-
Balíček od Týnky
Dnes mi přišel balíček od Kristýnky.Ona tam snad dala půlku svého pokojíčku! 🙂Jsem úplně nadšená! V sedmém nebi!Dala mi tam krátké legíny s takovou kraječkou na okrajích – jsou strašně sexy a k tomu tuniku – moc příjemně se nosí – světle a tmavě fialové pruhy a úžasnou jakoby pletenou moderní růžovou šálu – ta vypadá tak žensky! Samozřejmě jsem si to musela hned zkusit a nechci to už sundat 🙂 Kristýnka má podobnou velikost jako já, takže mi to dokonale padlo. Dokonce i rukávy jsou dostatečně dlouhé tak, jak vždycky potřebuju. Vypadá to úžasně.A do taštičky mi tam dala jehlu na propíchnutí uší – ještě si objednám ty náušničky, které tam hned po propíchnutí strčím a jdu do toho! 🙂 A pak tááákhle velkou spoustu laků na nehty (třeba perleťový fialový, tyrkysový, růžový…hned jsem si jeden zkusila a nechám si ho na nehtech) a tekutá linka na oči, lesky na rty, stíny, podkladový make-up… a teď to všechno tak krásně voní, včetně té její tuniky.Kéž bych takhle mohla teď odejít do práce. V práci je průšvih. Vyhořel server a místo toho, aby to někdo přijel z Prahy opravit nás všechny obvinili, že jsme to udělali schválně, večer nešla zakódovat prodejna kvůli tomu výpadku a že prý je to pokus o vykradení prodejny, za který dostaneme všichni výpověď. V úterý si zajdu k doktorce a objednám se konečně na psychologii. Bolí mě pořád ruce, takže zkusím už do práce nepřijít. A najít si mezitím jinou. Navíc tím, že nic nefunguje (jen vyjíždí účtenky, ale nevíte, co je na skladě, kdo má rezervaci apod.) tak nešla dnes udělat objednávka zboží na příští týden a přijede vše, co tam počítač navrhuje a toho je strašně moc, že se to ani do skladu nevejde…třeba dva kamiony! Tak to fakt nemám zapotřebí tohle. To je zoufalá firma. A prý si budeme muset přepočítat sklad, co se jako ukradlo… To je tak hnusný, když z vás ze všech někdo udělá zloděje!!! Nechápu. Automaticky předpokládat, že jsou všichni zloději je špatný postoj.Krásně čerstvě nalakované nehty slabě na růžovo se hezky lesknou – ty si nechám 🙂 Spodní prádlo taky – ale musím ještě dokoupit pár kalhotek. A jdu se převléknout do klučičího zase 🙁 Zjistila jsem, že mám na Terezu tak málo času :(( A přitom ona je ta jediná, ve které je mi dobře…Ale mám radost z toho balíčku.A to jsem si předevčírem s Týnkou prohlédla katalog Oriflame – ona je Oriflame lady – a domluvily jsme se, že si od ní něco vezmu a zaplatím 🙂 Úplně úžasnou voňavku – vonět má jako čokoláda a zázvor – prý je to něco! Pak tvářenku, nějaké krémy a už se těším, až mi to pošle a já jí na oplátku taky něco.Ona je moje zlato. Bere mě takovou, jaká jsem a ještě mi pomáhá a podporuje mě. Nemám nikoho jiného, s kým bych mohla řešit všechna má trápení. I když možná teď bude psycholožka…uvidíme. Je to pro mě něco úplně nového. -
Kluci
Poslední dobou se mi stává, že mi kluci na profilu Terezy na jednom našem velkém chatu, kde mám i víc fotek, píšou moc hezké vzkazy. Někdy i jen tak z ničeho nic, já sama je nekontaktuji 🙂 A někteří z nich jsou docela sympaťáci podle fotek 🙂 Tak mě napadlo se tu s nimi (anonymně) podělit 🙂 Strašně potěší ty lichotky a pozornost, které jako kluk nezažijete, ale jako dívka se mi úplně podlamují kolena… Miluju ten pocit, kdy jsem žádána, kdy se líbím a kdy někoho dokážu svádět. Jsem z toho v sedmém nebi…Zdenda:„Ahojky, jsi moc hezká slečna 🙂 Jsi prostě okouzlující, ty tvoje kukadla, úsměv 🙂 prozradíš mi kolik ti je?“Jirka:„Ahojky Terýsku?Jakpak se máš?Promiň,že píši,ale moc rád by jsem se s tebou seznámil..Pa pa Jirka“Marian:„Máš nádherný nohy Terýsku,a pokud jsou zrovna v punčochách,jsou skvostný.Pojď se mnou do přátel,punčochatá krásko Marian“Jeden z Prahy:„jsi moc sexy:-)“Honza:„Kdypak za mnou přijedš v těch krásných černých šatečkách Terýsku? „René:„čauky,experiment ve spodním prádle je supr… nechceš si proházet mejlíky? „[experimentem ve spodním prádle jsem nazvala fotku v podprsence a v kalhotkách :)]Zlatko:„Krásná, tajemná a dlouhonohá slečno, jste mi velmi sympatická a celá k zulíbání, snad vás už brzy štěstíčko, políbí nejen na bříško … „Míra:„Ahoj nemas zajem fotit modu? Já tě budu fotit a platit výdaje.atd“Karel:„krasne rano,skoda,ze jsem stary,jsi krasna no kbyby jsi byla na starsi chlapy tak napis, „Kladeňák:„krásný pošmourný a mrazivý večer :))) copak prozradí tajemná sympaťačka.. plavovláska… dlouhonožkaaa.. a to zdá se že pořádně :))) se super poměrem.. estetiky..dýlky.. a ukázky na profílku :))) no prostě pěkný dlouhý štíhlý nožky.. to se nezapře :):Milan (opravdový romantik – píše mi často 🙂„Ahojky…hezkej den a prijemne lidicky na povidani…rad davam „1“, jses hezka,romanticka,moderni,nezna,smyslna,svudne sexy,krasne rostla i tajemna,at se Ti plni hezke sny…pa,Milan“a ještě jednou Milan:„Priznavam,ma slabost byla vzdy na divky vyssi,byt jsem neznej,divka kolem 160 cm neni muj typ,bal bych se,ze ji nechtene ublizim…ale Terinka je hezky rostla,navic smyslna,to je pro kazdyho muze silne lakave a Ty to dobre vis…dobrou chut k obedu,a hlavne prijemne lidicky v praci,at si zaslouzi Tvuj hezkej usmev, pa Milan“A dnes 11.4.12 zase dalších nových 6 vzkazů 🙂 Přitom ani nechodím na chat, prostě se jen podívám do vzkazů 🙂 (Ale líbí se mi to! 🙂Šimon:„Krásný nohy to se musí nechat…..tak at vydrží co nejdéle tak nádherný S.“Milan:„Ahojky,muzu se te zeptat kolik ti je let? Moc se mi libis, ale nevim, zda si Te muzu troufnout oslovit…?Me je 25 🙂Hezky den,Milan“(Tohle je vážně roztomilý:)Honza:„ahoj krasko. Ty jsi ale kouzelna. Prosim te mužeme se nekdy sejit a udelat si bezva den? Honza“(Nebo tohle mě přímo zahřálo u srdce:)Simon:„Ahoj jsi moc krásná,tak lichotka je jen předání informace o tom co ti asi stejně píší další chlapy ne? [jsem mu totiž poděkovala za lichotku 🙂 ] Strašně mě jen prostě zaujal tvůj kukuč a pak ty nožky s francouzkou úpravou kdybych byl vyšší asi bych se snažil tě nějak oslnit a snažit se o tvou přízen,protože jsi opravdu krásná ženská.Takhle jen můžu napsat pár řádek o tom jak bych se na tebe rád dál díval,což na fotkách můžu vid?Jinak když znám tvé jméno tak mi přijde škoda neodpovědět tak doufám ,že se nezlobíš… Když bys měla někdy chut napsat….budu rád Simon….a tak dále 🙂Omlouvám se všem klukům, kteří se tu poznali. Ale moc děkuju za tyhle vzkazy. Jsou milé.Na druhou stranu jsou tu vzkazy, které jsou od kluků arogantní, vulgární a plné sprostých slov. Tihle kluci chtějí jen sex (no dobře no, taky mi to lichotí :))).A do třetice vzkazy (většinou od dívek – nebo jeden z 50ti je na pochybách i kluk) s dotazem, jestli náhodou nejsem přeoperovaný muž 🙂 Někomu to prostě pálí, protože nejsem dokonalá, to já vím, ale chtěla bych být 🙂A jak je to tedy ve skutečnosti s mojí sexuální orientací?Já nevím.Líbí se mi holky. Vždyť každý víme, že holky jsou hezčí 🙂 Že je to ta hezčí polovina lidstva. A myslím si, že to ví i holky 🙂 Ale ty vzkazy od kluků jsou tak příjemné…….. ;D -
Ještě nejsem ztracená?
Dnes jsem hledala úplně něco jiného – podprsenku 🙂 Ale narazila jsem na tento článek, ve kterém sexuoložka MUDr. Hanka Fifková popisuje své zkušenosti s transsexualitou.Čím dál víc se začínám identifikovat a žít v přesvědčení, že to, čeho chci dosáhnout, je správné…Úryvek ze MUDr. Hanky Fifkové http://www.translide.cz/duse-proti-telu Když se hádá duše s tělemJana je původně otec dvou dětí, manžel a středoškolský učitel. Svou transsexualitu si uvědomoval komplikovaně přes fázi transvestitismu, kdy měl dlouhá léta za to, že jeho problém je v pouhé potřebě občas se převléknout do šatů druhého pohlaví. Oženil se, zplodil děti, ale postupně začal zjišťovat, že převlékání nestačí a že jde o hluboký a trvalý problém týkající se sexuální identity. Jeho žena o všem věděla a pomáhala mu ze všech sil. Rozhodli se spolu, že rodina je pro ně natolik důležitá, že se budou snažit za každou cenu ji uchovat. Myslím si, že se jim to povedlo , byť za cenu velkého sebezapření (a to doslova). Jejich dvě dcery, nyní dospělé, to svému otci mohly oplatit, přinejmenším pochopením a podporou. Jana se s jejich dospělostí rozhodla problém transsexuality vyřešit a nyní je několik měsíců po závěrečné operaci měnící pohlaví z mužského na ženské. Ve svých padesáti letech začíná žít znova, v novém bytě, v novém zaměstnání a snad i časem v novém vztahu. S bývalou manželkou ji pojí hluboké přátelství, dcery jí do nemocnice přinesly květiny s tím, že to je pro ženu ten nejlepší dárek…Josef je otec desetiletého syna, transsexuál, podnikatel a manžel. To, že je transsexuální, si uvědomil, až když již nesl zodpovědnost za manželství, do kterého vstoupil, a za dítě, které se svou ženou přivedl na svět. Rozhodl se, stejně jako Jana, v mužské roli přežívat tak, jak to půjde. Manželka je rovněž o všem informována. Odměnou za to je mu radost ze syna, kterého by nedal za nic na světě. Dovoluje si drobné radosti – užívá malé dávky ženských hormonů, aby měl o trochu větší prsa. Dochází na kosmetiku, kde se učí líčit tak, aby to nebylo poznat. Dochází na depilaci ochlupení celého těla. Obléká se neutrálně. Všechno to ale musí dělat tak, aby se nestal nápadným. Říká, že neví, co bude za deset let. Strašně rád by v ženské roli žil, ale není si jistý, zda to už nebude příliš pozdě.Ivan je transsexuální člověk female to male a má to ještě o něco složitější než většina transsexuálů. Kromě této odlišnosti je menšinový ještě ve své sexuální orientaci – je homosexuální. Žije v ženském těle s manželem, kterému toto tělo vyhovuje. Ivanovi v Ivě zase vyhovuje vztah s manželem jako s mužem. Protože oběma chybělo rodinné zázemí, pojí je nadmíru hluboký a intenzivní vztah. Ale o budoucnosti obou říkají – nevíme, co bude. Jak dlouho bude schopen Ivan potlačovat svou mužskou identitu a jak dlouho bude schopen akceptovat, že se ho jeho manžel dotýká jako ženy, to asi neumí nikdo odhadnout.Na transsexuálních lidech mne fascinuje vůle a síla, s jakou překonávají překážky, o kterých se nám „většinovým“ nemůže ani zdát. Mnozí z nich kromě poruchy identifikace prožili něco navrch – sexuální zneužívání v dětství, hluboké deprese, závislost na alkoholu, ztrátu rodičů, nepovedená manželství, sníženou možnost prosazení a uplatnění v profesi, samotu. Operací se ale zdaleka nic neřeší, nastává období dalších, nových a nečekaných potíží. Nové zaměstnání, nové vztahy, potřeba škrtnout minulost (ale co dělat bez ní?), hledání dalších motivací pro život, když to základní a dominující bylo naplněno. Mají mou úctu.První pomoc
Co dělat, pokud se mi zdá, že problém transsexuality by mohl být i mým problémem?
• Nevyčítejte si nic, protože za to nemůžete.
• Nestyďte se za nic, protože to není ke stydění.
• Pokud máte zázemí, svěřte se alespoň jednomu člověku.
• V žádném případě neodkládejte návštěvu sexuologa, najdete v něm i člověka, který vám pomůže vnést do všeho větší jasno, najdete v něm i člověka, který vás pochopí.
• Pokud nemáte sexuologa v dosahu, obraťte se na jakoukoli psychologickou poradnu (včetně linek důvěry). Najdete zde přijetí a kontakty na další odborníky.
• Neztrácejte čas.Co dělat, pokud se problém transsexuality týká mého dítěte?
• Nevyčítejte mu nic, protože za to nemůže.
• Nevyčítejte nic ani sobě, ani vy za to nemůžete.
• Vaše rodina se nemusí za nic stydět, smát se vám mohou jenom hlupáci a zakomplexovaní lidé.
• Pokuste se dítě pochopit a neodsuzovat, stálo ho spoustu sil se vám svěřit.
• Neodmítejte ho, možná jste jediným, na koho spoléhá.
• Navštivte spolu s ním odborníka.
• Nemlčte, čeká na vaši odezvu i na vaše otázky.
• Klidně plačte a vztekejte se, je to k vzteku i k pláči, že zrovna vaše dítě má takovou starost.
• Dejte mu najevo, že nadále vaším dítětem zůstává.Už bych se měla převléknout do klučičích věcí. Alespoň navenek. I vůni si nechávám dámskou. Už jsem to měla udělat před půl hodinou, protože musím do práce na odpolední 🙁 Ale nedokážu to. Snažím se do poslední vteřiny užít si Terezy. Nejradši bych takhle odešla do práce – nebo tam raději už nikdy nepřišla a byla sama sebou. Ale do práce dorazit musím – spolehlivost je věc, kterou oceňuji na druhých nejvíce a sama se snažím být spolehlivá. A navíc jsme tam odpoledne na celý obrovský krám jenom dva (jako vždycky).A já tu ještě sedím.Zase nebudu stíhat. Zase budu muset jít rychle. Zase přijdu pozdě… -
První krok
Udělala jsem 1. krok.Nazvala jsem to prvním krokem, přestože vlastně první krok bylo už rozhodnutí, že si nechám narůst své vlastní dlouhé vlasy a také že si propíchnu uši na náušnice. Ale tohle je krok, který mě posouvá dál…Zjistila jsem si na webu, kdo je tím odborníkem, který může nakonec vyřešit tu mojí situace. Psali tam, že psycholog…někde zase psychiatr. Tak jsem napsala e-mail jedné psychiatričce u nás ve městě. Odpověděla mi, že tyto záležitosti řeší psycholog, případně pak sexuolog. Že se mám tedy objednat k psychologovi, který zjistí, zda vůbec mám problém a poté mě příp. doporučí k sexuologovi – jedinému sexuologovi v okrese. A doporučila mi psycholožky v našem městě.Našla jsem si kontakt na jednu z nich a napsala e-mail. Bylo to strašně těžké ho napsat. Nechtěla jsem se tam moc svěřovat, protože přes e-mail to není vhodné, ale současně jsem chtěla alespoň trošku nastínit mojí situaci. Nakonec z toho byl docela dlouhý e-mail, ve kterém jsem se opravdu rozepsala (ale snažila jsem se stručně) a vyzpovídala ze svých pocitů, snů a současné situace.Paní psycholožka mi hned odpověděla, že děkuje, že jsem se jí svěřila a že každý má právo být šťastný/á, takže bychom na to společně mohli vyřešit. To mě namotivovalo 🙂 Nevím, jakou jinou alternativu mi může nabídnout než tu, kterou jsem schopná vymyslet sama, ale jak jsem napsala v jednom z mých minulých zamyšlení „K čemu je psycholog“, že on je ten jediný, který může rozhodnout o tom, zda se ze mě Tereza stane nebo ne. Takže ho potřebuji.Napsala mi ale také, že potřebuje doporučení obvodního lékaře nebo specialisty, protože pracuje přes pojišťovnu. Čemuž teda moc nerozumím, ale čemu jsem rozuměla bylo to, že to tedy zřejmě znamená vyprávět své pocity celkem třem doktorům 🙁Obvodnímu, psychologovi a pak sexuologovi. Nebo možná bude stačit psycholog (?). To je jedno. Představa, že jdu za svou obvodní lékařkou a říkám jí svá nejhlubší tajemství je pro mě vážně těžko představitelná. Ale musím. Chci-li dosáhnout svého snu… Stále přemýšlím, jak jí to říct. Bude na mě koukat. Nebude tomu věřit. Nebo možná bude, ale bude se vyptávat. Nevím, co všechno jí mám a můžu říkat. Nechci jí říkat nic. K čemu jí to bude, že to o mně bude vědět? Nechci, aby to věděla. Alespoň ne v této fázi.Takový člověk, u kterého si prožijete svůj coming-out, už na vás totiž vždycky bude koukat jinak. To už nejde vrátit. Ale já chci být Terezou, proto si svůj coming-out zopakuji ještě pravděpodobně mockrát… kdybyste věděli, jak je to těžké.Dneska jsem si v práci představovala, jak bych se přiznala třeba kolegům a kolegyním. A najednou mi to nepřišlo vůbec hrozné. Asi by tomu nevěřili. Asi by se mi smáli. A co. To je prostě život 🙂Mám ráda život.Takže můj první krok jsem začala… ale „došlápnu“, jakmile budu poprvé sedět u psycholožky, která jediná mi může pomoct.Ještě tolik lidí uvidí mé odhodlání, ještě tolik lidí na mě bude koukat jako spadlý z višně… Ale nemůžete si pomoct. Je to silnější, než vy.Buší mi srdce a mám obrovskou trému.Jde jen o to udělat první krok. Pak už to jde samo… -
Hnusný klučičí pracovní den
Dneska jsem prožila úplně hnusný klučičí pracovní den.Tahala jsem krabice 15, 20, 35 kg 🙁 Snažila jsem se je šoupat po zemi, bolí mě ruce, bolí mě nohy, měla jsem ošklivé černé staré manžestráky, mám odřený lak na nehtách, musím si ho zítra dopoledne zase hezky upravit.Každé úterý je závoz, to znamená, že přijede kamión a musí se vytahat palety se spoustou krabic a nábytku.Už nemůžu.Napadlo mě, jak je to nespravedlivé. Že žena může zvedat max. 15 kg, kdežto muž snad 30 kg. Ale to, že ten „muž“ nemusí vypadat vůbec jako muž, že k tomu nemusí mít fyzické dispozice, že může mít ruce slabé nebo cítit se spíš ženou, to už nikoho nezajímá. Pracuji v jednom řetězci s dánským majitelem a všichni tu máme úplně stejné pracovní smlouvy na pozici „prodejní asistent“. Prý všichni dělají všechno.Jenže od muže se předpokládá, že vyloží kamion, že vydává těžké zboží, že řeší reklamace, že přinese tohleto a tamhleto… ne že bych nebyla ochotná, ale já na to prostě fyzicky nemám. A žena? Stojí u kasy. Případně vybaluje z krabiček menší zboží do regálů. Kóduje povlečení. Volá muže, když potřebuje něco přinést, volá muže, když potřebuje udělat něco, co žena nedělá. Chtěla bych ten den prožít jako žena.Už jsem tam druhý rok, protože jsem musela – za prvé kvůli manželce, která na mě vyvíjela tlak, abych měla práci a příjem, když jsem živila celkem tři lidi (včetně mě), když ještě manželka neměla práci, ale teď už práci má… a tak hledám každý den jinou. Dívám se na volná místa a toužím po změně. A za druhé teď je tu tak strašná situace s prací, že hledat práci znamená i rok nebo dva!Muž toho v tomto obchodě dělá víc než žena.Třeba je to tak správné, když už je muž. Ale ne „muž“ jako já. Ale pak tedy nechápu, proč máme stejné pracovní smlouvy. Žena nikdy nebude dělat to, co muž (alespoň ne v této práci). Nemá na to fyzicky. Já na to ale taky nemám fyzicky 🙁 Tak proč tam dělám? Joo já vím, já vím. Vždyť se také snažím tam nedělat. Teď už se šetřím. Nechci mít svaly, které jsem nikdy neměla. Nechci chodit domů s prachem v mých voňavých vlasech, se zašpiněnou tváří, propoceným tričkem, těžkýma chlapskýma botama, drsnou kůží na prstech na rukách, které musím každý večer natírat voňavým krémem na ruce… ach joooo.A to se mi ráno zdál tak krásný sen, že jsem Terezou a jdu si tak po městě nakupovat, koukám do výloh (včetně do odrazů, ve kterých se vidím jako v zrcadle) a říkám si, jak mi to sluší a jak jsem šťastná. Přijdu do svého bytečku a tam jsem to já, kdo žije svůj dívčí život podle mých představ. A pak se probudíte a čeká vás tenhle den 🙁 Zoufalý fakt. -
Smutné ráno
Dneska ráno jsem se probudila a přišlo mi všechno líto.Že to nevyšlo s manželkou, bylo mi líto dcerky. Taky jsem jenom člověk a tohle prostě nedokážu přejít. Jasně, že mám jasnou vizi své budoucnosti, která mě drží při životě, ale rozpad rodiny je něco, z čeho mi je smutno.Manželka už se mnou téměř nemluví. Večer si zapne notebook, dá sluchátka do uší a můžu na ní mluvit jak chci… Mám ráda, když přijde z práce a vypráví nadšeně, co se tam přihodilo. Ale to nadšení rychle přejde.Zkoušela jsem třeba nemluvit a čekala, jestli ona sama na mě (slovně) zaútočí a bylo to tak. Když jsem ticho moc dlouho, tak jí vadí, jak se dívám atd. Je mi líto dcerky, která nikdy neuvidí, jak si její máma a táta dávají pusu. Bude jí chybět ten vzor. Nebo jak se obejmou… Dřív k nám vždycky běžela, že chce obejmout taky a objímali jsme se všichni tři.Teď nemá nikdo odvahu cokoliv udělat, protože by to znamenalo, že dcera přijde o jednoho z rodičů. Tuhle mi říkala, že nechce, abysme se hádali, protože nás má ráda oba…Je mi do breku.Prostě to nevyšlo.Je to naprd.Asi to moc prožívám.Jo asi jsem cíťa.Kdybych byla tupá, hloupá a sobecká, bylo by mi líp.Za dvě hodiny musím po 14 dnech dovolené do práce na odpolední. Původně jsem neměla jít, ale další kolegyně je nemocná a mě je špatně z toho, jak ze sebe zase musím udělat to, co nejsem. Ani po 14 dnech mě nepřestaly bolet ruce. A tento týden skoro malou neuvidím. Jediný volný den je pátek, jinak pořád směny do večera, včetně víkendu.Taky naprd.Každý den už rok koukám na volná místa…Narodila jsem se v blbý době, v blbým těle a je mi z toho blbě. -
Změna jména
Nechci tu vymýšlet své budoucí jméno, když ještě nechodím ani k psychologovi. (Ach bože, jak já u něj začnu? Ten začátek, to bude děs…)Formulář žádosti o změnu jména a příjmení si můžete prohlédnout v diplomové práci paní učitelky Hačkové v mém příspěvku Změna pohlaví studenta naší školy zmena-pohlavi-studenta-nasi-skoly – je tam na předposlední straně.Tamtéž také najdete Průvodce matrikou pro transsexuální osobyJá to sem zkopíruji pro ty, kdo tu diplomovou práci číst nechce:V ČR mají transsexuální lidé možnost požádat na matrice v místě trvalého bydliště o změnu jména na neutrální tvar. Po předložení potvrzení od ošetřující lékařky je tato změna bezplatná.Jestliže původní příjmení tvoří podstatné jméno, vytvoří se z něj neutrální tvar přidáním koncovky ,,ů´´ (Nováků, Vlčků, Jahodů, atd.). Pokud jde o přídavné jméno, připojí se koncovka ,,ých´´ (Pokorných, Černých, apod.). Původní příjmení ovšem není nijak závazné, žadatel si může svobodně zvolit kterékoliv jiné. Další možností je zvolit si příjmení z cizího jazyka, který nerozlišuje v příjmeních mužský a ženský rod, např. z angličtiny. Nelze tedy využít např. jazyky slovanské, které rody rozlišují.O něco složitější je situace u křestních jmen. Kromě obourodých oficiálních jmen (Nikola, René, Saša) se pro TS osoby připouští obourodé domácké podoby jmen (Jára, Míša, Péťa). Je rovněž možné použít cizí křestní jména, ta už ale nemusí být obourodá v rámci jednoho jazyka (např. jméno Janis je v angličtině ženské a v řečtině mužské). Naneštěstí, jednotlivé matriky se někdy liší v míře své vstřícnosti. Co jedna povolí, může jiná zamítnout. Ve sporných případech pak obvykle nezbývá, než obrátit se na soudní znalkyni v oboru jmen (PhDr. Miloslava Knappová, tel. 271733481), která jeschopna během několika málo dní vypracovat odborný posudek (cena zhruba 600 Kč). Toto je seznam neutrálních jmen, která již byla TS lidmi v minulosti použita.Nejoblíbenější jsou Saša a Nikola.Áda, Alex, Aliz, Andrea, Andy, Bronia, Dan, Deny, Ilja, Issa, Ivo, Janis, Jannis, Jarka, Jára,Jean, Jindra, Jirča, Jirka, Kája, Kim, Lenny, Mára, Marti, Martine, Michele, Míla, Mira,Míša, Míťa, Nicol, Niki, Nikola, Péťa, René, Riki, Robbie, Robin, Romy, Saša, Stáňa,Sváťa, Štěpa, Viky, Vivian, Vlasta, Zbyňa, Zdena.Toto je seznam dalších jmen, která by pravděpodobně mohla být rovněž použitelná,ale nebyla dosud vyzkoušena a jejich vhodnost proto nelze zaručit. V závorce je v ménězřejmých případech uvedena původní mužská/ženská varianta jména.Alice, Bernie (Bernard/dette), Béda, Bláža (Blažej/ena), Bóža (Božetěch/Božena), Cecil,Dráža (Drahoslav/a), Eda, Fany, Gába, Gusta, Honza, Květa, Láďa, Líba (Libor/Libuše),Maria, Nikita, Olda, Páťa (Patrik/icie), Ráďa, Rosťa, Sláva, Valda, Venďa(Vendelín/Vendula), Věra, Víťa, Vláďa, Vojta.Můj komentář:Nemůžete se tedy jmenovat Tereza. Ani Tereza Němcová nebo tak nějak, jak byste chtěli. A z toho jsem trošku smutná. Vlastně nevím proč. Zbytečně to mate okolí.Pamatuji si, že když jsem pracovala na úřadě, chodil(a) ke mě dívka, která se nejprve jmenovala holčičím jménem, ale chodila oblékaná jako kluk, byla na krátko střižená a já vždycky nevěděla, jestli je to kluk nebo dívka. Pak jednou přišla s maminkou…vlastně už přišel… a měl v občance neutrální podobu svého jména. Což mi vadilo, protože jsem chtěla, abych ho mohla jasně identifikovat. Byl víc jako kluk, takže jsem bez problémů jeho podobu přijala, ale bylo na něm vidět, že mu moc do smíchu nebylo.Děje se to kolem nás a je na nás, jak to strávíme. (Respektive na vás.) Nemusíme to strávit nikdo. A vždycky se najde někdo, kdo bude někoho odsuzovat, aniž by k tomu měl důvod. Ale nám je to jedno. My už beztak stojíme na konci společenského žebříčku. A jsme na tyhle pošklebky zvyklí. Horší už to být nemůže. Existuje už jen lepší cesta…A já děkuju tomuhle státu, že tu změnu jména vůbec umožňuje. Dokonce i zpětně. To znamená na všech již vystavených dokladech… na všech… -
Znaky
Znaky, které jsou v mých silách upravit už teď:– vlasy– líčení– oblékání (šaty dělají člověka! A vlasy také!)– nohy– ruce (nikoliv bohužel ramena)– pas (částečně)Znaky, které by se měly upravit hormonální terapií:– rysy tváře (bohužel ne úplně)– postava (to bude záležet trochu i na mně 🙂– prsa (zvětšení)Znaky, které musí upravit chirurgie:– pohlaví– vystouplé obočí– větší nos– bradaZnaky, které musí udělat úřady, až to všechno dopadne dobře:– změna jména (na neutrální – o tom se ještě zmíním v některém z dalších článků, protože je to také zajímavé)– a s tím související změna všech mých dokladů, včetně maturitních vysvědčení atd…Takhle nejsem nic. Ani žena ani muž.Potom budu někdo. Potom budu žena. -
Moje budoucnost
Tak na tenhle příspěvek jsem se těšila dlouho 🙂Na popis, jak bych si to představovala, kdyby bylo vyloženě po mém. Můj sen, který si zkusím uskutečnit.Moje krásná představa o budoucnosti. Pohádka, kterou si sním každý den:1. fáze – ZačátekZačnu chodit k psychologovi. Ten mi řekne, že by se to mělo nějak řešit, vyslechne mě, bude se mi snažit pomoct. Bude se snažit vyřešit otázku mé manželky a dítěte. Zkusí „zachránit“ vztah. Nepůjde to.Potřebuji 2-3 roky aktivně navštěvovat psychologa nebo sexuologa, aby bylo možné přistoupit k hormonální terapii. Svým způsobem bych byla ráda, kdybych nikdy k žádnému psychologovi chodit nemusela, kdybych byla „normální“ a nemusela tohle všechno řešit. Ale dva tři roky oproti těm rokům, kdy je to ve mě, je prkotina a já sama cítím, jak moc chci a potřebuji něco udělat…2. fáze – Rozhoduje seBěhem tří let navštěvování psychologa si uvědomím, že život v dívčím těle je to, po čem skutečně toužím. Respektive já to vím už od mala, ale psycholog to potřebuje vědět. Musím mu dokázat, že to myslím vážně. Přesvědčit ho, že to není jen výplod mé fantazie, jen nějaký rozmar.Záleží na tom, jaký ten psycholog bude. Je-li podmínkou ke splnění mého snu, abych k němu chodila, pak k němu chodit budu. Bude-li tu další nějaká podmínka, splním ji. Jsem odhodlaná.Vidí na mě mou odhodlanost a rozhoduje se předepsat hormonální terapii.3. fáze – Terezou na „poloviční úvazek“Už to začalo. Stěhuju se do Brna. Kupuju si tam byt a trošku se uzavírám do sebe. Jsem Terezou „na poloviční úvazek“. Po hormonální terapii se mi během jednoho roku zúží pas, ramena, zvětší prsa, začnu mít více ženských rysů. Změní se způsob ukládání tuku a moje vizáž se výrazně začne zšenšťovat, ale ještě mám nějaké mužské rysy, které bude nutné odstranit chirurgicky. Teď začínám být šťastná.4. fáze – Terezou na „plný úvazek“K chirurgickému zákroku je nutný souhlas komise, kde zasedne více doktorů. Operace pohlaví se většinou po roce ještě jednou opakuje, aby byla dílo co nejdokonalejší. Teď už se nechci zastavit a už vůbec ne couvnout. Vidím za sebou ty roky trápení, které teď končí.Nechávám si upravit nos, obočí, plastiku obličeje a pryč s ohryzkem. Půjčuji si na to.Začínám přestávat mít mužské rysy. Trénuji ženštější hlas. Jsem Terezou na 100%.Nacházím si v Brně práci.Už jsem Terezou, už mě nic netrápí.Vracím se do svého útulného bytečku, kde jsem spokojená.Mám pár přátel, se kterými se občas vídám.Možná se mezi nimi objeví i někdo, kdo mě bude chtít v životě následovat…Dílo je dokonáno.Běh na dlouhou trať skončil.Teď nejsem ještě ani na začátku… ale jak tenhle blog skončí je teď hlavně v mých rukách…Chci tu podrobně popsat všechna úskalí, radosti i starosti, které mě čekají až do konce…A proč Brno?V Brně jsem byla jednou. To město mě očarovalo – ta stará část, ideální místo pro studenty, tramvaje, lidé… Potřebuji velkoměsto, ale na Prahu bych si nezvykla. Mám ráda i Ostravu, kde jsem rok strávila na škole. Do menšího města, kde už není taková anonymita, nechci. A hlavně: Brno je jedno z mála míst, kde mě nikdo nezná a já zase neznám nikoho 🙂Jak tohle dopadne???? 🙂Jsem vážně zvědavá!!! -
K čemu je psycholog
Kromě toho, že si nechám narůst dlouhé vlasy a propíchnout uši jsem se také rozhodla, že už si přestanu kupovat klučičí věci. Myslím jako obecně. Nemám k tomu důvod. Sprchové gely, oblečení, vůně… Vím, že mi třeba nikdy nebude dovoleno stát se vysněnou Terezou, že tu jistotu nemám, ale vnitřně mě to naplňuje… jakobych cítila, že jsem blíž ke svému snu.Ale k tomu je ještě hodně daleká cesta…Napsala jsem e-mail na psychiatrii, zda by mi neporadili, kdo řeší otázky kolem transsexuality nebo transvestitismu. Někde jsem četla, že to řeší psycholog, někde psychiatr. A samozřejmě sexuolog. Odpověděli mi, že je vhodné zajít nejprve k psychologovi, který určí, zda vůbec něčím trpím. A poté se obrátit na jediného sexuologa u nás v okrese. (Takže říkat to dvakrát dvěma lidem 🙁 ) Je starší a je to muž. Nedovedu si představit, že někomu popisuji své útrapy, že mu říkám detaily, které jsem ještě nikdy nikomu neřekla (kromě manželce)… ačkoli když to šlo jí, možná by to šlo i někomu jinému, ale bylo to hodně těžké. Čekala jsem na to několik let, jestli jí to mám říct a když jsem se rozhodla, že to nikdy neřeknu, tak to stejně prasklo. Ono to totiž vždycky jednou praskne. Za týden, za rok, za padesát let…po smrti… jednou ano. Tohle si do hrobu nevezmete. Napadá mě tedy otázka, zda se nepřiznat. Ale kdy? A napadá mě hned i odpověď: Co nejdříve! Ještě jako teenager toho stihnete a zvládnete více, než jako starý dědek, který jen lamentuje nad svým životem.Takže si tu tak radím „Jděte do toho!“ a sama stojím a nejdu dál. Protože mě brzdí něco, co nedokážu vyřešit (dítě). Neumím to a pokud to neumím já, pak to neumí ani nikdo jiný (joo je to pokrytecký, ale psycholog je taky jenom člověk, ačkoli má zkušenosti, ale co mi může nabídnout za jinou alternativu řešení této situace než tu, kterou jsem schopná také vymyslet? A má-li to mít jen účinek vrby, pak tu mi dokonale nahrazuje tento blog. Ale jednu výhodu to má: On je jediný člověk na světě, který může rozhodnout o tom, zda si mohu nebo nesmím splnit svůj sen.)Napadlo mě sepsat si (a uvědomit si tak) seznam všech lidí, kterých by se týkal můj coming-out. A seřadit ho podle toho, jak těžké to bude někomu říct. Ale stále se držím osvobozující myšlenky, že se odstěhuji, tam si najdu byt a práci a budu žít nový život. Jde to vůbec? To samozřejmě pouze za předpokladu, že mě manželka vyhodí… ale tohle je otázka času…protože já cítím, že to tak bude…respektive musí to tak být, protože potřebuji, aby to tak bylo. Leccos to vyřeší úplně samo. Půl roku mého snažení, aby se to nestalo, myslím stačí. Teď jsem už pochopila, že to byla zbytečně vynaložená energie a uvědomila si věci, které jsem dřív neviděla.