mám jen lehce narůžovělým lakem. Jde to poznat, když se na ně člověk zadívá (líbí se mi, jak se lesknou), ale to se na ně člověk fakt musí zadívat. Ale řekla jsem jí, že NE a rychle odvedla řeč od tématu…
     
    Dám sem pro představu teď udělanou fotku mých nehtíků:
    Tak tohle se nelíbí ani manželce 🙁
    Přitom to skoro není poznat. 🙂 A vypadá to tak čistě a upraveně…
    Nedokážu to odlakovat.
    Ani na zítřejší oslavu…
    Strašně se mi to líbí!!!
  • otєrєzє.cz

    Co bych chtěla do svého šatníku

    Už kdysi před půl rokem (kdy jsem byla nadšená z toho, že jsem vše řekla manželce a ta to přijala (ovšem jen na měsíc)) jsem si sepsala, co bych chtěla do svého šatníku.
    Štve mě, že když se mě někdo z rodiny zeptá, co chci k svátku nebo k narozeninám, že musím říkat pořád dokola „něco na sebe“ a samozřejmě jsem obdarována klučičíma tričkama, kalhotama atd. Nejsou špatné, ale není to ono…
    Chtěla bych, aby jednou přišla doba, kdy budu dostávat dívčí věci…
     
    Tak tady to je:
     
     
    Tohle jsem nadšeně sepsala manželce po tom, když jsem se jí se vším přiznala (tedy jen to, že bych chtěla být ženou jsem jí neřekla, protože jsem v tom sama neměla jasno).
    K tomu, aby mi z tohoto mého seznamu něco koupila, už nikdy nedošlo…
  • otєrєzє.cz

    Seznam úkolů

    Dnes je čtvrtek a můj první den s neschopenkou.
    Konečně se můžu dát zase dopořádku.
    Dohnat to, co jsem nestihla o „dovolené“, kdy jsem hlídala malou.
    A mám co dělat, protože si musím přelakovat všechny nehty (na rukách i na nohách), dotrhat nějaké ty nové chloupky, upravit obočí, které už začalo zase zarůstat a vyzkoušet líčení od Kristýnky – hlavně tu tekutou linku chci zkusit, ale nejdřív si musím najít na netu, jak je to nejlepší 🙂 Chci se vůbec zdokonalit v líčení. Budu muset využít návody na netu (třeba i na youtube bývají zajímavé). Protože nemám nikoho, kdo by mě to naučil… přestože se o to před půl rokem pokusila moje manželka, nevydrželo jí to.
    A taky propíchnout ouška a náušničky třpytivé jůůů! Akorát to udělám až po neděli, protože v sobotu jdeme na velkou rodinnou oslavu, tak se chci vyhnout případným narážkám. Už jednou se mě švagr ptal, jestli jsem holka. Vadilo mu totiž, že v létě nosím kraťasy a v nich mám úplně absolutně do hladka oholené nohy.
    Svým způsobem mi to i lichotilo :)) Mám ráda, když si někdo myslí, že jsem holka.
    A pak si taky nabarvím vlasy.
     
    A musím objednat z netu nějaké ty hezké bílé dámské tenisky na příští pátek k psycholožce, když moje číslo 41 v kamenných obchodech tak často nemají.
     
    Jsem šťastná, když jsem zase Terezou.
     
     
    Tak jsem se koukla na některé české a slovenské přeměny a zatímco pár jich je úžasných, některé prostě dokonalé nejsou.
    Co je lepší? Žít uvězněná v mužském těle a trápit se nebo se stát ženou, která nikdy nebude vypadat jako žena a všichni ji stejně budou oslovovat „pane“?
    Anebo co je lepší? Mít dcerku a užívat si s ní život, ale trápit se, že nejsem Terezou, nebo být Terezou a být šťastná, ale trápit se, že nemám dcerku?
    No když to nezkusím, nebudu to vědět.
    Nejradši bych to nikdy nikomu neřekla, přeměnu bych podnikla sama a začala žít život jako Tereza…
     
    Protože když vidím ty reakce, o kterých se píše – a kterým se samozřejmě nedivím, jenže okolí prý potřebuje jasný signál, o jaké pohlaví jde – pokud budete na půl muž a na půl žena, tak bude zmatené – což se mi líbí, protože je blbost být ženou jen na půl, já jí chci být na 100 %, ale vůbec bych to neřešila, kdybych neměla ty pitomé mužské rysy… 🙁 To mi nikdo nezaručí, jak budu vypadat. Jasně, že budu ženštější, třeba se budu líbit i sama sobě, třeba to vyjde… nebo taky třeba ne… Ale co, stejně to už horší být nemůže. K čemu Vám je, že sice nebudíte zájem okolí jako muž, když se ale uvnitř trápíte a všechno podřizujete ženské roli?
     
    Jednou do obchodu kde pracuji přišla vyšší blondýnka – byla na první pohled hezká, ale „divně“ oblečená. Jakoby měla pánské kalhoty a tenisky, ale to by nevadilo, jenže jak promluvila, všichni viděli její ohryzek a taky ten hluboký hlas. Když odešla, řešilo se to dlouho. „Co to jako mělo bejt?“ a někdo se i smál…
    To je typická reakce. Kdyby neměla ten ohryzek a mužský hlas, nikdo by to neřešil.
    Stačí detail a jste v hledáčku úplně všech. A už se toho nikdy nezbavíte. Akorát čas to možná vyřeší, protože když kolem někoho chodíte po stopadesátý, tak on už si vás přestává všímat :))
    Ale já chci být ženou, ne bytostí, která jí jen připomíná 🙁
    Snad proto mám tak ráda ty proměny na youtube, které opravdu vyšly a jejichž snímky dávám do mého článku Přeměny jako důkaz, že to jde…
     
    Pořád se ve mě střídá zoufalství s nadšením. I několikrát denně.
  • otєrєzє.cz

    Jahodový koláč

    Mám strašně ráda sladké.

    A taky strašně ráda peču.
    Moje manželka si myslí, že neumím vařit. Nikdy mě pořádně nepustila k plotně, aby to zjistila. Když jsem se o to někdy pokusila, vždycky mi do toho začala mluvit a nakonec tam stála a vařila, aniž bych já mohla něco udělat.
     
    Teď si to vynahrazuji, protože manželka už nepeče, zavolám vždycky na malou a jdeme péct 🙂
     
    Dneska to byl jahodový koláč. Úplná mňamka! Malá hezky míchala těsto, krájela jahody a sama je tam pak vyskládala. A já jsem šťastná, že se povedl 🙂
     
    A ten recept si sem prostě napíšu 🙂
     

    Šťavnatý jahodový koláč

    Šťavnatý jahodový koláč
     
    Nepřeslazený a plný chuti – zkrátka ideál! O to, aby bylo těsto krásně vláčné, se postará podmáslí, o křupavost oblíbená drobenka… a o vůni pochopitelně jahody.
     
    1. Jahody nakrájejte, prosypte cukrem a škrobem, aby pustily šťávu.

    2. Všechnu mouku prosijte s práškem do pečiva. V míse utřete cukr a vejce, vsypte prosátou mouku a vlijte podmáslí (já dala mléko) a olej. Zpracujte měkké těsto.

    3. Plech vymastěte a vyložte pečicím papírem; poté na něj rovnoměrně rozestřete těsto. Pokryjte jahodami.

    4. Troubu předehřejte na 220 ˚C, horkovzdušnou na 200 ˚C. Do mísy mezitím vsypte suroviny na drobenku a propracujte pomocí prstů. Drobenkou rovnoměrně posypte koláč.

    5. Plech vložte na prostřední mřížku v troubě a pečte 30-45 minut (podle výkonnosti trouby) nebo dokud drobenka nezezlátne. Jak na tom těsto je, poznáte tak, že do něj píchnete špejlí – když na ní neulpí vlhké drobečky, je koláč hotový. Skvěle chutná teplý, vlažný i studený.
  • otєrєzє.cz

    Kočičí toaleta

    Když jsem napsala před polednem sms manželce, že mám neschopenku a ona mi potom dvakrát zavolala, tak naplánovala, že místo toho, aby jela pro malou do školky ona, když má auto, musím já 30 min. pěšky pro auto k ní do práce a dojedu pro ní já. Vždyť jo. Dneska jsem se nachodila málo. Včera celý den na nohách u kamionu a dneska k doktorce přes půl města, od doktorky do práce s neschopenkou přes celé město, zase zpátky, mezitím nakoupit, na poštu a zase domů. Všechno pěšky. (Já ale nechci mít vypracovaná lýtka!!! 🙂 Prostě organizátorka mého života. Vždycky si něco naplánuju a ona mi to změní. A vždycky tak, abych byla co nejmíň Terezou… nesnáší jí.
     
    Vešli jsme domů. Zasmrděla kočičí toaleta.
    Říkám, že jsem jí nestihla uklidit, protože jsem musela pro auto a pro malou do školky.
    Jedu rychle na poštu s balíčky, které jsem v rychlosti přes den zabalila a když se vracím po půlhodině domů, manželka se fotí na samospoušť na chodbě ve svých nových botičkách na podpatku, riflové sukni a černých silonkách. Moc jí to slušelo. Nešel jí naštelovat foťák na stativu, tak jsem se jí nabídla, jestli nechce vyfotit. Odmítla.
     
    Začala jsem tedy vybírat kočičí toaletu.
    „To je zajímavý, zrovna když tu potřebuju chvíli něco nafotit, tak jdeš vybírat záchod.“
    Nekomentovala jsem to.
    Když jsem ho vyčistila a umyla si ruce, požádala mě, abych jí tedy nakonec nafotila, protože jí to nešlo. Ráda jí fotím, i když má tisíc výhrad k tomu, jak držím foťák, jakým úhlem ho otáčím, že nekontroluji, jak se tváří, že je vidět to nebo tamto….
     
    Došlo mi, že už mi vůbec nepatří. Tahle krásná žena, ani její srdce.
     
    A také mi došlo, že mi to vlastně usnadňuje.
     
    Kdyby mě milovala, měla bych to těžší.
     
    Takhle je to snadné. Takhle musím vyřešit jen malou.
     
    I tak je mi smutno. Ale současně se dívám dopředu a to nadšení mě dává energii žít.
    Chtěla bych nalistovat o pár let dopředu v tomhle „románu“ a dočíst se, jak to nakonec dopadlo…
  • otєrєzє.cz

    Neschopenka a manželka

    Není „TO“ silnější než já. Ani nemůže. Protože „TO“ jsem já.
     
    Přemýšlela jsem, jak to řeknu manželce, až se rozhodnu udělat tu radikální změnu i v životě (budu-li to smět vůbec udělat). Napadlo mě říct: „Promiň, ale je to silnější než já.“
    Ale ona to není pravda. Protože TO není silnější, TO jsem já – úplně celá se vším všudy. Nemůže TO být tedy silnější. Už teď je to 100% mě.
     
    Dneska jsem dostala neschopenku. Včera zase kamion a ruce bolí. Ke všemu i nohy, jak tam běhám 12 hodin, pořád něco nosím a pak ještě pozdě večer 40 minut pěšky domů přes celé město.
    Moje neschopenka asi po deseti letech!
    Věděla jsem, že největší problém bude s manželkou.
    A taky že jo.
    Vůbec mi to neusnadňuje.
    Tvrdí, že jsem na to čekala, až bude chodit do práce, abych se mohla válet doma.
    Nezajímá jí, že mě bolí ruce. Že neuzvednu ten 35kg nábytek, kterých se tam denně vydá desítky a jsem na to sama. Tvrdí, že neschopenku nepotřebuju, že jsem si měla najít nejdřív jinou práci. Ale to jsem dělala, jenže ono je to složitější se mnou a s prací (nemůžu mít takovou práci, při které nebudu moci být ve volném čase Terezou). Je naštvaná.
    Když mi volala, říkala že „nebude rozebírat, co tam (doma) teď děláš“… Nesnese to, co dělám. Nedokáže se s tím smířit a já jí to nedávám za zlé. Jen je mi z toho smutno.
     
    Vlastně jsem to ani jiné nečekala. Beru to jako začátek řešení… spoléhám na to, co proberu s psycholožkou. Toho 27.4. je první schůzka a chudák nebude ani vědět, co jí čeká, ale na některé z dalších schůzek bych téma „práce“ chtěla probrat.
     
    Ale včera jsem četla v odborné zprávě „Transsexualita – diagnostika a léčba“ 1.díl a 2.díl, že transsexualita a rodičovství je vždy problém, který má dvě řešení: buď adaptace (tzn. žít s biologickým pohlavím a trápit se, ale mít „jakousi“ rodinu, která stejně nefunguje tak, jak má) nebo přeměna na své psychické pohlaví (u mě stát se ženou). Co se týče dětí, tak ti to prý berou dobře. Dokonce čím mladší, tím snadněji to chápou.
     
    Osobám, které se rozhodnou přeměnu uskutečnit, mají na světě již potomka a rodinu se doporučuje tuto rodinu opustit.
     
    Včera mi bylo smutno.
    Chtěla jsem se přitulit k manželce. Ona je nejkrásnější ženou na světě. Nicméně ona mě ráda nemá. Možná se jí hnusím…
    V mojí posteli v ložnici ale spí malá – zvykla si tam po nemoci a manželka jí odtamtud nevyhání. Takže spím v dětském pokoji sama.
     
    Takže teď čekám na pátek 27.4. a do té doby si chci obarvit vlasy, propíchnout ouška a taky si udělat radost novýma dívčíma botičkama – nějaké pěkné bílé tenisky. Dneska jsem si tu radost už chtěla udělat, ale ono sehnat číslo 41 není zrovna jednoduché. Měli tam ze všech dívčích tenisek jen jedny – byly úžasné, ale měly růžové pruhy a já teď potřebuju, aby byly tak trochu dámsko-unisex 🙂 Abych je mohla nosit i normálně a manželka nic nenamýtala. Kdyby tam byl růžový pruh, tak už jí slyším… To je jasný, že se mi líbily, ale zkusím se podívat na netu. Tak jsem si udělala aspoň menší radost dvěma novýma tílečkama s kraječkou. Jedno černé a druhé šedé. To šedé má krajkový okraj i dole. Jsem nadšená!!!
     
    Ale nemám se tím komu pochlubit 🙁 Sdílet tu radost. Vědět, že mi to sluší…
     
    A jdu zase čelit náladám mé manželky, až se vrátí z práce naštvaná, že „já se válím“…
  • otєrєzє.cz

    Láska

    Dnes mě něco napadlo.
    Do obchodu, kde pracuji, vešla moc hezká dívka. Měla hnědé dlouhé rovné vlasy stočené kolem hlavy, přiléhavé rifle, kotníkové tenisky, kolem krku vkusně upravený šátek (ač na šátky moc nejsem 🙂 a lehounký letní bílý svetřík (je duben a venku + 8 stupňů). A přímo odzbrojující milý úsměv.
     
    Takhle bych chtěla vypadat!
     
    Usměji se na ní. Opětuje mi svůj úsměv. Zahřeje mě to. Znáte ten pocit, kdy se vám zatočí hlava a prožíváte jakési zatmění mozku.
     
    Odejde a mě dojde jedna věc.
    Že totiž jako Tom mám obrovskou šanci na lásku.
    Jako Tereza nikoliv.
     
    Mojí nevýhodou je, že se mi líbí ženy.
     
    A třeba to není až taková nevýhoda.
     
    Tedy, každopádně je, protože přeci jen muž si hledá ženu snaději, než žena ženu.
    Ale i přesto, že přijdu o tuhle „přirozenou“ možnost výběru do toho chci jít.
     
     
    Při té příležitosti mě napadl tento graf:
     
     
     
    Symbolizuje můj život. Je to jen můj náčrtek. Není to přesné, ale chtěla jsem to vyjádřit graficky.
    Souboj Toma a Terezy.
     
    Když vyhrával Tom, prohrávala Tereza. A naopak.
    Nejde skloubit oboje dohromady.
    Téměř zaručeného vítězství Toma bylo dosaženo především v dobách, kdy byl Tom čerstvě zamilovaný nebo kdy se mu narodila dcera. Nikdy nebyla Tereza potlačena na 100 %, ale vždy v těchto chvílích „přirozeného štěstí“ byla menší než Tom. Protože existují dva druhy štěstí…
    Řekla bych, že je to přirozené, nicméně ne dlouhodobé.
    Tereza se totiž vždycky nakonec ukáže…
     
    Přála bych si, aby už nikdy nemusela být schovaná…
  • otєrєzє.cz

    Deichmann

    Malá potřebuje boty na jaro.
    Je neděle, tak jsme se sebrali a jeli do Deichmanna.
    Strašně ráda tam chodím. Místo toho, abych koukala na levou stranu po pánských botách, nemůžu se vždycky odtrhnout od pravé strany s botičkama, které bych si nejradši vyzkoušela všechny. Chodím tam pořád dokola a představuji si, jak v nich chodím.
     
    Koupili jsme moc hezké boty pro malou a než jsem jí obula ty její původní, manželka říká, že se jde ještě podívat na boty.
    Před měsícem si koupila jedny na docela vysokém podpatku na běžné nošení (mimochodem moc hezké) v CCC, ale jsou šedivé a ty se prý nehodí ke všemu, takže teď by to chtělo černé. Nakonec si koupila fakt moc krásné botky na užším vysokém podpatku – taky na běžné nošení.
     
    Takže 1.000 Kč celkem a to mi každý den říká, že už na účtě peníze nemá.
     
    Teď tu napíšu náš rodinný rozpočet. Říkám si, proč ne, žejo.
     
    Mě přichází na účet výplata ve výši 14.000 Kč čistého každý měsíc.
     
    Každý měsíc se mi odečítají tyto položky:
    7.725 SIPO (nájem, elektřina, voda, topení, TV poplatky)
    490 internet
    100 Axa důchodové připojištění (to musím zrušit, protože teď tam nebude stát nic přispívat)
    1.300 úvěr ze stavebního spoření (skončí v prosinci 2013)
    150 splátka notebook manželky
    3.116 splátka úvěr auto (skončí bohužel až v říjnu 2014)
    204 pojištění úvěru auta proti neschopnosti splácet
    364 poplatky za vedení účtu (šílené!)
    500 debetní úrok – jsem pořád v mínusu, takže za to platím
    ————
    -13.949 CELKEM
    Takže mi tam zbývá každý měsíc 51 Kč na útratu.
     
    Dále jsem musela nějak zaplatit školku a stravné ve školce (celkem 900 Kč měsíčně) a manželky splátku úvěru ze stavebního spoření také 1.300 Kč.
     
    S tímhle rozpočtem jsem to táhla dva roky, když manželku nevzali po rodičovské dovolené zpátky do práce. Hrůza. Takové zoufalství jsem ještě ve svém životě nezažila. Naštěstí to, co jsem vydělala na aukru (1000-3000 Kč měsíčně) jsem mohla dát na jídlo a na manželčiny platby. Nebýt toho, tak jsme nejedli. A ještě jsme museli zaplatit ručení a naftu – vozíme malou do školky 9 km odsud.
    Na sociálce jsme 3 čtvrtletí v roce dostávali příspěvek na bydlení – nejdřív asi 1500, pak už 3500 Kč. Ten jsem nechala posílat manželce, ať z toho kupuje jídlo a drogerii. A hlavně nám pomáhali naše maminky – trochu finančně (třeba když jsme jeli s malou na kontrolu do Prahy), trochu jídlem nebo botičkama pro malou…
     
    Teď manželka už dva měsíce pracuje. A ještě dva měsíce jí k platu 10.000 Kč čistého přichází 3.000 Kč příspěvku na bydlení (protože se počítá z příjmu zpětně, takže na něj máme ještě nárok).
     
    Nedávno byla doma roztržka, protože se mě ptala, kdy zaplatím malé školku a její stravné.
    Říkám jí, že mi přeci přichází 14 tisíc a odchází také 14 tisíc, takže teď to bude platit přeci ona.
    A byl oheň na střeše. Prý jsem to platila doteď, tak nechápe, proč bych to nemohla platit dál.
    Z jejího účtu odchází 1.300 Kč + 200 Kč poplatky. To je 1.500 Kč. Přichází 13.000 Kč čistého, takže zbývá 11.500 Kč čistého.
     
    Nechápu její logiku.
     
    Kdybych měla partnerku, která je na tom finančně špatně ne její vinou, nic jí nevyčítám a táhnu to, ale jakmile by začala pracovat, společně bysme se přeci dělily o výdaje. Navíc kdybych byla já v situaci, že jsem ta bez příjmu a najednou bych ten příjem měla, tak bych se snažila jí to co nejvíc vynahradit. A byla bych ráda, že už jí konečně můžu ulevit.
     
    Když jsem dostala (v minulé práci) nějaké odměny, byla jsem šťastná, že z toho něco budeme mít všichni a koupíme si něco společně. Brala jsem to tak, že je to celé rodiny. Ale když dostávala odměnu manželka, vždycky říkala: „Já jsem dostala odměnu.“
     
    Teď jsem jí řekla, že prostě musí platit jídlo, naftu a nákupy. Mě tam prostě nic nezbývá. Je to strašný, protože si nemůžu koupit to, co chci. Netvářila se na to nijak nadšeně, ale co může dělat, když já to prostě nemám z čeho vzít.
     
     
    Chtěla jsem si v Deichmannovi koupit aspoň ty blbý ponožky – měli tam tři páry takových moc hezkých barevných – fialových, růžových a modrých za 49 Kč. Ale nemohla jsem. Nemůžu mít ani nalakované nehty, natož si kupovat dámské věci. Asi se tam vydám sama. Až něco vydělám na aukru. Z toho žiju já.
     
    Ale proč jsem chtěla původně napsat tenhle článek:
     
    Po levé straně jsou pánské boty. Mimochodem i docela hezké. Nejlevnější pánské tenisky za 549 Kč.
    Po pravé straně jsou dámské boty. Nádherné a sexy! Snad každé druhé se mi líbily. Byly tam i tenisky – jenže nejlevnější už za 299 Kč!!! To je rozdíl!
     
    A tak je to se vším!
    Chcete rifle?
    Pánské nejlevnější za 399 Kč, ale dámské za 199 Kč!
     
    Nechci už si kupovat nic pánského.
    Protiví se mi to.
    Budu se snažit koupit si něco dámského aspoň v neutrální barvě. Nechci vrážet peníze do něčeho, co budu nosit nerada.
     
    Představila jsem si, jak jsem nezávislá a jak tam jako Tereza vejdu a zkouším si nové botičky. Strávila bych tam hodinu.
     
    Jsem z toho zase trochu přešlá.
     
    Ze všeho.
     
    Zjistila jsem taky, jak se mi trochu změnil pohled na sex. Najednou mám jiné priority. Sex je mi ukradený a nedovedu si ho teď představit tak, aby mě uspokojil. Potřebuji něžnosti, potřebuji mazlení, potřebuji si povídat…
  • otєrєzє.cz

    Co to máš za lak na nehty?

    Čtu manželce příbalový leták z léku, který mi dala doktorka na ruce, až zase půjdu vyřízená z práce.
    Do toho se manželka zeptá: „Co to máš za lak na nehty? Že je tak vidět?“
    (Chci jí říct: Mám úplně úžasný Rimmel Lycra Pro – takový světlounce narůžovělý – vydrží až 10 dní, aniž by se odlupoval! – když jím přetřu nehty jednou, není skoro vidět, ale dala jsem si dvě vrstvy právě proto, aby vidět byl, aby to vypadalo hezky čistě a upraveně.)
     
    „O tom se s tebou nebudu bavit.“, snažím se vyhnout hádce.
    „Já jsem si toho všimla u mamky!“ (dnes u mojí tchýně)
    „To je moje věc!“ říkám na obranu.
    „Jenže mě to vadí!“ odpovídá manželka.
    Stydí se za mě.
     
    Jdu k počítači pustit si hudbu do uší.
    Na svoje nehty jsem se od včerejška, kdy je mám nalakované, koukla nadšeně aspoň stokrát. Nemůžu se jich vynadívat. A to ještě neví, že si chci obarvit vlasy a propíchnout obě uši. 🙂 Samozřejmě, že jsem nečekala obdiv nebo nadšení 🙂 Je to normální reakce.
     
    Ale já si nemůžu pomoct.
    Nedokážu to odlakovat.
    Jsem na ty nehty pyšná. Dělají mi radost.
    Cítím, že když si je odmítnu odlakovat, že vznikne další důvod k hádce. Nechci se hádat.
    Dnes jsem se několikrát pokoušela o normální rozhovor. Snažila jsem se s úsměvem promluvit na manželku. Byla jsem vždy odseknuta a rozzlobeně „nakopnuta“. Ani druhý pokus teď večer nevyšel. Nemůžu na ní mluvit. Už zase má sluchátka. Jak je vidět, ani nechce, abych na ní mluvila…
     
    Manželka tedy vypíná napínavý krimi film v televizi, na který jsem koukala, když jsem si četla ten příbalový leták, a pouští si do uší taky hudbu. Kvůli tomu jsem neviděla první vraždu toho sériového vraha! 🙂
     
    Píšu tenhle článek a jdu si sednout zpátky do křesla, kde zase zapnu televizi. Asi. Nebo půjdu spát, bude půlnoc. Ale ještě chci dopít zelený čaj Teekane s echinaceou a kardamonem. Nádherně voní…
  • otєrєzє.cz

    Moje teorie

    Proč se se mnou děje to, co se se mnou děje, jsem se snažila vysvětlit sama sobě už jako malá.
    Tedy jako úplně nejmenší (5-8 let) jsem to neřešila. Nepřemýšlela jsem o tom, proč si chci oblékat sukýnky a proč mám mezi nohama pindíka.
     
    Pak to ale přišlo.
    Začnete filozofovat nad světem a nad životem a do toho se vám plete dívčí život.
    Po celý svůj život jsem měla několik teorií, které jsem všemožně měnila, přehazovala podle důležitosti nebo vymýšlela zcela nové.
    Nedokázala jsem si pořád vysvětlit, proč chci být Terezou (tehdy jsem si ještě říkávala Lucinka a až od 25 jsem Terezou :).
    To byla léta 80. a 90., kdy nemáte moc příležitostí zjistit, co to ve vás je. Internet ještě nebyl (k tomu jsem poprvé nadšeně usedla na Univerzitě v Ústí n.L. v r. 1996) a v novinách o tom nepsali. Takže se patláte sama v sobě a jediné, v čem jste si jistá je to, že když se obléknete jako Tereza, je vám dobře.
     
    A z toho také vycházela moje první teorie:
     
    1) TEORIE ODPOČINKU
    Protože pokaždé, když jsem se převlékla za holku, jsem byla šťastná, nic mi nechybělo a všechny hrozné starosti byly najednou menšími, napadlo mě, že se převlékám za holku proto, že moje duše potřebuje odpočinek. Že někdo zkrátka relaxuje u knížky, někdo na lyžích, někdo běhá nebo chodí do kina…zatímco já se převlékám za holku.
    Líbilo se mi, že pokaždé, když jsem si vzala alespoň dívčí spodní prádlo a silonky, zatímco navenek jsem vypadala tak, jak jsem musela, tedy jako kluk, že jsem se chovala úplně jinak. Moje nálada byla pořád pozitivní, nikdy jsem nebyla rozladěná nebo naštvaná. A svůj optimismus jsem tak předávala na další lidi, kteří ho zase předávali dál 🙂
    Taková jako vlna štěstí :))
    Zatímco v momentech, kdy jsem byla celá oblečená jen jako Tom a neměla na sobě nic dívčího, co by mi dělalo radost, jsem byla nevrlá, náladová a rozhodně ne příliš optimistická. Také jsem měla víc starostí a většinu z nich jsem si víc brala. Nebyla jsem vůbec v klidu.
     
    Takže proto teorie odpočinku. Jako Tereza jsem byla šťastnější.
     
    2) TEORIE NEDOSAŽITELNOSTI
    Jako teenager jsem neměla moc holek. Byla jsem introvert a spíš než mluvení mi šlo psaní. Dopisy jsem holkám psala ráda, ale to bylo tak všechno, na co jsem se zmohla. Zamilovaná jsem byla mockrát, ale o panictví jsem přišla až v devatenácti v Ostravě. S holkou, se kterou jsem se seznámila přes internet a odjela za ní až do Ostravy, kde jsem pak rok chodila i do školy na jazykovku. To byl konec 90. let. Úžasná léta. Ale když si to teď promítnu zpětně, prožít je jako Tereza bych uvítala mnohem radši. Jenže tu nikdo nebyl, kdo by mi vysvětlil, co se to se mnou děje. A taky jsem to nikomu neříkala. Protože pokaždé, když jsem sondovala, jaké na to mají dotyční názory, jsem se nesetkala s moc příjemným přijetím. Takže jsem to nechala být a žila si potají svůj druhý život. Omezeně, ale žila, protože bez Terezy žít nedokážu. To není závislost. To je fakt.
    A tím, že kluci okolo mě měli holky a já ne a také tím, že se mi hezké holky opravdu hodně líbily a kolem mě jich také pár bylo jsem si začala myslet, že se převlékám za holku proto, abych se líbila sama sobě.
    Když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se sama sobě strašně líbila. Přitahovala mě ta dotyčná v odraze, milovala jsem její vlasy, výrazné oči, namalované rty… nohy… jak je oblečená, jak je ženská! Najednou jsem si mohla sáhnout na všechno to, co nemám, po čem jsem toužila. Ostatní dívky pro mě byly nedosažitelné a tak jsem si vytvořila Terezu.
     
    Tahle teorie samozřejmě není správná, protože odraz v zrcadle jsem milovala tolik právě proto, že jsem v něm viděla své pravé já. Svět, po kterém toužím žít. Nikoliv mít ho z té druhé klučičí strany.
     
    3) TEORIE DVOJČETE
    Toto je má poslední nejpřípustnější teorie (kromě ještě nějakých malých a nepodstatných). Občas o tom přemýšlím dál, nedokážu si to prostě vysvětlit, občas se mě na to ptají holky na chatu a já jim to vysvětluji tak, že je to nevysvětlitelné, že to neví nikdo na světě, proč to lidé jako já mají…
    …ale tohle je docela věrohodné.
    Kdysi mi mamka říkala, že když jsem se narodila, měla jsem vedle sebe po celou dobu jejího těhotenství sestřičku – dvojče. Byla to holčička. Ale ta se narodila mrtvá. Někdo, kdo tam byl spjatý celou dobu se mnou a bůhví, jak se to tam všechno semlelo, že mám kousek z ní. Možná jsem to měla být já ta sestřička, ale vyšla jsem ven jako Tom.
     
    Jo, je to trochu sci-fi. A nevysvětluje to, proč jsou tu na světě ti ostatní, kteří touží žít v těle s jiným pohlavím. A třeba to bude podobný důvod. Prostě kiks v mozku v době jeho vývoje. Protože když už ve třech letech cítíte, že s vámi něco není vpořádku a pak si to i zpětně vybavujete znamená, že tuhle věci jste si nevymyslela. Že vás nemohla ovlivnit společnost ani rodina ani nikdo jiný.
     
    A tak možná ani jedna teorie není ta správná.
    Možná je to jednodušší, než si myslíme.
    Možná se to pokazilo ještě v těle matky, která za to nemůže.
    Jisté však je, že pokud někdo cítí, že nemůže žít ve svém těle, měl by to řešit.
    Navždycky už mě bude mrzet, že jsem to neudělala dřív i já.
    Nevím vůbec, co mě čeká, ale rozhodně to už nemůže být horší…
    A kdybych nedoufala a nevěřila, že se to jednou podaří, tak bych tenhle život už žít nemohla…
     
     
    Kromě toho ale máte každý den výčitky, každý den přemýšlíte, jestli to co děláte (že se převlékáte za holku) je normální, jestli nejsem divná (to jsem :), co budu dělat, když to praskne, vyčítáte si to a říkáte si, že nemůže být přeci důležitější být Terezou než třeba mít holku a opravdový vztah. A hlavně si myslíte, že to přejde! (Tak tohle opravdu opravdu opravdu nepřejde…)
     
    Tak do toho vztahu jdete a on vás chvíli naplňuje.
     
    Ale ve skutečnosti ve vašem životě neexistuje nic důležitějšího, než být Terezou…
     
    Jenže to pochopíte pozdě. A pak jste už stará. Už nikdy si neužijete svá mladá léta jako dívka. Se všemi těmi oblečky a ztřeštěnými nápady. Ale ani to vás nezastaví ve svých touhách.
     
    Čím víc o tom přemýšlíte a čím víc věcí si uvědomujete, tím víc popouštíte uzdu svému holčičímu já.
    Můžete to tutlat celý život.
    Nebo můžete být Terezou.
     
    Někde jsem četla (a vyčítá mi to i moje manželka), že se jeden kluk, co na tom byl podobně jako já, strašně bál vyjít ven v holčičím spodním prádle třeba i jen pod pánskými kalhotami. Že prý co kdyby ho přejelo auto a v nemocnici ho ošetřovali a zjistili to…
    …a co jako? 🙂
     
    Jo, je to divný. Budou si o vás povídat. Budou na vás koukat divně. Ale musíte vystupovat sebejistě a pak vás budou respektovat. Budete-li polokluk nebo poloholka, budete divní pořád 🙂
    Je třeba si stát za svým. Neutečete mu. Chcete-li to tutlat, utrápíte se. Chcete-li to vykřičet do světa, odsoudí vás. Ale naštěstí ne všichni. Ale chce to pevné nervy.
    I tak to za to stojí…