-
Občas mi to docvakne
Proč mě musí všechno docházet zpětně až teď?Tolik věcí, které jsem dřív nechápala najednou teď dostávají smysl a svůj význam.Už chápu, proč jsem vždycky se zatajeným dechem sledovala už i jako hodně malá filmy, kde docházelo k převlékání můžu za ženy, kde se proměňovaly hrdinové obou pohlaví mezi sebou nebo kde dívka žila život chlapce a naopak (to byl ruský nebo polský seriál dokonce). To už je hodně dávno. Jednou jsem četla v časopise o tom, že existuje úchylka zvaná transvestitismus a transsexualismus. Tenkrát jsem nevěděla, jak se v tom mám identifikovat.Asi ve 13ti jsem viděla dokument z východního Německa, který byl o muži, který žil s manželkou a dítětem a chodil doma výhradně v ženských šatech. Manželka říkala na kameru, že jí to nevadí a že mu to toleruje, ale ten její výraz byl natolik nepřesvědčivý, že jsem si řekla, že tohle nikdy nemůžu své partnerce udělat… A vůbec dostat jí do takové situace…V jednom filmu byl muž, který se chtěl také převlékat do ženských šatů a chtěl po manželce, aby mu dovolila spát v saténové noční košilce. Nebylo na něm nic ženského a když jsem ho viděla v té košilce a zoufalou manželku ležící vedle (která zatla zuby a snažila se to tolerovat), nebylo to snadné překousnout i pro mě…Ale nebyl tu žádný film, dokument nebo reportáž o tom, že někdo změnil pohlaví. Proč mě to nenapadlo? Když teď vidím na youtube ty proměny, které už začínají v osmnácti, pak jim závidím. Všechno mohlo být jinak a jiné. Navíc v tomto mladším věku se lépe bojuje např. proti mužskému ochlupení. Ale kdyby byl problém, počítám, že si půjčím na trvalou fotodepilaci postupně celého těla. Chyběl mi impuls. Vrátila bych čas, kdyby to šlo.Z mého dnešního pohledu se zdá být vše tak snadné a jednoduché. Zapadá to do sebe dokonale. Jen s tím rozdílem, že jsem se vydala na špatnou cestu. Teď už to vím. Ale na mojí omluvu musím říct, že jsem se fakt snažila. Že jsem dělala všechno proto, abych žila normální život, abych byla spořádaným občanem a nevybočovala (alespoň né na veřejnosti). Teď jsem v takovém sociálním postavení, že kdybych žila ve středověku a rozhodla se pro změnu, byla bych ukamenována… Je z toho vůbec úniku?Nesnáším někomu se svěřovat. Vždycky jsem se s tím dovedla vypořádat sama a vždycky jsem tušila, co by mi řekl nebo poradil psycholog. A nechápala jsem lidi, kteří jeho pomoc vyhledávali. I smrt blízkého člověka v rodině jsem ustála, i když to hodně bolelo. Ale na tohle začínám být krátká… -
Už to začalo
Ale néé tamto… jen takový malý krůček.To nejdůležitější pro mě ještě nezačalo, ale taky je to něčeho začátek…Včera jsem totiž udělala zásadní rozhodnutí.1) Nechám si propíchnout uši, abych mohla nosit normální náušnice. Mám hezké třpytivé, ale jsou to klipsny a po celodenním nošení to dost bolí a hlavně normálních náušnic je takový výběr! A Týnka je zdravotní sestřička, takže mi pošle sterilní jehlu (a taky nějaké další holčičí věci 🙂To bude akce – já vím, že je to běžná věc pro vás ostatní, ale pro mě je to nové. Asi si to nenechám jen pro sebe a popíšu to tu. Ještě si objednám náušničky, které hned po propíchnutí strčím do dírek. Tyhle se mi líbí: http://www.topsperky.cz/Miluju třpytivé s kamínkama a tyhle pecky jsou přesně tak akorát.2) Nechám si narůst své vlastní dlouhé vlasy. Zkusím to. Beztak nesnáším, když musím pokaždé ke kadeřnici jako kluk a nechat si to zkracovat.Kristýnka mi poradila, že se dají koupit CLIP IN vlasy, kterými se prodlouží vlastní jednoduchým způsobem:Nadchlo mě to! Není to drahé (50 cm už od 599 Kč!) a přesvědčilo mě, že Týnka je už nosí dva roky. Ta životnost je 2-3 roky. Můžete je přebarvovat podle vlastních atd. Když si je poprvé vzala, tak se najednou cítila tak krásná… Jako já, když si vezmu paruku a podívám se do zrcadla. Ale tímhle vyřeším, než mi vlasy narostou do té správné délky. A když to vypadá tak přirozeně, tak to je přesně to co potřebuji.Uvidím, jak se s tím smíří okolí. Těším se na to strašně moc! Už dlouho jsem o tom přemýšlela. Koupím si konečně žehličku na vlasy 🙂 A taky chci vyzkoušet i vlnky 🙂 A bude-li třeba, dá se s tím žít i jako muž, i když bych nerada.Vlasy by mi měly vyrůst o 12-18 cm za rok. To už je docela hezké mikádo, když už teď je mám zhruba 5-8 cm dlouhé 🙂Klučičí fotka délky mých vlasů 1.4.2012, kdy jsem se rozhodla je nezkracovat:(foto bylo odstraněno) -
Kristýna
Kristýnka je blondýnka.Je moc hezká a žije na druhém konci republiky.Trávím s ní večery a povídáme si o všem možném, řešíme líčení, kluky, oblečky, prostě všechno. Včetně našich snů.Má kluka a mě bere jako kamarádku. Dovedly bysme spolu prokecat celou noc. A nejen že je krásná, je i chytrá a moc milá.Je to nesmírně osvobozující.Někdo, kdo mě bere takovou, jaká jsem.Někdo, kdo mi radí.Někdo, pro koho si mám přijet a odvézt ke mě do bytu na celý víkend, kde ze mě udělá dokonalou girl 🙂 A někam vyrazíme. Dámská jízda! Můj sen!!! Něco, po čem toužím celý život. Užít si to převlékání, líčení, focení… říkala, že budu holka jako lusk 😀 A že strašně ráda maluje oči. A půjdeme nakoupit nějaké ty věcičky na sebe! Prostě jenom náš víkend.Jsem nadšená…Navíc když kamarádí holka s holkou, nikdo vás nepodezírá z nevěry nebo nežárlí. S touhle mojí kamarádkou jsem svá.Nemyslím na to, že tenhle můj sen, ke kterému by byl jen krůček, si v téhle situaci splnit nemůžu.Myslím jako Tereza… A jsem šťastná. -
Coming out
Zajímalo mě, jak vykládá výraz „coming out“ (přiznání) wikipedie:Coming out je v širším smyslu označení procesu, během kterého člověk rozpoznává a akceptuje svoji menšinovou sexuální orientaci („coming out před sebou samým“ či tzv. „vnitřní coming out“). V užším smyslu se používá pro okamžik svěření jiným osobám, případně veřejnosti (tzv. vnější coming out). V nejobecnějším smyslu lze výraz použít i pro zveřejnění informace, která dosud byla utajována. Může se také užívat ve spojení s osobami nebo skupinami osob, které se rozhodly veřejně prezentovat své pohledy a názory obecně považované za odlišné od názorů společnosti.Vnitřní coming out nejčastěji nastává v průběhu puberty, kdy se začíná nejvýrazněji projevovat lidská sexualita. Výjimečně však může přijít i v pozdějších fázích života. Protože coming out přináší stres spojený s přijetím vlastní odlišnosti, v důsledku tzv. internalizované homofobie, bývá někdy předmětem činnosti svépomocných skupin mládeže či psychologického poradenství. Míra obtížnosti zvládnutí coming outu závisí jak na vnitřních dispozicích člověka, tak na prostředí, v němž žije, na přístupu lidí z nejbližšího okolí i na celkové společenské atmosféře. Vzhledem k věku, kdy nejčastěji k tomuto procesu dochází, může být někdy komplikován např. školní šikanou nebo obavou z ní. Udává se, že mezi mladými homosexuálními muži je zvýšené procento sebevražedných myšlenek i pokusů. V užším smyslu se termín coming out používá pro okamžik, kdy se osoba se svojí orientací dobrovolně svěří jiným osobám (nejčastěji rodině, přátelům, známým, spolupracovníkům), veřejně ji deklaruje anebo svoji orientaci přestane tajit před svým okolím (tzv. „vnější coming out„). Proces coming outu nelze zaměňovat soutingem, což je zveřejnění sexuální orientace třetí osobou, nejčastěji proti vůli samotného subjektu.Z důvodu obavy před diskriminací a chování okolí (viz homofobie) trvá coming out často několik let a většinou dochází k zveřejnění orientace jen před úzkým okruhem vybraných osob. Coming out se může týkat také osob veřejného života, které oznámí svou menšinovou sexuální orientaci nebo příslušnost k jiné nezjevné menšině prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. Zaznívají názory, že coming out vážených osob veřejného života zlepšuje postavení sexuálních menšin v očích veřejnosti.V USA i dalších zemích připadá na 11. říjen tzv. Coming Out Day, který slouží pro upozornění na existenci sexuálních menšin ve společnosti, jejich potřeby a problémy.Můj komentář:Ježiši – ono to má i svůj den! Ještě že to není u nás, to by ty minority chtěly už moc ne?!Jooo minorita – to jsou ty chudáci!Potřebujou mít svůj den, aby všude rozkecali to, co nikoho nezajímá.No a co, tak je gay? Tak je lesba? A co jako? Ať si je, hlavně ať mi to nevnucuje a ať ho nepotkávám každý den na ulici – nedej bože v práci. Panebože on má už dítě? Příšerné!!!!Tak tohle bych řekla, že bude nejtypičtější reakce… 🙂 Svým způsobem je to pravda.Díky mému malému coming outu tenkrát před půl rokem s manželkou jsem teď v situaci, kdy se mi nediví, proč mám nalakované nehty, proč je ještě vidět linka pod očima nebo proč se vyzuju a mám na sobě silonky… už se nediví a to jsem chtěla.Ale velký coming out ani plánovat nemohu. Nejsem na to připravená. Nebo spíš – nejsem v situaci, kdy ho mohu udělat…A jestli mě tu někdo pozná? Tak ať.Už jednou můj jeden blog něco vyřešil, když jsem několik let popisovala absurdity, jaké se děly ve státní správě na jednom úřadě, kde jsem pracovala. Tehdy jsem mohla zatloukat, že to nepíšu já, ale přišlo mi správné se k tomu přihlásit, když mě vyslýchala ředitelka a další tři lidé… Pravda bolí. 🙂 Byl to poslední důvod proč po 12ti letech ve státní správě odejít. Těžké rozhodnutí, ale to co přišlo mě obohatilo.A vlastně takový můj „vnitřní coming out“ už u mě proběhl dávno. Jen si to v těchto dnech snažím srovnat v hlavě, už je toho na mě moc…Přemýšlím, proč vlastně coming out? K čemu je dobrý?K ničemu. Tedy nikomu z ostatních lidí na tomhle světě.Coming out je jen a pouze kvůli osobě, která coming out provede. Aby se cítila lépe.A cítí? -
Všechno je špatně
Přemýšlela jsem, co mě vlastně v životě přináší radost. Myslím i dlouhodobě.Přemýšlela jsem, kdy jsem vlastně šťastná.Přemýšlela jsem, jaký můj život je.Mám klučičí práci, která mě ničí psychicky i fyzicky.Mám ženu, která se se mnou nebaví a která mě nemiluje, zatímco já jí ano.Mám dceru, která mě miluje a já ji.I činnosti, které mám rád ve svém klučičím životě, dělám vždy s představou, že jsem Tereza.Jsou chvíle, kdy vás fyzicky náročná práce tak ubíjí, že je vám zle. Že v tu chvíli chcete být tisíckrát víc Terezou, ale o to víc vás hodí přímo do chřtánu klučičích záležitostí. Když vykoupat, tak celá. Když potrápit, tak pořádně.Z tohoto výpočtu vám vyjde, že jedinou radostí je moje dcera.Je to jediný můj důvod k radosti (nepočítám-li Terezu).Často mám výčitky svědomí. Často se rozhoduji, že to chci v sobě ubít, zničit a zůstat tátou.Často se o to snažím a chvíli mi to jde.V minulosti jsem už zabíjela Terezu několikrát.Shromáždila jsem si všechny své holčičí věci a demonstrativně je vyhodila (i ty krásné nové).Přišlo to zas.Opakovalo se to.Zase jsem si postupně nakoupila nové.A znovu to třeba za dva roky vyhodila.A pořád dokola.Ničíte to v sobě od 15ti, protože musíte. Protože jste k tomu nuceni. Protože neexistuje jiné řešení. A teď navíc, protože máte dceru…Je to k zbláznění.Jen neohrozit její výchovu. Jen nebýt důvodem, aby se za mě mohla jednou stydět.Nepřichází v úvahu žádná změna.Nikdy.Je mi do breku.Ale do breku mi bude při jakékoliv variantě.Jsou to dvě naprosto neslučitelné věci.A každý vám řekne, že na prvním místě je dítě.Tak to cítím i já.Zešílím v tomhle těle. Musím to někomu říct. Musím to někam napsat. Nečtěte to. Je mi to jedno.Je mi smutno. -
Proč měnit pohlaví?
Mé oblíbené proměny na Youtube:Ne všechny proměny jsou tak povedené, ale všechny vypadají nakonec žensky.Ostatně kolik žen nevypadá tak žensky?Proč měnit pohlaví?Na to se ptá kdekdo. I v komentářích k některým videům, v diskusích, možná si to říkáte i vy.Úplně to chápu. Protože dokud to v sobě nemáte, nemůžete to pochopit. Nevíte, jak to bolí a nevíte, jak to ničí vaši duši.Dnes jsem šťastná.Dnes jsem sama sebou.Dnes jsem byla pár hodin (mělo to být deset dní! A byly z toho dva dny…) Terezou a do poslední vteřinky se snažila z ní zase nevyskočit… Ale čas je vždycky proti mě, protože pánem času je Tom.Jsem taky unavená, protože honím každou vteřinku a je nesmírně náročné (myslím psychicky) proměňovat se během dne tak často a být pod tlakem, abych si nezapomněla pořádně odlíčit linky pod očima, aby mi nezůstal lesk na rtech… Zapomněla jsem si třpytivý náramek na ruce, sundala jsem si ho až v autě… Tady se tedy coming-out rozhodně nekoná :/Proč mi to v mládí neřekli, že to jde? Že nemusím hrát fotbal, že nemusím chodit v klučičích kalhotách, že nemusím mít klučičí účesy? Že se nemusím stydět za to, že mám prsa?Všechno by bylo jinak.Vyzývám všechny v jiném těle, aby s tím něco udělali. Možná se teď ještě netrápíte, stačí vám těch pár chvilek, kdy jste sami sebou, ale v budoucnu je to peklo, protože sami sebou budete moci být méně a méně…Že to nevadí? Že se to dá přeci utlouct? Že se takový život dá žít taky?Tak si to zkuste 🙂Nezapomeňte pak napsat blog… 🙂 -
Změna pohlaví studenta naší školy
Úplnou náhodou jsem minulé pondělí narazila na zajímavou diplomovou práci. Napsala jí paní učitelka Bc. Lenka Hačková z obchodního učiliště v Žamberku.Po přečtení její práce, která ve mě zanechala vážně silný dojem už asi navždycky, jsem jí zkusila napsat přes Facebook s žádostí, zda nemá fotku oné osoby (která je pro mě opravdu svérázná – mám ráda svérázné lidi – a neuvěřitelně cílevědomá) nebo zda-li neví, jak teď vypadá, zda-li má ještě nějaké mužské rysy apod.Paní Hačková je nesmírně milá a zařídila mi kontakt. Mohla jsem si prohlédnout i její (studentky) fotku… Je krásná!!! Mám jí pořád před očima. Směla jsem jí i kontaktovat (protože mám tolik otázek!), ale její profil má nastavený tak, aby ji nikdo sám od sebe nekontaktoval…Je tu moc hezky popsané první setkání s tímto studentem, s jeho odlišností, s jeho chováním (záměrně o ní píšu ještě v mužském rodě, protože v diplomové práci je také tak oslovován). Zajímavá je i jeho minulost a také to, co se stalo. Několik věcí mě v té práci naprosto šokovalo nebo změnilo můj pohled na vnímání sebe sama…A já říkám: „Dokaž, jak to myslíš vážně a dáme ti šanci!!!“Pokud si tedy chcete přečíst něco zajímavého a možná i poučného, něco ze života, nicméně ne zcela běžného, tak diplomovou práci Bc. Lenky Hačkové si můžete stáhnout zde: -
Dyť je to trapný
„A udělej něco s těma linkama! Dyť je to trapný!“, řekla mi doma manželka, když jsem jí přivezla z práce.Snažila jsem se! Odličovala jsem si ty oči aspoň třikrát! Bylo mi při tom hrozně, chtěla jsem si ten krásný make-up nechat – ty hladké tváře a všechno tak perfektní a téměř dokonalé, žádné pupínky a ty výrazné oči – ten pohled! A lesklé rty… věděla jsem, že by byl problém, ale ty linky mi nikdy dokonale odlíčit nešly – byla jsem ráda, protože to vypadá hezky 🙂 Mé horní řasy nejsou problém – ty mám dlouhé dívčí od přírody, ale ty spodní zůstaly krásně tmavé. Takovou radost jsem z nich měla…A to řekla ta, která mě ještě před 10 měsíci sama líčila a vypravovala ven. Dvakrát. Po třetí už mi přísně sdělila, ať si laskavě už konečně nepůjčuji její bundu. Slíbila jsem, že si její věci půjčovat nebudu, protože to nechce, ale žádnou dívčí bundu nemám a hlavně nebyl s tím dvakrát problém. Jenže to už v ní začalo vřít…Člověk by řekl, že když už ho někdo nemiluje, že má výhodu, která spočívá v tom, že si může dělat co chce. Nemám co ztratit. A tak konečně spím v saténové noční košilce každou noc a necítím se divně. Vždyť už jsem manželce ukradená. Chtěla bych to rozvinout dál – chtěla bych být víc sama sebou, ale dokud tu bude dítě, nikdy neohrozím jeho pohled na správný svět (správný = s tátou a mámou). Ono to tak dopadne stejně – žádná trvalá přeměna na Terezu se nekoná, protože nesmím… ale v koutku duše doufám a věřím v něco jiného.„Už tě to zase popadlo?“Měl jsem sto chutí jí říct: Ne. Ono je to naopak. Ono mě právě nepopadlo. Ono mě to popadne, když se musím předělávat na kluka. Když jsem Tereza – to jsem ta pravá já… ale nezlobím se, že je to těžké pochopit.Rozesmálo mě, když řekla, že je vidět, že myslím tak, jako všichni co mají pinďoura. Naštvala se totiž, že jsem nevysála, zatímco byla v práci… Chtěla jsem jí říct, že kdybych byla Terezou, tak vysaju, protože se nezdržuju sáhodlouhou přípravou Terezu ze sebe udělat a pak jí zase změnit na Toma, což není tak jednoduché a hlavně je to časově náročné. Mě nevadí vysávání, chystala jsem se na to, ale v mém krásném dnu, tak vzácnému, jsem prostě nestíhala 🙁 Naplánovala jsem si, že ve 14 hod. se začnu odličovat… při té mé dokonalé a (pro mě) fascinující proměně v Terezu se mi zatajil dech, nemohla jsem se sama sebe vynadívat a snažila jsem se užít si každou vteřinku… takhle bych chtěla už zůstat!Ale nešlo to. Mé štěstí nikdy netrvá dlouho.Ve 14:15 jsem ještě pobíhala po bytě a dělala bláznivé snímky 🙂 A pak rychle úklid všech těch vytahaných sukýnek, které jsem se sice snažila hned zase uklízet do mé holčičí skříně, ale měla jsem na Terezu jen 5 hodin! Se vším všudy i s přípravou. A zítra chci takhle vyjet ven a udělat venkovní fotečky. Mám nové balerínky – mé úplně první! Jsou nádherné! Doslova něžné s třpytivými kamínky na špice a po bocích. Počasí se zkazilo. Posledních 12 dní slunečného počasí se změnilo na déšť a studený vítr. Ale stejně si chci ten den užít.V práci mi ukradli pondělní volno. Prostě mi dnes dvakrát volali – nebrala jsem to – chtěli mi už vzít i víkend, který mám naplánovaný jako dovolenou (loňskou). Zase někdo omarodil a směny ve dvou jsou přímo vražedně nezvladatelné. Jak mě se tam nechce zpátky. Potřebuji dělat s oblečením… s botičkama nebo s kosmetikou… Né tahat nábytek. Přemýšlím, že bych zašla k doktorce – normálně to takhle nikdy neřeším, ale bolí mě ještě pořád ruce. Po 12 dnech klidu. V zápěstí a v noci je necítím. Moje slabé ruce, o které mám strach. Ale pořád je na mě doma vyvíjen tlak přinést co nejvíc peněz. Ne 7 za neschopenku místo 14 tisíc za práci.Kdy zase budu Terezou? 🙁 Rychle toho stihnout co nejvíc – užít si všech těch krás a příjemných věcí, být do poslední chvíle Terezou.Včera jsem pochopila, že mě žena už nemiluje. (Doteď jsem si to jenom myslela ale nepřipouštěla.) Že už po půlroce nemá smysl čekat v posteli, jestli přijde taky třeba si jen tak povídat jako dřív. Zůstává u svého notebooku a slyším, jak ťuká do klávesnice. Když zadržuje smích, abych ho neslyšela, dávám si do uší sluchátka…Ale jeden (asi jediný) pozitivní vliv to na manželku mělo. Dřív si neuvědomovala, jak je krásná – když jsem jí vyklopila ten můj zájem o vše ženské pochopila, že je fajn užívat si, že je ženou! V kalhotách jsem jí už půl roku neviděla, přes celou zimu nosila sukýnky, kozačky, teď jak bylo teplo v prvních jarních dnech, tak si koupila krásný kotníkový jarní botičky… sluší jí to a je moc krásná.Viděla jsem Barbie a Mořská panna 2. (Miluju tyhle série!!!)„Potopila se do našeho světa, kde přijala své pravé já.“Pustila jsem si videoklip „DEV a Enrico Iglesias – Naked“ i s textem… http://www.youtube.com/watch?v=wFz1F438490 (fantastická písnička… Miluju ten její hlas…a Enrica taky.)„So I don’t care what they sayIt’s our life life“Je to všude. JE TO NÁŠ ŽIVOT! Je to na nás! Žijeme jen jednou.p.s.Kluci, zkuste si schválně někdy takové dívčí jemné kalhotky bellinda z mikrovlákna! Joo jasně není to nic chlapskýho já vim, je to pod vaší úroveň… ale ten pocit… ta hebkost! A navíc ty barvy! Ten výběr! Nikde vás nic netlačí, neškrábe, nemačká…jen hladí a ještě k tomu něžně! 🙂 Jako Tom bych tak příjemné pocity nezažil. A tak je to se vším… -
Vzkaz všem minoritám
Nevěděla jsem, jak to nazvat. Vás (nás) všechny, kteří se něčím odlišujeme a které většinou nikdo nemá rád. Prostě minorita.Tedy ještě mě napadá, že už dávno nejsme minorita. Třeba všichni na celém světě všechno tutláme a žijeme tak ve lži v zájmu uchování tradičních hodnot života. Zajímavá teorie ne? 🙂 Jen pár zoufalců se rozhodlo to přiznat :))) A přitom by to chtěl každý 🙂Chtěla jsem vzkázat všem homosexuálům, gayům a lesbičkám: nestyďte se za to a neřešte to.Stačí říct: „Jsem gay.“ a hotovo! To je všechno. Od toho okamžiku už můžete žít jiný život.Já když řeknu, jsem Tereza, mám smůlu. Není mi to k ničemu. Nemůžu skrýt mužské rysy tak, jak bych chtěla – ramena, vousy, rysy tváře…přestože se nalíčím jak nejdokonaleji umím… ale na přírodu sama nedosáhnu, protože nesmím, protože je to zakázané, protože se musí několik let radit několik doktorů… protože to není etické (?), protože to není tradiční, protože se toho lidé bojí…Tahle galaxie rozlišuje prostě mužský a ženský rod a jestli mám být jednou kluk, tak i kdybych se rozhodla chtít být holka, nemůžu si o tom rozhodnout sama – narozdíl od Vás.Tak buďte rádi za ten dar, co máte!A za to, že je to jen a jen na Vás!Váš život.Já jsem uvězněná a nešťastná.Vy jste vysvobození (a nešťastní)… 🙂 -
Dovolená
Dostala jsem dovolenou na posledních 14 dní teď v březnu. Je ještě loňská.Těšila jsem se, jak si ji užiju jako Tereza. Plánovala jsem si týdny, kam pojedu, jak se obléknu, co udělám, jak budu fotit nové fotky v nových sukýnkách, botičkách… užívat si to naplno a odpoledne se vždy proměnit zpátky do reality.Hned první den dcerka onemocněla, takže nemohla do školky. Teď je jedenáctý den z celé čtrnáctidenní dovolené a ona je konečně zase ve školce. Já s ní trávím čas ráda, plánovala jsem si i výlet, ale nebyla jsem na to připravená. Mé vědomí i srdce očekávalo Terezu a ta nemohla přijít. Ještě teď cítím, jak je mi do pláče. Nemohla jsem dělat nic.Jedenáctý den tu sedím upravená a hezky, ale pohodlně oblečená do sukýnky a tílečka u počítače, píšu co mám na srdci a za hodinu si jedu pro dcerku. Od rána jsem se stihla zase maximálně feminizovat, jak jen to šlo. Po 14 dnech mi to zabere třeba i 4 hodiny (depilace, holení, natření tělovým mlékem, manikúra, pedikúra, maska na obličej, vyprat si některé věci…) …na víc už není čas, ale zítra ano, pokud se něco nestane.Je krásně, sluníčko, +20 stupňů a tak si chci vyjet ven. Nemůžu už se dočkat. Jestli mi to někdo vezme, nedokážu se s tím smířit.Dovolená, kterou máte jednou, maximálně dvakrát za rok.Tak málo času jsem Terezou… Nemohu se jí pokaždé nabažit. Užívám si ten dívčí čas. S těžkým srdcem se odpoledne odličuji, převlékám do klučičího… zůstává po mě jen krásná květinová vůně tělového mléka a mého nového dámského parfému… a možná i trochu linek pod očima, které se prostě stoprocentně odstranit nedají ani odstraňovačem make-upu přímo na oči. A zůstávají ještě namalované nehty. A pocit štěstí, který jsem těch pár hodin měla.Jak dlouho ještě vydržím takhle žít?No vydržela jsem to dosud… vězni také vydrží žít ve vězení dlouho, ale každý den touží po vysvobození.Já jsem dostala doživotí…