Dneska přišly ty krásné náušničky, co jsem vybírala s Týnkou na netu. Dokonce ze Slovenska. S certifikátem, že jde o pravý křišťál Swarovski. Jsou nádherný! Jsem úplně unešená – nemůžu se dočkat, až si je dám do svých vlastních oušek. Jak se třpytí a jak jsou přímo romantické!

Musím počkat, až budu doma zase sama – až budu mít odpolední směnu. Protože ony ty uši budou potom asi trochu napuchlé, než se to trošku zahojí a hlavně tam musím mít nějakou dobu ty náušničky nandané.

 

A taky si potřebuju koupit barvu na vlasy – na své vlastní vlasy – rozhodla jsem se pro tu novou Perfect Mousse – je to jen pěna, která se namaže na hlavu – už jsem se dívala i na video a vypadá to fakt jednoduše. Vyzkouším druhou nejtmavější – tmavě hnědou. Takovou nějakou barvu vlasů původně mám i já – a zakryju tím i nějaké ty šediny. Četla jsem na omlazeni.cz, jak s ní holky mají dobré zkušenosti (tedy většina). Tohle bude moje úplně první barva na vlasy. Protože dřív mi každý říkal, že je nesmysl si ničit vlasy. Jenže ty moje vlasy, jestli je chci mít dlouhé (jakože chci :), jsou občas s nějakou tou šedinou a takhle budou vypadat zase krásně dokonale 🙂 Tedy aspoň doufám. Jsem na to hrozně zvědavá.

Taky mě napadlo, že až si propíchnu ty uši, že to stejně manželka nezjistí. Ona se na mě stejně nedivá – natož detailně. Svým způsobem je to výhoda.

 

Dneska jsem ale zase docela podléhala zoufalství. Všechno by bylo jednodušší, kdybych se tenkrát rozhodla jít jiným směrem. Ale já si myslela, že štěstí najdu, když si najdu holku, když si jí vezmu, když s ní budu mít dítě… tohle je přeci štěstí. (Jo, to je, ale stejně nezničíte to, co je ve vás. Pořád vás to nutí na to myslet – jaké by to bylo jít tenkrát jinudy…) Mít svůj byt – dívčí království – a žít si svůj holčičí život.

Teď mám ženu i dítě a to dítě, které miluji, mě současně svou existencí nutí přemýšlet o tom, že se nikdy Terezou stát nemohu. Právě kvůli němu. Je to ubíjející. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak to mám řešit. Bojím se, že nebudu Terezou. Bojím se, že přijdu o malou. Že malá přijde o tátu. Ani jedna varianta není s tou druhou přípustná. Obojí mít nemůžu a současně nemůžu upřednostnit ani jednu z nich. Nechápu, jak něco takového může mít řešení. Těším se, až to řeknu psycholožce. Až se mi uleví. Nebo přitíží. Protože pokud řekne, ať se rozhodnu, tak nemůžu přeci říct, že jsem rozhodnutá pro Terezu s tím, že přijdu o malou. A pokud se rozhodnu pro malou, nedokážu žít tenhle život tak, abych byla šťastná v tomhle těle. Jsem v pytli. Možná se to dá říct ještě hnusněji, ale chtěla bych myslet trochu optimisticky. Věřit si víc. Těšit se. Ale na co? 🙁 Ať si zvolím cokoli, vždy budu nešťastná z toho druhého důvodu.

 

Doktorka mi řekla, že musím v práci skončit. Chtěla mi napsat neschopenku, ale řekla jsem jí, že ještě týden budu chodit do práce a pak se uvidí. Cítím, jak mě po dvou dnech od 8:30 do 19:30 pobíhání po prodejně a tahání krabic bolí nohy i ruce. Cítím, že je toho na mě už moc. Nemůžu to říct manželce. Zešílela by. Že musí vzít 4000,- ze svého platu a dát je na nájem. Celou dobu platím nájem já. Včetně elektřiny, vody, topení. Taky platím úvěr na auto. A ona měla platit ze svého platu jídlo. Ale co jsme měli jen jeden můj plat, kdy 14 tisíc přichází a 14 tisíc odchází, bylo to fakt těžké. Snažila jsem se vydělat kde jen to šlo. A vždycky to tak nějak akorát vyšlo, že bylo i na základní jídlo. Celý rok i přes zimu jsem chodila v letních teniskách za 2 stovky od vietnamců, měla dvoje rifle a jednu bundu. Vlastně kromě malé to měla podobně i manželka. A pořád mi bylo vyčítáno, že nosím domů málo peněz místo toho, že můj plat je jediný a že já jsem ten, kdo domů ty peníze nosí. Nikdy jsem jí ale nic nevyčítal, nemohla za to, že přišla o práci, ale ona s tím začala sama. Podle ní chybuji já tím, že mám tak mizerně placenou práci, nikoliv to, že máme jen jeden (můj) plat. Bylo to zoufalé. Pro mě nepochopitelné. Dělám co můžu a ještě je mi to vyčítáno. Snažím se přivydělávat si prodejem dalších věcí z práce na aukru. Před Vánoci balím denně 6 balíků, přicházím v 8 večer z práce, hodím do sebe chleba a do jedné v noci balím balíky. Já je kupuji, já je balím, já je posílám a za peníze pak kupuji jídlo. Sedí na pohovce u notebooku. S balením mi pomohla kdysi před rokem jednou. Od té doby ne. Proč? Já bych jí pomáhala se vším a byla bych šťastná, kdyby domů nosila aspoň něco peněz. Vážila bych si toho, protože ona by byla naším jediným příjmem. Jsem asi jiná.

 

Teď se objevilo jedno nové místo – fakt moc hezké – společnost, co instaluje osvětlení a lustry v luxusních hotelech po celém světě. Šla bych do toho, ale uvědomila jsem si, že mám problém. S Terezou. Pokud bych pracovala od rána do odpoledne a měla volné jen víkendy, pak by došlo k tomu, že bych už nikdy nemohla být Terezou…neměla bych prostě čas na sebe. Odpoledne vyzvednout po práci malou, vyzvednout manželku a domů. A tohle pět dní v týdnu a pak víkend s nimi, takže žádná Tereza.

 

Trápí mě to. Potřebuji být Terezou. Nemůžu bez toho žít. A když jsem to vždycky zkoušela, vrátilo se to. Nejde to zničit. Nejde! Tak co mám proboha dělat? Už zase jsem zoufalá. I když nechci. Jediný můj ventil je teď tenhle blog. Asi je to děsný to číst. Ale já to sem prostě napsat musím. Nemám si o tom s kým popovídat. Týnka lítá za svým klukem, takže stíháme probrat akorát holčičí záležitosti jako je propíchnutí uší nebo další balíček – tentokrát z Oriflame 🙂 Ale na tohle jsem sama.

 

Došlo mi, že pokud bych směla být Terezou, že nemám nikoho, kdo by to sdílel se mnou. Že mě nebude mít kdo odvézt domů po operaci prsou nebo pohlaví, že možná v ten okamžik zůstanu už navždy sama… No jo. Sama, ale Terezou.

Vždycky je to něco za něco.

 

Chtěla bych být Terezou. Chtěla bych mít práci jako Tereza, chtěla bych se oblékat jako Tereza, jmenovat se Tereza a žít jako Tereza. Neřešit to, co mi přijde přirozené.

 

Když se holka rozhodne pro změnu v kluka, tak okolí přijímá lépe to, že se obléká jako kluk. Spousta kluků vypadá žensky a spousta žen vypadá mužsky. Ale když holka nosí maskáče a tváří se drsně, že není poznat, že je to holka, pak je to v pohodě. Ale když se muž začne oblékat jako holka, je to divný… těžší. Pro obě strany.

 

Na youtube jsem viděla proměnu bez hormonální terapie, kde je ten kluk s tak jemným obličejem, že mu stačí, když se namaluje a převlékne do šatů. A vypadá jako holka. Takhle sebejistá kdybych si byla, tak je to pro mě taky jednodušší, jenže moje hormony se hold zbláznily a kromě prsou musím mít i ohryzek a vousy. A taky můj klučičí nos. Tyhle rysy mě ničí mou představu. Způsobuje to můj ostych jít ven kdykoliv chci jako Tereza. Přestože to nakonec udělám, protože ta touha je silnější, ale nemluvím s lidmi, nechodím do obchodů a nechovám se přirozeně tak, jak bych chtěla. Dokud na mě bude poznat, že jsem muž. Jenže já sama už nejsem kolikrát ani schopná posoudit, jak moc žensky nebo mužsky ještě vypadám, když se namaluju a obléknu do holčičích věcí. Jasně, že neberu ženské hormony, takže je těžké některé rysy skrýt…

 

…tak a teď mě při psaní tohohle článku napadlo, jak je to s chirurgickým odstraněním těchto rysů (ohryzek a tak)… .a našla jsem něco, co mě nadchlo a vysvětlilo vše, co jsem potřebovala vědět: http://www.translide.cz/dotazy?did=39

 

Je to odpověď z roku 2004, takže se leccos (předpokládám že ještě k lepšímu) změnilo:

Ahoj Hanko!

Proces změny pohlaví je samozřejmě dosti složitý a náročný, není však třeba předem malovat čerta na zeď 🙂 Podle toho, co píšeš, vidím v Tvém případě hned několik pozitivních okolností.

1) Jsi velmi mladá, Tvůj věk 17ti let je pro přeměnu zcela ideální. Obecně platí, že čím dříve, tím lépe. To ale mimochodem samozřejmě neznamená, že by MtF ženy po třicítce měly mít smůlu. Naopak znám i některé ženy, které do toho šly ve zralém věku, kolem čtyřicítky i padesátky, a přinejmenším po fyzické stránce byl výsledek velmi uspokojivý. Ale zpět k Tobě…

2) Objednala ses ke kvalitnímu odborníkovi, to znamená, že se přestáváš „plácat“ sama v sobě a začínáš svou situaci energicky řešit. Navíc jsi rovnou trefila na nejlepší expertku v zemi, takže si ušetříš ztracený čas u různých sexuologických neumětelů.

3) Máš jasno v tom, kdo jsi, co chceš a víš přesně, že v mužském těle a roli žít nedokážeš. Taková jistota řadě trans chybí a musí se sami dlouho hledat, což ale zřejmě nebude tvůj případ.

Z dotazu samozřejmě nelze odhadnout, jaké jsou Tvé tělesné dispozice, ale i tohle budete jistě s paní doktorkou probírat. Na toto téma mohu snad jen doplnit, že znám jednu MtF ženu, která má skoro dva metry a nohu č.45 a přesto se jí podařilo dosáhnout velmi ženského vzhledu. Tím chci říct, že ani při ne zcela ideálních proporcích zdaleka nemusí být situace beznadějná.

Pokud jde o reakce okolí na přeměnu pohlaví, dá se ríci, že situace se lepší každým rokem, a dnes už je výjimkou, aby např. rodiče vyhnali své dítě z domu. Pokud by se však člověk přeci jen pohyboval v naprosto netolerantním prostředí, pak ovšem nezbývá, než učinit radikální řez, a to bez nejmenší lítosti, hloupí lidé přeci za smutek nestojí…

Nyní ještě stručně k samotné přeměně.

Na začátku je třeba stanovit diagnózu, což zahrnuje řadu testů a pravidelná sezení s odborníkem, což může trvat v jasných případech třeba i jen několik měsíců, následuje hormonální terapie v délce nejméně jednoho roku, a pak už je možné přikročit k samotné operaci.

Od hormonů lze očekávat zejména mírné zvýšení hlasu, růst prsou, změnu rozložení tuku, zjemnění obličejových rysů, ústup ochlupení a zejména psychickou úlevu. Je třeba ovšem říci, že reakce organismu na hormony je velmi individuální a nelze ji předem s jistotou předvídat.

Pokud by hormony dostatečně nezabraly, je samozřejmě možné pomoci si jinými prostředky, podstoupit plastickou operaci obličeje či prsou, laserovou epilaci či elektrickou jehlu pro odstranění vousů, operaci ohryzku či hlasivek, atd. Tyto zákroky však bohužel pojišťovna nehradí, na rozdíl od samotné operativní přeměny, která je hrazena v plné výši VZP.

Domnívám se, že od přeměny pohlaví můžeš s velkou pravděpodobností očekávat výrazné zlepšení kvality svého života.

Přeji Ti vše dobré a držím palce.

Johanka

 

 

———————————

To znamená, že když nezaberou hormony na 100% (ale můžou! 🙂 třeba to zjemnění hlasu nebo obličeje – to se mi líbí!), tak se to dá řešit chirurgicky.

 

Pardon, že je to tak dlouhé dneska, ale potřebovala jsem si tu spoustu věcí ujasnit 🙂