Přemýšlela jsem, jak by tedy měl(a) vypadat ideální partner(ka).

 

Pokud zůstanu Terezou v mužském těle, jediné řešení je partnerka, která by mě brala výhradně jako Terezu a v tom i podporovala. Taková žena podle mě neexistuje. Ani nemůže.

 

Je možné, že takoví existují pouze kluci, kteří by do takového vztahu se mnou šli. Jenže takový vztah by nenaplňoval zase mě.

 

Pokud se stanu Terezou, pak se mi otevírají dveře do neznáma co se vztahů týče… já sama jsem ráda, když se klukům líbím, přestože je vyloženě nevyhledávám. Ale nevím, jaký vztah by mě naplňoval štěstím. Z rozumu by člověk s někým žít celý život neměl…

 

Potřebuji partnera?

 

Nikdo neumí být sám.

 

Tím, že jsem Tom s vykukující Terezou nebo Tereza v Tomově těle mám značně omezené možnosti. Šanci mám totiž jen jako Tom nebo jako Tereza…

O dítěti se mi těžko mluví.

Ale od toho tento blog je. Abych si ujasnila některé věci. Aby mi bylo líp.

 

Existují dva druhy štěstí, které vás v životě mohou potkat.

 

1) štěstí, které dostáváte téměř denně tím, že jste se svým partnerem, dítětem, taková rodinná idylka. Výlety, rodinná pohoda, jistoty. To je štěstí – mít rodinu.

 

Pro mě to znamená Terezu v sobě ubít. Respektive ubíjet, protože nejde zničit. Nemůžu. A ani nechci. Nejde to, ač si říkáte, že tohle své rodinné štěstí máte, jste šťastní (ano, skutečně pociťujete ten pocit) a jediné, co vám chybí je život Terezy…

 

2) štěstí, které prožíváte, když budete sami sebou. Štěstí, které se vám v tomto případě dostane je obrovské. Najednou jste to, co chcete, máte všechno, po čem jste kdy toužili a dosud si to užívali jen v útržkách. Ano, to je štěstí. Ale nemáte rodinu. Zůstanete navždycky sama. Maximálně tak s partnerem. Ale jaký ten partner bude? Muž nebo žena? Co vlastně chcete? Bude to štěstí? A tak jste šťastní, ale jediné co vám chybí je rodina…

 

Teď co je víc. Ne, nejde to takhle říct. Předně bych chtěla říct (pro toho, kdo ještě není rozhodnut a je v podobné situaci, jaké štěstí si vybrat), aby nikdy neměl děti. Budete se trápit dvojnásobně! Kvůli tomu, že nemůžete být Tereza a kvůli tomu, že vaše dítě, které nadevšecko milujete nebude mít nikdy normálního tatínka. Protože to můžete chvíli potlačovat, ale trápení vám zůstane.

 

Nedávno jsem četla, jak jedna dcera popisovala, jak jí maminka sdělila, že existují lidé, kteří se narodili tak, že mají v sobě někoho jiného. Že i takový je tatínek. A popisovala, jak se nikdy od tatínka nedozvěděla, jak to s ním doopravdy je. Tohle by přeci děti řešit neměli 🙁

 

Tohle je ten důvod, který mě brzdí a nechává trpět. Dává mi totiž radost a energii. Miluji svou dceru. Teď jí bylo 5. Nemá ani nejmenší tušení, co se ve mě děje a ani nechci, aby to věděla.

 

Pokud už to dítě máte, pak máte jen dvě možnosti: buď ho přenechat jinému tatínkovi, u kterého bude mít vzor a vidět jej, jak si dává s maminkou pusu, jak se milují nebo být rodina a vše v sobě dusit. Za odměnu vám pak bude radost toho dítěte a ta radost vás bude naplňovat štěstím alespoň z jiné strany.

 

Je to úžasné, krásné a nejkrásnější mít dcerku. O to větší utrpení pro Terezu. Něco za něco.

 

Kdybych mohl něco změnit ve svém životě, nesnažil bych se v sobě něco dusit. Nejsem ale člověk, který to vykřičí do světa. A nejsem člověk, který dokáže přijít za psychologem, říct mu, že má problém (navíc když si ten problém nepřipouštíte) a říct mu o všech nejtajnějších snech i s detaily. Brrr. Jsem bezradná. O to víc teď, když v této situaci konečně řeším, co dál…

 

Miluji i svou ženu, ale nemluví se mnou. Nedává mi pusy, nepodporuje mě v ničem. Nedávám ji to za zlé. Má doma člověka, který je na okraji společnosti – není to ani muž, ani žena. Je to tedy někdo, kdo nemá šanci žít normální život. Neboť lidé jako já nemohou nikdy žít normální život, protože jsou ze společnosti vyřazeni. A na druhou stranu chápu ty pravé muže a ženy, jak tyto lidi (ne)berou. Také jim to nemohu dávat za zlé. Nemohu po nich chtít změnu. Nikdy mě nebudou brát tak, jak bych chtěla.

 

Pokud mi nekomunikující manželka jednou sdělí, že je konec (já sama to totiž zřejmě nikdy neřeknu), pak mám připravenou onu druhou Terezinu alternativu. Znovu pokoušet první druh štěstí už nechci. Život mi dal šancí to zkusit…

 

Teď jsem na mrtvém bodě, ze kterého se nemohu pohnout. Rodina, žena, dítě, Tereza, trápení…nikoho nechcete ranit, nikoho nechcete zklamat. Bolí vás pomyšlení, že zradíte svou dceru a bolí vás, že zradíte Terezu.

 

Je to rozcestí s mnoha cestičkami, ale žádná z nich není označená.

 

Takže dva druhy štěstí.

 

A které byste si vybrali vy?

 

p.s. Dnes vyšel článek „Tak vypadá štěstí: švédská princezna s miminkem.“

 

Mám z toho mokré oči. Naštěstí už odlíčené…

Asistentka ředitele, úřednice, fakturantka… to byly práce, které jsem vykonávala. Jednoho dne jsem se rozhodla, že si chci psychicky odpočinout a vždycky mě lákal nějaký obchod, nejlépe s oblečením. Ten se zrovna neobjevil, ale přišel jiný se zbožím zaměřeným spíše na ženy (i když ne tak docela, protože se v něm prodává i nábytek.)

 

Jenže jsme se jako rodina dostali do těžké finančí situace, kterou jsem musela nějak řešit. Nedalo se jen tak uživit celkem tři lidi z jednoho mého platu, tak jsem musela přikývnout na nabídku, že budu vedoucí skladu. Tohle není normální obchod, tady dřete. Bolí mě ruce, které přestávají bolet až po 14 dnech úplného volna, mám zničené nehty, nemůžu si je lakovat, mám drsné ruce ze zaprášených krabic, špínu ve vlasech, jsem spocená a tahám těžký nábytek, který přijede na kamionu. A taky mě bolí nohy. Trpím. Zatla jsem zuby, aby se rodina uživila. Je na mě vyvíjen tlak vydržet za každou cenu. Uklidňuje mě jen rozvržení směn, kdy během týdne nastávají také celé dny volna, takže se mohu věnovat sama sobě, regenerovat – fyzicky i duševně.

 

Nejhorší práce, co jsem kdy měla.

 

Naštěstí nedávno manželka po pěti letech konečně získala práci administrativní pracovnice, takže máme platy dva. Už nejsme tolik finančně závislí, hledám jinou práci, ale do té doby než ji najdu je každý den v práci utrpením. Všichni vás berou jako muže. Musíte vystupovat jako muž, jste nucena oblékat se do černých kalhot a modré mikiny. Nosím aspoň dívčí spodní prádlo, přes zimu i silonky. Nalakované nehty se snažím udržovat alespoň slabě narůžovělým lakem.

 

Každý den se dívám na nabídky volných míst a každý den tam nenacházím nic, co by odpovídalo mé fyzické zdatnosti, mým představám… pokud bych začala zase pracovat u počítače znamenalo by to, že budu mít opět jen dva dny volna – sobotu a neděli. A to je rodina doma. To navždy přijdu o možnost zůstávat sama sebou! Navždy! 🙁

 

Proto hledám práci opět v obchodě – snažím se najít nějaké vyloženě ženské obchody. Nikdo to neví. Ani manželka. Tu zajímá, jaký máme příjem. Bez ohledu na to, jakým způsobem. Hlavně ať je nejvyšší. „Na chlapa máš teda mizerně placenou práci!“

Jo, na chlapa jo…

 

Neuměla jsem ani přivrtat poličku, ani smontovat skříňku. Teď už to umím.

 

Upekla jsem perník.

 

Proč nemůžu žehlit to prádlo?

 

Chceš udělat pedikúru? A namasírovat nohy?

To už od momentu, kdy trpělivost přetekla tenkrát v autě, neříkám.

 

Nemám si kdy depilovat nohy. Zabírá mi to pokaždé tak 3 hodiny – jednou za 3 týdny.

Nemám se kdy celá oholit.

Nemám si kdy lakovat nehty.

Nemám kdy nosit sukně.

Nemám možnost vyzkoušet svůj nový make-up.

Nemám příležitost vyzkoušet svůj nový dívčí parfém.

 

Ale mohu to sem všechno psát.

 

Uvědomuji si, že tenhle blog nepíšu tak pro vás, jako spíš pro mě.

 

A pokud mě někdo pozná, je mi to jedno.

 

Můj život už je stejně ve fázi, kdy přestávám chápat jeho smysl.

Vím, že smysl života je život samotný. Vím, jak je krásný. A dovedla bych si ho představit krásný.

 

Celý život prožít v jiném těle, adaptovat se, abyste nebyla „divná“, nerozumět tomu, co vám vnitřní hlas říká, věčně toužit a nenaplňovat své sny… ignorovat své pocity… o tomhle je život?

 

Představte si situaci:

 

Společnost vás řadí do skupiny, o kterou nemáte zájem. Ale vy se cítíte provinile, takže se podvolíte, nicméně se snažíte stále vracet zpátky. Nejde to zastavit. Víte, že jste někdo jiný, ale musíte zůstat chlapcem.

 

Napadne vás, že třeba tím, že budu mít vztah s dívkou, všechno změním.

Zkusil jsem to několikrát.

 

Měl jsem štěstí na hezké dívky, které se i oblékaly vkusně a byly 100% dívkami.

 

Zezačátku jste zamilovaní, takže leccos překousnete. I to, že se nepřevlékáte do jejích šatů a ani náhodou vás nenapadne jí sdělit své tajemství. Proč taky. Žádná dívka by to nepochopila. Každá chce muže, který jí bude dělat tu pravou pánskou společnost…

 

Jenže plynou týdny a najednou je to tu zas. Zničeho nic to přijde. To nutkání, ten pocit, kdy se prostě podíváte do jejího šatníků a neodoláte……

Máte výčitky. Snažíte se to neopakovat. Ale čím víc se o to snažíte, tím hůře to jde. A jakmile jste doma sám, jste zase tam kde předtím. Máte opět dva životy, které střídáte častěji než kdy předtím.

 

Partnerka nesmí nic poznat! To bych o ní přišel…

 

Zjistíte, že žít dva životy se nedají…

 

Který z nich myslíte, že vyhraje?

 

Ten dívčí život je totiž s normálním vztahem neslučitelný.

 

A zkoušíte to dál a dál a znovu a znovu. To přeci neni možný, teď už jsem se tři dny nepřevlékl! Třeba to vydržím ještě déle… nejde to.

 

Tak si jí vezmu. A budu s ní mít dítě. I na vlastní svatbě jsem měl make-up…

Po pěti letech zjistí, že si oblékáte její věci. Musím s pravdou ven. Je v šoku, snaží se to léčit. Musí to prý přeci nějak jít… Vidím, že to nemá cenu, ale chci udržet vztah a tak žiju zase život, který žít musím, ale nechci. Vztah má totiž své výhody narozdíl od samoty…

 

Po dalších pěti letech se narodí ono dítě. Nějaký čas máte jiné starosti, takže se vám daří nemyslet na své touhy alespoň tak, že není čas se převlékat. Můžete si o tom ale pořád alespoň snít.

A hlavně je vám špatně při pomyšlení, že vaše dítě jednou zjistí, co jste za „exota“… co to je ten jeho táta za stvůru…

 

Nejde to vydržet. Zkouším si o tom promluvit s manželkou.

Snaží se být maximálně tolerantní – chodí se mnou kupovat dívčí věci, líčí mě na mé noční procházky městem, toleruje mi nošení NĚKTERÝCH dívčích věcí i doma a na veřejnosti (spodní prádlo a silonky). Sukně před ní doma nosit nesmím. Domlouváme se, že mi dá vždycky nějaký čas (den dva) na to, abych si takhle pohrál, zatímco ona bude u maminky. Souhlasím, ale nikdy se to neuskuteční.

 

Jsem šťastný, i když ne na 100%. Tohle je kompromis.

 

„A nebudeš se chtít třeba někdy přeoperovat na ženu? Nepřemýšlel jsi o tom?“

Pomyslím si jen v duchu: „A to můžu?“

Nepřemýšlel jsem o tom, protože jsem o tom přemýšlet nesměl. Tloukl jsem v sobě veškeré podobné myšlenky, protože má společenská a rodinná situace tohle nepřipouštěla. Tahle možnost neexistovala, ale jak se zeptala, tak existovat začala…

 

Po čtyřech měsících jí rupnou nervy. Já polooblečený do dívčích věcí řídím v autě a ona vedle mě: „Já už takhle nemůžu!“

 

Je konec.

 

Od té doby jsem se uzavřel. Komunikujeme minimálně. Dítě trpí, všichni trpí.

 

Čekám, že po 12 letech ode mě odejde. Miluji jí, ale nemohu si pomoct. Cítím, jak je to ode mě sobecké. Ale nedokážu „to v sobě zabít“!

 

Dnes je 25. března 2012.

Začínám psát tento blog na rozcestí, ze kterého sám nevím, kudy budu pokračovat.

Mám tak silné pocity, že je musím někomu říct. Někomu, kdo mě bude poslouchat a tento monitor tiše mé nářky snáší…

 

Kam se vydám dál?

 

A jaký je můj sen?

 

Můj sen je stát se dívkou. Žít dívčí život se vším všudy na 100 %. Už žádné převlékání zpět do klučičích kalhot jen abych mohl jít nakoupit nebo do práce. Chci se každé ráno namalovat, chci mít lakované nehty, chci si užívat všech těch dívčích radostí i starostí. Chci si dát nohu přes nohu a necítit nepříjemný tlak v podbřišku. Chci změnit svůj život, být sám sebou, mluvit za sebe, myslet za sebe, jednat za sebe, protože napodobování je sebevražda.

 

Teď, víc než kdy jindy si uvědomuji, že život mi dal šanci zjistit, zda jsem schopný žít „normální“ život.

Vím, že to nejde. Potřebuji začít v jiném těle. Přestat tyranizovat svou duši tím, že se musím neustále vracet zpátky z toho překrásného dívčího světa do toho černého klučičího, ve kterém mě netěší nic.

 

Chci být svobodná. Dělat to, co chci. Chci se líbit, chci mít práci, ale i vztah… raději s dívkou, ale existuje taková vůbec? Připouštím, že pokud bych byla v ženské roli, nějaký hezký fajn muž by mi nevadil. Je to pro mě nové a nepoznané. Něco proti společenským tradicím. Ale já už nevím, kam dál…

Stále nevím kdo jsem a co jsem a také proč se to všechno děje.

Vím jen to, že potřebuji dívčí roli, že ač se snažím žít svůj klučičí život daný mým vývojem od narození, vždy se musím vrátit do dívčí role. Nejraději bych v ní zůstával napořád.

 

Pokud se snažím žít jako ostatní normální lidé, musím se adaptovat na okolí a potlačovat své vlastní pocity.

 

Snažím se identifikovat svůj problém. Snažil jsem se o to už kdysi, ale nemáte před příchodem internetu žádnou dostupnou literaturu, žádné články, nikdo o tom nic neví…

 

Transsexualita se vyznačuje tím, že osoba není spokojena se svým pohlavím. Významný znak transsexuála je ten, že je orientován na osoby, které mají stejné anatomické pohlaví. Tedy já jako narozený chlapec s přirozením bych musel vyhledávat chlapce. Ale ti se mi nelíbí, nepřitahují mě, miluji vše dívčí. Je to jako posedlost!

 

Transvestitismus je převlékání do oblečení opačného pohlaví z fetišistických a autoerotických důvodů.

Byly chvíle, kdy mi pohled do zrcadla v sukni způsoboval opravdu potěšení a rozkoš, ale byly chvíle, kdy jsem přišel ze školy, konečně se převlékl z klučičích věcí, jakoby ze mě všechno spadlo a chodil jen jako dívka, než někdo přišel a já se musel zase převléknout.

 

Crossdressing – jedinci jsou schopni žít v roli opačného pohlaví, čas od času mění svou sexuální roli. Narozdíl od transsexuálů nevyžadují chirurgickou změnu pohlaví a jde spíše o psychologický problém než sexuologický. Prostě se čas od času cítí lépe v roli opačného pohlaví.

 

Čas od času…

 

Dovedu si představit svůj život na 100 % jako dívka. Když můžu, chodím nalíčený, učesaný, voňavý a hezky oblečený tak dlouho, dokud mohu. Žiju si svůj dívčí život, než přijde chvíle, kdy se zase musím převléknout do těch otravných klučičích obyčejných kalhot a jít např. do práce. Do klučičí práce, která teď není pro mě (vedoucí skladu). Nejsem fyzicky zdatný a je to pro mě i pro mé slabé dívčí ruce problém. Cítím, jak mě bolí a trvá i týdny, než bolesti přestávají. Musím už změnit místo. Až dosud jsem vykonával práce jako úředník, asistent ředitele nebo fakturant. Vyloženě profese, kde nepotřebuji uplatňovat fyzickou sílu. Vyloženě ženské profese, které mě i bavily a vyhovovaly. I teď jsem se hlásil na místo prodavače, ale shodou okolností mi bylo nabídnuto místo vedoucího skladu a s ním i více peněz. Už to ale dlouho nevydržím. Líbilo by se mi pracovat např. v prodejně s oblečením…

 

 

Všude teď čtu, jak je nevhodné tuto poruchu potlačovat či ignorovat. Ale když vás společnost tlačí to dělat, co vám zbývá? Roky jsem se snažil vše potlačit, myslel jsem si, že to přejde, že je to jen chvilkové, že když budu mít normální holku, že mě to také přejde…že když se v pozdějším věku ožením a budu mít dítě, že tento „normální“ život nastartuje konečně vše tak jak má být.

Ale nebylo tomu tak.

Je to i jeden z důvodů, proč píši tento blog.

Došel jsem na konec cesty. Vyzkoušel různé alternativy a došel k závěru, že nedokážu žít jako muž…

 

Podle definicí bych neměl být transsexuál, protože mě přitahují dívky. Jako transvestita bych neměl usilovat o změnu pohlaví, ale ta je můj sen… Za pochybení lékaře se považuje hormonální terapie nebo dokonce chirurgický výkon v případě transvestitů nebo u crossdresingu.

 

Tak co tedy jsem?

 

Výsledek mé logiky:

Nač kontaktovat odborníka, který by mi řekl to, co jsem si teď přečetl? Že nikdy nebudu moci podstoupit chirurgický výkon…nebo alespoň hormonální terapii…

Ztrácím víru ve vyřešení mé situace, kterou navíc komplikuje jeden fakt, o kterém se zmíním dále.