• otєrєzє.cz

    Práce šlechtí

    4. 2. 2016 / 22:55 / 6 Comments
    Dnes se mě účetní v práci zeptala, zda chci využít slevu na dítě, která je něco přes tisíc korun měsíčně na dani. Prý mám k tomu doložit rodný list dítěte – pokud se domluvím se svým exmanželem, jak dodala.
     
    To bylo moc milé (z pohledu někoho, kdo prošel přeměnou), ale i kdybych měla Kačenku ve střídavé péči, musela bych se domluvit s ex, abych si odpočet mohla uplatňovat já (první problém), ale hlavně (druhý problém) rodné listy našich dětí se nikdy nemění, neboť otec byl v té době otcem (úředně mužem s mužským jménem) a tak bych vesele přinesla paní účetní rodný list, ve kterém by bylo, že matkou mého dítěte je jakási Jana Nováková a otcem jakýsi Tomáš Novák.
     
    A teď to té účetní vysvětlete, když se jmenujete Tereza 🙂
     
     
    Ráno jsem přišla do práce a hned mě odchytila vrátná, taková moc milá paní, se kterou jsem se zapovídala už po pohovoru. Navrhla mi tykání, rozpovídala se, pak se na mě dívá a říká: „Terezko, ty jsi taková milá a příjemná holka! Pojď sem, já tě obejmu.“
     
    Asi kouzlo zvané ženská intuice, protože jsem v tu chvíli objetí potřebovala jako sůl, měla jsem obrovský objímací deficit po jedné návštěvě někoho, kdo mi toho dal během několika hodin tolik, že jsem se cítila neskutečně, jako v pohádce, jako v opravdovém sedmém nebi. Takovou vzájemnou chemii jsem ještě nikdy v životě nezažila. Tady jsem ti uvařil polévku, nemáš žízeň?, udělám ti šťávu, a tady máš to kafe, na které jsi přijela. Chutná ti? Je přesně podle tvých představ. Není ti tu zima? Zatopil jsem na 23. Nechceš si sednout na ten gauč? Sice se na něm nedá nic dělat, ale aspoň se na tebe můžu dívat. Ty jeho oči, jeho úsměv, dotyky, dech, vůně, polibky, má hlava na jeho rameni, jeho hlava na mém klíně, propletené prsty, vášnivá jízda výtahem, procházka a ještě jedna malá nezbytná otázka: „Přijedeš zase prosím?“
    (Bože!!!!! Jsem tak zamilovaná!)
     
    To mi řekl ten, že pokud jsem nic špatného neudělala a nikoho nezabila, tak nikdy nikdy nikdy nechce to mé tajemství, co jsem mu chtěla říct, slyšet… :-/
     
     
    „Holky, nemáte tady tuhle fakturu?“
    Holky, holky, holky, holky…
     
    Bojuju s kopírkou. Je na PIN, který už mít mám, ale nebere mi ho. Ptám se kolegy: „A co když dojde papír?“ (Dělám nezkušenou novou začátečnici). „Pokud dojde papír, který je dole pod kopírkou, tak se musí napsat mail sekretářce, aby ho doplnila. Pokud ho nenapíšeš a zjistí, že tam papír není, je za to trest smrti!“ 🙂
    Stál tam i skladník: „…nebo ještě něco horšího! Ale to provádím jenom já. Takže kdybyste nevěděla, jak ho tam zasunout…“ (bavíme se o papíru (?)). Já viděla ty jeho hambaté kalendáře v jeho skladníkovském kanclu… až jsem oči kulila, co lze najít na pracovišti!
     
    Nefungovala mi po prvním spuštění pošta. Píšu vzkaz ajťákovi, ať se staví. Je mi ale nějaký povědomý, tak se ho ptám, ze které firmy sem jezdí dělat servis.
    Jo tak my se známe a tykáme si! 🙂 Půl roku už spolu komunikujeme přes facebook a asi desetkrát jsme se měli už sejít, aby mi udělal hezké profi fotky v přírodě.
    Ale já jezdím do práce 50 km od svého domova! 🙂 Vtipné.
    Nechce opustit kancelář. Chce si povídat. Musím pracovat. Odchází. Večer záplava vzkazů na facebooku. To je ale překvápko. Jestli ho chci v pátek zase vidět, jak mi nabízí? 🙂 Možná ani ne… Najednou jsem nejsebevědomější tvor na planetě, který před ním ještě před pár měsíci řešil obavy z toho, jak jsem stydlivá a pokakaná strachy, že fotograf, který fotí dokonale krásné modelky, na mně pozná to, co nechci, aby někdo poznal.
     
    Za pět minut přiběhne ředitel: „Tedy paní Nováková! Vy se znáte s naším Radkem? On se ani nepochlubil, že vás chtěl fotit.“
    Bezva. Jsem kamarádka ředitelova kamaráda 🙂
     
    Jednou ráno procházím vrátnicí a otázka zase od té milé vrátné: „Terezo, šla byste ke mně? Chtěla bych se vás na něco zeptat.“
    Polil mě pot. Nesnáším tuhle otázku.
    „Tady někdo říkal, že už vám bude čtyřicet! Je to pravda? Já tomu nemůžu uvěřit. Já vám tipovala tak třicet.“
    Došla mi slova, jen jsem se culila. To mi tak lichotí! A začaly jsme řešit naše děti.
     
    „Paní Nováková, mohla bych vás poprosit tady naaranžovat tu vitrínu našimi produkty?“ 🙂
    „Jistě, velice ráda.“ (Vypadám, že jsem v aranžování dobrá? :).
     
    Práce opravdu šlechtí 🙂
     
     
    Nevím, jestli je to tím, že ta firma je tak milá nebo tím, že jsem nadšená z každé maličkosti, ale tohle je prostě dosažení absolutního druhého břehu. Život. Realita. Tak kouzelná, jako sen. Ten nejhezčí, co se mi kdy zdál. Ale tenhle už se mi konečně nezdá. Tenhle žiju.
  • otєrєzє.cz

    V první práci tohoto života

    1. 2. 2016 / 19:43 / 11 Comments
    Myslela jsem, že přijdu a lehnu, ale pořád se mě někdo ptá, jak bylo v „první“ práci a já nemohu říct jinak, než „faaajn!“ :).
    Poprvé v mém novém životě v nové práci. Začátek s tím nejčistším štítem, jaký můžu mít. Nikde žádné „M“ v občance, žádné „ů“ na konci příjmení, vše je v tom nejlepším pořádku. Navíc dostatečně daleko, aby se to tam doslechli…
     
    Jaký to byl pocit? 🙂
     
    Až na to příšerné ranní vstávání, na které jsem si odvykla, jsem opět v té své euforii, která bych řekla, že má extrémně pozitivní vliv na můj pracovní výkon, protože zatímco ostatní kolegyně se stresují, já jen trošku nebo vůbec. Ta radost z toho, co prožívám, mě vždycky hodí do pohody. Každé to „Ta slečna před vámi se taky jmenovala Tereza.„, „Dobrý den, já vám jdu představit vaší novou kolegyni.“, „Jen běžte, vy jste tu dnes určitě nová, že?“ (kolega mě pouští na vrátnici), „Tohle vám ale říkám jen mezi náma holkama!„, „A co váš bývalý manžel?„, „Jéé, tam u vás ve městě jsem měla ještě před pár dny přítele, ale nebyl použitelný pro život. Taky máte takovou zkušenost s muži?“, „…kamarádka mě vytáhla do gayklubu, no tam byli tak krásní chlapi! Tam byste si vybrala! Jen je k naštvání, že jsou na chlapy.“ (šílený smích), „Ten se vám líbit nebude, je už starej a vy jste taková mlaďounká.“ (haha), „Jé to jste vy, paní Nováková? To jsem ráda, že nastupujete!“ (vrátná, se kterou jsem se po pohovoru zapovídala)…
     
    Normální běžné věty, které slyší kterákoliv žena prvních pár dnů v práci. Mě ta slova stále hladí po duši. Sedím si v kanceláři, pracuji na svém prvním úkolu a jsem moc spokojená. S touhle silou ve mně zvládnu cokoliv. Miluju vás, lidi! 🙂
     
    Strávila jsem půlden ve výrobě (protože jsem chtěla, abych věděla, co jsou ty výrobky zmiňované v papírech v kanceláři nahoře ve skutečnosti ve 3D a chtěla jsem poznat lidi. Nikdo mi nikde neřekne víc informací o firmě, než lidé z výroby.) Už vím, kdo kde s kým a jak dlouho, na co a na koho si mám dát pozor a kam ta firma spěje 🙂
     
    Ale strach z neznámého tu předchozí dny byl taky. Člověk se bojí všeho, co nezná, dokud to nepozná a nezjistí, že vůbec o nic nejde. (Velmi známé pocity v průběhu přeměny). A projdu vůbec? Nebudu tam atrakcí? Nikdo nic neví. Nikdo! Tohle je mé poprvé. Vysněné kouzelné očekávané a nadšené poprvé, ke kterému vše směřovalo několik předchozích let. Teď mi to začalo. Ten normální život, jaký jsem si vysnila. A nikdy bych z toho bez téhle společnosti neměla takovou radost, protože je to právě ona, kdo mi tu radost dělá použitím správného rodu, srovnáváním se svými sestřenicemi, které mají stejný účes i úsměv, lichotkami heterosexuálních mužů i dotazů na mého exmanžela. Neumím lhát a téměř nikdy nelžu. Bohužel jsou situace, kdy lhát musím, ještě to tu přiznám a ráda lhát budu. Třeba když mluvím právě o expartnerovi, který je ale vždy „ex“ nebo „partner“, což jsou slova použitelná pro obě pohlaví. Dávám si na to pozor. Horší jsou otázky na detaily mého porodu. Ne že bych je nedokázala odpovědět, byla jsem u každého vyšetření, když byla ex těhotná až do poslední chvíle, vím o tom téměř vše, jako kdybych sama rodila, ale nerada o tom mluvím, protože zaplétání do lží není nikdy dobré. Pravda má jednu výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co řekl.
     
    Ještě někde jsem ale lhát musela a musela jsem kvůli tomu (jako to z jednoho a téhož důvodu děláme téměř všechny, které se cítí být ženami a ne transkami) něco zfalšovat. Byl to výpis z mé zdravotní karty u obvodní doktorky, který jsem musela doložit ke vstupní prohlídce. Když jsem volala sestře, prosila jsem jí, zda by bylo možné na obyčejnou vstupní prohlídku pro práci v kanceláři vynechat poslední zákroky, které jsem podstoupila a vyoutovaly by mě.
     
    Nejde to.
     
    Doktorka nemůže vynechat ani jednu informaci, pokud jde o výpis z karty, protože by za to nesla zodpovědnost. I když jde jen o vstupní prohlídku na práci do kanceláře…
    Bože. Koho tohle zajímá v té kanceláři?
    Byla jsem vzteklá. Věděla jsem, že pokud mi to tam napíše, budu jednat radikálně. Ze sedmi řádků jich bylo šest týkajících se přeměny. Snížení prominence chupavky štítné (redukce ohryzku), krásně vypsáno „přeměna pohlaví male-to-female“ (viditelněji už to napsat nešlo), trvale užívá hormony, no tak to ne tohle. Naskenovala jsem originál, vyřízla a vyhodila šest ze sedmi řádků, vytiskla a závodnímu lékaři nesla průchozí kopii s tím, že pokud to jako lékař na mně pozná, musí přeci pochopit, proč jsem to udělala.
     
    Pan doktor byl zvláštní. V čekárně hrála barokní vážná hudba na spinet, která byla rychlá a nemelodická, takže mi krásně lezla na nervy, starší pán s otevřeným poklopcem mi hlásil, že on tam nejde, ale uvnitř je jedna paní. Ta byla před ordinací vyzutá! Boty byly venku. Kde to jsem? U doktora, u kterého se zouvá?
    Paní vyšla z ordinace, začala na mě mluvit a najednou „bim bam“.
    Hm „bim bam“, pěkné. Ale co to jako znamená?
    „No běžte dovnitř ne?“, říká mi paní.
    Aha.
    „Dobrý den. Pane doktore já bych potřebovala udělat vstupní…“
    „Dobrý den, vraťte se a v čekárně si odložte, ano?“
    Ach jo.
    Nemám zájem přijít o svůj kabát. Dobře tedy.
    „Dobrý den, potřebovala bych udělat vstupní prohlídku.“
    „Dobře, kam nastupujete? Výborně. Ale budu potřebovat výpis z vaší karty… Jo vy ho máte, no skvělé.“
    Místo toho, aby četl výpis z karty, vylovil z desek i mé maturitní vysvědčení (v létě úspěšně vystavené na mé nové ženské jméno) a komentoval studijní výsledky.
    Pak se vrhl na výpis z karty, zeptal se, jak řeším intoleranci laktózy, řekla jsem, že piju bezlaktózové mléko z Kauflandu, zapsal si tlak a řekl: „Nemám nic proti tomu, abyste nastoupila.“
    🙂
    „To jsem ráda, pane doktore.“
    A byla jsem opravdu ráda.
     
    Měla jsem opojný pocit, že mi můj plán vyšel. Kdyby ne, zvažovala bych, zda vůbec nastoupit, protože pokud by to o mně věděl závodní lékař, věděla by to za chvíli celá firma a celá tahle městská část. A to jsem opravdu nechtěla.
     
    Celý ten den mi tak nějak vyšel a měla jsem z něj radost.Navíc jde o práci, kterou už jsem dělala, dostala jsem na starosti firmy z moc hezkých exotických zemí. Parádní. Nejvíc mě pobavila firma Transworld z Indie. Chtěla jsem říct, že lepší název už ani mít nemůže, ale vlastně je tu ještě jeden lepší název – přeci: „Transuniverse“ :). Ale Transworld ujde no.
     
    Po práci jsem nesla balíčky na poštu, kde nebyl ani jeden zákazník a ta moje milá paní pošťačka, která celou mou přeměnu sleduje už od začátku, povídá: „Nechcete třeba nějaké spoření na to vaše hezké nové jméno?“
    „Nechci, děkuji. Už mám. Některé společnosti to automaticky převedly na nové jméno, ale u některých bylo nutné vše ukončit a založit znovu, protože se smlouva váže na rodné číslo (Wüstenrot). Každopádně jsem tam prý byla první.“
    „No podle mě už to teď není takový problém, společnost o tom ví víc a víc, takže by vás teď klidně mohlo být víc!“
    🙂 „Jéé, tak to bych nikomu nepřála.“ (Myslela jsem tím narodit se s poruchou identity, nikoli přeměnu jako takovou. Ta stojí za to.)
     
    A ještě jednu zvláštní zkušenost mám, se kterou jsem doteď nikdy nepočítala. Na začátku přeměny jsem zkoušela říkat to vše po pravdě o mně ještě před první schůzkou. To dopadlo vždy katastrofálně a ke schůzce nikdy nedošlo. Muž okamžitě ztratil zájem a spíš se ptal na detaily, protože ho to zajímalo, ale vidět se už nechtěl.
    Přehodnotila jsem tedy svou strategii s tím, že jim to budu říkat až po prvním rande. Jenže pak mi bylo vyčítáno, že takovou informaci jsem měla říct hned, někteří to dokonce brali jako podvod. Vysvětlila jsem jim, že z mého pohledu (který je také správný) nejde o podvod, neboť jsem žena od narození.
    Došlo tedy k fázi třetí a to takové, že tuto informaci sdělím už jen tomu partnerovi, se kterým ucítím, že je to na celý život. Kdy? No prostě někdy. Potom. Uvidí se. Důležité je se nejprve poznat.
    Takže jsem se scházela s klukama a když jiskra nepřeskočila (z jedné nebo z obou stran), řekla jsem mu „ahoj“ a odešla s čistým štítem. Většina z nich mi stejně píše dodnes, ale já nechci chlapa, který pravidelně obědvá rýži s mákem nebo má doma +12 stupňů, přičemž když přitopí na 12,5, už tam chodí v tričku! Brrrr! Zmrzla bych. Pomoc. Pryč.
    Zdálo se, že tato strategie je nejlepší. (A doteď si myslím, že je). Použila jsem jí i na Toma, který mi před rokem (ještě před operací, což nevěděl) dal hned na prvním rande pusu na rozloučenou, čímž mě dostal a já mu to asi na třetí schůzce nad jeho fotoalbem z Thajska, kde pracoval, řekla. Bojoval s tím dlouho, ale řekla bych, že to nakonec jakžtakž zvládl. Téměř. Ne úplně ideálně, pořád řeší lidi kolem sebe, když to někdo v mém okolí ví, přestože jich moc není. Žil v přesvědčení, že to nikdy nemůžu utajit. Ale já to utajila, protože i lidé ve vchodě mi říkali, co dělá bratr (pan Novák), já jsem ta jeho sestra přeci, co od něj koupila byt nebo jsem byla v domě sousedy vítána, jako nová nájemnice. To mě bavilo.
    Jenže jak jsem se tak seznamovala s muži (které jsem nevyhledávala, ale vždy si oni našli mě), objevil se jeden, se kterým to začalo být velmi vážné. Dokonce až tak moc, že jsem začala řešit, že mu to řeknu. Začala jsem ho na to připravovat, že je tu něco, co by měl vědět (jako jediný na světě) můj partner, který to se mnou bude myslet vážně a že bych mu to měla říct. Když jsem mu to chtěla oznámit, tak mi řekl: „Nikoho jsi nezabila, nikomu jsi neublížila, nic špatného jsi neudělala, takže mě nezajímá, co bylo. Neříkej mi to. Nikdy. Nechci to vědět.“
     
    Co teď?
     
    Řekla jsem si, že tedy dobře, nic mu říkat nebudu, jenže nejsem v situaci, ve které bych si mohla dovolit jednou mu to neříct. Bohužel se moje minulost (byť ve střípcích) promítá i do mého současného života (především týkající se Kačenky a předchozího vztahu s někým, kdo není Kačenky tatínek, jak ho vždycky všichni označují nebo když Kačenka začne mluvit o mamince a nebudu to já). Schvaluji slečnám, které si to mohou dovolit a jsou si jisté, že to zvládnou, aby to neříkaly. Ale je to tak individuální, že také schvaluji slečnám, aby to řekly. Ovšem jen svému partnerovi a nikomu jinému. Proč to říkat kde komu? Nemusí to vědět ani jeho rodiče přeci. Tohle je věc jen mezi námi. Taky bych chtěla o svém partnerovi vědět všechno, včetně jeho minulosti, ale milovat ho pro to, jaký je teď.
     
    Na variantu, že on sám mi řekne, ať mu to nikdy neříkám, jsem nikdy nebyla připravená. Ani jsem netušila, že může nastat!
    Myslím si ale, že on sám přijde jednou s tím, abych mu to řekla. A na tu chvíli počkám. Jsem si jistá, že přijde… Do té doby se můžeme tak sblížit, že něco takového bude malichernost nebo naopak důvod k rozchodu. Tak to prostě je. Nemá na to vliv ani vzdělání, inteligence, zkušenosti, charakter, pohlaví, rasa ani věk. Nelze proto nikdy předem určit, jak se náš budoucí partner zachová. A je pak tedy zbytečné vzdávat se předem s tím, že to přijmout nemůže a vzdávat se tak možného začínajícího vztahu jen proto, že „stejně to nevstřebá“. A co když ano?
     
    Dva roky na HRT, osm měsíců po operaci a stále jsou situace, které zažívám poprvé. 🙂
    Tohle mě fakt baví.
  • otєrєzє.cz

    Jste dost chlap?

    29. 1. 2016 / 16:33 / 3 Comments
    Jedna z možností, jak zjistit, že člověk není muž je zjistit, že se jako muž nechová. (Což je logické, tak proč tu o tom píšu?)
    I když nejde všechny muže házet do jednoho pytle, každý si v takových charakteristikách najde něco svého. Nemusí znamenat, že pokud se muž nechová jako následující níže popsaní muži, že není muž. Není pouze typický muž. Je tak nějak více woman-friendly. Anebo je žena 🙂

     

    Včera jsem si instalovala do mobilu jednu takovou aplikaci, co mi vždycky náhodně nabídne jeden článek k přečtení, až se zase někdy budu nudit v čekárně u doktora. Už byla noc, já nemohla usnout a vyskočil na mě následující text, který mě tak rozesmál, že jsem nemohla usnout už vůbec.

    Až doteď jsem neměla tušení, že existuje server s názvem prochlapy.cz, ze kterého mi byl tenhle článek podstrčen.

    (Ten článek psal chlap a je to na tom hodně poznat, takže je to „trochu“ drsné, až moc chlapské. Pikantnost tomu celému dodávají ještě reakce žen na dané téma, které mi mluví z duše :). Vždycky jsem za tyhle názory bývávala kritizována (chlapama), že nejsem dost chlap. No nejsem, no. 🙂
     

    7 věcí, které muže baví a ženy je nenávidí. Jste dost chlap?

    Podstatný rozdíl mezi muži a ženami? Taky tu svoji prudíte těmito sedmi činnostmi? Pak máte koule na správným místě!
    Ženský furt camrají, že chlap jako takový je tvor poměrně náročný, složitý a nevyzpytatelný. Je vidět, že toho o nás nevědí téměř vůbec nic. Aspoň některé z nich. Vždyť už dávno platí, že některé věci my milujeme, zatímco ony je nenávidí. Zvlášť v těchto sedmi oblastech není pochyb o tom, že mužský a ženský svět není jedna žumpa. Co nás baví a co budeme dělat do posledního dechu?

    1. Sedět pevně a dlouho na hajzlu

    Pocit uvolnění, nekonečného klidu a samoty, kterou narušuje pouze šustivý zvuk otáčení stránek časopisu auto a moto (anebo pornáče). Tuhle nirvánu žádná ženská nemůže a ani nechce pochopit. Což je na jednu stranu dobře, páč my to milujeme – a čím víc smradu, tím delší a hlubší klid.
    Edita (23): „Tyhle rituály fakt nesnáším. Ten můj vysedává na hajzlu dvakrát denně. Pokaždý si tam vezme česák, zablokuje wécéčko na minimálně půl hodiny, a co víc, další hodinu na něj nikdo nemůže, protože by se zadusil smradem. Co pak mám říkat kámoškám, který k nám přijdou na návštěvu? Že mají chodit na malou do vany?“ No vidíš. Kde je otázka, tam je i odpověď.

    2. Mastit gamesy

    Karel Zich v jedné ze svých vykopávek z roku, kdy černý uhlí bylo teprve šedý, zpívá: „Je to paráda lehnout si na záda a číst si s rukou za hlavou usínat s představou, že jsem čísi. Je to paráda s nikým se nehádat a číst knížku…“ O knížce Kája zpívá jenom proto, že v tý době nefrčely počítačový hry. Dneska je normální a ohromě uklidňující někomu to v gamese nandat, krást auta, ponižovat, ničit, bořit, zabíjet… a vůbec dělat ty věci, který si člověk v normálním životě nemůže dovolit. Co je na tom, proboha?
    Márcí (27): „Hry? Zbytečná ztráta času, který by chlapi měli věnovat úplně jiným věcem. Třeba pomoci s domácností.“ Tak určitě…

    3. Přitahovat si ženskou hlavu

    Orál je prostě orál. Máloco ho překoná. A kdo má sílu ovládat se, nedávat ruce za ženskou hlavu a nepřitahovat si ji víc k brabcovi? To prostě nejde. Zvlášť když je to tak smyslný a ješitně nadřazený gesto. Jenže druhá strana nějak ne a ne to pochopit. Divný…
    Petra (18): „Když tohle chlap u sexu udělá, nejradši bych mu ho ukousla a nacpala do krku, aby věděl, jaký to je.“

    4. Močit v přírodě

    No co, co, co…? Močení v přírodě je prastarý rituál, který s tím, že je poblíž záchod, naprosto nesouvisí. Je to akt svobody a vzpomínka na dobu, kdy ještě neexistovaly zbytečnosti jako parfémované mýdlo s růží. A člověk to dělá o to radši, když ví, že to ženský prudí.
    Kamča (32): „To bych zešílela. Pokaždý, když grilujeme u sousedů, tak ten můj zajde za roh a pomočí mu plot. Na otázku, proč si nedojde na záchod, odpovídá, že ‚takhle my to prostě děláme‘. Fajn, ale podle mě je to vrchol lenosti a známka nedostatečných hygienických návyků. Vždyť už jste někdy viděli, aby si muž po močení v přírodě umyl ruce? Úplně mě to vytáčí!“ Však to je dobře, ne?

    5. Drbat se na koulích

    Varlat se mohou dotýkat jen dvě osoby. Vy a ona. Jenže jí se do toho nechce, takže vám nezbývá nic jiného, než situaci vzít do vlastních rukou. Péro totiž není to jediné, co si zaslouží péči! A taky správně a důkladné podrbání odplavuje každodenní stres. Tečka.
    Lída (26): „Brácha, táta, přítel. Dělají to všichni, ale zvyknout se na to nedá.“ No tak si nezvykej, jen to přijmi, holka…

    6. Provokativně vtipkovat

    Muž, který používá hloupé (tak to nazývají ženy) vtipy, přesně ví, že to jeho holka nemá ráda. A dělá to proto, že ho jeho partnerka utlačuje a zotročuje. Taková pomsta pobaví prostě vždycky!
    Markéta (29): „V hospodě ať si každý říká, co chce. Ale doma? Trochu taktu, prosím. Tuhle mi partner řekl, ať si hlavně zavřu kohoutek, protože zase pouštím červenou. Kolikrát nevím, co ty jeho trapný vtípky mají znamenat.“

    7. Uhánět autem

    I když nikam nespěcháme, ženeme se, předjíždíme, uháníme a chceme být rychlejší a rychlejší. Protože prostě chceme být nejlepší. Je to hra, sport, adrenalin i odreagování. A bylo by to mnohem lepší, kdyby ženský na místech spolujezdce tolik nepištěly. Kdo má poslouchat ty rádoby mravokárcovská pokárání?
    Jiřka (34): „Když si za volant sedne manžel, přijde mi, jako když dosedne na trůn. Najednou má moc. Chce ukázat, co v něm je. Je to tak trapný, takhle si mastit ego.“ No je, no, ale když holt nedosáhnete docenění, ocenění a chvály doma, musíte si to nějak napravit tam venku. A to je právě to, co táááááák baví. No ne?
     
     
     
    To je šílený článek. Přiznávám, že takový bych nikdy nebyla schopná napsat. Snad proto se sem hodí. Jak propastně se v některých věcech může muž a žena lišit. A to jsou oba z jednoho biologického základu. Že by na tu změnu měl až takový vliv gen SRY a posléze testosteron? Žádný jiný důvod mě nenapadá.
     
    Nebudu komentovat ani jeden odstavec, ačkoli mám ke každému co říct, ale vesměs bych se shodovala s tím, co za mě řekly ty slečny 🙂
     
    Akorát mě tak nějak napadá poznámka: Ale stejně je milujeme 🙂 Ale milovat budu i chlapa, který takovým chlapem popsaným výše nebude, bude-li to chlap. 🙂 Mužství bych totiž doporučovala prokazovat i jinými způsoby, než těmi uvedenými výše.
     
     
     
    „Ne že mě upustíš!“
    „Ty dnes ale škrábeš!“
    „Děkuju ti, že jsi pro mě přijel.“
    „Ty ponožky pod postelí chceš vyprat?“
    „Tolik dříví? Počkej, namažu ti ty ruce.“
    „Jé, už mi zase svítí ten rozbitý blinkr!“
    „A fakt ti není zima, když jsi dal tu bundu mně?“
    „Vážně sis ten prstýnek od svatby nesundal, dědo?“
    „No ne, ty jsi stihl složit tu skříň za víkend?“ 🙂
    „A vyhráli jsme aspoň? Že jste u souseda tak řvali.“
    „Jsi hodný, že jsi mě vzal na tu auto-moto výstavu.“
    „To jsi hodný, žes mi pomohl s tím příšerným kufrem.“
    „A to jste sáňkovali v potoce, že máte všecko mokré?“
    „Jak jsi mi vyloupal ty vlašáky, když nemáme louskáček?“
    „Tady máš čaj s medem a ještě ti přinesu sprej do nosu, ty můj marode!“
    „Kačenka je ve svém živlu, když jí nosíš půlku výletu takhle na ramenou.“
    „Tys vstával ve čtyři ráno, abys mi stihl udělat mé oblíbené palačinky k snídani?“
    „Byla tu ta babička od vedle a děkovala mi za ten odhrabaný sníh. Nevíš o tom něco?“
    „Miláčku pojď už si lehnout. Malá ti usnula v náruči, jak tu s ní už hodinu chodíš.“
    „Už jsem u tebe. Neboj se.“
    „Vezmeš si mě?“
     
     
     
     
    Tak. A s psaním článků kdykoliv mě to napadne nebo mám něco na srdci je konec zvonec.
    Někdo ty složenky zaplatit musí, takže se jde do práce…
    Sbohem, volný čase. Je čas se s tebou rozloučit.
    Milovala jsem tě. 🙂
     
  • otєrєzє.cz

    Když se u nás chlapi poperou

    27. 1. 2016 / 10:05 / 6 Comments
    Měla jsem s Niki takovou zajímavou debatu. Říkala jsem jí, že se teď bojím víc chodit sama v noci ven, protože si myslím, že jako žena jsem snadnějším cílem silnějších mužů. Vím moc dobře, jaké to je, když se mě muž zmocní. Nemůžu vůbec absolutně nic. Nemůžu se ani pohnout. Nemůžu se bránit, protože to nejde. Jeho síla je několikanásobně větší, než ta moje. Jak bych se pak tedy mohla ubránit nějakému násilníkovi? Určitě bych to zkoušela, ale mám vůbec šanci? Vlastně už teď v noci sama ven nechodím nikdy, zatímco dříve mi to problém nedělalo. Kdo by přepadával chlapa, žejo?
     
    Niki mi ale tvrdila opak. Že teď, jako žena, se bojí už méně! Což jsem nemohla pochopit. Prý proto, že většina mužů si troufne na muže, ale ženu spíš chrání. A také proto, že kluci se mezi sebou prostě perou. Jakoby si potřebovali pořád něco dokazovat.
    Je pravda, že na intru se kluci pořád rvali. Pořád. Bylo to příšerné. Odcházela jsem z pokoje a nechtěla s tím mít nic společného. Naštěstí se mi vždycky tak nějak podařilo z podobných rvaček vyklouznout, protože jsem k nim nikdy nedávala žádnou záminku, i když oni si ty záminky často dávali sami. Kluci se rvali na základní škole, na střední škole, na nástavbě… jen na vysoké jsem je rvát neviděla, ale určitě se tam taky na koleji občas porvou. Tím jsem si jistá. Oni ten boj pod vlivem překypujícího množství testosteronu v těle prostě potřebují! Uf. Já chci na holčičí pokoj!
     
    Neuměla jsem se rvát, neuměla jsem hrát fotbal, nevěděla jsem nic o spalovacích motorech ani o nějakém poháru pohárů (co je to za logiku?) nebo vlastně pohár vítězů pohárů (to jsem si teď našla na netu, protože mi to vrtalo hlavou a konečně jsem zjistila, co to je). Co zkusit někdy pohár vítězů pohárů vítězů pohárů? A pak vítězů pohárů vítězů pohárů vítězů pohárů? (Trošku nuda ne?) Proč si ti vítězové musí ještě něco dokazovat? Však už vyhráli, ne? Být víc vítěz než ti druzí vítězové. Já chci být pánem tohoto světa! A vesmíru!
    No to je jedno. 🙂
     
    Každopádně tato debata s Niki byla výzva.
     
    Takže jsem sedla k počítači a našla si na Policejním prezidiu statistiky všech trestných činů podle pohlaví obětí za rok 2010.
     
    Podle celkového počtu trestných činů se ženy mohou bát o 11 % méně, než muži.
     
    Počet obětí trestných činů celkem
    ženy 6635 47 %
    muži 7478 53 %
    celkem 14113 100 %
     
    To bylo pro mě trochu překvapení. Vlastně by mělo být příjemné, ale přesto, že se teď můžu bát méně, protože mám jako žena o 11 % menší pravděpodobnost, že se stanu obětí trestného činu, se bojím víc.
     
    Proč?
     
    Důvodem jsou následky takového napadení, protože ty jsou v případě napadení ženy mnohem těžší, často celoživotní. Chlapi se poperou a ok, ale znásilněná žena je znásilněná už na celý život. Následky takového napadení ženy jsou tedy častěji fatálnější, než napadení muže.
     
    Jak je to tedy s tou pravděpodobností 11 %, díky které se mohu jako žena bát méně, než jako muž?
     
    Vytvořila jsem tabulku, ve které jsou uvedeny vybrané trestné činy, ze které jsem ještě vytáhla údaje za různé typy těchto trestných činů, především ty násilné, protože o ty mi šlo.
    A vyšlo mi, že není 11 % jako 11 % a už vůbec ne ve prospěch žen.
     
    Zdroj: Policejní prezidium, Zjištěné oběti trestných činů na území České republiky v roce 2010
     
     
    Vraždy
    Pravděpodobnost, že se žena stane obětí vraždy je o 16 % nižší, než že se obětí stane muž.
     
    Loupeže
    Pravděpodobnost, že se žena stane obětí loupeže je v celkovém počtu loupeží o 3 % vyšší, než že se obětí stane muž. Pokud odečteme loupeže provedené ve finančních institucích, kde je za přepážkou až 70 % žen, pravděpodobnost, že bude žena oloupena například na ulici je pouze o 2 % nižší, než že bude oloupen muž.
    Takže co se loupeží týče, jsou oběťmi ženy i muži skoro nastejno. Není to tak, že žena je snadnějším objektem k oloupení, i když by se to tak mohlo zdát. (Že by ti loupežníci byli přeci jen občas ještě gentlemani? To je samozřejmě neomlouvá.)
     
    Úmyslné ublížení na zdraví
    Pravděpodobnost, že ženě bude ublíženo na zdraví je o 67 % nižší, než že bude ublíženo muži. To jsou právě ty rvačky. Většina chlapů uhodí chlapa, ale nikdy by neuhodili ženu.
     
    Týrání
    Pravděpodobnost, že žena bude týrána, je o 94 % vyšší, než že bude týrán muž.
    To sice popírá předchozí větu, že většina chlapů ženu neuhodí, ale zde jde o muže, kteří právě tu ženu uhodí.
     
    Sexuálně motivované trestné činy
    Sexuálně motivované trestné činy celkem – pravděpodobnost jakéhokoliv sexuálního zneužití ženy je o 89 % vyšší, než muže. No jo, sex. To je panečku motivace. :-/
    Z toho znásilnění: pravděpodobnost, že žena bude znásilněna je o 94 % vyšší, než že bude znásilněn muž (nejen ženou, ale také mužem především).
     
     
    No a těch 11 % se jaksi rozplynulo kamsi. Je jen jediný trestný čin, kde mají muži razantně vyšší pravděpodobnost, že se jim přihodí a tím je právě rvačka (úmyslné ublížení na zdraví). Tak vysokou pravděpodobnost, jako mají ale ženy u týrání a sexuálně motivovaných trestných činů už pak však muži u žádného jiného násilného trestného činu nemají.
     
     
    Zprůměrovala jsem tedy průměry (když vítězové pohárů můžou hrát ještě o další poháry 🙂 a vyšlo mi, že pravděpodobnost, kdy se žena stane obětí některého z vážných násilných trestných činů je v průměru o 36 % vyšší, než že se přihodí muži. Má na to ale vliv právě domácí násilí, které nikdo nevidí… Tam jsou chlapi děsní „machři“ a troufnou si i na slabšího.
     
    Toto je článek o ženách-obětech.
    Článek o ženách-pachatelkách je zde.
     
  • otєrєzє.cz

    Vecchiettiho vtažená neovagína

    25. 1. 2016 / 15:38 / 16 Comments
    Před necelým rokem jsem se u předoperačního vyšetření zapovídala se svojí obvodní doktorkou, která mi vyprávěla o svých zkušenostech ze stáží v době studia medicíny, které prováděla na oddělení dětské gynekologie, kde ležely dívky s původně nevyvinutou vagínou a musely také dilatovat.
     
    Napadlo mě zjistit, jakým způsobem se takovým dívkám neovagína vlastně vytváří a jaká je třeba potom její hloubka? V jakém věku se to u nich vůbec řeší? Nebude to třeba podobné, jako u nás?
     
    Jenže mi to vypadlo z hlavy. Shodou okolností jsem se ale na tu dětskou gynekologii v Motole dostala kvůli dcerky vyšetření, které dopadlo dobře. Když jsem tam tak viděla ty holčičky a už skoro dospělé slečny čekající na vyšetření s námi, začala jsem přemýšlet o tom, kolik těch lékařských oborů vlastně je a o kolika nemáme (naštěstí) ani tušení.
     
    Hlavně jsem třeba vůbec netušila, že nějaká dětská gynekologie existuje.
     
    Musí existovat, protože i malé holčičky hned po narození mohou mít nějaký problém. „Nějaký problém“ může mít ostatně kdokoliv kdykoliv, takže tu nechci nikoho strašit a už vůbec ne čerstvé nastávající maminky holčiček. Věci, které tu popíšu, jsou velmi vzácné.

    Synechia vulvae – srůst zevních rodidel

    Ne, že by tohle přímo souviselo s námi, ale nepřímo ano. Zaujal mě totiž fakt, že je vůbec možné, aby 2-5letým holčičkám srostla sliznice vagíny a to tak dokonale, že se úplně zacelí její vstup, který není možné běžným způsobem protrhnout. Připomnělo mi to varování, že musím provádět dilataci, protože tělo má tendenci zacelovat rány a pravidelnou dilatací k tomu nedojde. Aby ale došlo k zacelení přirozeně biologicky vytvořené vagíny bylo pro mě překvapení. To by se nám taky pomalu mohla zacelovat dutina ústní nebo ušní dírky a co teprve anální otvor? Příšerná představa! Ale to se naštěstí neděje. Sliznice na těchto místech je úplně jiného typu, než právě ve vagíně nebo v neovagíně.
     
    K léčbě synechie u děvčátek se dříve používal estrogenový krém (popsáno níže). Některé MtF slečny si jej nechávají předepisovat jako doplňkovou HRT léčbu (oestrogel). Jenže s tím rozdílem, že my si to nenatíráme na genitálie, ale na různé části těla a tělo pak estrogen vstřebá kůží, takže nejsou zatěžována játra.
     
    Synechie není vrozenou vadou a nesrůstají malé stydké pysky, jak se někdy chybně uvádí. Jde o srůst protilehlých sliznic poševního vchodu. Nastává v době, kdy dívčí tělíčko není pod vlivem estrogenů a není dodržována dostatečná hygiena (tzn. oplachování vodou pipinky).
     
    Fotky vagín malých holčiček opravdu na blog dávat nebudu, takže tady je nákres:
     
    Úplná a částečná synechie
     
    Proč vzniká synechie jen u malých děvčátek?
    Jde vlastně o děvčátka v klidovém období, tedy v době, kdy jejich organismus není pod vlivem pohlavních hormonů – estrogenů. Právě pro chybění (nejde o žádnou patologii, to chybění je v té době fyziologické) estrogenů, jsou sliznice rodidel jen velmi tenké, jemné (mikroskopicky je jejich epitel tvořen jenom několika vrstvami tzv. parabazálních buněk). A to je příčinou, že tento jemný epitel v místech, kde se k sobě pevně přiloží a slepí zmíněné protilehlé části sliznice poševního vchodu, rychle vymizí a protilehlé strany se spojí pevným, někdy až kožovitým srůstem.
    Synechie se proto také nikdy nevytvoří tam, kde již pohlavní hormony existují: tedy u novorozence (mateřské hormony) ani u dospívající dívky či dospělé ženy, vzácně se ale může vytvořit u stařen, kde již hormony opět dlouhou dobu od menopauzy chybí.
    Z hlediska vývoje synechie rozlišujeme dvě fáze: Stav začíná pouhým slepením čili konglutinací. Pro vznik konglutinace není podmínkou výtok, stačí jen přirozené smegma na rodidlech a hlavně a především nedostatečná hygiena. Pokud není konglutinace rozrušena, pak brzy vznikne skutečný srůst, tedy synechia vulvae.
     
    Léčba se liší podle stadia, ve kterém ji zachytíme: při konglutinaci stačí sliznice lehkým tahem separovat („roztrhnout“), což lze snadno, dítě to nebolí a sliznice po tomto výkonu nekrvácí. Pokud jde však již o skutečnou synechii, pak by i pokus o separaci byl velmi bolestivý a samozřejmě to neprovádíme. Stav se řeší v krátké celkové anestezii přepálením pevného srůstu žhavým platinovým drátkem (termokauterem).
     
    Někde se také k léčení synechie doporučuje vtírat estrogenové krémy: tato léčba vychází z toho, že sliznice rodidel jsou při nedostatku estrogenů tenké. Když je dlouhodobě potíráme estrogenovými krémy, ztlustí se a synechie se sama rozpustí. Literární údaje připouštějí, že tento postup není vždy účinný. Existují případy, kdy byla více než 8 týdnů rodidla děvčátka potírána estrogenovou mastí do té míry, že jí vlivem vstřebaných estrogenů začaly zduřovat prsní žlázky, ale synechie stále pevně držela. Proto není tato léčba ve FN Motol podporována. K rozrušení konglutinace není zapotřebí, u synechie je její efekt zdlouhavý a problematický.
    Mnohem důležitější než léčení je prevence synechie. Spočívá především v řádném poučení matky a třeba i v praktickém předvedení, jak o rodidla děvčátka pečovat: každý den při mytí je potřeba od sebe oddálit protilehlé partie rodidel („rozhrnout“ stydké pysky i poševní vchod) a případné nečistoty odtud umýt. Umýt hlavně mechanicky, mýdlo na rodidla raději nepoužívat, nebo jen dětské neparfémované a nedráždivé mýdlo. Na dětská rodidla nejsou vhodné ani prostředky intimní hygieny pro ženy: všechny mají kyselou reakci, což je pro rodidla dospělé ženy vhodné, ale pro neestrogenizovaná dětská rodidla nikoli.
     
    (Zdroj: Prof. MUDr. Jan Hořejší, DrSc.
    Klinika gynekologie dětí a dospívajících UK 2. LF a FN Motol)
     
     
    No a já bych k tomu dodala: dilatovat a dodržovat hygienu!
     
    Ne že by nám hrozila synechie, ale svým způsobem je srůst neovaginální sliznice uvnitř taky docela problém, pokud tedy má slečna v úmyslu ještě sexuálně žít. Jinak ať si dělá, co chce. (To vlastně může i tak :).
     
     
    Nechci psát o všech problémech dětské gynekologie, protože bych se zase dostala někam jinam.
    Ale chtěla bych uvést ještě aplazii dělohy a pochvy.
     
    (Jen pro upřesnění pojmů, pochva a vagína je opravdu totéž :).
     

    Aplazie dělohy a pochvy

    Tak to už je horší. Právě z toho důvodu, že zatímco my jsme tak nějak vyrovnané se skutečností, že nikdy nebudeme těhotné, že tomu tak bude u i dívek, které jsou dívkami od narození, se to většinou nečeká.
     
    Tzv. syndrom Rokitanského a Küsterův (někdy je uváděn celý název Mayer-Rokitansky-Küster-Hauserův syndrom) je pro dívku i pro její rodiče velmi šokující diagnózou: přijde se na ni zpravidla při pátrání po příčině nenastalé menstruace u dívky s dobře vyvinutými sekundárními pohlavními znaky. Vývin a funkce vaječníku jsou normální, ale chybějí deriváty Müllerových vývodů. To jsou vývody, ze kterých se během těhotenství vytvoří do 12.-14. týdne vejcovody, děloha a část pochvy (popsáno podrobně v článku Mami, proč mám pindíka?).
     
    Postižená dívka samozřejmě nikdy nebude menstruovat, nebude moci být těhotná a nemůže mít pohlavní styk.
     
     
    To poslední (pohlavní styk) jí lze umožnit vytvořením pochvy. A tady mě to právě začalo zajímat.
     
    Začínat bychom měli vždy konzervativně, neoperačně – dilatací (nejprve prstem, pak fantomem (dilatátorem) a nejlépe Uzlovou dilatační stoličkou). Teprve tam, kde to z anatomických důvodů není možné nebo je výsledek dilatace nedostatečný, provádíme neoplastiku vagíny.
     
    Princip mají všechny metody stejný: vytvořit prostor pro pochvu v řídkém vazivu uro-rektálního prostoru a postarat se o jeho vystlání epitelem.
    Uro-rektální prostor je prostor mezi močovým měchýřem a tlustým střevem, který je využíván i u nás pro vytvoření neovagíny. Žena, které se ženské pohlavní orgány vyvinuly správně, má v tomto prostoru vagínu. Žena s aplazií vagíny jí tam nemá, protože se jí nevyvinula. (Žena, která se narodila s mužskými pohlavními orgány, jí tam taky nemá, ale může mít, když bude chtít a je skutečně ženou.)
     
    Pochva (vagína) v uro-rektálním prostoru zvýrazněna červeně.
     
     
    Vagínu mají tedy na naprosto totožném místě všechny tyto tři ženy:
    1. žena, které se vyvinuly ženské pohlavní orgány správně už v těhotenství a narodila se s nimi
    2. vyléčená žena, které se ženské pohlavní orgány nevyvinuly vlivem aplazie vagíny, ale podstoupila plastiku neovagíny podle Vecchiettiho
    3. vyléčená transsexuální žena, která se narodila s mužskými pohlavními orgány, ale podstoupila chirurgickou změnu pohlaví (včetně plastiky neovagíny)
     
    Z existujících metod pro pacientky s aplazií vagíny dnes dominuje jediná: neoplastika podle Vecchiettiho, která pomocí laparoskopicky zavedených trakčních vláken vtahuje fantom do poševního prostoru a současně tam vtahuje sliznici poševního vchodu, který novotvořenou pochvu vystýlá. Metoda je rychlá, šetrná a má výborný výsledek: pochva je ihned vystlána dlaždicovým nerohovějícím epitelem poševního typu, protože je tvořena sliznicí poševního vchodu.
     
     
     
    Co si pod tím představit? Vezmu háčky, napíchnu je na sliznici poševního vchodu a natahuju je zevnitř vedenými nitkami nástrojem, který je zobrazen níže a je připevněn na břišní dutině zvenčí. Až se sliznice natáhne, máme neovagínu. Fascinující.
    Do stejného prostoru se v našem případě nevtahuje sliznice poševního vchodu, který přirozeně nemáme, ale kůže z penisu.
     
    Vecchiettiho metodu vysvětluje prof. MUDr. Jan Hořejší DrSc. z dětské gynekologie v Motole:
    „Tato metoda se podobá metodě dilatační (v případě, že pochva je alespoň z části přítomna), ale dilatační fantom není do urorektálního prostoru vtlačován, ale vtahován vlákny (teflonem kryté dráty), která se laparoskopicky provléknou ze zevních rodidel skrze urorektální prostor a preperitoneální cestou až břišní stěnou ven.
    Zde se pak tažné dráty zkracují navíjením na klíček (viz trakční nástroj níže) a fantom i se sliznicí poševního vchodu vtahují do místa budoucí pochvy. Touto metodou se pochva vytvoří během cca 10 dní.
     
    Základní podmínkou trvale dobrého výsledku vytvoření neovagíny jakoukoli technikou je, aby žena záhy po dokončení léčby začala pochvu používat, tedy aby co nejdříve zahájila pohlavní život.
     
    Nejde asi jen o mechanickou „fyziologickou dilataci“, jak učil Veselý, spekulujeme, že i styk pochvy se spermatem a jeho prostaglandiny může hrát příznivou roli.
     
    Soudím tak z toho, že velikost pochvy i vzhled jejích stěn u ženy, která žije pohlavním životem, jsou zcela normální, připomínající pochvu po hysterektomii (dokonce s dostatečnou lubrikací), kdežto při pouhé dilataci fantomem či vibrátorem se pochva vždy zkracuje a zužuje a přirozené lubrikace nedosahuje.
     
    Z toho vyplývá, že neoperační nebo operační vytvoření chybějící pochvy má být prováděno vždy až po dosažení psychosexuální dospělosti, když žena již sama touží po sexu a je tím také motivována k léčebné kooperaci, která má pro dobrý efekt jakékoli léčby zcela zásadní důležitost.“
     
    Trakční nástroj podle principu Vecchiettiho metody, který slečna dostane na 2-13 dní po operaci a který takto zvenčí pomáhá vytvořit krásnou funkční neovagínu.
     
     
    Proto se dnes již jiné metody nepoužívají, a zejména ty, které k vystlání neovagíny používají střevní epitel, jsou považovány za zcela zastaralé.
     
    Tato „zastaralá“ metoda vytvoření neovagíny ze střevního epitelu, tzv. rektosigmoidální vaginoplastika, to znamená ze štěpu tlustého střeva, je občas používána i u transsexuálních žen. Obvykle na jejich odůvodněnou žádost z vážných důvodů.
    Já osobně nikoho takového neznám. Mám nastudovanou pouze teorii a věděla jsem od začátku, že tohle ne. Opačného názoru byla ale Dannie, která rektosigmoidální vaginoplastiku vyžadovala u Jarolíma od samého začátku, protože neměla dostatek původního biologického materiálu a hrozilo, že neovagína vytvořená aktuálně (a již velmi dlouho) používanou technikou penilní inverze bude málo hluboká (jen 6-7 cm). Byl to její boj za dokonalý prožitek svého partnera, jehož spokojenost byla na prvním místě.
     
    Rektosigmoidální vaginoplastika je však tak rizikový výkon, že nevím o tom, že by se ještě dělala. Jeho výhodou je právě délka neovagíny, ale má také spoustu nevýhod (např. zapáchající sekret původně střevní sliznice) apod.
     
    Dannie nakonec i přes provedenou penilní inverzi dosáhla hloubky neovagíny také díky její velmi důkladné a nezanedbávané dilataci kolem 10-12 cm, což byl na její původní zdroj materiálu úspěch, i když její přítel by tehdy uvítal hloubku větší, neboť spokojenost partnera při pohlavním styku nesouvisí pouze s hloubkou vagíny, ale také s délkou partnerova penisu. Je to jaksi provázané a obviňovat ženu, že jí má příliš mělkou je jen mužův sobecký nesmysl.
     
    Kromě laparoskopické Vecchiettiho vaginoplastiky existují ještě další dvě téměř nepoužívané metody: laparoskopická balónová vaginoplastika a transretropubická (TRT) vaginoplastika.
     
     
    V roce 2012 vydala Masarykova univerzita v Brně publikaci s výsledky studie s názvem „Laparoskopicky asistovaná neoplastika pochvy dle Vecchiettiho„.
     
    Výsledek zahrnoval 13 pacientek operovaných v období od září roku 2000 do dubna 2011. Šlo o pacientky s aplazií dělohy a pochvy, kterým byla provedena laparoskopicky asistovaná neoplastika pochvy s postupným vtahováním fantomu do uretrovezikálního (v blízkosti močového měchýře a močové trubice) prostoru.
    Všechny operace proběhly bez vážných komplikací. Utahování fantomu bylo prováděno jednou za 2-3 dny. Doba dilatace se pohybovala mezi 10-14 dny. Délka pochvy byla po vytažení fantomu 8-10 cm. Při vyšetření po 2-4 měsících se délka pochvy pohybovala mezi 8-10 cm. Při dalších kontrolách udávalo 11 pacientek pravidelný pohlavní styk, se kterým byly spokojeny.
    Závěr: Tato operační metoda umožňuje pacientkám, které nemají vyvinutou pochvu, mít uspokojivý pohlavní život. Naše výsledky jsou srovnatelné s výsledky i jiných autorů.
     
    To, že výsledky jsou srovnatelné s výsledky jiných autorů je pravda (ověřila jsem si to :).
    Podle německé studie na 101 pacientkách bylo po 6 měsících dosaženo největší hloubky neovagíny 10,6 cm. A to už je fakt extrémní hloubka. Všech 101 pacientek uvedlo, že během pohlavního styku nebylo nutné použít lubrikant a při pohlavním styku necítily žádnou bolest. Nejmladší pacientce bylo 14 let.
     
    Stejné výsledky uvádí i chorvatská studie a další už se mi hledat nechtělo.
     
    Koho zajímá i šířka neovagíny po Vecchiettiho laparoskopii, ta se pohybuje běžně kolem 3-4 cm, výjimečně do 5 cm. Náš dilatátor má šířku 3,2 cm, což sice neznačí šířku budoucí neovagíny, která je pružná, ale ukazuje, že těleso o průměru minimálně 3,2 cm se do naší neovagíny dostane.
     
    Průměrá délka mužského penisu je 12-15 cm. Průměrná délka pochvy biologické ženy je 9,5 cm. Delší penisy ženám způsobují elastické prodlužování pochvy, což je někdy doprovázeno u ženy bolestivými pocity.
    Šířka pochvy je u biologických žen 3-5 cm. Šířka penisu je ve ztopořeném stavu 3-5 cm.
     
    Což mě doslova donutilo udělat následující srovnání 🙂
     
     
     
    Už dlouho jsem si tohle srovnání chtěla udělat, ale čekala jsem na výsledky rozměrů neovagín u pacientek s aplazií pochvy, které jsem doteď neměla.
    (Mimochodem – ta blondýna u žen po chirurgické změně pohlaví je opravdu žena po chirurgické změně pohlaví. Když už ilustrační obrázek, tak pořádný a pravdivý! U ní to zrovna prozrazovat můžu, jelikož se tím ani náhodou netají a ještě se účastní transgender soutěží krásy.)
     
    Slyším to všude kolem sebe. „To ale každý chlap pozná, že jsi přeoperovaná!“, „Já jí chci mít hlubokou! 12 cm mi nestačí!“, „Ta moje je příliš úzká.“, „Jsem se svojí neovagínou a jejími rozměry děsně nespokojená!“… To by si potom mohly stěžovat i biologické ženy. Chceme víc, než potřebujeme a než nám ke spokojenosti stačí. Nervujeme se tak kvůli tomu, stresujeme, roznášíme kolem sebe negativní emoce a stává se z nás věčně nespokojená žena, která nemá ráda své tělo a přitom máme takový poklad. Může za to snad neznalost ženské anatomie? Nebo honba za nejdokonalejší dokonalostí ze všech?
     
    „Budu moct mít po operaci sex s mužem?“
     
    Tak na tuhle oázku mám jasnou odpověď: Jasně, že jo! 🙂
    Vlastně si umím představit problém pouze v případě, že muž bude nadstandardně vybaven jak délkou, tak šířkou a problém nastane. Ale zapomínáme, že v takovém případě nastává i u biologických žen. Chyba není na vašem přijímači 🙂
     
    Mohla bych přispět do tohoto článku s vlastními zkušenostmi, ale moc se mi do toho nechce, protože jde o osobní a intimní záležitost. Nemusí vědět celý svět, jakou jí mám. „Pozvi mě na večeři a když se mi budeš líbit, možná ti jí i ukážu!“, jak řekla Ugla. Ale motorovou jí nemám. Takže se pokusím být stručná, věcná, bez průpovídek a nedávat do toho ty svoje emoce 🙂
    Následující odstavec vyjadřuje mé vlastní zkušenosti, nikoli zkušenosti ostatních, i když jsem je slyšela podobné nebo dokonce lepší a už vůbec ne zkušenosti těch, kteří pohlavního styku s mužem schopny nejsou. Bohužel o vás nevím a nedovedu si představit důvod, proč pohlavní styk s mužem mít nemůžete. Což neznamená, že neexistujete. Stejně, jako existují biologické ženy, které jí mají mělkou, nevlhkou nebo nejsou schopny orgasmu. Tak to prostě na tom světě chodí, že někdo spokojený je a jiný není. Moc se omlouvám všem, kterým vadí, že jsem spokojená. Vím, že je to to nejhorší, co někomu o sobě mohu prohlásit a mrzí mě, že nejsem nespokojená, ba dokonce naštvaná, vzteklá a sprostá. Prostě bubák.
     
    Se svými parametry i funkcí ženského pohlavního orgánu jsem spokojená moc.
    Šířka neovagíny u mě se pohybuje kolem 3-4 cm (vyzkoušeno na dilatátoru i na jiném trošku širším „předmětu“, který jsem si v jednom případě záměrně změřila, což samo o sobě bylo zajímavé :). Pohodová hloubka, kdy nic nikam netlačím a nevyvíjím tlak je 12 – 13 cm. Kdysi jsem zkoušela dilatátorem maximum a dostala jsem se na 16-17 cm, ale zbytečně to tam nervu. Délka „jiných předmětů“ zavedených do pochvy byla 16 cm, přičemž mě zajímalo i to, zda mám stejný úhel neovagíny, jako biologické ženy. Ano, úhel je stejný. Není totiž možné ho změnit, protože tam na to není prostor. Dostala jsem i otázku, jak funguje přirozená lubrikace. Tak k tomu musím říct, že u partnerů skvěle 🙂 (ne že bych jich měla spoustu, ale víc než jeden byl), což samo o sobě zaručuje úspěch, ale musím říct ještě jednu věc. Přirozená lubrikace neovagíny ženy po chirurgické změně pohlaví samozřejmě není prováděna stejným způsobem, jako u biologických žen, ale docela podobným. Lubrikaci vagíny u biologické ženy zajišťují tzv. Bartholiniho žlázy, které jsou umístěny u poševního vchodu a dále u děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, pouze jimi hlen prostupuje. Jde o žlázky, které se vyvinuly ze stejného základu, jako mužova prostata. Prostata se při chirurgické změně pohlaví v těle ponechává hned z několika důvodů, ale ten nejlepší je právě ten, že má stejnou funkci, jako žláza, která má na starosti zvlhčování u biologických žen, jen jde o zvlhčení u poševního vchodu, nikoli uvnitř, jelikož dělohu nemáme (kde to ale samozřejmě není vyloženě suché, že by to úplně do sucha dřelo 🙂 (Asi tak, jako když jakákoliv jiná slečna není vlhká). Zvlhčení následkem vzrušení musím jednoznačně potvrdit, že takové je a že také funguje a jsem si jistá, že i kdyby partner neměl tak výborné lubrikační schopnosti sám od sebe, že nebude mít problém pohlavní styk uskutečnit i bez lubrikačního gelu, který jsem k tomuto účelu nikdy nepotřebovala. Samotný fakt, že tato vlastnost při mém vzrušení funguje, mě potěšila a nejde jen o pár bezvýznamných pidikapiček :). Ovšem to, jak bude fungovat zvlhčování u transženy je také individuální a záleží na předchozí biologické „vybavenosti“ touto schopností. Někdo zvlhne třeba jen při pomyšlení na polibek, někdo nikdy. Můj je zrovna ten první případ, ale jsem si jistá, že nejsem z nás jediná 🙂
     
    Je ale ještě něco, co mě mile překvapilo a způsobuje mi radost z pohledu na mé tělo. Tím je tzv. venušin pahorek. Je údajně jednou z nejerotičtějších a nejlákavějších křivek ženského těla. Jde o malou měkkou vyvýšeninu, která je pojmenována po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Venušin pahorek, stydký pahorek, či zastarale trochu nehezky hrma, slouží fyziologicky k ochraně ženské stydké kosti při pohlavním styku. Je proto tvořen měkkým tukovým polštářkem krytým silnou kůží. Právě vyvýšení tohoto pahorku lásky závisí na produkci estrogenu a jeho pokrytí pubickým ochlupením s nástupem puberty je jedním ze znaků pohlavní dospělosti ženy.
     
     
    Nevím, jak se stalo, že ho tam mám, ale prostě ho tam mám. (Však jsem taky žena, ne? :). Tohle všechno je tak úžasné!!!
    Tolik detailů mého těla těší mě jen při pouhém pohledu. A těší mě, když nejsem sama, koho mé tělo těší (samozřejmě i duše, ale teď probírám jiné téma :). Mám se ráda a už nekroutím otráveně pusou při pohledu na něco, s čím zásadně nesouhlasím, protestuji a posléze svůj protest následně vzdávám, protože si myslím, že to nedokážu změnit.
    Ale dokážu!
     
     
    Co se týče vzhledu mého orgánu, jsem spokojená taky už teď, ale nemám za sebou ještě komisuroplastiku (tzv. z-plastika, která se dělá až jako druhá doplňující plastika zhruba za 6 měsíců od první operace) a kterou bych chtěla. Komisuroplastika celý vnější orgán ještě víc zpřirození, což se mi líbí.
     
    Když jsem byla začátkem ledna u Jarolíma na kontrole, řekl mi, že pokud chci, můžeme se na komisuroplastiku vrhnout (takhle přesně to neřekl, ale já jsem si to takhle vyložila), až budu chtít. Stála jsem před ním lehce poodhalená, vzal propisku a chtěl mi začít kreslit na kůži do prostoru kolem klitorisu, aby vyznačil, kde všude je nutné vylaserovat chlupy, které tam být nemají. Jenže mu ta propiska nějak nepsala. Ne, že by to bylo nepříjemné. Šimralo to. „Docela hezká předehra,“ pomyslela jsem si :), ale byla jsem ráda, že si nakonec utrhl papírek a vytvořil toto:
     
    Originál vrcholného díla moderního medicinalismu, autor: doc. Jarolím, 4.1.2016
     
    Akorát jsem si to zapomněla nechat podepsat no, takže mi teď nikdo nevěří, že to kreslil on, ale já přísahám! 🙂
    Na obrázku je vyznačen ještě nezakrytý klitoris s vyšrafovanou oblastí, která se musí vylaserovat a pak se lze pustit do komisuroplastiky, která vyšrafovanou oblast trvale překryje a proto tam chlupy být nesmí.
     
    Prostě – není nad vlastní zkušenost…
     
    Ve studii Masarykovy univerzity byl zmíněn pohlavní život… Samozřejmě se dá žít i bez něj, ale kdo jsou ti (jinak zdraví) lidé, co to dokáží? Pohlavní styk, sex, prostě milování, je něco, co patří k životu a hlavně, co patří i ke vztahu. Proto je tak důležitý a proto je na něj kladena taková důležitost, obzvláště u právě dospělých dívek. Je to (nebo to má být) prostě hezké, euforické, omamující, strhující, jedinečné vyvrcholení intimity (možno říct i lásky) mezi dvěma lidskými bytostmi, které k sobě mají blízko. Lidé se (obvykle) chtějí milovat, mazlit nebo mít brutální živočišný sex. A ti, co až tak moc nechtějí, chtějí mít určitě jednou své vlastní dítě, které se nejsnáze vyrobí tak, že… 🙂 no tak tady určitou část zestručním …muž použije svůj penis a žena svou vagínu a tak nějak to do sebe perfektně zapadne a dají to dohromady 🙂
     
    To samozřejmě předpokládá (a k tomu jsem se chtěla dostat), že ten muž penis má a žena zase tu vagínu.
    Jak jsem se dočetla ve slovníku: pochva neboli vagína je pohlavní orgán ženy sloužící k pohlavnímu styku (koitu), ochraně vyšších etáží pohlavního ústrojí a jako porodní kanál. Jen bych ještě dodala jednu její funkci: …a ke šťastnému a spokojenému životu v souladu s vlastní identitou. Už jen ten samotný fakt, že tam je, má obrovský vliv na psychiku. To ale samozřejmě biologická žena takto nevnímá. Pro ní je její vagína samozřejmost. Ne každý z ní má takovou radost, jako třeba já 🙂
     
    Děkuji za to, že nejen ženy, které se narodily zdravé se správně vyvinutými ženskými pohlavními orgány, mohou mít svou vagínu. 🙂
  • otєrєzє.cz

    No tak, Jeremy!

    24. 1. 2016 / 15:43 / 18 Comments
    Jeremy Clarkson, známý moderátor z pořadu BBC Top Gear, prohlásil, že transděti mají „otrávenou duši od svých šílených rodičů“.
    V článku britského deníku The Sunday Times se tak ostře pustil do transkomunity, včetně rodičů transdětí a transvězňů.
    Domnívá se, že problémy translidí se přehnaně zveličují a svůj útok vůči translidem začal s tím, že „nějací aktivisté nám nebudou říkat, že teď musíme všechnu naši pozornost věnovat těžkému údělu lidí, kteří chtějí změnit své jméno ze Stana na Lorettu.
    Pokud jsem si mohl všimnout, tak muži, který chtějí být ženami, existují pouze na internetu nebo v těch nejšpinavějších čtvrtích Bangkoku. Říká se jim lady boys a podle mě nejsou nic víc než jen pointou trapných chlapských vtipů.“
     
    Clarkson, který byl vloni vyhozen z BBC, dále vyprávěl, jak vtipkoval o problému s lékařem, že rodiče transdětí by měli být zavíráni pro přílišnou „důvěru v rozmary svých dětí“.
     
    „Chtěl jsem je vyhledat a vysvětlit jim, ať si klidně žijí svůj šílený život, ale – a to bych zdůraznil s plivancem – ať neotravují duše svých dětí. To už tak děti dělají, že sní o nemožném. Nemůžete je brát vážně. Nemůžete je vzít do nemocnice, když je jim deset a říct: „On chce být dívkou. Můžete mu prosím vás odříznout penis?“
    Protože během následujících pěti let se může stát, že zjistí, že není tak špatné být mužem a bude stát ve sprchách ragby klubu.“
     
    Poté využil příležitosti pustit se do devíti mužských vězňů na Isle of Wight, o kterých prohlásil, že předstírají, že jsou trans tím, že „na sebe napatlají trochu make-upu a mají prsa, se kterými si mohou hrát.„
     
    „Pak je převezou do ženské věznice, kde stráví zbytek svého života jako lesby. To je sen každého chlapa!
    V Británii prý žije 650.000 osob s nějakým „genderovým“ problémem. Pak ale musím kroutit hlavou a říct jeden fakt: nejsou tady.“
     
    Ačkoli se Clarkson opřel do transkomunity a do jejich nevýznamných myšlenek, prohlásil také, že „musí být naprosto příšerné žít ve špatném těle“, a podporuje vznik třetího úředního pohlaví.
     
    „Vypadá to, že jejich život se stane lepším, když si budou moct zaškrtnout třetí pohlaví v oficiálních dokumentech. Tohle přece není konec světa pro nás ostatní, ne?“
     
     
    Jeremy se nám rozpovídal. Už to asi potřebovalo ven.
     
    V diskusi pod článkem ho čtenáři naprosto odsoudili jako hnusného člověka, který se chová jako náboženský fanatik a mluví o problému, o kterém neví vůbec nic. Upozorňují, že děti do 18 let nemohou podstoupit chirurgickou léčbu pohlaví ani v Británii. Jeremy má tři děti. Zřejmě však budou mít „otrávenou duši svým šíleným otcem“.
     
    Mile mě ta nehomofobní britská diskuse překvapila.
     
    A já dodávám: existuje mnoho způsobů, jak na sebe připoutat pozornost. Zvlášť, když jsem krachující celebrita. Takhle ubohý způsob jsem už ale dlouho neviděla.
     
    Počkej, Jeremy, až se ti jednou posadí vnuk na klín a řekne ti: „Dědo, ale já nejsem chlapeček!“ 🙂 A pokud opravdu nebude chlapeček, tak má jeho děda problém. Ne ten vnuk. 🙂
     
    Na závěr bych si trochu rýpla.
    Našla jsem fotografii Jeremyho z dětství.
     
     
    Ten text jsem tam nedávala já 🙂
     
    Potrefená husa nejvíc kejhá…
  • otєrєzє.cz

    Cis a necisbezhlavci

    24. 1. 2016 / 13:43 / 3 Comments
    Myslím, že nikdy nebudu používat předponu „cis“, protože co to je „cis“ vědí jen lidé, kteří se pohybují kolem transgender lidí (nebo ovládají latinu a to dnes není zrovna moc rozšířený jazyk). Člověk, který doteď ani netušil, že nějaká změna pohlaví vůbec existuje (a že už jsem na několik takových narazila) by třeba na slovo cis-žena asi koukal. Takový člověk ani neví, co je to transgender, natož cis. Ani já sama jsem kdysi netušila, co ta předpona (než jsem přišla na to, že je to předpona, myslela jsem si, že je to zkratka) znamená, protože je nicneříkající. CIS je pro mě Computer and Information Science nebo společnost CIS Systems pár kilometrů odsud (asi tam přijímají zásadně jen cis lidi :), kdysi v práci jsme používali také CIS jako Centrální Informační Systém. CIS patří do Hvězdných válek, Ruské federace, imigračního oddělení v USA… Proto mám prostě k předponě CIS (cisgender) označující osoby, které se narodily v souladu se svým biologickým pohlavím (čili netransgender či opak transgenderů) nedůvěru a nelíbí se mi. CIS je pro mě všechno, jen ne lidé 🙂 Přesto vznikla potřeba takové lidi nějak nazývat.
     
    Kde se vzalo „cis“?
    Ono to „cis“ je vůči předponě „trans“ vlastně logické.
    V latině znamená předpona „cis“ „na téže straně„, zatímco „trans“ znamená „na druhé straně„.
    Takže cis člověk je ten, který se identifikuje se stejným pohlavím, jaké je jeho biologické, zatímco trans člověk s opačným.
    Poprvé předponu „cis“ použil v roce 1991 německý psycholog Volkmar Sigusch (takže ne Američani, jak jsem si myslela, ale už zase ti Germáni). Označoval tak lidi, kteří jsou zcela nebo alespoň zčásti spokojeni se svým biologickým pohlavím. O určitou popularizaci se zasloužila transgender aktivistka a spisovatelka Julia Serano ve své knize Whipping Girl z r. 2007, kterou já popularizací předpony cis ale následovat nebudu.
    Američanům se „cis“ prostě zalíbilo, v Česku už to taková sláva není a tak jsem se rozhodla (už hodně dávno), že místo cis budu psát „bio“ nebo „biologická“, což je samozřejmě taky nepřesné, protože jak jsem psala v minulém článku, muži i ženy jsou z naprosto identického biologického materiálu, ale pořád si pod tím dovede někdo představit víc, než pod cis. Američané používají tuto předponu dále ve spojení cisgender nebo cissexual. To se v ČR neujalo vůbec (cispohlavní, cissexuální). Do Oxfordského slovníku bylo „cis“ přidáno v roce 2013. (Takže už je to tedy oficiální.)
    Navíc předpona „cis“ ve mně evokuje hlásku „ts“ (ne zkratku! :), která zní trošku opovržlivě či pohrdavě. „Já jsem cis žena, tsssss! Heč!“ 🙂
     
    Z legrace kdysi vyřkl jeden americký moderátor větu, ve které použil slovo cis-white. Ve smyslu, že je běloch, který je spokojený s tím, že je bílé rasy.
    Tak mě napadá, že já jsem teď vlastně cis-žena, protože jsem spokojená s tím, že jsem žena. Tj. „jsem na stejné straně“. Takže ono to CIS taky není úplně přesné. Je žena po přeměně cis nebo není cis?
     
    Z mého pohledu je to žena. Není ani transsexuál ani transgender. Má ženské genitálie. Je to tedy cis-žena 🙂 Neboť není nespokojena se svým pohlavím, protože spokojena JE! 🙂 Takže je v tom stejně docela pěkný guláš.
     
    Vývoj počtu vyhledání slova „cisgender“ ve vyhledávači Google od roku 2004 do 24.1.2016:
    Nevím, co se stalo v únoru 2014, že tam všichni tak extrémně začali vyhledávat slovo „cisgender“. Nejspíš to slovo někdo použil na veřejnosti a většina lidí nevěděla, co to vlastně je. Každopádně se to slovo vyskytuje čím dál více a také čím dál více lidí hledá jeho význam.
     
    Regiony, ve kterých je slovo „cisgender“ vyhledáváno nejvíce:
    Česká republika patří spolu s ostatními evropskými zeměmi kromě Velké Británie a Německa k zemím s naprosto laxním přístupem k vyhledávání slova „cisgender“. Buď to tu nikoho nezajímá nebo (a to spíše) tu toto slovo zatím příliš mnoho lidí nepoužívá.
     
    Slovní spojení, které je u slova cisgender vyhledáváno nejčastěji je „definition cisgender“ a „what is cisgender„. Prostě nikdo neví, co to tedy je a tak si to vyhledá.
     
    Proto na tomhle blogu předponu cis (kromě tohoto článku, kde to celé vysvětluju) prostě nikdo nenajde. Ale to vlastně není podstatné. Důležité je, že si rozumíme a nemusím nikomu vysvětlovat, co je to cis, protože to jednoduše označuji jinak 🙂
     
    Napadlo mě ale vyhledat si ještě jiná slova týkající se transgenderů. A tak jsem si nechala vyhledat statistiku přímo ke slovu transgender, na kterém nemělo být nic zajímavého. Kromě toho, že mírně stoupá jeho vyhledávanost, mě ale praštila do očí statistika regionů, ze kterých je toto slovo vyhledáváno:
     
    Na prvním místě USA, ale co dělá hned na druhém místě Nigerie a na pátém Keňa mi není jasné.
     
    Zatímco vyhledávanost slova transgender stoupá, vyhledávanost slova transsexual od roku 2009 klesá. Už to slovo zřejmě všichni znají.
     
    Jenže slovo transsexual má v sobě opět ve statistikách jednu zajímavost. Tentokrát zemí, kde je toto slovo nejčastěji vyhledávané není USA, jako ve většině takových slov. USA jsou až druhé. A kdo že je první na světě? 🙂 (Překvápko!)
     
    (Čísla uvedená u jednotlivých zemí zobrazují objem vyhledávání vůči zemi s nejvyšším počtem vyhledávání, která má hodnotu 100.)
     
    Češi! Do toho!
    Tak jsme zase v něčem první na světě, no 🙂 Ve vyhledávání slova transsexuál. 🙂
     
    Nechala jsem si vypsat podrobné statistiky za Českou republiku. Na prvním místě je Praha a hned na druhém Jihomoravský kraj, kde perlí Brno.
     
    Ve spojení slova transsexual hledají Američané nejčastěji slovo dating. Tedy chtějí vědět, jaké to je jít na rande s transsexuálem nebo se s někým takovým chtějí seznámit.
     
    Nechala jsem si taky vyhledat slovo transka.
    Samozřejmě jde o český (a také slovenský) výraz, takže jsem čekala, že se v jiných zemích ani vyhledávat nebude. Zaujalo mě ale, že Slovensko předstihlo ve vyhledávání slova transka Česko! A to o celých 23 %. Vivat Slovakia! 🙂
     
    MtF i FtM (v transgender smyslu) hledají nejvíce v Japonsku.
    Estradiol v Jižní Americe, nejvíce v Chile.
    Testosteron však trochu překvapil. Zatímco ženský hormon ovládla Jižní Amerika, mužský hormon je záležitostí čistě evropskou. Na prvním místě Polsko, následováno Rakouskem, Německem, Norskem a… Slovenskem! 🙂
     
    Přemýšlela jsem, na co bych se Googlu ještě zeptala a napadlo mě, kde nejčastěji hledají slovo porno? 🙂
    Ti nejnadrženější chlapi na světě žijí v Arménii! Takže holky, které si zoufáte, že nemáte sexuálního partnera, teď už víte, kam si pro něj dojet. Na Kavkaz. Jen vystoupíte z autobusu, nebudete vědět kterého. Vlastně možná už v tom autobuse… I když ono asi stačí přejet hranici a arménský celník, vyrušen ze sledování porna, vás obšťastní nejrůznějšími choutkami a narážkami.
     
     
    A ještě bych tu měla dva vzkazy.
     
    1. pro MtF (ale i bio) slečny (a vlastně i pány, ale u nich jsem se s tím ještě v takové míře nesetkala):
    Jaká význam má fotit se od krku dolů nebo s mobilem před tváří, díky kterému není vidět vaše tvář? Jestliže jsem žena, jsem žena jako celek. Vypadá to, že i vaše tvář patří k vám! 🙂
    To, že mi narostla prsa nebo se zúžil bok je sice hezké, ale bez tváře je taková fotka naprosto k ničemu. Pokud se stydím za to, jak vypadám, tak se nefotím. Chci se ukázat světu, ale místo krásného úsměvu a uhrančivého pohledu vidím zadní stranu mobilu nebo gigantického tabletu. Hm, pěkný tablet. Pěkný futrál. Pěkný kryt. Ale nemůžu říct „pěkná holka“! Protože ani nevím, kdo to je. My, lidé, se totiž navzájem rozeznáváme podle tváře.
     
    Moc hezky to popsala jedna bio slečna:
    „Nechápu jaký má smysl fotit si půlku obličeje. Nevěřím tomu, že jste se narodili jen s jednou půlkou ksichtu, ještě lepší jsou fotky na „Voldemorta“ (přesvícené tak, že tam není vůbec vidět nos)…k těmhle fotkám jsou nejlepší komentáře typu „sluší, krásná, hezká,…“, vždyť ani není poznat jak skutečně vypadáte…“
     
    A jsme zase u té „posilovny sebevědomí“. Ve snaze zalíbit se honíme zběsile jen to, co pěkné je, to si chceme nechat chválit a to co pěkné není zahrabeme. Jo, takhle to dělá každý člověk na světě, protože nikdo nezveřejňuje své špatné fotky (až na pár výjimek). Jenže tvář je jaksi ta nejdůležitější část nás. Je to místo, kam se podívá každý člověk jako první, rozlišujeme se podle toho, získáváme díky tváři druhých sympatie nebo nesympatie, pomocí tváře neverbálně komunikujeme, chceme vidět výraz tváře, štěstí z toho, jakou mám radost, jak mi to sluší, koukejte!
     
    Ilustrační obrázky, které sem dávám, jsou volně dostupné na internetu a záměrně sem nevkládám fotky MtF holek, které jsou stejně tragicky poloskryté a nicneříkající jako fotky tyto, což nečiní z fotek MtF holek žádnou neženskou raritu:
     
    Nestyďme se za to, jací jsme. Už jsme holt takoví. A stydíme-li se přeci jenom, tak se nefoťme a neukazujme světu, ne? Pokud tedy nedáváme fotku v latexovém oblečení na stránky bazaru s oděvy, kde naše tvář není žádoucí nebo se chlubíme téhle planetě, jaké máme krásné nové implantáty. Ale pokud se chlubíme kamarádkám nebo světu jen tím, že chceme ukázat, kdo jsme, stůjme si za tím, kým jsme a jak vypadáme. Spousta z takových slečen je krásných, jenže se bohužel domnívá, že není. (A opět to platí pro MtF i bio slečny úplně stejně).
    „Ne, ten velký nos nevidím. Znám tě takovou. Nevím, proč se za něj stydíš. Nepřijde mi divný, patří k tobě.“
    „Ale mně se nelíbí!“
    „Ale mně se takhle líbíš! Jsi normální hezká ženská.“
    „Nelíbím se ti!“
    „No tak se ti nelíbím no. Jsi hnusná, když chceš.“ 🙂
     
    Ještě mě napadlo, že jde třeba o určitý druh umění – fotit se s uříznutou tváří nebo plackou místo ní. Pak jsem to umění ale nepochopila. Ještě nikdy jsem v časopise neviděla modelku, která by měla místo tváře kryt mobilního telefonu.
     
    Naše tvář je totiž naše. To je překvapení, co? (A právě proto, že je naše, tak si s ní můžeme dělat, co chceme. Třeba zakrývat lopatou.)
     
    Myslím tím samozřejmě fotky, kde fotíme sami sebe. Ne naše boty, prstýnky, nehty nebo nové tričko s kabelkou. Tam to chápu. O takových fotkách ale teď nemluvím.
     
    Pravdou je, že každý si může dělat fotky, jaké chce 🙂 Takže pardon, jestli jsem se někoho, kdo miluje focení svých uříznutých nebo skrytých hlav, dotkla.
     
    Až pojedu do přírody a vyfotím krásnou lišku nebo jelena, taky mu na fotce nikdy neuseknu kus hlavy… Nebyl by to totiž on. Bylo by to jen „nějaké nekonkrétní zvíře, co má čtyři nohy“. A čtyři nohy má v lese velká spousta zvířat… Nic výjimečného bych tedy nevyfotila. Navíc nechápu, proč bych někomu ukazovala fotku, na které jsou čtyři nohy, ale chybí čumáček a ouška:
     
     
     
    Která fotka je hezčí a dává větší smysl? Levá nebo pravá? Kdybych někomu ukázala fotky vlevo, myslel by si, že když jsem je fotila, musela jsem být sjetá.
     
     
    Ještě jedna fotka mě napadla 🙂
    „Svět je boží zahradou a my jsme její květy.“
    Místo toho, abychom se pokochali celou květinou, trčí na uříznuté fotce jen zelené stonky. Chybí tvář.
     
    „Ale já jsem si chtěla fotit jen ty stonky!“
    „Jo aha. Tak to jo. Tak ty se budou líbit.“
     
     
    2. vzkaz pro biologické ženy a muže:
    Prosím, nevyčítejte někomu z vás, že dříve nepoznal, že ta slečna nebo ten chlapec byl dříve opačného pohlaví. „Ty jsi fakt blbec! Tys to nepoznal? Vždyť ten Petr byl dřív holka! My to všichni víme, jenom ty seš snad slepej.„
    Uf.
    Není to chyba, že to nepoznal. Navíc se nemuseli nikdy předtím vidět a takový člověk pak vnímá druhého jinak. Je to naopak vpořádku, protože ta transgender slečna nebo ten chlapec ani nechtěl, aby to někdo poznal nebo prozradil.
    Párkrát jsem se z vyprávění setkala s tímto přístupem. Za prvé je to netaktní vůči transgender osobě, kterou takto vyoutujeme a za druhé to, že někdo „projde“ před někým je to, o co nám jde. Ve skutečnosti chceme dosáhnout toho, aby 100 % všech kolemjdoucích nepoznali nic. Takže osoba, která to na transgender osobě nepoznala, není blbá! Vše je v nejlepším pořádku.
     
    Fakt nechápu, že tenhle druhý vzkaz musím vůbec psát. Vyčítat někomu, že nepoznal, že dotyčný byl dřív někým jiným (respektive že měl jinou fyzickou schránku). Vážně si netroufám odhadnout, jaké šílené věci se v hlavách některých lidí této společnosti ještě urodí.
  • otєrєzє.cz

    Mami, proč mám pindíka?

    23. 1. 2016 / 14:14 / 1 Comment
    Každá z osob, která se narodila ve špatném těle si položila několikrát za život otázku, jaké by to bylo kdyby se narodila do těla správného. Jak moc nebo málo bychom se vzhledově lišili, kdybychom se nevyvíjeli pod testosteronem a v pozdějším věku testosteron zablokovali, případně úplně odstranili jeho hlavní zdroj, ale prostě už od narození testosteron nikde.
     
    Myslím si, že je to tak, že chemie je pořád jenom chemie a tak působí stejně na všechny, dokonce bez ohledu na věk. Věk totiž souvisí s něčím jiným, ne s tím, že by starší člověk hůře reagoval na estradiol. Všechny ženy na něj reagují sice různě (tak jako je to u biologických žen), ale všechny na ně nějak raegují.
    To znamená, že pokud mozku řeknu: teď zapomeň na mužský hormon a pracuj podle jiného zdrojáku – ženského, že on tak pracovat bude, protože je prostě tak naprogramovaný. Nemá ani možnost pracovat jinak. Začne způsobovat krásné ženské tělesné změny na původně testosteronem zhuntovaném mužském nebo rádobymužském těle a bude se snažit napravit to, co testosteron pokazil. A nejsou to jen změny tělesné. Naše tělo i mozek funguje podle toho, co mu dáme za podnět.
     
    Tím, že do ordinace sexuologa přijde mladý člověk v pubertě, nebo dokonce ještě dítě v doprovodu svých úžasných rodičů, má jednu obrovskou výhodu. Čím méně toho testosteron na jeho těle napáchal, tím větší je šance na typicky ženský vzhled. Neznamená to ale, že když do té ordinace přijde 40letý člověk, že nemá šanci na to vypadat dobře. Rozhodují také tělesné dispozice a jak vím, ve většině případů to dopadá dobře. Navíc všem se zvýší kvalita jejich života bez ohledu na to, jak vypadají. Protože skončí potlačování vlastní identity, které je nesmírně vyčerpávající. Nemůže být už hůř, než předtím.
     
    Viděla jsem 50leté MtF ženy, které vypadají dobře. Viděla jsem 18leté MtF slečny, které byly dokonalé, ale také ty, které mají ještě co dohánět. To jsou ty dispozice. Ale stejné dispozice mají přece i biologické ženy.
     
    Jak bychom tedy vypadaly, kdyby se hormonání terapie nemusela zahajovat až po 18. roku věku a účinek testosteronu se s pomocí antiandrogenů blokoval ještě hodně hodně dříve před pubertou? (Což je úplně skvělá možnost, kterou bohužel většina z nás propásne. Ne vlastní vinou, ale jednoduše tím, že přijmout fakt, že jsem transsexuál je na tom asi to nejtěžší. Můžeme vědět, že jím jsme. Můžeme si tím být úplně jistí, ale můžeme se s tím faktem taky dlouhé roky smiřovat a nechtít se s tím smířit.)
     
    Já to vím, jak bychom vypadaly, kdybychom se narodily s mužskými geny, ale vyrůstaly od narození jako ženy bez mužských hladin testosteronu. 🙂 Níže vložím dokonce fotky takových žen s chromozomy XY.
     
    Vypadaly bychom jako normální ženy. (Což je logické. Co kdo jiného taky čekal?)
     
    To mě přivedlo na myšlenku, že muži a ženy jsou v době zplození naprosto stejní. Opravdu to není tak, že se něčím liší. V budoucnu ano, protože mozek dává tělu impulsy k tomu, aby vytvářel buď mužské nebo ženské pohlaví a další sekundární pohlavní znaky.
     
    Tady je obrázek, jak vypadá mužský a ženský genitál plodu v 7. – 8. týdnu těhotenství.
    Oba genitály jsou úplně stejné:
    (Najdi pět rozdílů :))
     
    …ale za měsíc:
     
    Mužský a ženský genitál plodu ve 12. týdnu těhotenství
     
    Co se za ten měsíc stalo?
     
    Všechno, ať je to žena nebo muž, v našem těle má stejný základ. Chromozom je pouze nositel informace, co s tím základem má mozek udělat, jaký „koláč“ upéct 🙂 V mém případě si nejspíš spletl cukr se solí, takže výsledek za moc nestál, ale naštěstí žiju v době, kdy i taková fatální chyba lze napravit.
     
    Nositelem mužského genu Y je vždy muž ve spermiích. Spermie otce tedy určuje, zda se za nedlouho (ještě během těhotenství) bude tělo vyvíjet jako mužské nebo ženské. To podle toho, která spermie s jakým chromozomem dorazí do ženina vajíčka, protože každá spermie nese buď chromozom X nebo Y.
     
    Takže, až se děťátko zeptá své maminky „mami, proč mám pindíka?„, maminka mu neodpoví, že „na čůrání“, jako bylo odpovídáno mně, ale chlapce si posadí hezky na klín a začne vyprávět: „Když jsme si tě s tatínkem pořídili, tatínek zařídil, abys měl pindíka. Byla 50% šance, že budeš chlapeček nebo holčička. Tatínek je totiž nositelem chromozomu Y, který umí vyrobit pindíky. Chromozom Y obsahuje velké množství heterochromatinu, tedy DNA, jež se téměř nepřepisuje v RNA (ribonukleová kyselina). Ve srovnání se svým chromozomem X obsahuje Y stokrát méně genů, z nichž je významný např. gen SRY (sex-determining region of Y), který spouští přeměnu vyvíjejícího se embrya v jedince mužského pohlaví. Mimo něj je známo asi 30 dalších genů, kódujících protein či rodinu proteinů. Polovina z těchto 30 genů svou uloženou informaci reálně převede do existující buněčné struktury nebo funkce (tzv. exprimuje) především ve varlatech, druhá polovina do celého těla, víš? Ale já nejsem žádná genetická inženýrka, tak si utíkej dohrát s těma panenkama a přijď, už bude brzo oběd.“ :).
     
    „A mami, jak to SRY vlastně vypadá?“
     
    I na to jsem se připravila 🙂
     
    „Takhle, miláčku. A počkej, rozvázala se ti mašlička ve vlasech…“ 🙂
     
    Protein SRY – produkt tohoto genu – navázaný na DNA
     
    „Jéé a mami, ten SRY vypadá jako ta moje mašlička, viď? Je moc hezký, ale radši bych ho neměl… Ale tu mašličku mi prosím nech.“ 🙂
     
    Co se týče role genu SRY ve vývoji mužských znaků, konkrétně navozuje produkci testosteronu, což je zásadní pro vznik varlat. Poruchy tohoto genu u mužů (lidí s chromozomy XY) způsobí vývoj ženského těla, ačkoliv se zakrnělými vaječníky. Dále se gen SRY exprimuje i v mozku, kde zvyšuje tvorbu dopaminu. Dopamin funguje jako neuropřenašeč, aby se nám tam ty potřebné informace roznášely hezky tam, kam mají. Pěkně do celého těla. Teď vyrobím ohryzek, teď způsobím mutaci a zabráním vzniku prsních žláz nebo úzkého pasu. Tak a teď začnu vyrábět vousy! No to mi to ale hezky jde! Jsem prostě šikovný dopamin. Ještě že tu ten SRY mám. To bude chlap jako hora! 🙂
    A ani trošku ho nezajímá, že kousek od jeho bydliště v mozku je centrum pro identitu, které proti tomu zásadně protestuje! Bouří se! Někdy dokonce ve velmi nízkém věku. „Mami, ale já nejsem chlapeček! Tak proč mi pořád všichni říkají, že jsem?“
    „To víš, dopamin tu informaci roznáší úplně všude. Měli bychom s tím něco udělat, že?“
     
    Maminka se svým synem zajde k sexuologovi, tam se po velké poradě a nějakém čase rozhodnou podat antiandrogeny, zastaví nástup puberty a mozku toho chlapečka řeknou: „Ty opravdu nejsi chlapeček. Takže odteď už žádné ohryzky, žádná mutace. Jasné???“
     
    Jak takový chromozom vůbec vypadá? X jako písmenko X. Ten ženský je hezký 🙂 Akorát ten „chlapský“ se trošku nepovedl no 🙂 Je o dost menší. Je dokonce nejmenší ze všech lidských chromozomů a přesto zrovna tak důležitý:
     
     
    U člověka (i většiny živočichů) rozhodují o pohlaví spermie (je heterogametická, tzn. může nést jak chromozom X, tak i chromozom Y). Při oplození je 50% pravděpodobnost vzniku samčího i samičího pohlaví. Při splynutí s 50% pravděpodobností vzniká jak zygota XX (děvče), tak zygota XY (chlapec). Na 100 narozených dívek se v ČR narodí 106 chlapců (ve světě 107, takže naše země je lehce „proženštější“, než zbytek světa). Vytvořená chromozomová výbava zygoty se jejím rýhováním (tj. mitotickým dělením) postupně předává všem buňkám organizmu, které se z ní vyvíjejí. Chromozom Y nese na krátkých raménkách vysoce kondenzovanou oblast SRY (sex determining region of Y). Ta obsahuje geny pro determinaci mužských gonád, které jsou homologní s geny pro tvorbu (TSPY) non-histonových jaderných proteinů (produkt TSPY genu, váže se na promotor genu cytochrom – P450 – aromatázy, která mění testosteron na ženský estradiol). Inaktivace genu pro cytochrom – P450 – aromatázy u embrya zachovává aktivitu vytvářeného testosteronu a determinuje mužské pohlaví.
     
    Sice trochu krkolomě, ale dostala jsem se k cytochromu P450 – aromatáze. To je takový malý zázrak, který je vlastně obrovský, jen není vidět. Umí přetvořit testosteron na ženský estradiol! Paráda! A ten hezký název „aromatáza“! 🙂 Jak asi voní? 🙂 Určitě květinově 🙂
     
    Feminizace – SRY není přítomen:
    V případě nepřítomnosti SRY se z Müllerových vývodů vyvíjí vejcovody, děloha a část pochvy.
    Vlivem estradiolu se vyvíjejí ženské genitálie.
    Z coelomového epitelu vzniká kůra ovarií.
     
    Maskulinizace – SRY je přítomen:
    Pokud se SRY v těle aktivuje, vznikající Sertoliho buňky začnou uskladňovat glykogen a dělit se, navozují vznik prvních spermatogonií a produkují hormon AMH (Anti-müllerický hormon), který způsobuje zakrnění Müllerova vývodu (z něhož se u žen vyvíjí např. vejcovody). Vlivem Sertoliho buněk také dochází ke vzniku Leydigových buněk, jejichž produkt testosteron má velký význam pro rozvoj samčího pohlaví. Z Wolfova vývodu vznikají samčí pohlavní cesty.
     
    Chtěla jsem vědět, jak vypadají ty vývody pana Müllera a pana Wolfa, které jsou přítomné u plodu mužů i žen a pak jen jeden z nich prostě degeneruje. Jsou vidět na obrázku vlevo. (Po kliknutí jde zvětšit a je na něm krásně vidět, jak si příroda prostě vybere (na základě SRY), co ze stejného základu vytvoří a co zanikne).
    Hezká představa, že i já jsem v sobě kdysi dávno měla zárodky ženských pohlavních orgánů, než mi je ten SRY jeden ošklivý zničil.
     
    Vývoj pohlavního dimorfismu (tj. že samice vypadá jinak, než samec) je ukončen ve 12. – 14. týdnu těhotenství.
     
    Proto mi přišlo trošku vtipné, když jsem objevila Test pohlaví (ještě nenarozeného 🙂 dítěte (Woman secret), který se dá zakoupit i u nás za cenu do 800 Kč a u kterého je uvedeno, že pohlaví dítěte lze určit už od 10. týdně těhotenství z kapky ranní moči. Ale zřejmě to možné je, protože v tělíčku plodu už všechny procesy k tvorbě určitého pohlaví započaly.
    Nehledala jsem, na základě čeho tento test vyhodnocuje pohlaví dítěte. Narazila jsem jen na jednu českou diskusi, kde si maminka test koupila, vyšel jí chlapeček, ale ultrazvuk potvrdil holčičku a ta se také narodila. Výrobce testu z USA uvádí, že pokud test odhalí pohlaví dítěte špatně, budou zákazníkovi vráceny peníze. 🙂
     
     
    V době splození je sice dáno, že potomek bude děvče nebo chlapec (myšleno podle fyzických genitálií), ale nemusí to tak být. A to v případě, že dojde k nějaké poruše genů zodpovědných za vznik genitálií.
     
    Takovou poruchou se obecně nazývá intersexualita.
     
    Pod pojmem intersexualita se těch genetických poruch skrývá velká spousta (našla jsem jich 16). Např. Turnerův syndrom, Klinefelterův syndrom, Syndrom androgenní necitlivosti (AIS, nebo také Syndrom testikulární feminizace či Morrisův syndrom), Ovo-testes (pravý hermafroditismus).
     
    O Klinefelterovi už jsem kdysi psala, teď mě ale zaujal syndrom androgenní necitlivosti (AIS). Právě proto, že lidé s touto poruchou, díky které tělo nereaguje na testosteron, se vyvíjí jako ženy.
    Jak tedy vypadají tyto ženy? Nejsou divné? Odlišné? Postižené? Ošklivé? Nevypadají jako mimozemšťani?
    Takhle nějak asi přemýšlí lidé, kteří nemají dostatek informací.
    Ne. Jsou to úplně normální ženy.
     
    Jak bychom tedy vypadaly, kdybychom my, s chromozomem XY, už od těhotenství naší matky nereagovaly na testosteron?
     
    No třeba takhle 🙂 Takhle krásně!
     
    Ženy, které se narodily se syndromem androgenní necitlivosti (AIS) a jejich tělo se už od těhotenství matky vyvíjelo ženským směrem, přestože mají mužské geny XY.
    Holky jako lusk! 🙂 To myslím vážně. Však kdo jiný by to taky měl být, než ženy?
     
    Nebo ještě další ukázka:
     
    Je jasné, že ať už dojde k poruše androgenní necitlivosti, takže testosteron je blokován už v těhotenství nebo se zablokuje později pomocí hormonální terapie (u transsexuálů), jde VŽDY o ženy.
    Když se dívám na tuhle fotku žen s mužskými chromozomy, je úplně jedno, jestli tam někde mají chromozomy XY nebo XX. U nich to zrovna nemá vliv téměř na nic. Jen na to, že se nikdy nemohou stát biologickými matkami. Stejně jako my. A pak na té fotce také vidím ženy, které vypadají různě. Některé jsou krásné modelky, jiné normální ženské. Jejich ženskost je na různých úrovních, stejně jako je na různých úrovních ženskost biologických žen s chromozomy XX (které se ale vyvíjely úplně stejně jako tyto) a stejně tak je na různých úrovních ženskost transsexuálních žen. Jenže ty poslední mají právě tu nevýhodu, že v tom nesprávném těle už nějakou tu „chvilku“ musely žít a tak jsou posedlé dokonalým ženským vzhledem a také honbou za zlikvidování všeho, co testosteron stihl napáchat. Málokdo si ale uvědomí, že kdyby se narodil s chromozomy XX, mohl by mít tak jako tak klidně velký nos nebo široká ramena, jako některé bio ženy mají. A mohl by třeba vypadat méně žensky, než teď, kdy se snaží všemožnými plastickými operacemi spravit to, co tam být nemělo. Ale opravdu tam všechno být nemělo?
     
    I když ono to nevadí. Každá žena může být krásná 🙂 (I opička z Fantozziho!) A může si se svým tělem dělat, co chce, protože je to její tělo, její život. Některým nevadí, že mají malá prsa, jiné si vybírají obrovské implantáty. Proč by nemohly? A proč bychom se nemohly za tou krásou hnát i my? Vždyť jsme taky ženy. Stejně jako ty výše na obrázku nebo všechny ostatní, které potkáváme denně a po pravdě, co by některé z nich daly za to, kdyby vypadaly tak dobře, jako některé MtF slečny, které jsem měla to štěstí poznat…
     
    Ale AIS, což je porucha dědičná, není zrovna jednoduchá. (I když to ta naše také ne). Většinou se na ní přijde v pubertě, když nepřijde menstruace a pak následuje chirurgické odstranění zakrnělých nesestouplých varlat, které mají vysokou pravděpodobnost vzniku nádorů. Novorozenci totiž mají většinou normální ženské vnější genitálie. Vnitřní jsou ale zakrněné.
    AIS postihuje tedy výhradně „muže“. Respektive geneticky muže, protože jediné, co v sobě mužského mají, je právě ten mužský chromozom Y, jenže je tam tak nějak plonkový, protože nemá absolutně žádnou moc a svůj SRY si může strčit někam.
    Osoby XY s poruchou AIS se vždy identifikují jako ženy. Tím, že mají při narození vnější ženské orgány jsou i úředně prohlášeny za ženy, protože pohlaví se přece na této planetě určuje podle toho, co porodník vidí. (Tak nějaký řád v tom být musí, to zas jo.)
     
    Odkud ale berou ženy s AIS ženské hormony, když se jim nevyvinuly vaječníky? Pořád tu píšu o tom, že jejich tělo blokuje testosteron, jenže to by z nich takové krásky nebyly, kdyby sice měly blokovaný testosteron, ale ženský hormon nikde.
    Celé tohle všechno je tak fascinující!
    Když už je tedy mé tělo necitlivé na testosteron, tak ho prostě proměním na estrogen. Za to může právě ta slavná aromatáza (viz výše). Dochází k spontánní přeměně části testosteronu produkovaného nesestouplými varlaty na estrogeny. Takže vlastně varlata produkují estrogen. Dobrýýýý!
     
    Existuje také opačný problém, kdy osoby s ženskými chromozomy XX prochází značnou maskulinizací (virilizací). Tato porucha se nazývá vrozená adrenální hyperplázie (CAH – Congenital Adrenal Hyperplasia nebo Andrenogenitální syndrom), při které dochází ke zvýšené produkci steroidů a anrogenů v nadledvinkách. Může postihnout i osobu s mužskými chromozomy XY, kdy místo nadprodukce androgenů v nadledvinkách dochází zase k nadprodukci estrogenů, což způsobuje opačný efekt.
     
     
    Eden Atwood – americká jazzová zpěvačka (*1969)
     
    Eden se narodila s genetickou poruchou androgenní necitlivosti. Otevřeně mluví o všech problémech spojených s AIS a intersexualitou, spolupracuje s národními organizacemi. Žije v Missoule v Montaně, má adoptivního syna s bývalým manželem Brucem Andersonem. Nyní pracuje jako učitelka hudby a všechny děti jí milují.
     
    Poslechnout si Eden, jak krásně zpívá hlasem, který nikdy neprošel mutací, je možné třeba tady: http://www.youtube.com/watch?v=e2owyYs4mAE
     
    Jak by to asi všechno dopadlo, kdyby u ní k blokaci testosteronu nedošlo? No jak. Nebyla by tu tato krásná jazzová zpěvačka, ale třeba nějaký sympatický jazzový zpěvák, který by si žil svůj šťastný život bez nějakého AIS. A svět by tak o jednu zpěvačku vlastně přišel, protože by se ani nenarodila. Adoptovaný syn by měl jinou maminku a Bruce Anderson jinou manželku. A nikdo by žádnou změnu ani nezaregistroval.
    Stejně tak by jí nepoznal, kdybych se s XX narodila i já (ach krásná představa) a teď v tuhle chvíli bych tu nepsala tento článek, protože by tento blog neexistoval a já bych nejspíš ani nevěděla, že kolem mě žije tolik úžasných lidí, které jsem díky blogu poznala.
     
    Nikdo nepochybuje, že Eden je žena. Nějaký její chromozom XY se může jít tak akorát klouzat. Stejně, jako ten náš. XX nebo XY nemusí hrát v životě člověka, co se pohlaví nebo vzhledu týče, vůbec žádnou roli.
     
    Proto prosím už nevyprávějte nikomu pohádky o tom, že transsexuální ženy nebudou nikdy ženami, že se navždycky budou lišit nebo že jsou to a budou prostě pořád jen transky. Ačkoli jsou lidé, kteří se jako „transky“ identifikují po celý život a jsou také lidé, kteří se jako „intersexuálové“ identifikují po celý život, pořád jsou ty chromozomy jenom dva – mužský a ženský. Nikdo jiný tu z lidské rasy není.
     
    Transsexuální ženy neměly jen to štěstí, že je porodník neidentifikoval jako ženy hned při narození a „mašlička“ SRY rozpoutala v jejich těle peklo.
    Dejte jim šanci na důstojný život, jaký si zaslouží a po jakém touží už jistě mnoho mnoho let.
    A nedivte se jim, že z toho svého nového života zůstávají úplně vykulené nebo že nedovedou vstřebat nával toho štěstí.
    Mám pocit, že jsem nikdy žádnou mužskou minulost neměla. Jak bych taky mohla? Vždyť mé tělo i mozek se teď neliší vůbec v ničem od ostatních žen. Všech žen. A že nás je! Necelá půlka zeměkoule.
     
    Při splození je 50% šance, že z nás bude holčička nebo chlapeček, ale v dospělosti je 100% šance, že budeme tím, kým se opravdu cítíme být. Jenže zatímco v prvním případě je za to zodpovědná náhoda, v druhém jsme za to zodpovědni my sami.
    Teď už moc ráda beru věci do svých rukou.
  • otєrєzє.cz

    Transgender sportovci budou moci na olympiádu i bez operace

    22. 1. 2016 / 23:56 / 3 Comments
    Že se svět nemění?
    Mění! 🙂
    Jak to?
     
    Takto:
     
    Transgender osobám je umožněno účastnit se olympijských her teprve od roku 2004, a to pouze za dodržení přísných pravidel. Mezinárodní olympijský výbor požaduje, aby soutěžící dokončil přeměnu chirurgickou změnou pohlaví a byl legálně uznaný jako osoba preferovaného pohlaví. Je nutné podstoupit hormonální terapii minimálně po dobu dvou let, čímž se mají „minimalizovat výhody související s pohlavím“. Tyto požadavky mohou být pro některé osoby velmi nákladné.
     
    V roce 1966 Mezinárodní asociace atletických federací začala vyžadovat genderové testy pro všechny ženy sportovkyně kvůli podezření, že komunistické země maskují atlety muže jako ženy právě pro olympijské hry. Všechna těla sportovkyň (pouze žen) byla vyšetřována gynekologem. Mohly se pak zúčastnit her pouze v případě, že doložily „Certificate of Femininity“ (Certifikát ženskosti).
     
    IAAF tuto praxi v roce 1968 zastavila a Mezinárodní olympijský výbor (MOV) jí nahradil odběrem slin z dutiny ústní, s cílem detekovat neaktivní chromozom X, který se obvykle nachází u žen. Jenže asi 1 z 1000 lidí má nějakou formu intersexuality, což znamená, že tento test není zcela přesný. MOV později přešel na testy DNA, ale toto povinné testování v roce 1999 zastavil. Vyhradil si však právo prověřit jakoukoliv atletku, která vypadá „podezřele“.
     
    V roce 2006 MOV změnila svou politiku detekce rovnosti žen a mužů tak, aby odrážela hladiny hormonů v těle – a sice přítomností androgenu, což je obecně mužský hormon. Ten rok běžkyně Santhi Soundarajan získala stříbrnou medaili na Asijských hrách, ale poté byla medaile zbavena, když test Indické olympijské asociace ukázal, že měla syndrom androgenní necitlivosti (AIS). To je stav, kdy se člověk narodí s mužskými hormony, na které ale jeho tělo nereaguje a tak se vyvíjí typicky žensky. (Léčba AIS není možná, fenotypické ženy s karyotypem 46,XY jsou vychovávány jako ženy, cítí se být ženami, nemohou však být matkami.)
    Kariéra Soundarajan se ocitla v troskách, navíc byla sociálně vyloučena. Soundarajan se ale bránila: „Žádný test pohlaví vám nemůže vzít to, kým doopravdy jste.“
     
    Podle zprávy ze zasedání výboru ve Stockholmu, které se uskutečnilo v roce 2003 (tzv. Stockholm consensus) musí být každý transgender sportovec posuzován individuálně.
     
     
    Jenže to už neplatí 🙂
     
    Včera vyšla na outsports.com zpráva, že transgender osoby se budou moci účastnit olympijských her i bez chirurgické změny pohlaví.
     
    Mezinárodní olympijský výbor totiž obdržel doporučení s novými pokyny, které sportovcům nenařizuje chirurgickou změnu pohlaví. Tyto pokyny by měl výbor přijmout ještě před letošními Letními olympijskými hrami v Riu.
     
    Součástí doporučení jsou tyto pokyny:
    1. Ti, kteří jsou v přeměně z ženy na muže jsou způsobilí soutěžit v mužské kategorii bez omezení.
    2. Ty, které jsou v přeměně z muže na ženu jsou způsobilé soutěžit v ženské kategorii za následujících podmínek:
    2.1. Sportovkyně musí prohlásit, že její pohlavní identita je žena. Toto prohlášení nemůže být změněno pro sportovní účely po dobu nejméně čtyř let.
    2.2. Sportovkyně musí prokázat, že její celková hladina testosteronu v séru je pod 10 nmol / l po dobu nejméně 12 měsíců před její první účastí v soutěži. (12 měsíců se považuje za dostatečně dlouhou dobu, aby se minimalizovalo jakékoli zvýhodnění v soutěži žen).
    2.3. Celková hladina testosteronu sportovkyně v séru musí zůstat pod 10 nmol / l po celou dobu požadované způsobilosti soutěžit v ženské kategorii.
    2.4. Dodržování těchto podmínek může být monitorováno pomocí zkoušek. V případě nedodržení bude sportovkyni nárok na účast v ženské soutěži pozastaven po dobu 12 měsíců.
     
     
    10 nmol/l testosteronu jsem během HRT neměla nikdy.
    Vždycky to bylo méně (kolem 0,30 nmol /l).
    Běžné hodnoty testosteronu u mužů jsou 10-38 nmol/l, u žen 0,52 – 2,43 nmol/l.
     
    Doufám tedy, že MOV tato doporučení přijme co nejrychleji. A jsem moc zvědavá, co hned na první olympiádě takové transgender osoby způsobí za mediální poprask. Přála bych jim, aby si jich nikdo nikdy nevšiml. Maximálně tak jako vítěze s medailí na krku.
     
    Moc se na tuhle olympiádu těším :). To, co se chystá udělat MOV je ale přeci skvělé!
     
    Za pár let si tenhle článek někdo najde na internetu a bude kroutit hlavou: „To byla doba! Měli radost z toho, že transgender sportovci budou moci sportovat bez podmínky operace pohlaví. Vždyť je to dnes už úplně normální! A taky je běžné, že tyto osoby mohou uzavírat manželské sňatky se všemi výhodami, neboť jsou to lidé na stejné společenské úrovni, jako ostatní. Tahle planeta je bez předsudků.„
    (Tak ta poslední věta je hodně vzdálená budoucnost, ale já to chtěla napsat :).
     
    Nesnáším, když má někdo předsudky. Nebojím se jich. (To dřív jsem se jich bála). Ale teď jsem přeci žena. A vůči ženám mají předsudky jen omezení muži, kteří je považují za služky nebo kus méněcenného hadru, ale s tím se umím vypořádat. Běda však, když se náhodou připletu k nějakému omezenci, který bude mít předsudky vůči někomu, kdo se s tím vypořádat umět nebude! Na to jsem fakt alergická.
     
    Je pravda, že transgender sportovci muži to mají s účastí na olympiádě zase jednodušší, než transgender ženy. Jenže je to logické. Testosteron prostě způsobuje podávání vyšších výkonů a tak je vůči ostatním ženám fér, když ženy sportují s běžnou ženskou hladinou testosteronu v těle, nikoli s mužskou. Nevidím na tom nic nepochopitelného. Snad se jim jen ta boule podaří dobře zamaskovat…
     
    A ještě jsem taky zvědavá, kdy se svět zase pohne o kousek dál k toleranci, uznání a vstřícnosti k transgender osobám v dalších oblastech jejich života. Určitě se nějaké takové milé zprávy brzy dožijeme 🙂
  • otєrєzє.cz

    Nebuďme jebnuté

    22. 1. 2016 / 13:58 / 2 Comments
    Sedím na gauči, povídám si sama se sebou a čekám, až nebude takový mráz, abych si mohla udělat procházku na poštu. (Obávám se ale, že oteplení se dnes nedočkám). V noci bylo u nás při zemi -22°C. Však to je vpořádku. Je leden. Co mají říkat na takové Šumavě s těmi jejich -35,3°C? Tohle nemají ani na Sibiři.
    Zima je venku, zima je v autě, kde drkotám zubama ještě půl hodiny od chvíle, kdy auto začne topit, zima je v supermarketu (ale nejen mně, polovina prodavačů (protože jsou to prodavačky) jsou zapnuté až ke krku a chodí zimomřivě, což naprosto chápu).
    Zima je, zima je, zima je v lese, zima je na poli, na Štrbském plese. Zima je, zima je, zima je tady. Zima je ve městě, zima jde všady. Zima je, zima je, zima je hezká, jak nám zpívá Hanička Zagorová 🙂
     
    Tak s tím musím souhlasit. Zima je hezká. Umí být opravdu kouzelná. Když se do sněhu opře ještě sluníčko, to mi najednou zima nevadí. A ty zasněžené lavičky, to je taková romantika! Na podzim zase všude kolem listí a v létě? No v létě přece zamilovaný pár v objetí. Lavičky nejsou jen pár stlučených prken dohromady. Píší se na nich příběhy. Letní lásky i love story na celý život.
     
    Cestou domů – zasněžená Stará kovárna z roku 1391 na staré obchodní cestě z Prahy do Žitavy, Lückendorf, Žitavské hory. Tehdy (a ještě dalších 300 let) patřilo toto místo Českému království, ale když propukne stavovské povstání, tahle milá krásná česká Lužice se bratrsky připojí v bojích k Čechám a za tento svůj čin bude 24. dubna 1636 krutě potrestána tím, že bude navždy odpojena od Českých zemí a připojena k Sasku jako úplatek Ferdinanda II. za permanentní mír (tzv. pražský). (Co měl, chudák Ferda, dělat. 72 tun zlata, které měl zaplatit jako kompenzaci za válečné ztráty Sasku, prostě doma v trezůrku neměl no. Jako ona to není žádná prča vládnout! 🙂
     
    Nejhorší ale je, že přijdu domů a je mi tam zase ta zima. To tu mám 22°C, ale pořád mám studené ruce i nohy. Protože tu prostě je zima! Kdyby tu bylo teplo, tak to teplo cítím ne? 🙂 Já cítím zimu. A nechodím tu nahá.
    Moje kamarádka Anetka mi občas pošle fotku z jejich bytu, na které vidím jejího Kubu pokaždé v šortkách a tričku s krátkým rukávem, a tak jsem se už fakt musela zeptat, kolik stupňů doma má. „No udržuju to na 24°C, ale Kubovi je pořád vedro.“ 🙂
     
    Tuhle jsem měla schůzku s jedním hochem, který mi vyprávěl o své chaloupce v malebné horské vesničce, což byla romantika jako blázen, než mi řekl, že tam bydlí trvale a uvnitř udržuje teplotu 12°C. A že když jí nedávno zvýšil na 12,5°C, že už začal doma chodit v tričku s krátkým rukávem! Ten půlstupeň byl totiž tak znát!
    Jo, jasně. Úplné tropy.
    Zmocnila se mě panika. Jak to dělá, že vyleze v mraze v tričku a vůbec mu to nevadí?
    Včera jsem šla po městě a pán v kraťasech opravuje auto. Je fakt, že bylo proti dnešní noci poměrně teplo (-3°C). Kvůli němu mi byla zima ještě větší.
    V Žitavě na náměstí zamrzly parkovací automaty, tak jsem díky zimě ušetřila.
     
    Jsou jen dvě místa, kde je mi teplo. Večerní horká sprcha, která mi přijde tak přítulná, že se jí nemůžu nabažit, vždycky mě tak krásně objímá těmi hebkými proudy vody a postel, ve které nejsem sama. Vy, muži, topíte vždy a topíte všude. A tohle vaše teplo je nejhezčí ze všech, protože je lidské, měkké, hýbací, šimravé, mazlivé a je tím nejúčinnějším sedativem na světě.
     
    Zima je hezká, ale studí 🙂 (Dříve mě ale nestudila!)
     
    To není stížnost. To je fakt. (Že já jsem koukala na ty internetové stránky s průměrnou celoroční teplotou v Brazílii +25°C… Ale krásný statný a zdravý skot prohánějící se na celoročně zelených zvlněných pastvinách tam zřejmě nikdy chovat nepojedu, protože by mi chyběly ty naše špinavé české plískanice a prokřehlé ruce. Co ve světě, kde nepotřebuji dvojitá okna, zimní gumy, topení, na každé období jiné oblečení, zeteplené domy, tuny soli každou zimu vyházené na silnicích, vstávání o dvacet minut dřív, abych stihla vyhrabat auto ze sněhu, zmrzlý červený nos, když někam vejdu, atd. atd.? 🙂
     
    Je to jako když chodím do práce. Protože jsem v práci, těším se domů. A tak se v zimě mohu těšit na jaro. Chybělo by mi to těšení se.
     
     
    Nedávno jsem se autem doklouzala po sněhu k jednomu pohovoru, kde mi na chvíli zatrnulo. Mívám občas chvilky, kdy řeším to, jak vypadám. Jsem vůbec dostatečně ženská? A dostatečně krásná? A dostatečně přirozená? Na nic si nehraju, tohle opravdu není „hra na ženu„, nekontroluji své chování, nekontroluji své pohyby, zda jsou dostatečně (nebo nejsou příliš přehnaně „gaysky“) ženské a ani se v něčem takovém kontrolovat nechci. Copak se holky kontrolují, jestli jsou dostatečně ženské? Tak občas ano, každá žena chce být krásná, ale já to myslím jinak. Myslím neustálou stoprocentní kontrolu sama nad sebou, hlídání se, zda jsem ok a průchozí. Jde něco takového vůbec zvládnout? A kde je potom naše přirozenost?
    Určité obavy jsou zrovna u nás pochopitelné, jde ale o to, že většina z nás je přehnaně sebekritická. „Podívej, jak vypadám hrozně!“, říká mi kámoška. „Jak hrozně? Nevidím nic hrozného. Vypadáš úplně normálně. Jako žena. Nevidím žádného chlapa. Fakt ne.“
     
    To mi připomíná toto:
     
     
    Nikola je biologická slečna.
     
    Když zrovna my ty komplimenty tolik potřebujeme, že? 🙂
    (Ale prosím, nebuďme jebnuté :).
    (Tohle slovo běžně nepoužívám, ale v tom ilustračním obrázku prostě bylo výstižně použito.)
     
    Paní na pohovoru na mě z ničeho nic vybafla: „Mohla bych vám něco říct?“
    (Bože, co je tohle za otázky? A polil mě pot. To je to na mně tak vidět? A ještě ta drzost se na to zeptat!)
    „Vy jste tak strašně podobná mojí sestřenici! Ona má úplně stejné vlasy a taky se usmívá přesně jako vy!“
    🙂
    Aha.
    Faaajn. Bylo mi úplně jedno, jestli mě vezmou nebo ne. Tohle mi udělalo radost na pár týdnů do zásoby 🙂
    Zdá se tedy, že mám vlasy a úsměv jako sestřenice téhle paní. V minulosti taky jako vnučka pána, co mě za ní v létě zval do Luhačovic, protože jsem prý její dvojnice a pořád mě o tom přesvědčoval, takže jsem si s ním musela dát i kafe nebo že jsem spolužačka jedné opravdu moc milé studentky Univerzity Pardubice, která mě oslovila, jestli bych s ní dodělala tu práci, co jsme spolu dnes na fakultě začaly 🙂
    Tak snad nevypadám tak blbě, jak si někdy myslím. (Stát se 20letou studentkou byla pro mě ale opravdu přehnaně velká lichotka! :). Ne, opravdu to nejsem já, i když se jmenuju taky Tereza a vypadám stejně, jako tvoje spolužačka. Mrzí mě, že spolu nemůžeme dodělat tu práci z finančnictví. Fakt! :).
     
    Nejlepší na tom je, že ti první dva mi to řekli do očí, tedy na základě toho, jak mě vidí na vlastní oči v reálu. To je ale moooc pěkný zvedač sebevědomí. Hotová posilovna! 🙂
     
    Sem tam mi napíše Martin, který v téhle posilovně asi dělá taky :). Sice věčně nemá čas, ale to je dobře, protože zrovna s ním se poměrně dost bojím zapovídat. Mohlo by to být totiž nebezpečné, protože je tak milý, že to přesahuje mou schopnost zůstat v povzdálí a vždycky řekne (nevím jak to dělá) něco, co vyvolá úsměv na mé tváři. Je to takový „dodavatel dobré nálady“.
    Tuhle z něj vypadlo, že mu docvaklo, jak jsem podobná americké herečce Juliette Lewis! (To nejde se nesmát :). Tak jako obě jsme brunetky no. Máme stejně vysoké čelo a podobné ďolíčky, ale srovnávat mě zrovna s ní… I tak (takhle veřejně) děkuju, Martine.)
    Chtěla jsem v tomto článku Martinovi dokázat, že mě s ní prostě srovnávat nemůže a našla jsem si jako arguement její tělesné míry. Jenže přišlo překvápko, které mě trochu šokovalo.
    Aktuální moje a její míry:
    Prsa: Já 89 cm / Juliette 89 cm
    Boky: Já 89 cm / Juliette 89 cm
    Pas: Já 71 cm / Juliette 61 cm – tady mám co závidět, jenže můj pas nebyl vždy ženský. Ten její se vyvíjel roky. Ten můj se rodí na svět teprve pár měsíců: Já před HRT 12/2013 – 84 cm, 1 rok na HRT 1/2015 – 77 cm, teď 2 roky na HRT 1/2016 – 72 cm. (On mi Tom posledně říkal, když jsem se zrovna převlékala a vtrhl mi do pokoje: „Ty už máš ten pas úplně jako ženská!“. Ale on toho napovídá. I když potěší to stejně. Od chlapa obzvlášť.)
    Podprsenka: Já 80B / Juliette 75A
    Body mass index: já 20,2 / Juliette 20,2 (Juliette měří o 9 cm méně (168 cm) než já, takže jsem chtěla porovnat naše proporce pomocí BMI a výsledek mě překvapil). A pak nemám být pořád v euforii nebo nemít radost!
     
    Ach, ta Juliette… kéž bych byla tak krásná, jako ona. Věkově tedy patří do mé generace, ale být tak dokonalá jako ona, tak si pískám. (Já si tedy pískám stejně, ale ne z hollywoodských kontraktů, které mi někdo nabídl, nýbrž z pouhého faktu, že jsem třeba podobná jakési sestřenici nebo při oslovení kýmkoliv „slečno“ 🙂 Zřejmě mám nižší cíle, než Juliette. Což ale nemusí znamenat, že jsem méně šťastná.
     
    Nedávno se mě někdo zeptal na změny, jaké prožívám za dva roky od začátku HRT.
    Prosím, neptejte se mě už na to 🙂
    Já už si to nepamatuju.
    Už jsem se tu s tím tak sžila, že si přijdu jako žena od narození. Nepřijde mi, že jsem procházela nějakou přeměnou, nebo že jsem kdy měla nějaký mužský genitál, tohle mi prostě už do hlavy nelítá. Ale občas takhle ležím u telky a vidím odraz v prosklené stěně proti a říkám si: „Tohle jsem já. Ne tamto, co jsem v ní viděla kdysi.“ Takže se asi určitě něco změnilo. Ale hebká pokožka mi přijde normální, věčná zima všude mi přijde normální, pipi mi přijde normální, to, že můžu jít do města v sukni a lidé mi říkají slečno mi přijde normální, že se cítím tak skvěle, jako nikdy před tím mi přijde vlastně taky jako normální, i když z toho samozřejmě radost mám, ale už neporovnávám. Jsem to, co jsem. Zapomněla jsem, jaké to bylo. A nevadí mi, že jsem to zapomněla. Opravdu už nevím, jak nehebká byla má pokožka předtím, jaké nálady/nenálady jsem neměla, jak moc logicky jsem tehdy myslela (i když já logicky nemyslela nikdy). Pár měsíců od začátku HRT se to ještě porovnat dalo, ale teď už nejsem schopná říct, jaké to byly změny. Vím jen, že se něco stát muselo a věřím tomu, že všechno, co je popisováno v tabulkách s názvem „efekty HRT“ se stalo nebo dál děje. Ještě stále se děje, protože průměrná doba účinku hormonů na přetváření těla (i duše) je 3 roky a já jsem „pod vlivem“ teprve roky dva. Pak nastane jen ta (také ale krásná) udržovací, nikoliv formující, fáze.
     
    A teď se konečně dostávám k tomu, proč jsem původně chtěla napsat článek. Může za to zase Martin. Registroval se totiž do jednoho programu na měření tlaku krve a tohle na něj při registraci vyskočilo. Okomentoval to slovy „A sakra… „samec!“ 🙂
     
     
    Však jo.
    Jsou to samci.
    Ten překlad je fakt skvělý.
     
    Jupí, teplota stoupla na -2°C. Je čas vyrazit ven 🙂