Nesnáším dlouhé názvy článků 🙂 Ale tenhle takhle nechám 🙂

 

Sedím tu u počítače u svítícího krásně barevného průhledného stromečku, mám na ramenou ručník a čekám, až ta barva zapůsobí… Docela to na tvářích pálí 🙂 A klidně si říkejte, co chcete o tom, že barva na vlasy se nesmí dostat na obličej… proč si asi rvu chlupy v podpaží epilátorem? Proč totéž dělám i na rukách? Bolest je mi ukradená. Kdybych na to měla dostatek odvahy a jistotu, že to bude vypadat hezky, uřízla bych si ještě něco 🙂 Ale to nechám odborníkům :). Samozřejmě přeháním, ale důležitý je výsledek.

 

Sedím tu a přemýšlím o tom, že zítra mi „to“ začne… Další krok tam na druhou stranu, ze které už se nechci vrátit. A chci si tu zapsat své pocity „před“, svá očekávání a všechny ty detaily (všechny néé, ale většinu ;).

Z Kliniky Laserové Medicíny v Praze mi napsali spoustu bezva informací a byli moc milí (zatím jen v mailu), ale na mojí otázku, zda je vhodné si vousy před procedurou obarvit na černo, když už se sem tam objeví světlý, který laser nezlikviduje (světlé jsem před rokem ještě neměla! 🙁 ), mi neodpověděli. Neví to vůbec nikdo. Tak jsem hledala na internetu a našla jednu jedinou diskusi, kde nějaká slečna píše: „Slyšela jsem, že při odstranění chloupků pomáhá, když se předtím nabarví barvou na vlasy… je to pravda?“ 🙂

Podobným způsobem se šíří fámy 🙂 Ale to teď nemám čas analyzovat.

Takže to bude takový můj experiment.

 

Taky jsem to nikdy neslyšela, ale když nad tím tak logicky uvažuji (a s logikou na tom nejsem dobře :), tak nemám co ztratit. Buď je ten laser zítra vezme nebo ne. Vypadám příšerně! Ten popis tu snad ani nebudu zveřejňovat! A to mě chtěla zítra vidět Šárka (moc hezká 22letá slečna z Prahy, která má na jaře termín operace – dám sem někam dolů její fotku – protože můžu a protože se chce s někým seznámit a já to udělám moc ráda 😉

Možná tak s pytlem na hlavě bych se s ní sešla 🙂 Rumcajs má proti mě „pár vousků“! 🙂 Je to ten nejstrašnější pohled do zrcadla za poslední desítky let! Ty vousy jsou po obarvení „krásně“ černé. Ale jak už jsou narostlé, vypadá to děsně. Zakazuji se dívat do zrcadla. A to mě čeká celý zítřek v práci takhle – ale kolegyňce už jsem říkala, že se nesmím tři dny holit, ať se nelekne. Říkala, že se na to připraví 🙂

Nechávám to podle instrukcí narůst tři dny před procedurou na 2-3mm.

Bude mě čekat nejspíš něco kolem 7 procedur, vždy jednou za měsíc.

Cena je šílená, protože jde o nejvýkonnější typ laseru (alexandritový – alexandrit je teprve nedávno objevený ruský drahokam cennější než diamant 🙂 na odstraňování chloupků na světě a který může obsluhovat jen lékař. Tentýž, kterým se nechala „ošetřit“ Andrejka u svého doktora a zrovna dneska byla na poslední sedmé proceduře. Beztak vypadala už minule úžasně a přesně ty její krásně hlaďoučké tvářičky je i můj cíl…

 

Mám teď těch cílů nějak moc 🙂

 

Těším se a zároveň jsem nervózní. Přijdu tam objednaná jako Tereza N. a budu mít své ženské sebevědomí zapomenuté někde na parkovišti… :/ Ale nevzdám to! Usměju se na tu půvabnou sestřičku, kterou už jsem si našla na facebooku (ale nekontaktovala) a která mě bude mít na starosti a hurá do toho.

 

Samotný zákrok by měl trvat 20-40 min. Potom bych měla dostat na tvář Septonex, ještě i na noc a do týdne by měly všechny vousy (které byly zrovna vyrostlé) vypadat. Budou tam vidět spálené vousy a vůbec nevím, jak moc se leknu při pohledu do zrcadla za dva dny třeba. Ale nesmírně se těším na ten týden, až to začne vypadávat…

 

A potom narostou další…a další… a další… protože jsou v klidové fázi a vyrůstá část až po nějaké době, proto se musí chodit několikrát. (Snažím se to tu popsat pro laiky, jasný? 🙂

 

Navíc je Mikuláš… takže zítra mám bezva program:

Hned po práci rychle od Prahy. Musím to stihnout za dvě hodiny včetně metra a bloudění u Muzea. Ale jsem v klidu. Mám navigaci i v telefonu. Platit budu kartou 🙂 Sbohem vousy a sbohem penízky z účtu. Naštěstí tyhle vousy už se nikdy nevrátí. Penízky snad jo 🙂

A z Prahy rychle Kačence na sever Čech odvézt Mikuláše. A hned zase zpátky domů přivézt Mikuláše holkám mojí ségry. A pak už budu doma.

 

Andrejka mi říkala, ať s těmi vousy začnu co nejdřív. Že by to tak kdysi udělala taky. A co ona řekne, je svaté 🙂 Pro mě aspoň jo. Protože vidím ten výsledek!!! Ona je důkaz. A vlastně mi to říkala i Hanka na první návštěvě, že je dobré začít na sobě pracovat brzo. Klidně dřív, než k ní přijdeme úplně poprvé…

 

Sepsala jsem si seznam věcí, které nesmím zapomenout (udělat). Problém byl s vyladěním oblečení, protože už se z práce domů nevracím a do práce vyloženě v holčičím ještě nemůžu – obzvlášť, když mám strniště jak nějaký vrah. Fuj, je mi z něho špatně. Zachraňte mě od toho prosím uuuž!

Takže uni rifle, uni bunda a holčičí zimní svetr z Lidlu, který vypadá jako uni, ale pro mě uni není 🙂 No a v autě se přezuju do svých bílofialových tenisek, co jsem v nich byla za Andrejkou. Zas tak moc žensky se vymódit nemůžu s tím strništěm :/ 🙂

 

Mé pocity?

Těším se. Strašně se těším! A taky se bojím. Ne té procedury, ale té komunikace. Ony ty půvabné sestřičky mě budou chtít oslovovat Terezo, protože mě respektují. A před nimi bude obluda z thrilleru, místo (rádoby) půvabné slečny 🙂

Aspoň bude legrace. Výhodou je, že na mě nesmí být zlí, protože bych to tu sem na ně potom napsala! 😀 (Jo, taková já bych byla! 🙂 Tak ať se hezky snaží, ať jim tu můžu udělat jen tu nejlepší reklamu 😉

 

A spolehněte se, že si tu stejně po zítřku vypíšu srdíčko…

 

 

Tak a teď vzkaz pro Aničku (mojí moc milou sousedku :):

Aničko. To, že mě posíláš do pražských klubů se vyřádit a domníváš se, že by mi to mohlo stačit, je od Tebe moc hezké, ale nemůžeš za to, že reprezentuješ většinový názor veřejnosti vyplývající z neznalosti, kterou Ti nemůžu a ani nikdy nebudu vyčítat. Nejde nám o vyřádění se v klubech, víš? My nejsme oni. Žádná extravagance. Žádné role. Chceme být co nejnenápadnější. Nechceme být středem pozornosti ani celebritami. Chceme si jen žít ten svůj dívčí život. A napořád. Kluby nám k tomu nepomůžou. To nás neuspokojí ani neuklidní.

(Stejně Tě mám strašně ráda 🙂

 

V souvislosti s tím mě napadá, zda by nebylo jednodušší, kdybych byla jen transvestita a do těch klubů se vyřádit jezdila. Bylo by to jednodušší. Neřešila bych denně to hrozné nutkání, jak to udělat, abych mohla žít úplně jiný život…na jiné straně…na správné straně. Jsou chvíle, kdy mě to neuvěřitelně rozežírá zevnitř úplně celou – ta nejistota a beznaděj. Ale teď už o beznaději samozřejmě řeč být nemůže… teď to vidím optimisticky. Stejně nemám co ztratit. Už jen získat…

 

 

Včera jsem skoukla jednu moc hezkou přeměnu. MOC HEZKOU!

Tak tohle je Ashley.

1 rok hormonální terapie.

Líbí se mi, že dala do videa svou vlastní (trochu svéráznou) hudbu 🙂

A taky to, že skoro u každé fotky má popisek.

Video je z 21.11.2013, tedy čerstvé…

 

 

A jak jsem se dokoukla na tohle milé video, nabídlo mi to ještě jedno… s děsným názvem „Man Or Woman? College Girls Who Were Born A Man Reveal They Are Transsexuals On Maury“ (34 minut)

Prostě taková příšerná americká show, kde mají diváci za úkol poznat, jestli se dotyčná roztleskávačka narodila jako muž nebo žena. Vůbec bych tu tomu nedávala prostor. Přijde mi ubohé jak zpracování, tak ten povyk těch diváků a jak pořád řvou… Ale zaujala mě jedna skutečnost. Když vešla slečna, o které začali všichni říkat a hlasovat, že je to jasný muž (včetně mě :), tak vždycky na konci se ta slečna přiznala po pravdě, s jakým pohlavím se narodila.

No a vtip je v tom, že zrovna tato se narodila jako žena 🙂 Je pořád ženou! 🙂

 

Bojíme se, že vypadáme mužně a přitom jsou i biologické ženy, které vypadají úplně stejně. Jaký je mezi námi a jimi rozdíl? 🙂 Řekla bych, že žádný. Akorát ta biologická žena nemusí mít obavy a každodenní strach, že jí někdo identifikuje špatně, protože ona se jako žena narodila (čili to jí poskytuje právě tu jistotu, kterou my nemáme). My se jí musíme teprve naučit…

 

No a protože jsem tenhle článek prostě potřebovala napsat, protože je večer před začátkem mých laserových procedur, které mě (doufám) pomohou dostat tam, kam potřebuji, tak jsem si všechny ty pocity chtěla navždy schovat právě teď a tady.

 

 

Tak a teď musím na facebook 🙂 Mám tam 4 zprávy od mých nejmilejších, co stojí při mě. Ale taky fotky Šárky, z nichž chci vybrat jednu sem… (stejně jich vyberu víc, jak se znám! 🙂 A bojím se, že se tam na mě hned vrhnou, ale já tenhle článek musím dopsat… 🙂

 

Tak tohle je Šárka z Prahy, 22 let, na jaře jí čeká operace, moc milá sympatická slečna 🙂

O ní by stálo za to napsat celý článek! 🙂 O pražských soudech, které pracují tak pomalu, že svými oddálenými rozhodnutími komplikují život tolika lidem, většinou možná ani nevědomky… protože např. rozvod je podmínkou pro neutrální jméno nebo pro operaci… bez něj u nás NELZE…

 

 

 

Jsem nadšená, že po Čechách běhají i takovéhle slečny. Detaily o jejím životě sem psát nebudu, i když jsou taky zajímavé. Ale jestli se Vám HOLKY Šárka líbí a nemáte problém s jejím „stavem“, tak stačí na facebooku vyhledat jméno „Šárka Jakšlová„. A tady je e-mail: Sarka.Jakslova@gmail.com

Píšu sem celé jméno, protože můžu! 🙂 Takový přístup se mi líbí 🙂 Samozřejmě s jejím svolením.

Kluci nepište. (Ani vy, co se skrýváte za ženy, ale nakonec z vás stejně vyleze, že jste kluci 🙂 To fakt nemá smysl 🙂

 

Šárko, je super, že zrovna někoho hledáš, protože jsi mi dala aspoň možnost tu o Tobě napsat a já tě tak strašně chtěla ukázat světu! 🙂

No není roztomilá? 😀 Bože ty vlasy!!! 🙂

Ve 22 letech dělají hormony ještě divy… třeba nemá vůbec žádná široká ramena! Atd. atd. O tom nemá smysl psát. Stačí se podívat.

A tahle kočka se mě zeptá, jestli všichni, komu jsem jí ukazovala, neřeknou, že vypadá jako chlap! 🙂

Jsme tak strašně sebekritické, že to asi někdy přeháníme. Šárka tedy rozhodně důvod ke strachu mít nemusí.

 

Normálně bych Ti tu takovou reklamu nedělala 🙂 Ale když mě je líto, jak jsi sama… taková hezká holka!

 

Zvlášť článek o Tobě sem nedávám, ale ještě se tu určitě o Tobě někdy zmíním v souvislosti s těmi rozvodovými soudy…

 

 

Děkuju všem za všechny ty povzbuzující vzkazy na zítřek a já vám jdu na ně ještě odepsat 😉

 

Jůůůůů! No není na tom světě krásně? 🙂 (Hlavně se dnes a zítra nedívat do zrcadla, abych ten názor rychle nezměnila! 🙂

Nebo neloupat mandarinky a nevzpomenout si, jak jsem vžycky dala půlku své manželce… jak jsme se dělily… (Tohle sem teď ale nepatří. Ani nikam jinam. Ani do mé hlavy, ani do života… takže fíííí… a je to odfouknuté… zafúkané… snad přes noc nenapadne metr sněhu 🙂

Vstala jsem a před zrcadlem zjistila, že včera odlíčené oči jsou ještě trošku vidět nalíčeně.

Nevím, proč jsem se tolik snažila zjistit, čím a jak dokonale odlíčit oči, aby to nebylo poznat a abych mohla jít druhý den do práce, když prostě můžu jít do práce takhle.

Beztak mám obarvené vlasy, takže si toho všimnou. (Ale vyloženě malovat se ještě nebudu – na to je čas. Oznámit to v práci bude můj nejtěžší moment přeměny (žádný jiný těžký moment už před sebou nevidím), který jednou prostě budu muset prožít, ale rozhodně ne dřív, než se zbavím těch vousů. Pak už to stejně asi všem bude jasné a jestli ne, tak má smůlu :). Je to poslední místo, kde neproběhl coming-out. (Protože proběhl v minulé práci, kde to nebylo přijato vůbec hezky, ale tady jsem to ještě neřešila a hlavně jsem nastupovala v březnu 2013, kdy jsem se utápěla v žalu po ztracené manželce. (Děkuju, že ses ke mě nevrátila! Rozhodla jsi vlastně za mě. I když Ivča mi vyprávěla, že když šla jednou na sezení k Hance s Andrejkou jako doprovod, že tam někdo říkal, že se k ní manželka po přeměně vrátila, i když nebyla lesba…))

No, takže v březnu 2013 jsem měla chlupaté ruce, strniště, extra krátké vlasy, děsně pánskou bundu, pánskou vůni… Některé věci z toho už jsou minulostí. Je na čase pomalu tenhle obrázek měnit i tam a postavit se tomu 🙂 To je věc, ze které mám teď strach největší. Ale i ten největší strach už je teď menší, než před včerejší návštěvou Andrejky, kdy se Tereza vydala sama do světa mezi lidi.

Přesně tohle chceme. Abychom se nemusely skrývat…

 

Je mi smutno.

Strašně smutno po včerejšku! 🙁

Vlastně nevím, z čeho se mi chce víc brečet. Jestli štěstím ze včerejšího krásného prožitku nebo smutkem, že zítra je pondělí a já musím zase „přeskočit“.

 

 

Dokud se hlídáte, máte strach s tím vyjít ven, tak to jde ještě (s vypětím sil) zadržet, ale teď už ne.

 

Myslíte na to čím dál víc, posouváte hranice, jste odvážnější a odvážnější až potom najednou…

 

Chtěla bych vrátit včerejšek.

Jela jsem za Andrejkou s tím, že jí musím vidět, že jí musím poznat, popovídat si s ní, zažít to. A sebrala jsem všechnu odvahu co mám (nějakou mi přidala Anetka) a jela tam jako Tereza. Úplně poprvé sama mezi lidmi!

A co jsem od toho čekala?

Myslela jsem si, že mi to něco usnadní. Že mě to třeba odradí nebo naopak povzbudí.

Nevěděla jsem, jak mi bude potom, ale věděla jsem, že to prostě musím zkusit. Že to v sobě musím zlomit.

 

Proto mi je teď smutno. Ochutnala jsem a myslím pořád jen na to, že jednou už zpátky nebudu muset přeskočit.

Uvědomila jsem si, že lépe to dopadnout nemohlo. A taky to, že vlastně smutná být nemusím, protože JEDNOU BUDU TEREZA PRO VŠECHNY A NAPOŘÁD!

 

Mám sto chutí jít dnes zase ven. Nakupovat, k mamce, kamkoliv.

Jakmile se zbavím těch vousů jako Andrejka do těch hladkých tvářiček, bude to moment, kdy se všechno otočí.

Bod zlomu není okamžik. U mě právě nastal a za pár týdnů se to všechno přetočí správným směrem.

 

Jak může jedno setkání dodat tolik energie? Jsem tak šťastná, že tam jela Terka. Vyčítala bych si, kdyby přijel Tom. Postrádala by ta návštěva smysl. Nikdy bych se nepohnula z místa.

 

I když si svléknete ženské šaty nebo máte (bohužel) ještě večer vidět neoholené vousy.

Pro ně jste žena.

 

Ti, co vás znají jako muže, to mají těžší. Oni si to musí přehodit v hlavě…

 

Moje euforie neutichá. Je to silnější, než já.

Je na čase pořádně probrat šatník a obměnit pánské za dámské. Beztak už z toho pánského prádla pod svetrem a kalhotami většinu nenosím. (Svetr a kalhoty jo. To je moje poslední slupka. A taky ta drahá vyloženě pánská bunda, kterou jsem si chtěla dokázat, jak moc jsem muž…)

Poprvé Tereza vyhodí Tomovi věci a ne on jí 🙂 Nechám si jich jen pár na nejnutnější potřebu v následujících týdnech. Do Prahy v lednu už pojede Tereza v celé své kráse (kráse v uvozovkách zatím 🙂

 

Pamatuji si momenty svého života, kdy jsem byla smutná a zoufalá, že se svým pohlavím nemůžu nic udělat. Nevěděla jsem nic o transsexualitě, ale cítila, že to musím změnit. Jenže jak? Snila si o tom, jaké to je žít jako žena. Chodit do školy jako žena, nakupovat jako žena. Byla fascinována vším ženským.

 

A vím, jak se cítíte vy, kteří si ten sen nemůžete z nějakého důvodu uskutečnit. Jak vám je. A z toho je mi taky smutno. Z vašich nesplněných snů…

 

Mě se tenhle sen teď může splnit a já tomu nemůžu ani uvěřit. Je mi jedno, co si kdo špatného myslí o transsexualitě. Jste mi UKRADENÍ! Ta tíže ze mě padá pryč. Tohle je vysvobození!

 

Je mi smutno, že musím ještě pár týdnů zůstat ve světě, do kterého nepatřím. Teď je to Tereza, kdo trpí. Ne Tom, že nemůže být Terezou, ale ona, že musí být Tomem.

 

Všimli jste si, jak kluci po přeměně v ženy doslova ROZKVETOU?

Fascinuje mě to. I Andrejka, co s ní provedly hormony! Už je taky potřebuju, aby zničily alespoň něco z toho, co mít nemám a co nesnáším a nahradily to tím, co mít mám a po čem tolik toužím. Neuvěřitelně mi některé mužské věci komplikují život.

 

Z té mé velké radosti jsem skoukla dvě přeměny (obě z letošního podzimu), tak se tu s Vámi o ně ještě podělím:

 

Jak krásně rozkvetla Joanna…