-
Stopy vysvobozených princezen
Dostala jsem po snídani chuť kouknout si na nějaká nová videa (nejen MtF) na youtube. Ne, že bych zrovna já potřebovala motivaci, to už mám naštěstí za sebou, ale vždycky se ráda kouknu na nějaké povedené přeměny.Pár videí jsem zhlédla a pak mi youtube nabídlo takovou tu kompilaci těch nejpovedenějších přeměn a nejkrásnějších MtF žen světa. Tahle byla pár měsíců stará a byla plná fotek před a po, tak jsem si řekla: Bezva, hodím to sem, udělám z toho takový obrázek a bude to krásná motivace pro ostatní. Je na co se dívat. A z legrace tam mezi ty desítky povedených přeměn hodím ještě mojí fotku před a po, kterou jsem ještě nikde, kromě mých už několik měsíců nepřístupných videí, nezveřejňovala. Jako takový vtípek. A schválně, jestli mě tam někdo najde 🙂Z mého plánu ale sešlo.Ke konci jsem musela video zastavit a dala si čas na to přijmout informaci z mozku, který mi říkal něco, co jsem nečekala a vidět nechtěla.Na obrazovce jsem se dívala sama na sebe. Vlevo Tom a vpravo Tereza. A ještě mi tam k fotkám dali ta jména! Navíc těch několik set tisíc shlédnutí! Já se picnu.Jako já mezi těma kráskama? Mezi těma slečnama, které pro mě byly vzorem už před několika lety a považuji je za své Miss MtF? To snad ne. Asi nějaký vtip. Totální nesmysl.Tak teď aspoň vidím, jaká stará Tomova fotka je považována za tu „ošklivou klučičí“ a která za „hezkou holčičí“, protože obě fotky byly „slepeny“ k sobě, aniž bych to já takto kdy udělala. Hm hezký, ale já už mám dávno hezčí fotky! 🙂Měla jsem si rozmyslet, kdy a kde se objevím. Někomu tedy tohle vůbec nevadí, ale mně už teď ano. Zmocnila se mě hrozná bezmoc. Jak je vidět, mé stopy jsou už nesmazatelné, ačkoli jsem se k letošnímu Novému roku postarala o to, aby veškerý můj obrazový materiál zmizel i ze serverů na celém světě, které ho převzaly a osobně jsem (mnohdy týdny) vyjednávala vymazání. Vždy mi ale nakonec vyhověli, ať to bylo v Praze, v Amsterodamu nebo v Los Angeles.Jaký je to pocit najít svou fotku v cizím americkém videu nejhezčích světových přeměn?Nejspíš už tam autor neměl co vložit, tak tam z nouze plácnul mě. Nechápu.Rozhodně si nemyslím, že bych byla vhodná k vložení do videa s takovým názvem a byla srovnávána s nejkrásnějšími MtF ženami na světě. Až tak si nefandím. Ale pořád lepší, než být ve videu s názvem The Worst Male to Female Transitions (Ty nejhorší přeměny).Jen teď přemýšlím, zda se v tom motivačním obrázku, který jsem sem chtěla původně vložit, mám objevit taky. A rozhodla jsem se (už zase :), že ne, takže tenhle jeden obrázek z tohoto videa vynechávám, protože si myslím, že sem nepatří. Pevně věřím, že to video nikdo nenajde. (To není výzva, ale seriózní zoufalé přání.) Tomova fotka (2012) je příšerná, nemůžu se na ní dívat (nikdo na téhle planetě by neměl vědět, že jsem to byla já a zakázala bych takové obrázky uchovávat do své paměti). Nehledě na to, že je na ní v pozadí kus mého města, kopec, který vidím z balkónu… A ta moje druhá fotka je stará asi rok a půl, takže taky za nic moc nestojí, i když tehdy jsem byla šťastná, že jsem vůbec takovou fotku o Vánocích 2013 udělala. Kdyby si o nějakou řekli, poslala bych jim tam jinou (ale nejspíš bych jim neposlala žádnou). Ale nějaký chytrák zřejmě usoudil, že zrovna tahle je dobrá.Nedávno jsem objevila v počítači svou velkou koláž srovnávající téměř po měsíci přechod z Toma k Tereze. Moc se mi ta koláž líbí, ale to je asi tak všechno. Na chlubení nechť tu jsou jiné.Tak tady jsou, holky:
Ony to udělaly.
A co vy?
Nezáleží na věku, barvě pleti, tělesné konstrukci, hmotnosti, kráse, bydlišti nebo povolání.Všechna „ale“ jsou jen umělou překážkou vytvořenou v něčí hlavě. -
Jsme takoví, jací chceme být
Dievčatá aj chlapci,muži aj ženy,slovenská zpěvačka Zuzana Smatanovávám všem „zakletým“ něco hezkého vzkazuje a plně s ní souhlasím:Nic není tak zlé, jaké se zdá.Když tvoje srdce chce, všechno jde.Pravou ruku nahoru, umíš-li naplno žít.Vždyť jsme tu jen jednou,tak na co ztrácet čas?Ženy i muži:na věku vůbec nezáleží,ve vlastní kůžijsme takoví, jací chceme být,je na nás, zda se něco změní.Ve vlastní kůžijsme takoví, jací chceme být.Nemá se nám co stát,tak s tím začni.Nikdy na to, co chcešnení pozdě.Tato Zuzančina hezká motivační píseň je už starší z r. 2013, ale do mého života vklouzla právě teď a mně se moc líbila. 🙂Ta písnička se mi teď náramně hodila, protože je to asi 14 dní, co se mi ozvala Jana z východních Čech se svým trápením.Jana byla jedna z prvních, kdo se objevil v mém životě po začátku psaní tohoto blogu. To znamená v r. 2012.Tehdy jsem byla dychtivá po tom sdílet své pocity a trápení také s někým, kdo prožívá totéž a tak jsem poslouchala její rady a bylo to fajn dopisování.Janě je dnes 46. V momentě, kdy jsem řešila rozvod, ona měla manželku a dvě dospívající děti, práci ve státním podniku a jediné, co řešila bylo, že lituje, že do toho (do přeměny) nešla dřív. Jinak vystupovala často jako žena na veřejnosti, její blízké okolí to tak nějak tolerovalo a tak jsme se vzájemně podporovaly v tom, že se objednáme k Hance.Já jsem se objednala, ale Jana tam nepřišla.Za půl roku se ozvala, že se tam musí objednat znovu, protože to takhle dál nejde. Tak se objednala, ale protože čekací doba je 3-4 měsíců, když přišel její termín, nepřišla.Totéž se zopakovalo ještě jednou, až jsem to opravdu vzdala, protože komu není rady, tomu není pomoci.Bylo mi jasné (protože tohle je typický příklad toho, kdy se člověk dostane do tak vyhrocené životní situace, že nakonec k té Hance stejně dorazí), že jednou přijde ten bod zlomu.V takový moment člověk buď páchá sebevraždu, někdo cizí mu pomůže nebo najde ještě zbytek sil k tomu, aby radikálně změnil svůj život.Nemá smysl to odkládat. Vždycky to všechny dostihne.„Já jsem zkoušela s tím bojovat.“ A pláč.Já jsem s tím taky zkoušela bojovat, takže vím, jaké to je a také vím, že se tomu utéct nedá, že nemohu vyhrát nad svým vlastním já, které nelze popřít.Byla otázka času (pozor, jde o měsíce a dlouhé roky, které jsou zbytečně promarněné! Nejde vůbec o krátké časové úseky, nad kterými lze potom mávnout rukou), kdy se Jana zase ozve.Manželka jí vyhodila z domu, dostala vyhazov v práci, je na pracáku, kde je jí nabízena vyloženě mužská práce, dochází k místní psycholožce a psychiatričce a jediným řešením je teď hádejte co.Ne, sebevražda to fakt není.Konkrétně pro Janu je řešením utéct z jejího maličkého městečka, které (jak ona sama cítí) se proti ní spiklo. Život v mužském těle už vyčerpal všechny možnosti. I já jsem v téhle fázi kdysi byla. Nebylo už co ztratit a tak jsem si sama otevřela dveře, které jsem si měla otevřít už dávno, ale hold si člověk musí na všechno přijít sám.Jsme neponaučitelné. Neuvědomujeme si, že každým dnem nám utíká život, ve kterém můžeme být šťastné.Na věku vůbec nezáleží.I kdybych měla být ženou jen jeden den a věděla, že potom umřu, udělám to.Jana je na říjen objednaná k Hance a já jsem tentokrát poprvé přesvědčená, že tam dorazí. Už jí totiž v životě zbyla jen tato možnost.„Ale já jsem si myslela, že to půjde – že mě moje žena bude respektovat jako ženu. Chvíli to tak vypadalo.“Naše založené rodiny, díky kterým jsme byly šťastné, stávají se pro nás tím nejtěžším a ve všech případech neřešitelným problémem, který jen posune bod zlomu do daleké budoucnosti.Na druhou stranu proč ne. Jakmile děti dospějí, je to příležitost začít se sebou něco dělat.„Když on mě žádný zaměstnavatel nechce.“Jani, prosímtě, nemůžeš tam přijít jako hromádka neštěstí. Takového člověka bych jako personalistka nechtěla taky. Ty potom tvrdíš, že tě diskriminují, že jsou na tebe oškliví a že takhle nemáš šanci sehnat práci, ale ten problém je v tom přístupu, který my zaujmeme. Když přijdu nadšená z toho, kým jsem a dám jasně najevo, kdo jsem, pak ještě spíš všechny kolem sebe tím nadšením nakazím, než abych šla s pláčem domů.Je jedno, z jakého důvodu jsme trosky. Všechny trosky hledají špatně práci.„Aha, ty už máš po všem, Terezko. No vidíš. Kde už jsem mohla být.“Co na to říct?Moc zdravím Bohunku s Andrejkou, které jsou výjimečným důkazem lásky, která je věčná.Ale každá to máme jinak, přestože to základní (v hlavě) máme stejné.Takže prosím, už mockrát se mi potvrdilo, každá máme spoléhat jen sama na sebe a na vlastní úsudek. To, že se někdo narodil do špatného těla ještě neznamená, že spolkl všechnu moudrost a že my to budeme mít úplně stejně. Vše, co já tu povídám jsou moje pocity a myšlenky a to, co dělám já může, ale nemusí vyhovovat druhým v úplně stejné situaci. Stačí poslouchat své srdce a své tělo. To tělo, které začneme milovat hodně brzy 🙂 A s ním i samy sebe.Já už tu nechci nikoho motivovat. Od toho jsou tu teď jiné a napsala jsem toho v minulost až až. Jenže ona to ta Zuzka tak hezky nazpívala…S tím souvisí ještě něco.Už to moc často nedělám, ale vyloženě se mi zachtělo a protože jsem neměla co dělat, koukla jsem se na youtube videa. Vyskočil tam na mě tenhle obrázek:
A jéje, zase nějaká biologická slečna, co si hraje na „přeměnu“. Nebo jako jak to myslí?Tak jsem klikla.Už od začátku jsem si říkala, proč tahle slečna tvrdí, že se transformuje z kluka? Kde je ten kluk? 🙂V textu pod videem byla poznámka: „Ještě úplně všude jako dívka nevystupuji.“🙂To je Maya z Kanady.Za prvé má naprosto dokonalé tělesné dispozice a za druhé začala v 19 letech.Video, které se spustí po kliknutí na obrázek výše je její transformace z chlapce na dívku, pokud byste to nepochopili jako já. To video je bez mluveného slova prokládané hezkou hudbou. Jakmile jsem si pustila její další videa, kde je nově blond a vtipně se na něm prezentuje, bylo mi trošku líto, že se svým hlasem něco neudělá. Tím to celé totiž úplně zkazila. Můžeme být nejkrásnější modelky na světě, ale jakmile promluvíme hlubokým mužským hlasem, je konec. Vím, jak to velkou spoustu z nás trápí a jak těžké je na tom pracovat. Ale také vím (a pár takových jsem osobně poznala), že výsledky hlasové terapie stojí zato. Já jí prostě nemůžu poslouchat, nejde to! Můj mozek protestuje, protože tak krásná žena nemůže mít takový hlas 🙂Být krásná jako Maya, strávila bych hodiny, dny, měsíce tréninkem svého hlasu.To není posedlost.To je nutnost!!! 🙂A být krásná jako Maya, nikdy nikomu neprozradím, že bych měla být někdo jiný, než žena….Ona si to tak užívá!Je to o tom užít si to, holky! 🙂Každopádně je teď tohle video moje oblíbené.A přeci jsem měla ještě něco na srdci.Před pár dny dala jedna moje kamarádka Lucka (biologická žena) na svůj profil tuhle zprávu:„Děkuji za dnešní lekci, můžete být úplně blbý, hnusný a tlustý a přeci můžete mít pěkného chlapa, jen když budete mít hodně velké sebevědomí a já se snažím a běhám jak blbec a přitom je to tak jednoduché, milovat své špeky a hrdě se s nimi nosit! díky vesmíre za nastavení zrcadla :-)“Lucka totiž běhá jako divá, hýbe se, aby si vylepšila postavu a tahle její myšlenka se mi moc líbí.Nemáme my to úplně stejně jako ona?Honíme se za dokonalostí a zatím jsou na tomhle světě lidé, kteří nás milují takové, jaké jsme. Se všemi našimi nedokonalostmi.Pořád nad tím přemýšlím. V souvislosti se svým strachem, který rozhodně při plánovaných setkáváních s muži stále mám bez ohledu na předchozí dobré zkušenosti. Nedám a nedám si říct, že to může proběhnout v pohodě, protože se honím za dokonalostí. Říkám si: Co kdyby?Co „co kdyby“?Kdyby to poznal?V prosinci jsem se sešla s klukem, který mě zval k sobě nahoru po dvouhodinovém povídání u kávy v restauraci. Přirozeně jsem tehdy ani jít nemohla.Včera mi napsal (aniž bych s ním byla v kontaktu):„Měla jsi u mě přespat. Užili bysme si úžasný sex a třeba bychom se vídali ještě dnes :-)“Ten si věří.No každopádně věřil (a věří) i mně.Že jsem žena.Sebevědomí je extrémě důležité. Bez něj to nejde. -
Helena Wolf – první transgender žena v srbské armádě
„Už nikdy nebudu nosit kalhoty,“ říká první transgender žena v konzervativní srbské armádě s hodností major Helena Wolf (44 let).(Dovolila bych si poznámku: Ona není první transgender žena v srbské armádě, ona je pouze první, která udělala to rozhodnutí jít do toho a nebát se. A proto o ní píšu. Proto o ní píší americké i evropské noviny. Pokud jsem vysoký vojenský činitel (nebo kdokoliv vysoce postavený), musím počítat s tím, že to způsobí poprask (to je to tzv. prokletí celebrit)). A stejně to jde, jak Helena dokazuje.
Helena se mi líbí. Na svůj věk je vážně krásná. A líbí se mi jako žena i jako člověk, který se nebál tenhle krok udělat. Žít v Srbsku jako transgender není žádný med, natož mít vysokou vojenskou hodnost v srbské armádě. A přesto to udělala…Děkuji Kátě z Havířova za odkaz a tenhle článek věnuji někomu, kdo jediný ví, jak těžké to muselo pro Helenu být. Ten člověk mi napsal kdysi dvakrát ze zoufalství nad svým břemenem, které musí nést a já nad ním musím přemýšlet dodnes, protože jeho příběh a příběh Heleny má mnoho společného. Jen ten konec zatím ne…Někdy si říkám, kolik zakletých duší chodí mezi námi? A kde všude je můžeme nalézt, ale nevíme o tom, protože jsou to jejich nejtajnější tajemství, která si chtějí vzít s sebou do hrobu. Je jedno, jestli je to dělník z výrobní linky na zmrzlinu, kapitán dopravního letadla nebo vysoce postavený vojenský činitel či politik.Helena to udělala. A nepřijde mi to jako špatný krok. Naopak. Vím, že o tom také stále přemýšlíte. Šance narodit se znovu, tentokrát do správného těla, asi jen tak sama nepřijde. Stále čekám na tu zprávu, že k tomu rozhodnutí došlo. I přesto, že si uvědomuji extrémní obtížnost takového rozhodnutí právě pro vás. Neumím si ani představit, co prožíváte, když musíte být vzorem pro tisíce mužů a zatím máte ženskou duši. Hlavně je nezklamat. Říkáte si: „To nemohu nikdy udělat.“Proto je tu tenhle článek.Můžete to udělat a já bych si to opravdu moc přála.Helena si velmi chrání své soukromí týkající se minulosti a tak médiím své fotky z dřívějška neposkytla (pokud ano, jsou vyretušované).Já shlédla půlhodinový dokument s hezkým názvem „Šifra F64“ v srbštině (což je slovanský jazyk a tak pro nás Slovany není tak těžké díky slovanské vzájemnosti, o které psal už v 19. století Ján Kollár, alespoň něčemu porozumět. Vzájemnost nevzájemnost, světu stejně vládne angličtina, ale ta je v dokumentu použita jen dvakrát při rozhovoru s francouzským FtM pacientem.)V dokumentu se reportérka ptá Heleny na různé otázky týkající se armády i přeměny (většinu z toho už známe :), ale potom se přesouvají do Bělehradského centra operací genitálií, které je známé po celém světě jako dobrá alternativa Thajska. Kdysi se tam chtěla vydat i Dannie a v dokumentu profesor urologie Miroslav L. Djordjević provází reportérku přímo na sál, kde zrovna probíhá operace FtM. Komentuje ji (v srbštině). A tak si můžeme prohlédnout, jak taková špičková klinika v Srbsku vypadá i jaký je p. Djordjević sympaťák. Ukazuje e-maily od pacientů z Norska, Kanady… Výhodou této kliniky je totiž cena spojená s výbornými výsledky. Pro nás Čechy to asi nebude příliš zajímavé, protože stejně dobré výsledky (klidně se se mnou může někdo hádat 🙂 má i Doc. Jarolím z Motola, navíc v ČR (stejně jako např. ve Velké Británii) je operace hrazena pojišťovnou, což v Srbsku nehrozí, protože je mimo EU.Pokud nějaký občan EU v jeho zemi nemůže podstoupit zákrok proto, že se v jeho zemi nedělá, může je vykonat jiné zdravotnické zařízení kdekoliv v EU s tím, že mu tento zákrok poté pojišťovna proplatí. To se týká třeba Slovenska, které nemá chirurgy, kteří by operaci pohlaví prováděli a tak klienti musí jezdit za hranice.
Vyhlášená klinika v Srbsku
rozhovor se sympatickým francouzským FtM pacientem srbské kliniky
Helena před přeměnou ještě v srbské armádě(v dokumentu byla ochotna tuto fotku ukázat)„Myslela jsem si, že když půjdu do armády, že se těch myšlenek na ženství zbavím.“Některé výpovědi Heleny jsou opravdu zajímavé – třeba o tom, co se stalo, když to řekla své manželce nebo dětem.Rozhovor na Newsweek.com:Helena odešla na konci roku 2014 z armády a nyní je aktivistkou v NGO Egal, což je organizace podorující lidská práva pro trans osoby v Srbsku.V armádě strávila více než 20 let a také žila 21 let se svojí manželkou, se kterou má čtyři děti, z toho dva kluky (21 a 16).V armádě musela čelit posměškům a ponižování. Při rozhovoru uvedla podmínku, že nikde nesmí být zveřejněno jméno její bývalé manželky, jejích čtyř dětí ani nejbližších příbuzných.Helena vypadá jako žena, ale stále mluví tichým, drsným hlasem. (Snad jedině ten hlas ji prozrazuje.)„Vím, že můj hlas je problém, ale beru hormony, které mi mají pomoci v přeměně z muže na ženu, takže to všechno bude jednou velmi brzy vyřešeno. Lidé mi nevěnují vůbec pozornost. Ale jen do té doby, než mě slyší promluvit. Najednou jsem pro ně překvapením,“ říká.Průkaz totožnosti Heleny je zavádějící. Podle srbského práva (a práva většiny evropských zemí) je ještě legálně považována za muže, i když její oficiální fotografie je ženská.Vše začalo začátkem září 2014, kdy jsem hluboce zanalyzovala celý svůj vnitřní život a už jsem dál nedokázala čelit tomu, že mé biologické pohlaví není v souladu s mou pohlavní identitou. Navštívila jsem tedy bělehradskou Vojenskou lékařskou akademii a chtěla začít řešit svůj zásadní problém.Tam se ale rozhodlo, že taková věc by mohla mít „negativní dopad na pověst srbské armády“, což vyvolalo právní kroky z jejich strany. A tak Helena podala žalobu proti diskriminaci na srbského ministra obrany Bratislava Gašiće a na celou srbskou armádu.„Toto období bylo nejstrašnější z celého mého života. Psalo o mně mnoho médií. Moje nejbližší kamarádky se mě snažily uklidnit a jedna z nich byla dokonce schopná mi sehnat dočasné bydlení tak, abych se mohla vyhnout dotěrným novinářům. Někteří novináři záměrně lhali ve svých zprávách, když úmyslně informovali veřejnost o tom, že jediný důvod, proč jsem podala tuto žalobu je, že chci odejít do předčasného důchodu a pobírat rentu, že tu vůbec nejde o diskriminaci.“Nakonec bylo dohodnuto, že Helena obdrží 60 % svého základního platu po dobu trvání jejího odchodu do důchodu.„To mi umožnilo žít svůj život naplno jako žena, konečně v klidu po celý den a celou noc. Z toho jsem měla (a stále mám) nezměrnou radot. Už jsem dál nechtěla skrývat to, že jsem žena. Prostě ne.“„Ale poté, co jsme se dohodli, jsem dostala papír z ministerstva obrany, kde bylo uvedeno, že mohu dále vykonávat práci v armádě jako profesionální důstojník – přestože jsme se dohodli na tom, že půjdu do důchodu.“„Moje děti jsou ještě mladé, dvě z nich právě vstoupily do puberty, a obávám se, že se může objevit neočekávaná situace, kdy by jim mohl někdo ublížit nebo by si mohly ublížit samy sobě, protože nebudou vědět, jak se s takovou situací samy vyrovnat pod takovým tlakem okolí. Věřte mi, nejvíc jsem se bála o své čtyři děti.“Helena má se svou bývalou manželkou dobré vztahy. Tráví spolu spoustu času, spoléhají na sebe a komunikují spolu. Ale před rokem to takové nebylo.„Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neucítila takový zlom, takové nutkání říct pravdu. Myslím, že tím, jak jdou roky, je stále těžší tomu odolávat, protože je to silnější a silnější. Bylo to začátkem března 2014. Cítila jsem se tak hrozně, že skrývám pravdu. Doma jsem nemluvila, nebylo možné se mnou začít rozhovor a každý den se mě žena ptala, co mi je, co je špatně. Zůstala jsem rezervovaná a nekomunikativní.“„Nakonec jsem se rozhodla říct jí všechno. Její reakce na mě, že jsem žena v mužském těle, byla rychlá a zběsilá. O několik měsíců později mi řekla, že si myslela, že mě ve spánku v noci zabije, protože cítila, že jsem jí zradila.“„Pro ni to bylo, jako kdyby žila 20 let ve lži. Připouštěla si ale, že kdyby mě zabila, naše děti by byly bez rodičů. Vždycky jsem milovala svoji ženu, oženila jsem se s ní a zůstala v manželství proto, že jsem ji milovala.“„Po měsíci se všechno usadilo. Vzájemně jsme se dohodly na rozvodu a souhlasily, že moje žena bude mít v péči naše děti. V květnu 2014 jsem odešla z domova a o čtyři měsíce později jsme se rozvedly. Vídáme se teď s mojí ex-manželkou denně a jsem ráda, když můžu prohlásit, že je to moje nejlepší kamarádka. Nikdo ji nezná lépe, než já a ona mě zná lépe, než kdokoli jiný. Co máme je nový typ rodiny, máme krásné děti, vytvořily jsme si silné přátelství a držíme při sobě.“(Helena měla v tomhle štěstí. Většině z nás se tohle nestane a partner se zachová jinak. I u mě stále platí, že neexistuje člověk, kterého bych znala lépe, než svojí ex a naopak – že neexistuje nikdo, kdo by mě znal lépe, než ona. Ale pořád lepší, než žít s maskou a být milována pro to, jakou masku mám nasazenou než pro to, jaká jsem skutečně.)„Rozhodla jsem se, že moji dva starší synové budou ze čtyř dětí první, kdo uslyší pravdu. Říkat jim to bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala v celém mém životě. Bála jsem se toho, že syn jakožto nadšený sportovní fanoušek žijící v divoce homofobní srbské společnosti, nebude schopen to pochopit, přijmout kdo je jeho otec.“„Když jsem jim to řekla, můj starší syn (21) začal skákat a nekontrolovaně křičet: „Co to sakra je? She-male?!“ Myslím, že měl jen nějakou představu o tom, co to she-male je.“Helena má ještě 13letou dcerku a 4letého syna.„První věc, kterou jsem udělala byla, že jsem si nabarvila vlasy na blond. Můj nejstarší syn mi řekl, že neexistuje žádný způsob, jakým bych mohla vstoupit do jejich domova, protože můj nejmladší syn byl ze všeho naprosto vyděšený. Tak jsem si vzala čepici.“Nejstarší syn Heleny se jí stále ptal, jak dlouho bude ještě tahle „hra“ trvat, zatímco jeho dospívající bratr chtěl, aby se zase oblékla jako muž.„Snažila jsem se mu to vysvětlit a říkala jsem mu, že už na sobě nikdy nebudu mít pánské oblečení. A on jen řekl: „Hele, člověče, co je s tebou? Můžeš se oblékat jak chceš, klidně můžeš vypadat, jako když jdeš z pekla – je mi to jedno – ale jsi – a vždycky budeš – můj táta.“Jak je vidět, pro Helenu nakonec nebylo tím největším problémem překonat strach z armády nebo ministra obrany, ale vysvětlit to svým dospívajícím pubertálním dětem. V tomto věku je to vždy nejtěžší. Obzvlášť pro kluky.Nakonec se dá ale zvládnout i tohle.Neexistuje žádná překážka, která by se zvládnout nedala.Tohle není hra.Takoví jsme. Tohle jsme my. Ženy nebo muži.Držím palce všem zakletým a těm nacházejícím se společensky vysoko ještě víc.A Srbsku i Heleně dávám palec nahoru :).Srbsku proto, že se ministr obrany nakonec osobně Heleně omluvil.Teď mě tak napadá – když nějaký muž oznámí, že je vlastně žena, jsou toho plné noviny, internet, někdy i televize. Ale článků o ženách, ze kterých se stali muži je o dost méně. (Jsou vůbec takové? Až na těch pár výjimek. V ČR vím o jednom z mála a tím je Mike Perry.) Že by FtM nikoho nezajímali? A proč MtF je vždy taková senzace? Přitom v počtu operací stále převažují FtM! (To jsem zase něco odhalila :).Tahle společnost si prostě určila, že když se FtM v ženském těle obléká jako muž, nosí kravatu, vytahané roztrhané kalhoty a dlouhé košile nebo má krátké vlasy, je to vpořádku. Ale když MtF v mužském těle obleče na sebe sukni, je z toho poprask. Nedej bože, aby si udělal na hlavě copánky a vyšel ven v podpatcích. Ten obrovský rozdíl mezi vnímáním mužů a žen předurčuje ženy k senzacím, o které ale nestojí.Proč noviny nepíší o pradleně, ze které se stal muž? O knihovnici, která teď pracuje v armádě jako muž? A proč dosud ještě nepřišla žádná žena z politiky, médií nebo vedení nějaké velké firmy, ze které je najednou muž? Narozdíl od mužů, ze kterých se ženy v takových postaveních stávají?Zjednodušeně řečeno FtM prostě přijde v kalhotách a krátkých vlasech a hotovo.A stejně jsem ráda, že jsem zrovna žena 🙂Je mi jedno, jestli má něco těžší.„Jsem ráda ženou, baví mne to! Nechci být jako muži, zvládat to, co oni, ani nechci, aby mne někdo obdivoval za to, co všechno dělám, za to co musím zvládat jako žena. Je mi příjemné, když vím, že se na mne muž rád dívá a rád si se mnou povídá. Mám dobrý pocit, když jsem hezky nalíčená a oblečená, kalhoty nosím zcela výjimečně. A vůbec mi nevadí být vnímána jako slabší pohlaví. Naopak, baví mne to. Pochopila jsem, že mne nikdo nebude obdivovat za to, že budu chtít zvládnout to samé co muži, že se s nimi budu snažit držet krok. Má-li mne někdo obdivovat, pak ne za to, co všechno jako žena dokážu, ale za to, jaká žena jsem. A neváhám k tomu použít všech dostupných ženských zbraní. Je krásné být ženou!“Helena Koutková, biologická žena, vysokoškolský pedagog -
Nikki, 28 let
Sobota večer, horký čaj na stole, vlasy obarvené, Tom na kole, tak to by chtělo něco zkouknout.Né, na nic se nebudu dívat, ty přeměny mě vždycky akorát rozbrečí.Ale co když je tam nějaká nová, co bude roztomilá a dokonalá, to se musí vidět! 🙂No tak jó. Jdeme se pokochat. Vždycky potěší vidět někoho, komu to vyšlo. A je úplně jedno, jestli je to v Kanadě, Čechách nebo na Marsu. Zajímalo by mě, jestli transsexualita existuje i v jiné galaxii 🙂Zjistila jsem, že někdy brečím ráda. Nebo že se CHCI vztekat. Že mě to baví 🙂 A pak nechci, aby mě takhle někdo viděl a nechci se uklidnit, protože NECHCI! 🙂Nikki, 28 let, KanadaMá tam pár hezkých myšlenek, které se mi zase líbily a tak jsem si vyřízla z jejího videa pár fotek a tady jsou:
Tááák, tohle je slečna Niki.5 minut před HRT 🙂
A tady už velkou spoustu minut po HRT.
Vánoční přání, které jsem dostala od mé mamky:„To, co ti přeji, má DCERO, je nic menšího, než zázrak, jakým jsi pro mě ty.“Samozřejmě jsem brečela.
„Jít na své první rande s prvním mužem je důvodem cítit se hezky.Nikdy jsem se necítila tak vyděšeně.“
„Raději bych zemřela,
než žít ještě jen jednu jedinou minutu ve lži,
ve které jsem žila celý život.“
Má jediná rada je: Řiďte se tím, co vám říká vaše srdce.Tak to je poselství Nikki.S těmito poselstvími se ztotožňuji.Ale přidala bych ještě jedno.Nenechte se nikdy nikým odradit, ani když vám bude říkat, že nejste tím, kým jste nebo že to dopadne špatně. Vždy věřte jen sami sobě, protože nikdo jiný nemá právo rozhodovat o vašem životě a nikdo jiný neví, co cítíte. To víte jen vy.Nemohla bych letos přeskočit duben? 🙂 Nějak mi tu tenhle měsíc letos nesedí. Normálně bych ho vyškrtla, i když ho mám jinak ráda a i když je to měsíc mých narozenin, které už budu ale příští rok poprvé slavit i v květnu…Zrovna před chvílí mi psala kamarádka, že má taky termín.16.11.V Thajsku…Tak to by chtělo reportáž! 🙂Takyže bude 🙂(Důvodů, proč si Češka zvolí Thajsko je několik. Třeba nesplnění podmínky 1 roku RLT, který nesplní nikdy, ačkoli je moc krásnou ženou už dlouho…) -
Keri, 41 let
Krátila jsem si chvíli při čekání na Toma, než si přijde pro jahody tím, že jsem koukla po hoooodně dlouhé době na youtube a první video, které se mi tam nabídlo mě nadchlo. Další už jsem zhlédnout nestihla, protože hned po něm jsem byla „unesena“ Tomovými pažemi, až se mi kolena podlomila. Ten teď ale odešel a zbyla mi po něm jen krásná vůně vody po holení na mých prstech, jak jsem ho hladila na tvářích a nemohla se nabažit… Nějak se nemůžu soustředit na psaní.Ale o Tomovi psát nechci, i když by bylo co 🙂 Nějak nedokážu Toma z článků úplně vynechat, i když bych ráda.Keri zveřejnila své video letos 5.1. Je z USA, je jí 41, má manželku a dcerku.To je kombinace, která by se mohla sama o sobě zdát komplikovaná (věk, dcera…). Navíc nemá už své vlasy! Je to snad překážka?Keri také očividně neřeší starosti typu „jaká bude moje vagína“ nebo zda bude její tělo zmrzačeno. Nikdo jí nesmyslně nepředpovídá, že bude její vagína mělká. A i kdyby, tak co? Jde tu přeci o úplně jiné věci, o jiné hodnoty. Štěstí mnohdy pramení tam, kde by ho někteří ani nikdy nečekali. Jen někteří z nás najdou ten správný pramen. Keri ho ale našla.Keri ve svém videu píše: „A tak jsme si po mnoha probděných nocích a nespočtu hodin rozhovorů s mojí ženou uvědomili, že proti tomu nemá smysl dál bojovat, protože mě to jinak zabije.“
Ten pocit znám. Jsem z něho unešená. To proto je můj blog takový, jaký je. Nemůže být ani jiný a ani nikdy jiný nebude.
Tohle je tak krásná fotka!Já vidím dvě ženy (ne transsexuální ženu ani transsexuála ani transvestitu, ale ženu) a jejich dceru.Jejich šťastnou dceru a šťastné mámy.Jestli někdo vidí něco jiného, měl by si buď koupit nové brýle nebo změnit způsob svého myšlení.Tohle je cílem přeměny. Nic jiného.Tahle přeměna je úžasná. Je úplně jedno, že je Keri 41, že se pro přeměnu rozhodla v tomto věku, že má manželku a dceru (ve věku mé Kačenky). Ta vzájemná podpora partnerů mě dojala. Tohle je pro mě rodina.Nikdy není pozdě udělat to a nikdy na to nezůstaneme sami. Pokud nás má někdo opustit, pak se to má stát z nějakého důvodu. Nejspíš z toho, aby se v našem životě objevil někdo jiný, kdo si naši lásku zaslouží a bude nás milovat i bez masky.Sedím u počítače, koukám na Keri a podpírám si u toho hlavu rukou, jejíž vůně mě přivádí úplně někam jinam. Cítím tu vůni všude a pořád. Jakoby tu ještě byl. Nejspíš to bude tím, že jsem si do sebe Toma celého vtiskla, protože jsem mohla, a že jsem mu vzala všechnu tu obrovskou energii, kterou měl v momentě, kdy mě objal a v témže okamžiku mu zase poslala já tu svojí, protože jsme si jí už oba potřebovali vzájemně vyměnit. To je něco, co mi už moc chybělo. Tahle vzájemná výměna energií 🙂Keri je důkazem, že to jde. A taky je důkazem, že ke štěstí vede někdy jednoduchá cesta, jen se na ní bojíme vkročit.Není to o depresích, negativních myšlenkách ani o nejisté budoucnosti. Ta budoucnost je jistější, než kdy předtím.A jsem si jistá, že ani Keri nemá o svou budoucnost obavy.Očekávám, že se pod článkem opět stočí diskuse ke zmrzačování a kritice celého světa, systému a ostatních transsexuálů. Vážně to někoho ještě baví?Ve skutečnosti je ale úplně jedno, o čem se tu diskutuje. Každý máme ten svůj svět. Keri pochopila, že nezabije-li ona toho muže v sobě, tak on zabije jí. Někdo žije štěstím bez sebe, někdo by kolem sebe vraždil z toho, jak je mu zle … nevím z čeho.Kdo z těch dvou si život užije víc? A kdo z nich bude šťastnější? Kdo dříve zestárne? A kdo z nich má více přátel?Ale o tom jsem psát nechtěla. Některým lidem v našich životech nemá smysl věnovat jakoukoliv pozornost, protože nic dobrého nepřináší. Pro jiné bychom se rozdali nebo se třeba jednou někdo rozdá i pro nás.Chtěla jsem mít dlouhé vlasy, jako jiné ženy – a mám je dlouhé.Chtěla jsem mít hebkou pleť – a mám jí hebkou.Chtěla jsem nosit sukně – a nosím je.Chtěla jsem si dělat culíčky – a dělám si je.Chtěla jsem si malovat své oči, své rty – a maluji si je.Chtěla jsem mít své nehty barevné – a mám je takové, jaké chci, aniž bych je musela skrývat.Chtěla jsem, aby mě lidé oslovali paní nebo slečno – a oslovují.Chtěla jsem být žena…Všechna vysněná přání, která jsem kdy měla, se splnila. Byly to sny, které mi přišly nesplnitelné a trápilo mě to. Úplně zbytečně. Kdyby mi někdo v 16ti řekl, že se to jednou splní, vysmála bych se mu, ale stále bych o tom přemýšlela. I když jsem na to myslela stejně pořád. Těch přání – i opravdu malých nenápadných a drobných, ale jednoduše holčičích – bylo nepřeberné množství. Mám radost, že tu jsou!Tohle mě napadlo, když jsem dnes jela z práce domů a viděla jsem na ulicích jiné ženy. Že je pryč doba, kdy jsem jim záviděla i obyčejné věci, jejich vlasy, jejich ženskost, jejich tělo. A ta změna je právě v tom, že už to není „jejich“, ale „naše“. 🙂Teď už zbývá těch přání jen opravdu maličko. Téměř vše, co jsem ke štěstí potřebovala, už mám. Nic jsem neztratila. Jen získala.Celý život jsem chtěla být Terezou… -
Lana Wachowski je viditelná
Není od věci projít se mezi těmi velebně vznášejícími se (ano, ony skutečně nepadají, ony poletují!) vločkami sama.Sice se tak nenasměju, jako s někým, koho bych vedle sebe měla nejradši, ale to je jeho mínus. On se taky mohl nasmát, jenže se rozhodl takhle v domnění, že to tak pro něj bude lepší. Já si to tedy nemyslím, ale každý máme tu svou logiku, pravdu a představu.Ještě mám tedy záchvěvy, kdy vystoupím z auta a čekám, že tam na mě bude čekat. Takový krásný naivní obrázek.Je to takový hezký paradox.Předtím jsem já nebyla já, ale všichni si mysleli, že jsem.Teď, kdy já jsem já, si najednou všichni, kdo se to dozví myslí, že jsem někdo jiný, než ten, za koho mě měli. 🙂„Spolu zvládneme všechno!“, „Miluji tě takovou, jaká jsi!“, „Moji lásku k tobě nemůže nic na světě zničit!“… Někteří lidé jsou takoví báchorkáři. A spousta holek jim na to skočí a uvěří.Jak máme potom ale rozeznat ty, kteří to myslí vážně?No nijak.V tom je ta krása hledání 🙂Ale my máme naštěstí zaručený způsob, kterým to zjistit jde.Jakmile se náš vytipovaný vhodný adept na život ve dvou dozví tu skutečnost o naší minulosti a uteče, nebyl to ten, který to privilegium stát se tím naším nejdůležitějším člověkem měl dostat.To si jen tak přemýšlím.I o muži, se kterým jsem si dvě hodiny povídala, dívala jsem se mu do očí, pili jsme spolu kávu, smála jsem se, seděli jsme potom spolu půl hodiny v mém autě a on nemohl vystoupit, protože to nikdo z nás nechtěl a pak mě pozval k sobě nahoru (kam jsem nešla, ač jsem tak moc chtěla). Ten muž byl tak důležitý, že si to ani neuvědomuje. Více sebevědomí mi při téhle neplánované schůzce dát nemohl a tak si teď pokaždé říkám, že když si s někým můžu povídat dvě hodiny z očí do očí a on mě pak pozve k sobě, aniž by cokoliv poznal, protože pro něj jsem (no konečně už taky!) žena, že se totéž může stát jednou znovu… Přála bych si to.To jsou přesně ty okamžiky, které potřebujeme. A pokud jim nepůjdeme vstříc, nikdy je nezažijeme.Takový příšerný strach jsem měla, když jsem tehdy vystoupila z auta, protože se na mě usmíval skrz okénko u auta… Ten strach mi týdny nedovoloval se mu ukázat a kdybych ho nepřekonala (díky němu), nikdy bych ten hezký večer nezažila.Tohle není cesta, na které zůstanete samy!Zítra budu mít konečně lístky na svůj první holčičí ples, který bude začátkem února! 🙂 Prožívám to celý den s velkým nadšením a moc se těším. Kolegyňka prohlásila, že se raduju jako holky v sedmnácti 🙂 I ony to všechno prožívají poprvé. A hned mi ukázala šaty, které by se jí na mně na plese líbily 🙂 I mně se líbily 🙂 Pak jsme probraly barvu na vlasy, doplňky, kam s kabelkou při tanci, atd. atd. 🙂Takže teď mě čeká ještě výběr šatů, bot, kabelky a budu vybavená.Na ples jdu s Anetkou, která je jednou z nejdůležitějších žen mého života – biologická slečna – úžasná kamarádka, kterou už znám (a komunikujeme spolu) možná 12 let, ale nikdy jsme se dosud osobně neviděly, protože je z Moravy a nebyla k tomu příležitost. Ona byla u všeho. Takže ten víkend, který začne pátečním plesem, bude parádní dámská jízda a už bylo na čase se sejít…To jsou přesně ti lidé, kteří vás v nejtěžších chvílích neopustí a ještě vám podají ruku. Teď je na čase jí to oplatit, popovídat si a poděkovat jí.Tito lidé se na téhle planetě občas ještě vyskytují 🙂 U mě jich bylo dokonce víc a nikdy jim to nezapomenu.Teď už jejich pomoc nepotřebuji. To nejtěžší mám za sebou. Ale stejně je zajímavé, jak se každý člověk dokáže chovat a přemýšlet jinak. Jsem přesvědčená o tom, že KAŽDÝ člověk, včetně těch z vás, kteří stále ještě váhají a sbírají všechna pro a proti (neexistují žádná proti! :), má nebo bude mít ve své blízkosti takového anděla.Tito andělé většinou nejsou vidět ani poznat. Ale najednou tu z ničeho nic jsou.Včera jsem si lehla v osm k televizi s tím, že si udělám čaj a už nic jiného dělat nechci. Pořád mi v hlavě létaly myšlenky na někoho, jehož kouzlo bylo tak silné a mocné, že do mé hlavy vstupuje stále samovolně, aniž bych to mohla ovlivnit a tak jsem se snažila projet televizní kanály a zůstala tam, kde včera běžel film Atlas mraků (Cloud atlas, 2012).Věděla jsem, že jde o „mysteriózní psychologické sci-fi drama“, což je kombinace, kterou můžu. Líbil se mi i ten název, ale o filmu jsem toho moc nevěděla. Nejsem až takový filmový fanoušek, ačkoli do kina chodím moc ráda a moc ráda se podívám na dobrý film, jenže samotnou mě to nebaví. Já si po jeho skončení potřebuji povídat a ta absence někoho vedle mě, komu můžu důvěřovat, sdělovat svá tajemství, názory nebo se k němu schoulit, když mi prostě bude zrovna z toho filmu smutno, je zásadní.A tak jsem si v mobilu na ČSFD nechala zobrazit děj + recenze, které nikdy moc nečtu.Říkám to pořád, že vše, co se děje, má nějakou souvislost s naším životem – s jeho minulostí, přítomností i budoucností. A to chtěli říct i tvůrci tohoto filmu, aniž bych to ještě věděla…V záplavě výborných hodnocení byl už na pátém místě komentář jen s dvěma hvězdičkami, který mě upoutal a (bohužel) dokonale charakterizuje to, jak nás společnost „parádně“ akceptuje:
„Poté, co si jeden z bratrů Wachowských nechal přišít kundu, jde to s milými transsourozenci pěkně z kopce.„Uvádím jen první větu, protože to stačí. (A omlouvám se za ten hrubý tvar, který nepoužívám, ale to byla citace).Ten „Pan Wachowský“ (dříve Larry, nyní Lana) vypadá teď nějak takhle:
Jenže teď si nechal „přišít“ ženský genitál (jak prohlásil ten „chytrý“ filmový fanoušek) a tak jeho filmy nestojí za nic.Tak především JEJÍ filmy a hlavně – komentovat tu teď tak ubohý komentář je jako komentovat jakékoliv jiné ubohé komentáře, které jen plácají, jak je všechno špatné a negativní.Zadejte si do googlu ve vyhledávání obrázků „Lana Wachowski“. Najdete tam stovky jejích fotek a na ŽÁDNÉ z nich se netváří nešťastně, ustaraně, vystrašeně ani sklesle. Lana je šťastná, Lana je veselá a její úsměv se mi líbí. Navzdory zcestným komentářům českých zoufalců 🙂Opustila jsem tedy urychleně svět těchto zoufalců, kteří žijí mezi námi a prostě tu jsou (jako jiné nepotřebné bytosti typu klíště nebo kloš jelení) a vrhla jsem se v mobilu na hledání informací o Laně. (Můj počítač byl sice stále zapnutý, ale byl ode mne asi tři metry a já se z vodorovné polohy nemohla za nic na světě dostat).Následující informace nejsou žádnou novinkou. Mnoho z vás o tom určitě ví, ale pro mě to novinka byla a líbila se mi.Bratři Wachowští (ještě před přeměnou Lany) natočili kultovní trilogii Matrix. Nosili tu myšlenku v hlavě několik let.Vím, že je ten film kultovní a všichni o něm mluví. Já ho dokonce i pochopila :), ale jsou filmy, ze kterých jsem prostě nadšenější. Vidět znovu bych ho nechtěla.Atlas mraků jsem nedokoukala, protože jsem usnula, ale vůbec mi to nevadilo :). Šest na první pohled nesouvisejících časových rovin, které mezi sebou přeskakovaly i po sekundách, na mě bylo až příliš 🙂 Mám problém s časovými rovinami u jakéhokoliv filmu, byť by byly třeba jen dvě.Ale k Laně jsem se dnes ráda vrátila…Lana Wachowski, rozená jako Laurence Wachowski (* 21. června 1965, Chicago), je americká scenáristka, režisérka a producentka. Jedná se o jednu (starší) ze sourozenců Wachowských, jejichž profesní kariéra je rozsáhlá, ale jsou známí nejvíce díky filmové trilogii Matrix.V roce 2002 se tehdy ještě Larry rozvedl s manželkou Theou Bloom a v dalších letech vystupoval postupně více a více ženštěji. V září 2007 pak prodělal po desetileté hormonální terapii (pozn. to by musela začít s HRT v r. 1997, tedy pět let před rozvodem, ale takto to píší noviny) operativní změnu pohlaví, a stal se tak prvním významným hollywoodským režisérem, který se veřejně deklaroval jako transgender. V roce 2012, v souvislosti s kampaní k filmu Atlas mraků (Cloud Atlas), vystoupila veřejně ve své ženské identitě Lana Wachowski a pod tímto jménem je již také uvedena v titulcích filmu.
Lana před a po přeměněJá si nemyslím, že je správné skrývat svou identitu jen proto, že jsem VIP, že jsem manager velké firmy, že jsem kapitán bombardovacího letectva nebo vojenské jednotky v Afghánistánu. Myslím si, že jediná správná cesta je ta jedna.Znám argumenty, které jsem různě četla a obavy, které takoví lidé mají. Takoví lidé mi i občas píší. Jsou to ty nejdojemnější a nejzoufalejší e-maily, jaké jsem kdy četla. A všichni si myslí, že nemohou nic. Že jejich život bude celý až do konce takhle nejzoufalejší, jak jen může být.Na Laně mě zaujala jedna věc.Ona neměla prakticky jinou možnost, než se k tomu takhle veřejně přihlásit, protože by to neutajila.My si tu můžeme tiše bydlet v malém bytečku na kraji města, projít přeměnou a pak svět o nás neví, ale hollywoodská režisérka Matrixu???Kdo by chtěl být do konce života na veřejnosti zobrazován vedle své ošklivé staré klučičí fotky?Jak je vidět, někdo si to zvolit nemůže. Nemá jinou možnost.Jak jsem se nedávno zamýšlela v článku „Kdo jsou ti lidé?“ o tom, proč transsexuální ženy chodí dobrovolně i po přeměně do televize a mluví o tom, čím prošly, čímž se tak na celý život zbavují možnosti žít život jako žena, ale pro celý svět už budou jen „transsexuálem“, nemohla jsem to pochopit.Lanu ale chápu.Tím, že v roce 2012 v rámci propagace filmu Atlas mraků začala také na veřejnosti vystupovat jako žena, obdržela Lana za tento krok ocenění „Visibility award“ („Cena viditelnosti„, o které se v ČR nemluví) od největší společnosti zabývající se ochranou lidských práv LGBT komunity v USA The Human Rights Campaign. Při neobvykle dlouhé děkovné řeči se Lana svěřila s osobními traumaty týkajícími se změny pohlaví včetně plánu na sebevraždu, který měla jako teenager.Visibility award získali zatím tři lidé: Lee Daniels (2010), Lana Wachowski (2012) a Greg Rikaart (2014).
Řekla bych, že to je taková cena útěchy za to, že člověk bude navždy pro celé lidstvo místo ženou nedobrovolně transgender (nebo homosexuál, podle toho, jako kdo se zviditelňujeme). „Ty jsi řekla, že ses narodila jako muž a prohlásila jsi to tady veřejně přede všemi, takže my ti za to dáme ocenění. Protože stojí za to ocenit někoho, kdo má tolik odvahy to takhle veřejně říct!“Rozhodně to nezlehčuji ani neznevažuji. To jsem tím říct nechtěla.Chtěla jsem tím říct, že takovou cenu bych nikdy dostat nechtěla (čistě teoreticky samozřejmě). Ne proto, že za nic nestojí. Naopak. Zviditelnit se a dát všem lidem najevo, jakou mám sílu je úžasné a motivací pro ostatní. Ale ta cena je důkazem, že už nikdy nebudu pro tuhle společnost ženou právě proto, že jsem to všechno všem o sobě řekla. Tak, jako to dělají i jiní, mluví o tom veřejně a mnohdy to i někomu třeba pomůže.No a nedělám to já snad tímto blogem? 🙂Prohlašovala jsem to, dávala jsem sem fotky pro srovnání, protože mě samotnou nadchlo, jak je celá ta přeměna úžasná a tak mě potom někdo potkal v Kauflandu, aniž bych to věděla a večer jsem našla v poště e-mail, že mě viděl… že čte tento blog. (Mimochodem to byla Jassie a byla moc milá, ale to nic nemění na tom, že nechci být poznávána, protože to nebylo jen jednou.)Ten, kdo na tento blog vstoupí poprvé až v tento okamžik už pomalu přestává mít možnost si mě s ním spojit. Zmizely z něj mé fotky. A s nimi i moje minulost, kterou už nechávám krásně za sebou jen v písmenkách, která mi kdysi dávno pomáhala přežít.Nastal čas, kdy se radost z přeměny přesouvá tam, kam má – k radosti ze života.Takového, o kterém jsem snila.Ne o životě transgendera, ale o životě ženy.Lana je (a bude) viditelná.Já už (téměř) ne.Teď je řada na vás na ostatních radovat se z přeměny, protože je z čeho se radovat.A pak se rozhodnout, kam dál.Zda-li budete viditelní jako transgender nebo jako žena…Není to o tom, co je dobré a co špatné.Je to o tom, jaké to je pro vás.A já mám z toho všeho prostě radost 🙂Jak mi napsala do svého hezkého e-mailu Diana:Co by ti ten kluk řekl ještě před dvěma lety, kdyby tě potkal na ulici?Nejspíš: „Tak co, chlape, jak to jde?“ 🙂A teď tě zve k sobě nahoru…Jde se z něčeho takového neradovat? -
Byl jednou jeden pán: Anna Ariel
Kdo říká, že to nejde?Kdo říká, že to po věku 30 let nejde tak snadno, že výsledky jsou neuspokojivé?Kdo říká, že to po čtyřicítce nemá cenu?Vy jste si dělali nějaký průzkum? Že to někde píší?Ano, i já jsem na tenhle názor narazila, ale přesto si myslím (a mám na to jiný názor, stejně jako ho můžete mít klidně i vy), že chemie je prostě pořád jen chemie. A reakce na ní je v každém těle jiná.Kdo říká, že bez vlasů to půjde jen těžko?Anna začala přeměnu ve 42 letech a je už několikátá, kdo během svého testosteronového období poztrácela většinu svých vlasů. Jak se k tomu Anna postavila? Jako všechny ostatní, které se tomu postavit chtěly a neviděly v tom problém. Ano, je lepší, když se jdu v létě koupat k rybníku a mám vlastní vlasy. Je lepší, když je horko a mám vlastní vlasy. Je lepší, když jdu na pouťové atrakce a mám své vlastní vlasy, ale když je nemám, zabrání mi to v tom, abych se vydala na svou cestu? Jak si na tuhle otázku asi odpověděla Anna? A Sona Avedian? A spousta dalších?Anna vykoukla na mě dnes, když jsem přišla od mamky. Lehla jsem si a měla chuť si s někým povídat. Jenže jsem byla sama, kdo tu chuť měl. Tak ráda bych se teď o někoho jen opřela a povídala. O čemkoliv. O Juliet, o Vánocích, o chumelenici venku… Jen tak cítit někoho blízkost. A tak mě napadlo podívat se na youtube, jestli se tam zase neobjevila nějaká nová přeměna.Tahle není nová, ale její „pánské“ fotky jsou nově zveřejněné a tak jsem je sem hned vložila jako inspiraci pro ty znás, kterým je nad 40. Nic není ztraceno, holky!!! 😉Trochu mě mrzí, že jsem tímto článkem odsunula z hlavní strany mou Juliet, kterou jsem si zamilovala. To ale neznamená, že zmizela z mých myšlenek.Ve skutečnosti to byla ona, kdo mě dnes přiměl k tomu, abych muži, který mě okouzlil, poprvé uprostřed rozhovoru řekla „odcházím“ já. Jinak bych na něm zůstala pravděpodobně nalepená, otravná a nesnesitelná jako těžký balvan, kterého se nemůže zbavit. Nemyslím si, že někdo, kdo mi ani nepopřeje dobré ráno je člověk, se kterým bych měla strávit zbytek života, ačkoli on si to myslí a stále má pocit, že když 99 % párů skočí do postele po prvním rande, on musí být také takový. Přesto má chvilky, kdy mi tvrdí, že stačí, abych tu jen byla. Aby neměl pocit, že je sám a já nemusím nic. Můžeme si jen povídat a třeba jeden z nás nebo oba usneme, ráno se probudíme pod jednou dekou, ale k ničemu nedojde.Touhle představou mě dostal.Juliet označila sex na prvním rande za největší chybu, kterou ženy dělají a potom se cítí nespokojené.Chci muže, který se bude ostýchat mě políbit a na čtvrtém rande to budu já, kdo mu dá polibek – protože na něm uvidím a vycítím srdcem, že o něj stojí, že po něm touží a tolik si ho přeje, jenže není schopen se odhodlat. Chci muže, kterého budu cítit vedle sebe, o kterém budu vědět, že je tady a kterého si budu vážit. Nemohu se vrhnout na prvního muže, u kterého projdu a který mě (pro mě nějakým záhadným způsobem) identifikoval správně jako ženu jen proto, že si naivně mohu myslet, že je jediný a poslední, který tak činí.Ano, je první. Ale to ještě nic neznamená.Líbí se mi, přitahuje mě, ale necítím z něj tu vášeň, tu radost, energii, kterou by do mě vkládal, jen aby mi mohl popřát hezké sny.Ty víš, že bych ti je tak ráda posílala i já, ale nedělám to, protože cítím, že o ně nestojíš. Že jsem na druhé koleji, na které být rozhodně nechci. Přesto na tu večeři s tebou půjdu, když o ní (jak říkáš) tak stojíš, protože je mi příjemná tvá přítomnost a projevy tvé mužnosti vůči mému ženství, po čemž jsem tak nesmírně toužila. A stejně jako ty respektuješ, že se mnou nemůžeš mít půl roku sex, já zase musím respektovat, že tě přestanu bavit. Nemohu se na tebe zlobit. Nemohu chtít všechno jen já.Vím, že muži jsou jiní než my. Že mohu být ráda za projev něžnosti jednoukrát týdně. Ale přesto – potřebuji alespoň cítit, že jsem milována. Vědět, že o mě někdo stojí. A kromě toho si za pár let třeba vybavit s nadšením a radostí místa, která patří jen nám, protože se na nich „něco“ mně i tobě stalo. Něco krásného, jako to popisuje Juliet o Tomovi.To už ale pomaličku přestává souviset s mojí cestou, na kterou jsem se vydala a kterou tady popisuji. Je to už něco, co patří do světa všech ostatních žen, které řeší muže (nebo ženy), jejich pozornost, partnerství, nenávist, lásku.O tom se mi ani nikdy nesnilo, že se dostanu tak daleko, abych směla řešit tohle. Všechno to, co patří k ženám.Nebo tedy – netušila jsem, že se k tomu dostanu tak brzo.Ale za to může on.Kdykoliv si řeknu, že jsem v klidu a nad věcí, že je mi ukradené, zda mě bude chtít vidět nebo ne, tak se na mě usměje ze své fotky a jsem v tom zas až po uši. Říkám mu: „Teď nemůžu, jdu k mamince.“ On na to: „Vyfoť se mi!“. Tak mu pošlu fotku v šatech a vznikají tak fotky, které bych jinak neudělala. Které se líbí i mně a mám radost, že ho podoporuji v tom, že jsem žena, ačkoli se jednou musí dozvědět, že mé ženství nebylo dlouho tak samozřejmé.Vlastně ani nevím, proč to dělám, že mu posílám své fotky. Vymámil ze mě i fotku ve spodním prádle. Odmítala jsem to! Ale on mě prostě tak hezky přemluvil, že jsem si řekla, že je to výzva. Že to poprvé udělám!Ty fotky se mi moc nelíbily. Nebyla na nich extrémně viditelná mužnost, ale nejsem žádná modelka.Byl z nich vedle. Chtěl další a další.Ptám se sama sebe: Jak to, že mě vidí jako ženu, zatímco já sama si připadám na něco takového nedostatečně ženská? Nikdy bych neřekla, že v tu středu na prvním rande projdu. Stále to řeším. A stále tomu nemohu uvěřit, proto mu posílám další a další fotky a tím ho zase jen ujišťuji, jaká jsem žena. Vždyť je to hotový paradox!A dost!Měla bych už konečně pochopit, že JÁ JSEM ŽENA. A nikdo jiný. Bez ohledu na to, kdy mám komisi, kdy mám operaci, co mám za sebou.A neřešit tohle.Často mi říká: „Ty jsi zase přemýšlela, viď?“To proto, že mu napíšu dlouhý vzkaz, ve kterém se snažím od něj oddálit. Říci mu, aby ani on se ke mě tak nevázal. Protože mám strach.I přesto, že se mi líbí, jak obdivuje moji ženskost. Je to ten nejopojnější pocit, jaký mohu zažít. Chci ještě!Sama svou ženskost tolik nevidím, ale on mi jí přináší po hrstích přímo ode mě. Odkud jí bere? Odkud bere tu jistotu, že se mu líbím? Že mě chce držet za ruku, objímat, líbat na krk, strávit se mnou noc třeba jen povídáním?Je tak bezstarostný a nezasvěcený do mých starostí…Juliet mi dnes ráno ve své knize poradila, jak zvládnout strach.A já mám aspoň příležitost to vyzkoušet 🙂Sebevědomí je to, co nám pomáhá. My ho potřebujeme, protože bez něj jsme hromádka neštěstí a ta je až příliš nápadná pro své okolí.My nápadné být nechceme.Chceme být úplně obyčejnými ženami.
10 měsíců HRT (foto 124)Póza pro Páju v příjemné vodorovné poloze.Chtěla bych… se jen tak o někoho opřít a poslouchat, co říká…Ne virtuálně na monitoru počítače, ne bez intonací našich hlasů a rezonance toho jeho, která prostupuje celým mým tělem, až to příjemně šimrá, jak jsem blízko.Za okny sníh, doma teplo, vůně cukroví a horkého čaje s medem.A když náhodou usnu… probudím se – ne sama.Už mi ta samota leze na mozek.Ale to přejde.Nemám nárok. -
Pár přeměn z reddit.com (Nemažte své blogy!)
Konečně jsem se dostala k odkazům, které mi poslala Terezka 🙂 (Jooo mám ve skupince jmenovkyni – a ne jednu :). Ale to procentuelně odpovídá rozložení v běžné populaci 🙂 Terezka je Andy, ale já ta neutrální jména nějak nemusím, pokud si slečna vyloženě nepřeje takhle oslovovat nebo neplánuje použít své neutrální jméno i v budoucnu jako své konečné. Respektuji to, které si vybrala. A pokud ho často mění, mám v tom potom bezva hokej 🙂Bude mi chvíli trvat, než se tím obrovským množstvím odkazů zase prohrabu, něco sem ale vložit musím hned.Výběr toho nejlepšího 🙂
Jen foto, žádné video. MtF, 40 letNenašla jsem vhodná slova! 🙂 Jsem prostě nadšená. Jde to nebýt?Až mě z toho pošimralo na zádech 🙂
MtF 20 let, 8 měsíců HRT
Když vidím, jak jsou ty holky (nebo i kluci FtM) šťastní, jsem šťastná normálně s nimi 🙂 To je to, co mě na tom tak baví. Jak snadno se to přenáší na ostatní…Je to stejné, jako když vidím západ slunce, rozvetlou růži, štěně, hezkého kluka……musím říct JÉÉÉÉ! 🙂Pozornost si ještě zaslouží ale ještě něco.Z dob, kdy jsem já začala psát tento blog (2012) se moc jiných blogů nedochovalo. Jen dva. Oba skončily v r. 2012. Anniin blogový svět a Psáno gekonní tlapkou.Gekonní tlapku (zpověď od r. 2008 do 2012) jsem tehdy měla přečtenou během pár nocí, ale pak zmizel a já si myslela, že už je pryč navěky. Jenže Terezka Andy je taková trošku FBI, takže ho našla přesunutý jinam.Tento blog si rozhodně zaslouží pozornost, přestože na něm nenajdete fotky té slečny. Je ale tak svérázný, hezký a dojemný, že mě tehdy prostě musel ovlivnit.
Jeden z mých nejoblíbenějších článků: „Poprvé venku nakrásno…“(úryvek)Není asi moc zážitků, u kterých věřím, že na ně budu vzpomínat celý život… ale těch prvních hodin nakrásno k nim určitě patří. Když nad tím uvažuji tak tím vlastně odstartovalo zatím nejintenzivnější období mého života a jestě se zčásti na té vlně vezu. Nakrátko jsem se vynořila nad hladinu abych se nadechla… a bylo to tak super! Konečně jsem začala mít pocit, že jsem naživu. S konečnou platností jsem si uvědomila, že už se do toho pochmurného světa pod hladinou nechci vracet. Možná to byl jen malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro jednoho člověka (tj. mne)…„Nakrátko jsem se vynořila nad hladinu abych se nadechla… a bylo to tak super!“Moc dobře si pamatuji podobné pocity u mého „poprvé venku nakrásno.“To jsou slova, která potvrdí určitě každá z nás a ty, které tohle teprve čeká se mají na co těšit 🙂Jsem ráda, že tenhle blog nezmizel.Nemažte své blogy! -
Jako kluk jsem se nikdy nenarodila
Já vím, že psát čtvrtý článek o mém ohryzku bych už neměla a je to trapné, jenže dnes se mi povedlo najít fotku toho sympatického pana doktora, který se nade mnou na sále tak hezky skláněl a tvořil na mém krčku umělecké dílo, tak jsem se rozhodla jeho foto tady zveřejnit 🙂Přes noc se mi totiž doma poodlepil ten lepící obvaz (proto jsem dostala do zásoby ještě jeden domů, kdyby se to stalo) a tak jsem měla ráno možnost prohlédnout si svůj krček. Zvědavá jsem byla hodně. Ta jizva je tak uzoučká – skoro jako nitka. A krátká. Ale to nejdůležitější: už tam není žádná příšerná ohyzdná špičatá pyramida, co mi otravovala život a bránila jít vedle kluka, aby se na mě náhodou nepodíval z profilu!!! 🙂 V závěrečné zprávě, která obsáhla tři stránky A4 mám uvedeno, že došlo k seříznutí a zaoblení. (Jo, to zaoblování si fakt vybavuju dost živě.) Zajímavé je, jak všichni řeší ten hlas. Mám ho zmíněn ve zprávě celkem třikrát. Nejprve jako hlas uspokojivý a podruhé jako hlas jasný, žensky posazen, řeč srozumitelná, spolupráce s pacientkou výborná 🙂 (To jsem ráda, že jsme si rozuměli! 🙂 Ty zprávy jsou někdy tak vtipné.A tady je máme, oba dva kluky včetně toho „mého“ fešáka s podmanivým úsměvem, hezky pohromadě:
MUDr. Michal Černý, Ph.D.Specializace: Ušní, nosní, krční
Pracoviště: Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Fakultní nemocnice Hradec KrálovéInformace o lékaři:Vzdělání
Atestace z otorinolaryngologie (2011)
1999 – 2005: 2. lékařská fakulta, Univerzita Karlova v Praze
Pracovní zkušenosti
03/2011 – dosud: Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Fakultní nemocnice Hradec Králové a Lékařská fakulta v Hradci Králové Univerzity Karlovy v Praze, odborný asistent
9/2005 – 2/2011: Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, Pardubická krajská nemocnice a.s, Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice, sekundární lékař, asistent
Členství v odborných společnostech
2011 – dosud: vedoucí Sekce mladých otorinolaryngologů České společnosti otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku ČLS JEPJakmile bude můj krk vyfotitelný, tak bude ještě pátý článek a v něm bude mé oblíbené foto před a po. 🙂 Protože jsem si ho samozřejmě hezky z profilu ještě před odjezdem do Hradce vyfotila.Takže se samozřejmě na kontrolu u pana doktora 23.12. nedá netěšit 🙂 Už jsem si taky naplánovala, v čem pojedu! 🙂 (Jasně, že v sukni! :). (Pro šťouraly: Nic si od toho neslibuji, jen si od pana doktora nechám ráda osahat svůj krček 🙂Včera mi v poště přistál takový hezký komiks. Markétka vždycky najde něco zajímavého. Díky!Na této veřejně přístupné stránce https://www.facebook.com/assignedmale píše a kreslí moc hezké komiksy (v angličtině) Sophie LaBelle. Mladičká a krásná MtF slečna, o které se sice nesluší říkat, že je MtF, ale vzhledem k tématickému zaměření jejích komiksů to stejně všichni ví.Nakonec jsem místo toho komiksu vybrala jiný její obrázek (který jsem jediný přeložila):
Nikdy jsem se nenarodila jako chlapec a ani se nestávám dívkou.Protože já jsem dívka!Další fakt, který někteří lidé velmi těžko chápou.My jsme se NEROZHODLY stát se dívkou. Není to náš rozmar ani nám nepřeskočilo. Přeskočit nám muselo, když jsme se roky skrývaly za maskou, díky které jsme to ale nebyly my.Tak, jako si všichni muži a ženy, kteří jsou spokojení se svým pohlavím myslí, že jsou muži a ženy, stejně tak si totéž myslíme i my. A v tom opravdu není žádný jiný rozdíl.V jednom komiksu s názvem Born a Boy Sophie popisuje konfrontaci s kamarádkou její kamarádky, které prozradila, že se Sophie narodila jako chlapec (vyoutovala jí).„Tohle už nikdy nedělej!“„Nevěděla jsem, že to nemám nikomu říkat… Promiň.“„Chtěla bych říct, že jsem se jako kluk nikdy nenarodila. Vždycky jsem byla dívkou. I přesto, že jsem měla klučičí jméno a nosila klučičí oblečení. Byla jsem dívkou.“„Jasně, ale nemůžeš zapřít, že ses narodila s mužským pohlavím, takže tvé biologické pohlaví je muž.“„Chceš říct, že jsem se narodila s penisem… Ale penis není ani mužský ani ženský. Je to jen penis. Tvořený z masa a krve.“„Dobře, jak si přeješ…“„Žádné „jak si přeješ“! Lidé používáním těchto termínů biologického pohlaví translidem ubližují. Je to nebezpečné!“„Takže teď zavoláš policii, protože ti ubližuji? To je tak trapné.“A na závěr pár vzkazů z jedné nové přeměny „Tavi Wright“ na youtube, které se mi líbily:
HRT je kouzlo!!!
Chcete-li jít do přeměny, nenechte se nikým a ničím zastavit!(Rodiči, dědečky, sousedy, kolegy… oni se každé ráno neprobouzí v cizím těle, ale vy ano. Je to váš život.A už vůbec ne sebou samými! To je ta největší chyba ze všech.)
Vy musíte být VY!
Tak šup šup, kde jsou podobné fotky vás ostatních? 🙂Už nevím, jak jinak to říct 🙂Netřeba více komentovat…Mimochodem – nedávno jsme tu řešili čekací doby k sexuologům, kde k MUDr. Fifkové v Praze se čeká v průměru 4 měsíce a MUDr. Entnerová v Olomouci nyní nové pacienty vůbec nepřijímá.Našla jsem zajímavý aktuální obrázek z r. 2014, který ukazuje čekací doby na první návštěvu na klinikách věnujícím se změně pohlaví ve Velké Británii:
Tak to je parádička. Nemá zájem se teď někdo objednat do Skotska? Když se tam hned zítra objednáte, přijdete na řadu 12.5.2016!!! (Za 17 měsíců).Průměrná vzdálenost pacienta z domova do Genderové kliniky ve Velké Británii je 290 km! Z nichž nejvzdálenější pacient musí dojíždět 525 km.
V Kanadě se čeká na první návštěvu 12 měsíců.Na některých kanadských klinikách je v tuto chvíli (2014) čekací doba až 16 měsíců, což je nejdelší čekací doba v historii Kanady.Miluju Česko 🙂 -
Pohled na opačnou stranu (FtM)
Čas od času prostě dostanu chuť podívat se na nějaké kluky 🙂 (Myslím teď FtM kluky, na ty biologické koukám pořád. :).Ne, že bych ty FtM vyhledávala (to ne), ale zajímá mě, jak se jim daří.A všimla jsem si zajímavého jevu.Najít obrázek nějaké MtF před přeměnou, kdy vypadala ještě extrémně mužně spolu s dalším obrázkem během nebo po přeměně, kde rozkvetla v nádhernou ženu není problém.Ale najít obrázek nějakého FtM před, kdy by vypadal vyloženě žensky je docela těžké a výjimečné.Většina FtM videí mapujících celý život fotkami od dětství už často zobrazuje tyto slečny v krátkých účesech, bez make-upu, v pánských kalhotách nebo jak hrají fotbal a troufala bych si říct, že polovina z nich už jako kluk vypadala předtím, zatímco u MtF to v drtivé většině případů říct nejde (že vypadaly žensky už předtím).Jsou totiž také dvě skupiny: 1) ta, která protestuje už od dětství a odmítá nosit sukýnky nebo dlouhé vlasy a 2) ta, která sice nenávidí všechny ty holčičí záležitosti, ale tiše to snáší, protože se za to stydí.Líbí se mi dívat se na přeměny kluků, kteří jsou na opačné straně. A líbí se mi, když ten kluk, co je teď fakt pořádným chlapem býval předtím křehkou roztomilou dívenkou. Dalo mi trochu práce takové extrémy najít, ale dá se to 🙂Dokonce i Google tentokrát zklamal, protože když nechám vyhledat vyloženě termín „female to male“, po pár výsledcích už mi nabízí jen „male to female“, protože těch je všude spousta.mladičký Dylan, Nizozemí:
(Tohle raději nekomentuji… jen si povzdechnu.)Derrick, USA:
Derrick má dokonce vlastní dceru, což u FtM nebývá běžné (vlastní potomek). A nemohla jsem si odpustit dát sem těch fotek víc…Emery, USA:
Ve dvacetiminutovém videu je slyšet i posun od dívčího hlasu k vyloženě mužskému na konci, kde je 1 rok na testosteronu.Austin, USA:
Minutové video, v jehož polovině dojde k překvapení 🙂Tenhle klip mě navíc i pobavil.Skyler, USA:
Další tatínek, který má své vlastní děti…Skylar, USA:
…foto ještě před testosteronem.François, Nizozemí:
atd.Nejen za „slečnami“ v kšiltofce s krátkými vlasy se skrývá někdo jiný. Může jít i o docela křehkou roztomilou dlouhovlasou dívenku, která má trápení, které se bojí komukoliv říct…Zatímco u MtF videí brečím, jaké jsou z nich krásné slečny, u videí FtM brečím, jaké to byly krásné slečny a už nejsou. Samozřejmě, že jim to přeji, protože chápu, proč to dělají. A držím palce i všem klukům!Ač tedy fotky z dětství nemusím, bývají taky dojemné, když si člověk uvědomí, jak to dítě muselo být vyplašené, protože nevědělo, co se to s ním děje.Ale stejně mě baví, jak je u nich všechno naruby 🙂Hlavně zničit co nejvíc té ženskosti!V listopadu je po půl roce společné sezení kluků a holek, tak už se moc těším. Na to předchozí přišli kluci jen tři, což byla velká škoda, ale všichni tři jste mě bavili tím, jak jste se chlubili svými vousy, svaly, mužným hlasem a radostí! 😉A teď pohled zase na tu mojí správnou stranu 🙂Na víkend jsem se těšila nejen proto, že jedu zase do Německa, ale vzala jsem si s sebou foťák a jakmile jsem uviděla hezké barevné místo, zastavila jsem… Všechny kámošky, které jsem oslovila, mi daly košem, takže jsem jako vždy jela jakožto osamocená cestovatelka. Aspoň jsem si mohla pustit v autě písničky, jaké chci.Nevím, jestli je to úplně dobrý nápad sem tu fotku dávat – poslední dobou je jich nějak moc a měla už bych se krotit a tak minimálně do Vánoc určitě žádnou další nepřidám.Podzim v Žitavském pohoří (nejmenším pohoří v Německu) (foto č. 127)Focení bylo jednoduché a trvalo krátce. Jelikož mi baterky ve foťáku vypověděly službu po první fotce, mohu říci, že při dnešním focení mám úspěšnost mnou schválených fotek 100 %, což se mi ještě nestalo 🙂Ale jinak by to chtělo fotografa. Ty selfie, samospouště a stativy už mě nebaví.A pak taky odvahu se nechat fotit, když si myslím, že nejsem fotogenická.Podzim ale rozhodně fotogenický je:
Tak zase za rok třeba v našem parku… :/(To si říkám každý rok).
https://www.youtube.com/watch?v=hX5T5HRIlB8
https://www.youtube.com/watch?v=vurAn3MQcF4