• Genderový marketing

    Jak být mužnější

    10. 2. 2017 / 20:09 / 8 Comments
    Dnes jsem se z jediného letáku DM dozvěděla dvě informace, o kterých jsem neměla dosud ani ponětí:
     
     
     
     
    a že poševní výtok je normální:
     

    Muži to mají jednoznačně jednodušší. Čím více na sebe nastříkají Old Spice, tím více z nich bude ten pravý muž. (Co se stane, když si ho na sebe nastříká žena, já tedy zkoušet nebudu. Co kdyby to fungovalo?)
     
    Takže odteď už všichni FtM kluci nemusí docházet k sexuologům, řešit hormonální terapie, zahajovat podobné zdlouhavé akce a vůbec všechny ty ptákoviny kolem přeměny, které z nich udělají „toho pravého chlapáka“.
     
    To je dobrá zpráva.
     
    Díky Proctře a Gamble za tenhle vynález na nobelovku.
     
    Holky mají smůlu.
    Ty si budou muset projít hezky celou přeměnou.
    Nebo vymyslet, tak jako chytří chlapi, co si na sebe nastříkat, aby byly ženštější.
     
     
     
    Holky, ale nesmutněte. Pro vás tu taky něco je.
    Procter & Gamble je prostě dobrá firma.
    Už není potřeba řešit poševní výtok a otravovat s tím vaší gynekoložku. Je jedno, že ho máte. Jste zdravá. Opravdu. Stačí si vzít vložku a je to.
     
    Poševní výtok je totiž normální.
     
     
     
    Tolik důležitých znalostí k životu mi chybí…
  • otєrєzє.cz

    Zlehčené společenské uplatnění

    30. 1. 2017 / 22:07 / 15 Comments
    Zvláštní pocit, když mi po vyhraném výběrovém řízení řeknou, že jsem byla přijata také díky mému vzhledu, abych reprezentovala firmu před zákazníky a řediteli se líbila moje culíkatá fotka v životopise…
     
    A pak že mají ženy na trhu práce ztíženou situaci. 🙂
     
    Vždyť já se mám lépe, než předtím.
     
     
    Kdysi jsem neustále slýchávala stížnosti (a také se mě někdo ptával) na diskriminaci v zaměstnání, což je i častá otázka vyskytující se v dotaznících studentů vysokých škol píšících závěrečné práce na téma menšin. Bývá to i velmi častým heslem transparentů na různých demonstracích. Jakoby to někdo automaticky předpokládal.
     
    Nikdy jsem se já osobně s diskriminací nebo se ztíženým uplatněním na trhu práce nesetkala. Nejspíš jsem fakt z jiné planety, protože zažívám spíš opak: zlehčené uplatnění. Od té doby, co jsem žena i zvenku, mi přijde všechno naprosto neskutečně jednoduché. Možná to bude tím, že ve většině případů jsem na pracovní pozice přijímána muži. Aniž bych musela cokoliv dělat (stačí jen nějak vypadat a usmát se :), jsem zvána na obědy, je se mnou koketováno, je se mnou zacházeno absolutně jiným způsobem, než v době, kdy jsem vypadala jinak… To už snad ani není pravda, někdy si říkám. Jakoby to byl jen zlý sen, který se už pomalu úplně celý nadobro rozplynul.
     
    Nestydím se za to a přiznám se, že toho občas i zneužívám.
    Ale která žena ne? Aspoň trošičku 🙂
    Vždyť se to od nás tak nějak automaticky očekává 🙂
    Že budeme zlobivé a drzé holky, které muži chtějí do svého týmu.
     
    Je mi jedno, jestli mě za tohle bude někdo kritizovat. Já si to teď nesmírně užívám. Všechno, co jsem nikdy neměla. A odkrývají se mi zážitky, o kterých se mi ani zdaleka nesnilo, že budou tak jedinečné, krásné a silné…
  • otєrєzє.cz

    Procházková

    17. 1. 2017 / 16:54 / 8 Comments
    Ač nerada ruším kouzlo téhle fotky, musím k ní něco připsat: Ne, nejsem zadaná.
    Jen mě prostě spontánně chytl za ruku a vznikla z toho tahle jeho zvěčněná procházková povánoční momentka… kterou sem vkládám až teď, aniž jsem původně chtěla, ale tak nějak o tu fotku v počítači pořád zakopávám a vždycky mě krásně hřeje.
  • otєrєzє.cz

    Noc s Ditou

    4. 1. 2017 / 4:09 / 4 Comments
    Úplně jsem tak jako nechtěla letos už začínat psát ani jeden článek, ale ve dvě v noci mě probudil zvuk naprogramované myčky, já se lekla, že tu někdo je a po zbytek noci nemůžu usnout ze strachu, že tu nikdo není.
     
    Uvědomila jsem si, že dokud mě bude v noci děsit myčka a já se nemám ke komu přitisknout, aby „mě ochránil“, nebudu klidně spát nikdy.
     
    Znovu usnout jsem se sice pokusila, ale jelikož je noc a kromě myčky, samoty, hustého sněžení za okny a mé budoucnosti se děsím ještě tmy, rána a dne, do kterého jsem se nevyspala, vzpomněla jsem si na blog Líné Dity, který mě vždycky dokázal odpoutat od mých vlastních starostí, dost často i rozesmát, vidět svět a hledání blízkého člověka jejíma očima a vždycky, ale úplně vždycky na konci toho čtení vyvolat touhu autorku potkat. Vždyť já mám tu holku vlastně ráda. Chyběla jsi mi. Divný, když jsem tě nikdy neviděla. Asi jako mám ráda i jiné literární postavy. Tahle je ale skutečná. (Alespoň mám takový pocit.) Někde spí nebo přemýšlí – třeba o tom, vedle koho leží a nemá (naštěstí) ani tušení, že si tu s ní povídám.
     
    Bylo by dobrý, kdyby mi to někdo četl v posteli, abych nemusela ležet ozářená telefonem a ještě si u toho vychutnávala něčí hlas s faktem, že čte jen pro mě, pomyslela jsem si. Ale hned jsem to zase zavrhla. Chci a potřebuji s ní být sama.
     
    A tak jsem se začetla, což způsobilo, že můj mozek přestal aspoň na chvíli zpracovávat informace typu co budu zítra jíst, jakou tapetu do bytu mám vybrat, jestli bude ještě sníh, až tu bude zase Kačenka, za kolik mám prodat čtyři zahradní židle z balkónu nebo zda bych se v tuhle chvíli budila, i kdybych neusínala sama.
     
    To mám za trest proto, že jsem večer neusínat sama odmítla. Nechtěla jsem být já ta první, kdo za někým (sněhovou vánicí) pojede 70 kilometrů. Vždycky jsem to byla já, kdo to udělal. Chtěla bych taky jednou cítit, že jsem to já, kvůli komu stojí za to přijet první.
     
    Ležím úplně celá zachumlaná pod peřinou, protože je mi zima a povídám si pod ní. Je to tu jak v jiném světě. Ten za peřinou je tak vzdálený.
     
    Kdyby Dita od mé poslední návštěvy u ní na blogu popsala milión stránek, všechny je musím přečíst. Po dvou hodinách čtení jsem zjistila, že uplynuly dvě hodiny (už dlouho jsem s ní netrávila svůj čas a teď mám pocit, že jsem si s ní povídala, že mi celou noc vyprávěla něco, co mi chtěla moc říct, ale neřekla, protože kdyby to udělala, nenapsala by to na blog. To už se mi mockrát stalo, že vše, co jsem měla komu říct, bylo řečeno a na blogu už pro to nebylo místo ani potřeba. Tam skončilo vždycky jen to, co jsem neměla komu říct). Když ony ty její glosy samy pořád skáčou mi před oči. Nevím, co budu dělat, až přestane psát… To se prostě nesmí stát. Sepíšu asi nějakou petici.
     
    Chtěla bych, aby mi ta její slova sama létala do hlavy, jako třeba moje oblíbené písničky. Nastavím si automatické vypnutí, a když nemůžu spát, prostě jen přidám dalších dvacet minut a jedou další skladby. Ty mám taky ráda, ale můžu si je pustit, kdy chci a kolik chci. Myšlenky Dity jsou vzácné právě pro jejich výjimečnost, s jakou se o ně dělí s námi.
     
    Neexistuje žádný jiný blog, který by se mi dostal tak hluboko pod kůži. Stává se mi, že jdu třeba z pošty domů a vybaví se mi Modroočka, co se mi ani vybavit nemůže, paní, co hladí ruku mýdlem s jelenem nebo pán, co chce něco pod pažu. Někdy mám pocit, že to nejhodnotnější na tomto mém blogu je právě odkaz na ten její.
     
    Ne, některé noci se nemusí spát.
     
    Dívám se z okna a místo spánku přemýšlím, jestli jsou v Brně taky tak zasněžené ulice.
     
    Můj dnešní žalm 3:30. Některé noci se za noci jen vydávají. Ve skutečnosti jsou oranžové.
     
  • otєrєzє.cz

    National Geographic Leden 2017: Gender revolution

    16. 12. 2016 / 15:03 / 18 Comments
    (AKTUALIZOVÁNO 6.1.17 a 12.2.17)
     
    Časopis National Geographic poprvé po 130 letech své existence umístil na titulní stranu transgender osobu – devítiletou Avery Jackson.
     

    „Nejlepší věcí na tom, že jsem holka je, že nemusím předstírat, že jsem kluk.“

     
    Lednové číslo tohoto časopisu bude moc hezky zpracované a plné fotografií. Část z nich uvádím zde už teď. K dispozici mám zatím pouze anglickou verzi, která bude v prodeji od 27. prosince 2016.
     
    Českou mutaci, která stále ještě není avizovaná ani na českých stránkách National Geographic, si určitě nenechám ujít a do tohoto článku shrnu vše důležité, co se dočtu.
     
    National Geographic připravuje i nový dvouhodinový dokument s názvem Gender revolution, který bude mít premiéru 6. února 2017, informace k němu budou přístupné na stránkách National Geographic už 3. ledna 2017 zde.
     
    A protože mě zajímalo, na co zase ti vědci přišli, nenechám si ho ujít.
     
    V upoutávce níže zazněla otázka:

    Jak je možné, že i velmi malé děti si uvědomují, kým jsou?

    Zodpovědnost za to nese „big-T“ – testosteron. Ve druhém a třetím trimestru těhotenství se mozek dítěte vyvíjí velmi rychle. Vyšší než běžné hodnoty testosteronu v těle dívky během tohoto období způsobí, že její mozek se později idenfitikuje jako chlapec. Myslí si, že je ON.
    Nižší, než běžné hodnoty testosteronu v těle chlapce způsobí, že jeho mozek se později idenfitikuje jako dívka. Myslí si, že je ONA.
     
    To je úplně nová informace.
     
     
    Upoutávka na tento dokument https://www.youtube.com/watch?v=Qx_duukU8OU
     
     
    Malá ochutnávka:
     
    Když se dvojčata Caleb (vlevo) a Emmie (vpravo) Smithovi z Massachusetts v roce 1998 narodila, bylo těžké je od sebe rozeznat. Dnes Emmie říká: „Když nám bylo 12, necítila jsem se jako kluk, ale netušila jsem, že je možné být dívkou.“ V 17 letech Emmie vystoupila jako transgender a podstoupila operaci pohlaví. „Nebyla jsem méně ženou před ní a nejsem jí ani méně dnes.“
    Lynn Johnson / National Geographic
     
     
    Gavin Grimm, který se identifikuje jako transgender chlapec požaduje, aby mohl používat chlapecké toalety v Gloucester High School. Americký Nejvyšší soud jeho žádosti vyhověl.
    Jonathon Gruenke / TNS Getty Images
     
     
    Vážně mám moc ráda, když někdo ukáže své fotky. Emmie s Calebem jsou tak krásní. Navíc u jednovaječných dvojčat je tato situace hodně zajímavá (už jsem jí zaznamenala i dříve). Jak je možné, že na oba plody v těle matky působí stejné podmínky, přičemž z jednoho z nich se později stane transgender? A tady vidíme, jaký vliv hrají hormony při vývoji v pubertě. Caleba jednoznačně identifikuji jako chlapce, Emmie jako dívku.
     
    Prostě: je to jen chemie.
     
     
    AKTUALIZOVÁNO 6.1.17:
     
    Tak nám 6.1.17 konečně vyšlo i české číslo tohoto vydání.
    Trochu mě zklamala titulní strana.
    Na začátku tohoto článku je vidět, jak vypadá lednové číslo v Americe.
    Tady je naše česká verze:
     
     
    „Tu holku tam nedáme. Dáme tam tři ikony na modrém pozadí, to bude jistější.“ (Si asi někdo řekl. Nebo nevím.)
     
    Toto číslo ještě nemám v ruce (vyšlo teprve dnes), takže hned jak se mi do ruky dostane, nakouknu a popíšu, jaké to je, když někdo píše o něčem, o čem toho víme nejvíc na téhle planetě. 🙂
     
    Toto číslo se dá stáhnout také v elektronické podobě za 75 Kč zde na Alza.cz.
     
     
     
    AKTUALIZOVÁNO 12.2.17:
    Dnes televizní kanál National Geographic Česko odvysílal premiéru pořadu Gender Revolution v češtině.
    Dívala jsem se, nebylo to vyloženě nezajímavé, ale pro nás, kteří o tom víme mnohdy víc, než kdokoliv jiný na světě, nemůže takový dokument přinést až tolik nového. (Většinu toho, co v něm bylo řečeno, lze najít i na tomto blogu. To, co bylo pro mě nové, uvádím pod tímto článkem jako zajímavé poznatky z tohoto dokumentu.)
     
    Celý dokument je velmi přínosný pro někoho, kdo o transsexualitě nebo intersexualitě a ostatních identitách (bigender, pansexuál apod.) neví vůbec nic a takových je rozhodně víc, než těch, co si vše prožijí na vlastní kůži. Otázkou je, kdo bude poslouchat vás… a kdo raději seriózní dokument z výroby National Geographic? 🙂
     
    Reportérka National Geographic Katie Couric provádí celým pořadem z pohledu absolutně nevědoucí osoby, což je pro některé z nás trochu nuda. Jinak ale musím říct, že obrazově i informačně jde o podařený dokument (v americkém „amazing“ stylu) vhodný pro širokou veřejnost nebo toho, kdo teprve tápe.
     
    Dokument Gender Revolution mi přinesl několik nových informací a poznatků:
    • Blokátory puberty ve formě implantátu mají nyní účinnost až 2 roky (to platí i pro MtF holky – v USA tedy 🙂
    • „Operativní změna pohlaví“ se už prý neříká, protože nejde o změnu, vhodné je použít „operativní potvrzení pohlaví“.
    • Chcete potkat transsexuála? Navštivte síť občerstvení El Pollo Loco v jižní Kalifornii, kterou vlastní transsexuální žena a zaměstnává transsexuální zaměstnance.
    • V celém dokumentu mluvily všechny holky MtF, které již prošly pubertou a mutací, hlubokým hlasem. A všichni FtM kluci taky 🙂 Tím se řídil i český dabing, takže MtF holky jsou dabovány muži a FtM kluci taky 🙂
    • AMAB – assigned male at birth, AFAB – assigned female at birth = označení našeho biologického pohlaví
    • Transtrender – nový termín = podskupina transsexuálů vytvářejících nové trendy, které transsexuálové nemají v oblibě
    • Fa’afafine – osoby žijící na Samoe identifikující se jako třetí pohlaví vzhledově podobné ženám, ale spokojené s mužským tělem, neidentifikující se jako transsexuálové (…a to bych řekla, že je chybějící článek v naší evropské kultuře, kde si občas transsexuálové a „transsexuálové“ spolu nerozumí…)
     
    Poznatek k překladu: Jelikož angličtina v některých případech nerozlišuje rody, museli se (neznalí) Češi rozhodnout, jaký rod použít v překladu a ještě jsem nezažila, aby v tom překladatel neudělal zmatek. Není tam takových chyb moc, ale mně to tahá za uši, když se o FtM klukovi mluví v ženském rodě a on za minutu řekne: „jsem šťastný“. :-/
  • otєrєzє.cz

    Prsy prsy prsyčky

    9. 12. 2016 / 23:10 / 11 Comments
    Jen co jsem se během přeměny naučila snad vše o ženském pohlavním ústrojí, hormonech a přirozených mikroflórách, což obvykle holky zvládají nastudovat v době puberty, potkala mě další výzva. (To aby člověk povinně fasoval nějakou knížku o dospívání v ženu 🙂
     
    Při jedné z mých návštěv gynekologie napadlo paní doktorku poslat mě na preventivní vyšetření prsů – do mamacentra. Reagovala tak na moje prsy. (Zeptala se doslova: „To vám to takhle narostlo?„)
     
    Což mi znělo jako lichotka.
     
    Jaaaak narostlo? Jí to taky narostlo. Však to je normální ne? Nechci být prkno. A je fakt, že u chlapů to prochází, i když bych chtěla samozřejmě větší.
     
    Na vyšetření ultrazvuku prsu jsem čekala v našem městě půl roku od objednání.
     
    Řekla bych, že téma „prsa“ řeší asi každá holka a žena (a většina chlapů).
     
     
    Když už o tom mluvím, měla bych také připomenout, že zrovna prsy (a prsa) jsou úžasná i z mluvnického hlediska.
     
    Takže před anatomickým rozborem jeden stručný mluvnický:
     
    Já sama se až doteď skloňování slova „prsa“ vyhýbala. Jde totiž o slovo, které patří mezi deset českých slov, ve kterých Češi nejvíce chybují. Vždy jsem místo toho radši použila lépe skloňovatelné slovo ňadra, zatímco většina mužů to řeší výrazem kozy nebo rozkošnější variantou u těch méně obdarovaných kůzlátka, což mi snad ani nevadí. Důvodem byl fakt, že pochopit a zapamatovat si skloňování prsů/prsou/prs je prostě vyšší level češtiny, které bych opravdu nechtěla vysvětlovat cizincům, kteří touží mluvit hezky česky.
     
    Tak teď v tom budeme mít aspoň všichni jasno. (Hlavně já, když už o tom píšu a to slovo se tu vyskytne tak stokrát).
     
    Jsou totiž prsy a prsa.
     
    Prsy jakože ty „bobulky“ (prostě ta krásná kulaťoučká věc – symbol ženskosti a mateřství, který všichni obdivují na hrudi lidských samic) se jednoduše skloňují podle vzoru hrad. (Štouchla jsem se do prsu/hradu. V hospodě se bavili o prsech/hradech.) atd.
     
    Takže já nemám velká prsa, ale velké prsy. Aha… Kdybych měla velká prsa, byla bych nejspíš atlet s hrudním košem hodným kladiváře plochá jak prkno.
     
    Prsa jsou slovo pomnožné a mají jednu zvláštnost, která je super, akorát se hůř pamatuje. Ve 2. a 6. pádě si zachovala zbytek dvojného čísla. To není číslo jednotné ani množné, ale prostě dvojné. Dvojné číslo je neskutečně krásný archaismus, skoro jako taková archeologická vykopávka v našem jazyce, kterou nikdo neumí skloňovat. 🙂 Čeština dvojné číslo používala do 15. století. Takže 1. a 4. pád prsa, 2. prsou (zřídka prs), 3. prsům (nesprávně prsoum), 6. na prsou, 7. prsy.
     
    Prsy a prsa jsou tedy v nové češtině homonyma a liší se významem i některými pády.
     
    Slovo prso je chybně utvořený tvar neexistujícího jednotného čísla pomnožného substantiva středního rodu prsa.
     
    No kdo tohle vymyslel.
     
    Ačkoli to tak je a já se tím v tomto článku budu řídit, normálně to stejně nikdo nedodržuje a všichni říkají prostě prsa. Ještě nikdy jsem neslyšela, že by někdo řekl „Ty máš krásné prsy!„. To by řekl jen nějaký mamlas (nebo slušný Marek Eben, který mamlas není).
     
    Jééé, kůzlátka! A tři! 🙂
     
     
    A teď konečně k té anatomii aneb Poznejme své prsy.
     
    V lékařském slovníku se jako definice prsu uvádí: „ústrojí lidského těla na přední straně hrudníku, v němž je uložena mléčná žláza, u mužů zakrnělá„.
     
    Zajímala mě hlavně ta poslední část „u mužů zakrnělá„. (Zakrnělou ji mohou mít ale i bioženy, pro které to znamená problém.)
     
    Ono je to vlastně zajímavé podobně jako s vousy. Neboť v každé (ano, naprosto v každé) ženě jsou zárodky vousů. Stačí ten správný elixír (testosteron) a začnou růst, raší z té původně jemňoučké hebké panenské ženské tvářičky tak krásně, že je z toho brzy parádní drsný chlapský Krakonošův plnovous. (Škoda jen, že to nefunguje i opačně. Že stačí testosteron odebrat a máme zpátky krásnou jemnou ženskou tvář.) A stejně tak v každém muži jsou zárodky prsů. (I tam to nefunguje opačně. Pokud tkáň vlivem estradiolu jednou naroste, je prostě tam.)
     
    Tohle téma tu vlastně řeším prvně, protože k tomu ani nemohla být nikdy předtím příležitost (protože jsem na mamograf nikdy nechodila a nebyla jsem spolu s mými prsy 2,5 roku pod vlivem estradiolu). Pořád člověk zažívá něco nového. (Nebo v tomto případě spíš žena.)
     
    Když jsem se včera ráno vydala do čekárny mamografu a posadila se mezi dalších třicet čekajících žen, držela jsem v ruce žádanku od gynekoložky, na níž jsem zabělila informaci, kterou tam tak rádi všichni doktoří píší: „Po konverzi MtF„. Tohle mě rozčiluje. Jsem z té „nemoci“ vyléčená, dostala jsem o ukončení léčby i papír (pro matriku), taky doktoři nikde nepíšou roky po angíně „po angíně“ nebo když si zlomí ruku „po zlomené ruce v dětství„. Jsem naprosto zdravá (a vždycky jsem byla). Na druhou stranu to chápu, může to mít vliv na dané vyšetření. Jenže já tam chtěla přijít jako biožena se svými ňadry (tedy prsy, už se tomu slovu zase vyhýbám) se zvědavostí, zda ty moje prsy projdou (čili jsou stejné jako u biožen, kterým se vyvíjely od narození, zatímco mně teprve 2,5 roku). Přicházela jsem tam s otázkami: „Poznají, že jsou jiná? Jsou jiná? Mám vyvinuté mléčné žlázy?“
     
    Naštěstí na žádance nebyla naše slavná diagnóza F64.0, ale N63 (nezhoubná bulka v prsu neurčitého původu), takže jsem si prohlídku nemusela hradit sama.
     
     
    Až do chvíle, kdy mě sestřička s doktorkou na sonu přivítaly, jsem byla ta největší frajerka. Odložila jsem si a vešla. „Lehněte si tady, ty vlásky si hoďte takhle dozadu a zvedněte ruce.“ (Vlásky… to je hezký :). V tu chvíli mi ale došlo, že ležím na místě, kde se tolik žen dozví těžce stravitelnou novinu o svých prsech a začala jsem mít strach taky. Moje babička tu informaci kdysi slyšela, ale vyléčila se, i když přišla o prs a navíc teď pod vlivem estradiolu, jak rychle rostou… chtěla jsem mít jistotu. Tiše jsem poslouchala, co paní doktorka v potemnělé místnosti sestřičce (velmi velmi pomalu a rozvážně) diktuje a vnímala, jak mě tlačí ultrazvukovým čidlem na prsech, bradavkách a axilách opatlaných gelem.
     
    Abych pochopila, jak je to se zakrněním mléčné žlázy u mužů a s mojí mléčnou žlázou (kterou jsem přirozeně mít chtěla), musela jsem si nastudovat anatomii prsu:
     
     
     
    Není to nic složitého.
     
    Při mamografickém vyšetření lékařka do zprávy uvede informaci, o který typ prsní žlázy se jedná. Je to klasifikace dle Tabára. A to už jsem se začala ztrácet. O tom jsem slyšela prvně. Její hodnota vyjadřuje míru přehlednosti tkáně. Existuje pět typů prsní žlázy a jejich odpovídajících zobrazení. Typy I-III (redukující) jsou dobře přehledné a obvykle nevyžadují doplnění ultrazvukovým vyšetřením, naopak typy IV a V (neredukující) jsou špatně přehledné a doplňující vyšetření vyžadují.
    Ta moje kůzlátka jsou Tabár I.
     
     
    To byla první informace, u které jsem si začala říkat, že kdybych měla zakrnělou mléčnou žlázu, už by to doktorka asi dávno poznala.
     
    A taky že jo. Poznala by to. Jenže tady nebylo co poznat. Protože pak přišla informace, že mám vysoký výskyt mléčné žlázy v prsu v porovnání s tukem bez přítomnosti ložisek a patogenních akustínů, takže to byly pro mě hned dvě dobré a zajímavé zprávy.
     
    To je po mém letošním zjištění a ověření přirozené ženské mikroflóry v neovagíně další ověřený fakt. Řešila jsem tu kdysi podprsenky, ale přímo prsa nikdy.
     
    „Nějaké“ větší prsy jsem měla od puberty, takže bylo na čem stavět. Na endokrinologii mi u vyšetření před přeměnou doktor řekl, že tkáň bude nejspíš tuková.
     
    To znamená, že muselo dojít ke změně.
     
    Věděla jsem, že transsexuální ženy mohou kojit, pokud se jim podá ve správné dávce progesteron (tzn. nasimulované hodnoty před porodem a po porodu). Pod vlivem hormonu progesteronu rostou a zvětšují se žlázové lalůčky a alveoly (z jejichž buněk je v těhotenství produkováno mléko), vlivem estrogenů se pak zvětšuje vývodný systém. Mění se poměr žlázové a tukové tkáně ve prospěch mléčné žlázy.
     
    Podařilo se mi zjistit ještě několik zajímavých faktů (a některé z nich zopakuji):
     
    Reakce prsů na HRT u transžen se začíná projevovat už 1 až 3 týdny od začátku terapie. Růst prsů se potom zastaví v průběhu 18 až 36 měsíců.
     
    Po orchiektomii jsou výsledky růstu prsů lepší. Během přítomnosti varlat je pak růst prsů pomalejší a méně intenzivnější. Totéž platí i v případě užívání Spironolaktonu (hlavně v Americe) nebo cyproteron acetátu (Androcur), z nichž ten druhý je lepší variantou, než ten první.
     
    Obecně platí, že změny jsou vratné až zhruba do 6 měsíců. Poté už začínají být účinky na prsy nevratné. Jakmile jednou prsní tkáň naroste, už nezmizí.
     
    Podle Tannerovy stupnice se rozlišuje pět typů vývoje ženského poprsí:
     
    I. žádné žlázové těleso, nepigmentovaná areola je v nivó (základní úrovni) kůže (věk pod 10 let)
     
    II. žlázové tělesno je hmatatelné jen v rozsahu dvorce (věk 10 – 11,5 let)
     
    III. žláza přesahuje obrys dvorce, objevuje se špičatě kónický prs (11,5 – 13 let)
     
    IV. prs, někdy i velký, jehož dvorec s bradavkou tvoří puchýřkovitý útvar nad nivó kontury prsu, dvorec je jen málo pigmentován, nejsou patrny Montgomeryho žlázky a bradavka není erektilní (13 – 15 let)
     
    V. definitivní podoba zralého prsu, kde je dvorec v nivó prsu, je hyperpigmentovaný a lemovaný věnečky Montgomeryho žlázek, bradavka je erektilní (nad 15 let)
     
     
    Jak je vidět výše, biožena dosáhne plně dospělých prsů (Tanner V.) za zhruba 4 – 5 let. Většina transžen nedosáhne stadia V.
    Kromě těch, které mají po orchiektomii a věk pod 22 – 23 let. Důvod je ten, že ve věku 16 – 18 let dochází ke špičce v rychlosti růstu, který poté ve věku 22 – 24 dramaticky klesá.
     
    (Tady bych chtěla poznamenat, že znám slečnu po přeměně, která prodělala nejprve orchiektomii v 19 letech, poté kompletní SRS a ani po dvou letech HRT jí nenarostla prsa vůbec žádná, takže to nakonec vyřešila plastickou operací a je spokojená.)
     
    Je normální, že většina transžen nebude mít plně vyvinuté poprsí. Většina dosáhne stupně Tanner III. nebo IV. (Ten můj Tanner je IV. a růst i bolest prsů zcela přestala u mě zhruba 2 roky na HRT, takže už mi víc nenarostou. Košíčky mám B, ale jen tak tak. Velikost podprsenky 80B.)
     
    Podle zkušeností se zdá, že největší vývoj prsů u transžen je zaznamenán prvních 18 měsíců. Poté se zpomaluje až téměř zastaví. V případě orchiektomie může růst prsů pokračovat do 3 let. Dokonce však i velmi malé množství testosteronu zpomaluje nebo zastavuje proces růstu a to i přesto, že je do těla dopravován antiandrogen.
     
    Pro podporu správného růstu prsů je potřebný progesteron i estradiol. Mnoho endokrinologů (i v zahraničí a v USA) ale z nějakého důvodu progesteron nepředepisuje. Progesteron pomáhá vytvořit plnější prsa a prsní žlázy. Podílí se i na růstu bradavek.

     

    Intramuskulární injekční podávání estradiolu poskytuje lepší výsledky, než pilulky nebo transdermální náplasti. Je to také bezpečnější. (V ČR se injekčně nepodává.)

     
    Zásadní je dobrá strava plná vitamínů a ne příliš vysoká hladina zinku. Zinek narušuje vstřebávání estrogenu. Velmi důležité jsou omega-3 mastné kyseliny, rybí tuk a tablety s vitamínem D a vápníkem.
     
    Když prsta rostou, bolí to (tzv. mastodynie). Je to naprosto normální.
     
    Vývoj prsu u transžen závisí na několika faktorech:

     

    – věk, kdy začne HRT
    – doba trvání HRT
    – konkrétní dávkování HRT
    – genetika (stejně jako bioženy)

    Obecně platí, že vývoj prsů u většiny transžen zřídka překročí košíček B a může to trvat až 2 roky na HRT, než dojde k dosažení maximálního rozvoje prsu.

     
    Tak to je vše. Další studie na sobě sama ukončena.
     
    Tabár, Tanner, axila, areola… to je zase informací 🙂
     
    Teď už bych snad měla znát své tělo úplně celé. Jsem ráda, že ho mám. Byl to ale „porod“ 🙂
    Nikdy bych nechtěla být chlapem.
     
     
    A ještě něco.
    Když už jsme jednou holky, dívky a ženy a poznáváme své tělo (o trochu později, než jiné holky, ale důležité je, že se o to aspoň zajímáme), měly bychom vědět něco i o své periodě. Jasně, že tahle záležitost se transgender žen vysloveně netýká (ačkoli by ji většina z nás chtěla a nezastaví nás ani zoufalé výtky biožen, že tohle bysme fakt nechtěly (ale ano, chtěly, neboť perioda = ovulace = možnost stát se matkou = tedy jsem žena)), jenže pokud jsem žena, měla bych něco vědět o své vagíně, o svých prsech a o své periodě. Co když se mě na to třeba jednou zeptá můj muž? Můj tehdejší poslední přítel, kterému jsem nic neřekla, mi občas v některých mých náladách na zabití uštědřil poznámku: „Ty máš zase krámy, viď?“ Přitom já je záměrně nehrála. Nechci už nikdy na nikoho nic hrát… toho už bylo dost kdysi.
    (Hlavně, pokud už ty „krámy“ ale jakože máme, pamatujme si, kdy 🙂 Já na to měla v telefonu pro jistotu aplikaci a mám jí i na „antibejby pilulky„, takže mi každý večer v 19:25 zazvoní telefon, že si mám vzít pilulku, díky čemuž jsem před přítelem legalizovala to, že něco jako antikoncepci (což Estradiol i Estrofem vizuálně vypadá) beru. Ten byl rád, že se chráním a může si tak užívat… No já byla taky ráda, že neotěhotním, to je jasný. Hm, to byly fajn časy…)
     
    Není na škodu znát věci, které jsou nám blízké…
     
    Tvůj cyklus ve 2 minutách
     
     
  • otєrєzє.cz

    Jak se zbavit chlapa

    1. 12. 2016 / 19:37 / No Comments
    V noci na dnešek se mi zdál sen, ve kterém jsem byla krásná dívka.
    Byl to tak hezký sen…
    (Ne ne ne, pointa typu „ale to nebyl sen!“ se nekoná :).
    Podívala jsem se v tom snu do zrcadla a líbila jsem se sama sobě, líbila jsem se mužům, milovala jsem svoje fotky… tak trochu narcistní sklony. V tu chvíli v tu noc ale vyjadřovaly mou touhu po kráse, po dokonalé ženskosti. Ačkoli jsem v posledním měsíci byla milována taková, jaká jsem, sama v sobě jsem cítila, že bych chtěla víc. Větší prsa, větší zadek, hustší vlasy, vlnitější vlasy, anebo úplně rovné? (co vlastně chci? :), menší nos, menší bradu… Přitom jsem slýchávala moc hezké hlášky typu: „Miluju tu tvojí hezkou bradičku“ nebo „mám rád, když si dáš takhle vlasy za ucho…“ a dal mi vlasy za ucho (to bylo tak krásné, jak mě přitom vždycky nevědomky pohladil po tváři…), což zásadně sama nikdy nedělám, protože nemám ráda, když se na mě někdo dívá z profilu. Ale on se na mě takhle díval rád. Pak si položil hlavu na moje rameno nebo mi ráno řekl, jak jsem krásná, když spím, zatímco se na mě díval.
     
    Jednou mě v noci probudil celý vyděšený, jestli tu jsem. Pohladil mě a zase usnul.
     
    V takových chvílích jsem přemýšlela, jak je to možné, že pro něj jsem krásná? Já bych si přitom přála být krásná třeba jako jeho bejvalka, což pro mě byla úplná modelka proti mně. Proč je teď tady se mnou, když je všude tolik krásných super sexy holek? Dívá se na mě, stojí proti mně a opakuje pořád dokola, jak jsem krásná. Pak se na mě divoce vrhne, opře o starožitnou malovanou skříň a mé laškovně propletené kolínko zanalyzuje něco, co se mužům skrývá těžko (a mně to vůbec nevadí). Ale já že jsem krásná?
     
    Takovéhle otázky jsem si zakázala podávat. Kazily totiž tu harmonii, která vznikne pouze a jen tehdy, když se dva lidé (bezpodmínečně) milují. A proto o tom píšu. My se (stejně jako ostatní ženy) budeme kritizovat do nekonečna. Ale najdou se lidé, kteří nás budou milovat takové, jaké jsme.

     

     
    Zpočátku to bylo fajn.
     
    Než se rozepíšu s touhle „telenovelou“, kterou nosím v hlavě pár týdnů, musím říct, že jsem vždycky hrozně ráda četla blogy, na kterých jiné (bio)holky popisují své pokusy o to ulovit chlapa nebo řešily vztahy. Bavilo mě to hodně, dívat se takhle „přes rameno“ na někoho jiného a říkala jsem si, že já o tomhle nikdy psát nebudu. Nebudu no.
     
    A musím taky říct, že v jádru jsme stejně všechny stejné. Všechny chceme chlapa (kromě těch, co chtějí ženu), kterého mi popsalo 1147 respondentek ve věku 13-70 let v mém velkém březnovém průzkumu a uvedlo tak neskutečných 242 různých charakteristik „Pana dokonalého“, přičemž jsem je nechala svobodně vyjmenovat kolik vlastností chtějí a tak se mi sešlo 3860 vlastností uvedených podle nejvíce ceněných priorit, které jsem poskládala dohromady a vyšlo mi, že Pan dokonalý má mít tyto vlastnosti:
     
     
    To prosím není seznam, který si napsala paní Nováková na papírek, když čekala na vlak a neměla co dělat, ale seriózní průzkum. A přišla jsem na to, že v tom seznamu je cosi magického, čeho bysme se měly, my holky, držet tak nějak plus mínus v rámci přijatelného počtu kompromisů (to jako že nemusí splňovat všechny uvedené vlastnosti, ale některé z nich by mohl).
    Jak jsem později zjistila, vybírala jsem si takové muže, kteří tyto vlastnosti neměli, ale já si myslela, že mají. Měla jsem růžové brýle z toho, jak je ten muž přitažlivý (opravdu mít jen bod č. 8 nestačí), pozorný a malovala jsem si budoucnost tak, jak jsem si jí namalovat chtěla, zatímco realita byla jiná.
     
    A protože jsem dostala od čtenářky e-mail typu „Terez, napiš zase něco, nějaký článek, třeba jako v tom stylu „jak jde čas“, víš?„, tak jsem se rozhodla shrnout své zkušenosti s navazováním vztahů s muži za poslední rok mého „pobytu na té správné hezké holčičí straně“ 🙂 Za normálních okolností (ve vztahu partnerském) bych ho napsat nemohla, protože bych na to neměla čas. Teď ale můžu.
     
    Je toho hodně, co bych chtěla říct. Takže kdo nemá rád dlouhé články, může si jít třeba zatím umýt hlavu. Nebo radši dvě.
     
     
    (Je to delší no. Rozepsala jsem se.
    Do zásoby. 🙂
     
     
    Dostala jsem se někam, kam bych nikdy neřekla, že se dostanu. Kdysi dávno byla moje meta „být ženou„. Ne „ulovit chlapa„. Na to jsem se ani náhodou necítila. Takhle daleko přeci nemůžu nikdy dojít! Copak budu jednou tak dokonalá, aby mě chtěl chlap? Heterochlap? Stačí, když se každé ráno probudím a zaraduju se z toho, kým jsem. Víc nepotřebuju.
     
    Kdysi dávno mi z jednoho hodně starého (a jednoho z mála) dokumentu České televize o transsexualitě utkvěl úryvek, kde se baví dvě holky v přeměně: „A co muži? Už tě někteří balí?“
    „Joo, tak byla jsem teď v baru a musím říct, že o mě mají muži zájem. Už jsem se s několika sešla a dobrý„, říkala hlubším hlasem. Jakoby to bylo jakýmsi měřítkem naší dokonalosti. A skutečně to tak funguje. Jenže v počátečních vyplašených týdnech, kdy nám přízeň mužova zvedá sebevědomí najednou zjistíme, že už netoužíme ani tak po zvedání sebevědomí, protože to jednoduše už není potřeba (je zvednuto na dostatečnou přeživatelnou úroveň), ale po normálním vztahu, objetí a upřímné lásce. To je bod, ke kterému je nutno se dopracovat (nepřichází hned a nelze ho urychlit, i když tomu lze pomoct) a signalizuje něco jako „Pozor! Přeměna dokončena. Tvůj vysněný život právě začal. Příjemnou zábavu a hodně štěstí na druhé straně.“ 🙂
     
    Tehdy to byl za prvé silně demotivační dokument oddalující moji přeměnu na dalších několik let a za druhé tehdy jsem absolutně nechápala, jak někdo v mužském těle může po přeměně dojít tak daleko, aby se stal ženou, kterou budou chtít heterosexuální muži a nic nepoznají. Myslela jsem si, že mě se to netýká. (Ale stejně jsem pak do toho šla a jak jsem zjistila, všechno bylo jinak 🙂 (Tak nějak lepší, než jsem se bála, že bude. A to bych chtěla, aby bylo poselství tohoto mého blogu pro všechny. Nebát se a užívat si to!).
     
    Po nějaké době jsem z ničeho nic začala cítit, že si mohu dovolit víc než se jen probudit a říct si „super, já jsem ženská„.
     
    Vlastně jsem se ani o nic nesnažila. Všechno se vždycky odvíjelo tak nějak samo, aniž bych do toho zasahovala já svými drápky. Neříkám, že jsem po tom neprahla. Teď v říjnu 2016 je to přesně rok, co jsem měla svou první intimní zkušenost s mužem jako žena, aniž by cokoliv věděl, a od té doby moje chuť spíš narostla.
     
     
    Ke konci letošního jara jsem seděla sama ve svém autě na parkovišti na pumpě a odpočívala. Bylo tomu přesně čtrnáct dní, co jsem si řekla, že co se týče chlapů, nebudu vyvíjet žádnou aktivitu a nechám to na osudu. Že je prostě přestanu řešit.
    Vedle mě zaparkoval takový pohledný kluk, který se na mě usmíval už v autě a já na něj tak nějak samovolně taky. Snažil se mě nenabourat, tak parkoval velmi velmi opatrně a nešlo mu to, jak se bál, protože jsem ho pozorovala :). Otevřela jsem dveře a říkám mu: „Vy se bojíte, abyste mě nenaboural, žejo?“ 🙂
     
    No. Pohledný… Co byste dělaly, kdyby vedle vás zaparkoval jeden z nejvíc sexy mužů planety (podle anket i podle mě) Jude Law (eXistenZ, Sherlock Holmes, Mladý papež…)? Já byla jak omráčená, musela jsem se děsně pitomě usmívat, chovat jako trdlo, jen se prostě nějak (za každou cenu) vetřít do jeho pozornosti, což nakonec nebylo potřeba, protože jsme do toho spadli tak nějak oba.
     
    Přesně takhle vždycky koukal, ty oči, vlasy, výraz…

    Vašek. 🙂

    Ten můj český Jude Law se prostě jmenoval Vašek.
    Zůstali jsme na té pumpě tři hodiny, povídali si a povídali… až z toho byl dvouměsíční vztah (mimochodem moc přínosný a velmi krásný, co se některých zkušeností (obzvláště těch prvních „životních holčičích“) týče. A také to byl on, kdo mě absolutně zbavil mého strachu a obav ze sexu, které pramenily jen z toho, že jsem neměla dostatek zkušeností. A za to mu nesmírně děkuju. (A jeho následovníci taky :)). Mladší muži jsou totiž poněkud nevybouření, což jsem měla příležitost poznat na vlastní kůži. Takže i kdybych sex odmítala (jakože jsem to ale nedělala), bylo by mi to k ničemu.
     
    Věděla jsem (vzhledem k jeho nižšímu věku (plnoletý už byl!)), že si musím užívat každého dne, protože tenhle vztah nebude mít dlouhé trvání a jednou mě opustí. A tak jsem si užívala. Každý den byl takový, jakoby měla moje láska zítra skončit. Což bylo na jednu stranu dobré, protože to bylo intenzivní, ale bylo to proti mému úmyslu najít si partnera na celý život.
     
    Prožila jsem s ním neskutečně romantickou letní lásku. Vozil mě ke svému dědovi na venkov, který bydlel hned u řeky, co se krásně třpytila v červencovém slunci, do té řeky vlezl s prutem, lovil v ní pro mě ryby a já se tam s ním zamilovaná až po uši brodila v letní sukýnce. Jeho děda na nás koukal a já byla v tu chvíli nejšťastnější za poslední dlouhé roky.
     
    Uplynuly dva měsíce, jedné krásné letní noci mi řekl, že nemůže spát, odjel a už nepřijel. Na facebooku se objevily jeho fotky s pubertální slečnou, která mu pózuje na kapotě jeho závodního fára.
     
    Byla jsem na jednu stranu ráda, protože to byl hrozný sobec, který si pořád něco dokazoval. A taky mu bylo dvacet. Což byl ode mě trochu úlet (který jsem si ale moc chtěla vyzkoušet a musím říct, že jsem vedle něj opravdu omládla). Navíc vypadal na 27 a když jsme spolu někam šli, lidé odhadovali náš věk úplně stejně. Jeho na 27 a můj taky. To mě bavilo. Domluvili jsme se, že nikdy nikomu neřekneme, kolik nám oběma doopravdy je. (Nějakou dobu to nevěděla ani jeho maminka, která byla jen o dva roky starší, než já.)
     
    Kdysi jsem totiž přemýšlela, jací muži jsou ještě volní. A došlo mi, že zatímco starší muži mají partnerky a rodiny, ti mladší ještě ne. Jsou přesně v té vyhledávací fázi, čekají na tu pravou a jakmile ji najdou, chopí se své šance. A takoví sami se na mě lepili. Pak už jsem je automaticky odsekávala tím, že jsem stejně stará jako jejich máma a oni mi na to odepisovali, že je to super, že to nevadí. Na to už jsem neměla co říct. S jejich věkem ale souvisel ještě jeden problém – mužova touha po dítěti. Vašek po něm toužil hodně. „Musíš si mě připoutat něčím jiným, než dítětem,“ mi vždycky říkal. Tohle ale přeci nemá být povinnost. Ač byl na svůj věk jinak hodně vyspělý, v něčem byl stále ještě malý kluk a já nechtěla řešit, jestli už má můj partner hotové úkoly do školy.
     
    Po zkušenostech s mladšími kluky jsem už změnila svou taktiku na „zadaný nezadaný, tohle pro mě nemá vliv“ a odhodlala jsem se ke kroku, který jsem nikdy dělat nechtěla a tím bylo to, že prostě začnu muže přebírat jiným ženám. Kde jinde ho najít? Až takhle jsem si věřila a začala být pěkná potvora. (Ve skutečnosti mi to ale pořád dělá trochu problém (či spíše mému svědomí) a jakmile má Pan dokonalý partnerku, je to pro mě blok, pokud on sám nevyvíjí značné úsilí přesvědčit mě, že nejsem jen jeho kratochvílí či pokusem o to mít milenku. Protože já nechci být jen milenkou, ač jsem už několikrát být mohla a vlastně i byla, ale tehdy jsem si myslela, že ne. Že to bude napořád. Že kvůli mně opustí manželku. Haha.)
     
    Co se týče mé minulosti, vyzkoušela jsem si na Vaškovi jednu důležitou věc – po dvaceti dnech jsem mu o sobě všechno vyklopila. (Nebo jsem se o to tedy pokusila). Bylo to na tlak mého svědomí v zájmu upřímnosti k jedinému člověku na světě a tím by měl být přeci můj životní partner (řekl mi totiž věci, které by taky jen tak někomu neřekl a se kterými jsem se musela hodně dlouho srovnávat – dokonce bych řekla, že trumfl on mě. Co je nějaká moje prachobyčejná malicherná přeměna pohlaví proti úmyslnému zabití člověka? Položili jste si někdy někdo tuhle otázku? To, co se my snažíme kolikrát tak úzkostlivě sdělit svému partnerovi o své minulosti nemusí být vůbec ta nejhorší informace o něčí minulosti na světě).
     
    Tehdy jsem ho ještě s růžovými brýlemi za životního partnera považovala. (No jo, po čtrnácti dnech prohlásit kluka za životního partnera může říct jen tele, jako jsem já. Když já se do všeho vrhám naplno a bezhlavě.)
     
    Reakce mě překvapila. Nebo spíš nebyla jsem na ní připravená. Nejprve jsem (první dvě hodiny rozhovoru) naznačovala…a naznačovala… a naznačovala… Což už teď vím, že je úplně k ničemu. A když pořád nic, tak jsem naznačovala dál a v naznačování jsem přitvrdila. Zase nic. Tak už došlo k takovým hláškám typu: „Já jsem Kačenky biologický rodič, ale maminka ne.„
     
    Nic?
     
    Ani to nepomohlo.
     
    Nakonec jsem mu to musela říct natvrdo, což se mi moc nechtělo. Ono to totiž natvrdo ani říct nejde. Je to podobná informace jako „hele meteorit a padá přímo na nás„. Navíc byl už v autě a odjížděl na noční, takže jsem to na něj vyhrkla, řekla čau a čekala ve svém autě, co napíše.
     
    Co napsal?
    „Ok, beru na vědomí, cos mi řekla, ale současně to vypouštím z hlavy, protože tomu nevěřím. Budeme pokračovat dál v tom, co jsme začali.“ (Myslel ve vztahu).
    A jelo se dál.
    On tu informaci úplně vytěsnil.
    Více jsem to nekomentovala a nevytahovala.
     
    Tehdy jsem něco pochopila.
    Pakliže partner, kterému sděluji tuhle informaci o své minulosti vypustí vše z hlavy a „jede se dál“, jakoby ta informace neexistovala, jaký má pak smysl jí říkat?
    (No žádný).
     
    A skutečně to také tak bylo. Jen párkrát se nad tím pozastavil, jak si rovnal myšlenky, ale vliv na vztah, na sex, na lásku, na chování, přístup ke mně a nakonec ani na rozchod to nemělo. On to prostě neřešil.
     
     
    V téhle souvislosti jsem si řekla, že pokud přijde nějaký další muž, už mu to prostě neřeknu. Reakce muže na takovou informaci je totiž přinejmenším zmatená. Sděluje mu ji žena, kterou za ženu považuje. Nenapadlo ho, že to může být jinak. (Což je svým způsobem velká lichotka.). Chová se a reaguje tedy stejně, jako by reagoval na tuto informaci v případě, že by mu jí sdělovala (jen tak z legrace, ale s vážnou tváří) biologická žena. To je přeci logické. Jak byste reagovali vy, kdyby vám člověk, kterého považujete za ženu nebo za muže řekl, že tomu vždycky tak nebylo?
    Navíc tahle informace je pro mě nedůležitá. (Přesto bych jí od partnera chtěla znát. Ale nevracela bych se k tomu.)
     
    Ono to s Vaškem nebylo vůbec jednoduché. Jednoho pondělního večera se rozhodl, že zajde na kafe do hospody za svým kamarádem a vzal mě (už zase) s sebou. Jenže já nepiju. Objednával mi tedy malinovky.
    Problém byl v tom, že kamarád byl v hospodě asi ubytovaný na doživotí a místo kávy začali pít pivo, panáky a můj milý Vašík se tam prostě slušně opil. A protože tam s Vaškovým kamarádem Mírou byla i nějaká jeho kamarádka Péťa, která zrovna s sebou vzala svého nového kamaráda Pavla, kterého prý před týdnem objevila na seznamce a vlastně ho vůbec nechtěla a navíc Péťa byla moc hezká, veselá a upovídaná brunetka s parádním výstřihem, nastala docela pěkná mela.
     
    Vašek jí začal obtěžovat a to tak, že hodně, až zmizeli kamsi pryč a já jen viděla, jak se jí dotýká a smějí se spolu. Když se vrátili, bylo už zbytečné Vaškovi připomínat, že jdeme oba zítra ráno do práce, a už si ukládal její telefonní číslo do svého mobilu. Přímo přede mnou. Tsss. Taková drzost.
     
    Naštvala jsem se a začala se pakovat, že jedu domů (já jsem alkohol nepila, fungovala jsem jako jeho taxikářka jeho autem), ať si spí, kde chce, že já ho doma nechci.
     
    Mezitím začal Míra obtěžovat mě. Pořád říkal, jak mám krásná prsa, civěl mi do výstřihu a chtěl si sáhnout. Tak jsem řekla Péťě: „Víš co? Vem si Vaška k sobě ty! Já jdu domů. A užijte si to!„
     
    Sbírala jsem se, že jdu pěšky přes celé město v krátkém tričku chladnou nocí úplně sama naštvaná, smutná a vyděšená strachy, když tomu Péťa nasadila korunu.
     
    „Počkej Terez, nechoď. Já ho nechci. Co s nim budu dělat? Já chci tebe! No podívejte se, jak je krásná!“ Obrátila se na všechny a dodala: „Nechceš jít domů se mnou ty?“
     
    No to je hardcore dneska tady.
    Míra se hned začal hlásit, že chce jít s námi, ale bude hodnej, bude se jen dívat.
     
    Péťa poslala Vaška do háje a tahala domů mě, Vašek šel spát zhrzený do svého auta a já utekla vzteklá domů.
     
     
    Takže jsem si to neskutečně užila s českým Jude Lawem a život šel dál.
     
    Když odešel Vašek, řekla jsem si, že na chlapy kašlu. (Taková ta typická hláška).
     
    Nebyla jsem ani trošku aktivní (tzn. nebrousila po seznamovacích portálech ani nikoho neoslovovala). Vždycky jsem si přeci přála potkat tu svojí lásku někde v obchodě u rohlíků, prostě spontánně a tváří v tvář. A schůzek se zoufalci ze seznamek už jsem si taky užila až až. Partnera, který mě přesvědčuje, že obědvat každý den rýži s mákem je dobré, chutné a zdraví prospěšné, nechci. Hlavně žádné maso. Já, která miluje stejky. I když jím taky ráda zdravě.
     
     
    Pak přišel podzim.
    A jelikož jsem prožila letní romanci, přišla i (velmi neplánovaně) podzimní… (na tom, aby žádná další – třeba zimní – nepřišla, usilovně pracuji. Na druhou stranu si říkám: Jednou přijde den, kdy už mě žádný chlap nebude zvát na večeři, kdy už nikomu žádné vzplanutí nezpůsobím, kdy už budu jen stará důchodkyně, která bude snít o tom, jaké to mohlo být, kdyby… a půjde si koupit hnědej kabát k vietnamcům na příštích patnáct let.)
     
    Přesto jsem si řekla, že s chlapy končím. Budu sama. Být single je tak super! A těch článků na internetu, co to chválí.
     
    Jednou jsem si objednala ingredience na domácí šampón, přivezl mi ho kurýr (seděli v autě tedy vlastně dva). Už když mi volal, měl tak příjemný hlas, že jsem si řekla, že až ho uvidím (a zhodnotím) při předávání balíčku, že mu řeknu, jak příjemně na mě jeho hlas působí. (Ve skutečnosti měl podobný hlas jako můj český Jude Law, který mě dokázal vždycky příjemně naladit a uklidnit a já si na něj vzpomněla. Tenhle hlas byl neskutečně mužný a sexy.)
     
     
     
    No jo no. Byl to fakt sympaťák. Mladý, hezký, usměvavý kluk.
    Jak vypadal? 🙂
    Jako Kryštof Rímský ze seriálu Ulice. Akorát ten můj byl vyšší a jmenoval se:

    Lukáš.

    To jméno mi přišlo taky sexy. Ale kouřil, což dělal i Vašek, přestože jsme se zařekla, že kuřáka za partnera nikdy mít nebudu. Jenže když se holka zamiluje, dělá různé blbosti a kompromisy…
     
    Moc se mi líbí vysocí černovlasí kluci se strništěm. A pokud se na mě usmějí, jsem v tom až po uši. (Chci v tom být až po uši!)
     
    Zeptala jsem se pana kurýra, jestli to byl on, s kým jsem mluvila. Odpověděl, že ano a to byl impuls pro mě. „Víte, že máte moc příjemný hlas?„
     
    A tak nějak se stalo, že já – pubertální telátko – jsem si ho nastěhovala domů.
     
    Bože! Já jsem fakt neskutečné tele! Budiž mi to ponaučením pro příště. Nejlepší je, že mi to všichni kolem říkali, ať to nedělám, ale já si jedu prostě tou svojí cestou a musím si přijít sama na to, jakou chybu jsem udělala. Když já byla zamilovaná a věřila jsem mu.
     
    Je tak krásné být zamilovaná!!! A ty růžové brýle. Jééé 🙂 Tahle podzimní romance byla taky moc krásná. Chodili jsme spolu za ručičku, hodně a rád se mě dotýkal (to mám ráda, když je kluk mazel, když se pořád dotýká a já zase jeho), psal mi do práce rozverné smsky a já se pak nad svým telefonem usmívala, až mi kolegyně musela říct: „Terez, ty jsi zamilovaná!“ a šéfová okřiknout, ať už nechám ten telefon. (Asi záviděla).
    A jak mu chutnalo! Po práci jsem běžela rychle domů, abych mu vyvařovala – večeři a oběd na druhý den – a snažila jsem se moc, aby byl spokojený a dělalo mi dobře, když spokojený byl.
     
    Při jednom rozhovoru o důvěře a upřímnosti ve vztahu jsem na něj vytáhla dotaz, jaké to měl se svými partnerkami a jaký byl jeho nejdelší vztah. Imponovalo mi, že to byl poměrně úspěšný muž, který to (bohužel ale kdysi dávno) dotáhl daleko.
    Jeho nejdelší vztah trval sedm měsíců. S nějakou Adélkou. Víc jsme o tom nemluvili, protože nechtěl.
     
    Já v tu chvíli už věděla, že mu o své minulosti jen tak nic neřeknu. Nebylo totiž kdy. Žádný prostor, žádná příležitost, najednou jsem byla ve vztahu, chodili jsme spolu za ruku a milovali se. Láska jako trám prostě.
     
    Omlouvala jsem samu sebe tím, že kdyby mi v dětství vyrostla třetí ruka z břicha a oni mi jí nedávno amputovali, že by ho to stejně taky nezajímalo, tak proč mu říkat o nějaké amputaci čehosi kdesi dole…? Nebo třeba slepák. Kdy řekne holka klukovi, kterého miluje, že byla někdy na operaci slepáku? Nebo zlomená ruka?
    Prostě jsem to zavrhla s tím, že „jednou“ mu to nejspíš řeknu, ale zatím ne a ani jsem to neplánovala (a po těchto zkušenostech neplánuji ani v dalším mém vztahu, pokud někdy přijde). Já jsem žena. Nejsem transgender. Tak to vnímám já. A pokud i on vnímá, že jsem žena, tak o co tady jako jde???
     
     
    Nikdy bych tedy neřekla, že budu řešit, jak získat chlapa. Natož pak, jak se ho zbavit.
    Tehdy v jeho přítomnosti, když jednou loudil zase svůj poněkud brutálnější sex, jsem se poprvé v životě vymluvila na měsíčky…
    Musela jsem. Byl to už totiž můj úplně ten nejposlednější způsob obranného mechanismu.
     
    Jeho názory a chování mi začalo připadat divné. Čím dál více mě přesvědčoval v tom, že je to sobec, který umí člověka jen využívat a prvotřídní manipulátor. Ale nebyla jsem si jistá. Nechtěla jsem mu ublížit.
     
    Čím jsem si ale jistá byla, že tohohle chlapa nechci.
     
    Tvrdil, že žena má vědět, že patří svému muži a tak to na ní také musí být vidět, takže jsem se po vášnivé noci probouzela s modřinami jako Brno, které týdny nemizely. Prostě si rád plácnul. Trošku víc.
     
    Jednou jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že je normální, aby každá žena svého muže měla nohy samou modřinu, jako mám já – obrovské jak dlaň a hnusné modré.
    Řekl mi, že ano.
     
    A to byl impuls něco udělat.
     
    Úplně nepochopitelně jsem v tu chvíli místo nějakého konání začala hledat na internetu, jak se zbavit chlapa. 🙂 Našla jsem si články, kde několika radami radí holkám, co dělat, aby od nich partner sám utekl. (Například se nelíčit, vařit samé blafy, zvát často domů maminku, mluvit sprostě, neholit si nohy, atd. 🙂 Jo, bylo to docela vtipné. Původně jsem se chystala napsat článek, který měl zdokumentovat, jak přesně takové zbavování se chlapa podle tohoto zábavného článku probíhá. Nakonec z toho zůstal ale jen ten nadpis, protože pokud se žena chce zbavit chlapa, nepotřebuje k tomu články ani žádné rady. Takový vztah je prostě neudržitelný a dříve nebo později se stejně rozpadne. Láska je jen jedna a pokud zmizí, je konec.
     
    Vzpomněla jsem si ale, že měl ve svém profilu na facebooku fotky své ex – taková opravdu krásná jemná usměvavá sexy slečna – a nenapadlo mě nic jiného, než vyhledat fotku, kterou ta slečna komentuje, takže jsem si zjistila, o koho jde (jmenovala se Adélka) a napsala jsem jí.
     
    Nikdy bych tohle neudělala. Vždycky stojím za svým partnerem (to vyplývá z podstaty vztahu a vzájemné důvěry mezi partnery) a i kdyby mi miliarda obyvatel téhle planety (i jiné) říkala, že je to idiot, tak je neposlechnu a budu věřit tomu svému muži. Vždyť komu jinému bych měla věřit více (a nejvíce), než svému partnerovi? Stejně tak bych chtěla, aby on věřil mně.
     
    Adélka taky mohla být docela jistě nějaká zhrzená naštvaná expřítelkyně, která se Lukášovi chtěla pomstít a aby zničila náš vztah, udělala by pro to cokoliv (což spousta holek docela dobře umí).
     
    Napsala jsem Adélce, že se jí moc omlouvám, že jí otravuju, ale že vím, že je Lukášova ex a zajímalo by mě, jaký byl člověk a hlavně partner.
     
    Odpověď mě naprosto šokovala!
     
    „Terezko, honem rychle si sbal věci a uteč!!! Musíš utéct! Je to strašný sobec a manipulátor!„
     
    A pokračovala: „Bude ti říkat, že tě uživí, ať nepracuješ, že ti dá pět tisíc týdně, ale nedá. Bude si tajně půjčovat tvé auto, lézt ti do mobilu. Musela jsem ho živit, nasekal si dluhy, bil mě, byl agresivní, nakonec mi pomohla moje rodina, odvezli mě k němu, když nebyl doma, sbalili jsme moje věci a utekla jsem. Dodnes kvůli tomu chodím k psychologovi a bojím se mužů, protože on byl můj první.„
     
    A do háje.
    Vzpomněla jsem si, jak mi Lukáš hned na začátku řekl, že mi bude dávat pět tisíc týdně (z toho nic nebylo), bolela mě stehna od modřin a jednou jsem ho přistihla s mým telefonem v ruce… Navíc ona s ním byla sedm měsíců. Ví, o čem mluví. Já s ním byla měsíc.
     
    „No jo, Adélko. Jenže já nebydlím u něho, ale on u mě! Nemám se jak sbalit a utéct! Já blbka jsem si ho k sobě nastěhovala.“ 🙁
     
    Bylo mi Adélky líto a současně jsem ukula velmi radikální plán, který byl jednou obrovskou přetvářkou a na jehož konci jsem jela domů sama bez něj se slzami v očích. Tohle už fakt nechci nikdy zažít.
     
     
    Někde jsem četla, že po rozchodu by žena měla aspoň tři měsíce počkat s dalším vztahem, tak jsem si spočítala, že do konce ledna nezavadím o chlapa, ať se „vyčistí“ moje duše i srdce.
     
    No jo, já sice o chlapa nezavadím (myšleno „snažím se o to, i když se mi to nedaří“), ale oni o mě jo. A to bych řekla, že je zásadní díra v mém odhodlání chovat se zdrženlivě. Ale fakt se snažím.
     
    Takhle já sbírám zkušenosti, které bych normálně sbírala v patnácti (jak poznamenala moje sestra).
     
    Snad už bych ale mohla narazit na někoho, kdo nebude sobec, manipulátor a bude mít aspoň trochu skromnosti, nebude vyhazovat flašky od piva oknem z auta, bude se chovat slušně k přírodě i k lidem a budu pro něj princeznou, důležitou a vzácnou, jako on pro mě tím princem.
     
    (Fajn, tak naivní představu bych měla.)
     
    Stejně máme ten život tak nějak zajímavější, než ostatní jedinci na této planetě.
     
    Lukáš byl mistrem v mluvení. Také se tím živil (přemlouváním lidí, aby něco uzavřeli). Ráda jsem ho poslouchala při práci. A měl jednu zajímavou vizi, která mě ze začátku velmi nadchla. Díky němu se mi totiž naskytla možnost udělat absolutní restart svého života. Náhodou získal spoustu zakázek v Karlových Varech, takže vymyslel, že prodám svůj byt, koupíme ho tam a odstěhujeme se. Čímž udělám krásnou čáru za minulostí (jsem si říkala já, ačkoli jsem jí vysloveně nepotřebovala, ale když byla ta příležitost…) a budu si žít svůj vysněný život se svým milovaným partnerem někde, kde mě nikdo nezná. Nedokázala jsem tu ale nechat svojí Kačenku a pak jsem začala také cítit, že není dobrý nápad prodat svůj majetek a vrhnout se kamsi, kde to neznám s někým, koho vlastně taky neznám.
    Už jsem neměla růžové brýle.
     
     
    Vím, že si spousta holek v přeměně řekne:
    „Jéžiši zbavovat se chlapa! Konečně má o mě někdo zájem. Ty jsi snad úplně blbá? Co já bych za to dala, kdyby mě nějaký chlap chtěl. Budu klidně hodně tolerantní…„. (I tohle jsem už slyšela… „Budu klidně hodně tolerantní“…)
    Z důvodu nedostatku lásky (nebo nízkého sebevědomí, že nikdy nikoho mít nebudou) některé z nás berou vše, co se namane jen proto, že nás někdo chce (tzv. bageta = potřebujeme se nasytit, tak se chytáme čehokoliv, ale já chci „pořádné jídlo“).

     

    Tenhle přístup není dobrý. Každý člověk má svou cenu, ctí určité hodnoty, nechci být ocáskem někoho, s kým si nerozumím.

     
    Je trochu prapodivné získávat zkušenosti patnáctiletých, když už jsem dospělá. Jenže přeskočit se to nedá. Musím si sama přijít na to, jací muži jsou a sama se tak probrat k jednomu, který se mnou bude do konce života. A každý mi dal něco, co zužitkuju s někým, kdo si mé lásky bude vážit.
     
     
    Nedávno mi kamarádka, která utíká od svého manžela s dětmi a neví nic o mé minulosti, napsala: „My ženský jsme silný a zvládneme všechno… Po světě běhá tolik princů, někde na tebe čeká ten pravý 🙂 …budem sebevědomé, krásné, šťastné bez chlapů a oni se budou lepit jak mouchy na mucholapku… bude dobře… pro nás obě 🙂„
     
    Uvědomila jsem si, že to je ten pravý ženský přístup. Přístup silné ženy v téhle době. Ženy, která se nevzdává a současně neztrácí svou hrdost.
     
     
    Měla jsem ale i hezké zážitky netýkající se vztahů s muži.
     
    Nedávno se mě moje neteř (12) zeptala, že našla fotku, kde máme pod stromečkem holčičí nádobíčko s panenkama, jestli ho dostala maminka (ta její – tzn. moje sestra) nebo já (teta). 　
    Přitom byla u toho, když jsme se ještě stýkali jako neteř a strejda. Chvíli jí trvalo, než to tehdy strávila a teď už si ani neuvědomuje, že to kdy bylo jinak. Takže ono se ukáže rok dva po SRS, co to udělá s okolím. Otevřel se mi jiný svět, do kterého jsem chtěla celý život patřit a tam už přeměny nemají místo.
     
    V srpnu se mi také splnil ještě jeden hezký sen, který jsem si vždycky chtěla uskutečnit, ale desítky let to nebylo splnitelné a když už to splnitelné bylo, neměla jsem na to odvahu, až teď.
    Náhodou jsem se přes kamarádku v Praze dostala k profesionální fotografce, která se specializuje na focení žen a dětí, protože doslova uctívá krásu ženy. Každá žena je krásná. (No tak to chci vidět u mě.) Vlastně si mě vybrala ona, protože hledala někoho na focení, holky jí měly na základě její výzvy poslat své tři fotky, že si z nich jako někoho na focení vybere a udělá jim deset profesionálních fotek v rámci TFP („Time for prints“ = forma dohody mezi fotografem a modelkou, ve které nejsou žádné straně účtovány peníze), takže zadarmo v rámci vzájemné spolupráce, jinak to stojí kolem třech tisíc… Nakonec jsem se přemluvila jí své tři fotky poslat s tím, že mě si teda zaručeně nevybere. 🙂 Trochu mi to nevyšlo.
    Na focení jsem tehdy jela po práci sto kilometrů v nejchladnější srpnový den za posledních padesát let, ale vysvitlo i sluníčko a já jsem se úplně oddala běhání po rozkvetlé louce v zapadajícím sluníčku v romantických bílých šatech. Byl to pro mě neskutečný zážitek a neskutečné setkání s výjimečnou ženou. Jakási oslava ženskosti, kterou jsem si navždy díky ní uchovala ve fotografiích.
     
    Lucka (fotografka) mi potom s fotkami napsala: Tady vidíš, jaká jsi krásná žena.
    (Tohle jsem si nikdy nemyslela, ale ty fotky krásné byly. Mohla za to ta louka, chrpy a zvonky, jedinečné šikmé paprsky slunce a barevné tóny toho světla, které se odrážely od mých tmavých vlasů. A taky za to může Lucka, protože se dovede na svět a na ženy skrz svůj foťák takhle dívat. Navíc jsem si s ní moc hezky popovídala a odjížděla jsem dojatá, ale vystrašená, že to přeci na mně musí poznat (zrovna ona, obklopovaná tak dokonalou ženskou krásou dokonalých žen, které jinak fotí), a že ty fotky budou strašné… Ale nebyly takové. Bála jsem se je otevřít, když mi je poslala, ale pak mi vyrazily dech. Jsem moc ráda, že jsem si takhle navždy uchovala vzpomínku na tenhle srpnový den podtrhující mé životní vítězství nad sebe samou.
     
     
     
     
     
     
     
    Už nikomu neříkám, co jsem prožila. Důležité je to, co je teď. Miluju tenhle život. Tenhle můj druhý život. A jsem tak šťastná, že jsem v roce 2012 to rozhodnutí udělala… A díky poslednímu roku, který jsem prožila naplno a uskutečňovala si jeden sen za druhým, jsem pochopila, že moje minulost je už nedůležitá. Už dávno není středem vesmíru, už dávno nepatří mezi mé sny. Odškrtla jsem si to jako „splněno“ a není důvod to dál někde vytahovat.
     
    8. listopadu 2016 vyšel na serveru Lidovky.cz článek „‚Už můžeme pracovat a neskrývat, že jsme trans‘, říká tvůrce seriálu Transparent Rhys Ernst“. Shodou okolností jsem tu kdysi na blogu (v dubnu 2015) o FtM Rhysovi psala v článku „Transgender láska – láska jako každá jiná„. K tomu článku se vracím vždycky ráda kvůli těm obrázkům v něm. Se svojí tehdejší MtF partnerkou Zackary už není. Rhys přijel do Prahy na queer filmový festival Mezipatra a také představit výstavu svých fotografií Relationship, což je právě soubor kouzelných fotek, takový diář, který zobrazuje vztah a lásku tohoto transgender páru.
     
    V článku na Lidovkách Rhys redaktorovi Janu Škodovi odpovídá na pár otázek a mimo jiné pronese:
     
    „Myslel jsem si, že budu muset začít zastírat, že jsem trans.“
     
    Musela jsem si tu větu číst vícekrát, ale její smysl je opravdu tak, jak jsem ho napsala.
    Byla to další věc, která mi došla. Že každý z nás, kdo podstupuje přeměnu, k tomu všemu přistupujeme jinak. Rozdílně vnímáme i každý sám sebe. Rhys popisoval, jak docházelo v minulosti k jeho diskriminaci, když se někde ucházel o práci. A na to poznamenal právě tuhle větu. Že snad bude muset začít předstírat, že není trans. Tedy přesně opačný přístup, než který mám já.
     
    To je jeho vnímání sebe sama. Já si nikdy jako trans nepřipadala. Přesněji řečeno já vím, že nejsem trans 🙂 To možná jen mé okolí tvrdí, že trans jsem, ale tak to není. Protože prostě jsem žena. A já to přeci musím vědět nejlépe, kým jsem, stejně jako Rhys ví, že je trans a vy, že jste mužem, ženou nebo non-binárním tvorem. Tenhle fakt nikomu neberu. Nechť jsme každý tím, kým se cítíme být. Má hlava mi odjakživa říkala, že jsem žena. Což si myslím, že je i podstata toho, že jsem šla do přeměny, protože jinak bych se do ní ani nedostala, kdybych ženou nebyla.
     
    Když to tedy všechno shrnu a vrátím se k tématu, s muži je to složité. Jak poznamenala kamarádka „s většinou z nich je více než dva týdny těžké vydržet„. Ale stejně mám ráda, když musím na špičky, abysme si dali pusu, když mi říká princezno a přes den mi posílá zamilované zprávy, jak se těší na večer. A to usínání vedle něj. Plánování společných výletů, procházek, večeří, budoucnosti…
    Vlastně mi teď všechno to hezké, co jsem měla, moc chybí. (A to ošklivé nechybí.)
     
    Nedokážu se tomu bránit.
     
    Láska je mnohem větší a odvážnější dobrodružství než plavba kolem světa.
     
    Láska přichází nečekaná a nejde jí jen tak přehlédnout nebo dokonce ignorovat. Ona je silnější než cokoliv jiného na světě. Má neskutečnou moc. A já jsem zvědavá, co dalšího se mi přihodí.
     
    Rozhodně o tom nebudu psát, jako dnes. Za prvé to ani nejde, když mám za zády partnera, který netuší, že tenhle blog existuje, natož aby věděl něco z mé minulosti (tak na to zapomeň, brouku), a za druhé o svém princi vyprávět nikdy nikomu nic nebudu, protože on bude tím, kterého si budu vážit a všechno, co spolu prožijeme, bude jen naše velké sladké tajemství… 🙂
     
    Dlouho jsem váhala, jestli tu mám vůbec veřejně popsat všechny ty zážitky a detaily ze svého soukromého života, který už je můj a s nikým ho nesdílím, ale co jsem tu napsala je minulost a v kombinaci s mojí dávnější minulostí týkající se přeměny jsou tyhle zážitky o to pikantnější. Vždyť já konečně řeším všechno to, co jsem vždycky řešit chtěla – svoje holčičí starosti.
     
    Nakonec jsem článek musela ještě zkrátit (ano, toto je jeho zkrácená verze 🙂 a úplně vyhodit jednu takovou vášnivou letní vsuvku s Michalem, kterou jsem prožila v autě, protože už mi to vyprávění přišlo až moc barvité a podobalo se spíš povídkám Markýze de Sade, pro které tu ale není místo.
     
     
    Takže holky, vytyčujme si zdánlivě nedosažitelné cíle. Věřme si a věřme tomu, že i k takovým cílům se můžeme jednou dostat. Samotnou mě to překvapilo a ačkoli jsem zatím partnera na celý život nenašla, byly to tak krásné zkušenosti, že přinesly do mého života jedny z nejhezčích chvilek, jaké jsem kdy prožila.
     
    Přišla jsem na to, že získat chlapa je jednoduché. Těžší už je se ho zbavit.
     
    Ale jednu radu bych přeci jen měla.
     
    Jaká je tedy odpověď na otázku, jak se zbavit chlapa?
    Řekněte mu třeba, že milujete Mickey Mouse víc, než kteréhokoliv muže, jakého jste kdy poznaly. 🙂
     
     
  • otєrєzє.cz

    Loizička a Benjamínek

    17. 11. 2016 / 15:43 / 2 Comments
    Byl jednou jeden švarný mládenec a moc krásná sličná dívka. Loizička a Benjamínek se jmenovali…
    Ono to zní trošku jako nějaká nová česká pohádka, ale není to pohádka, je to skutečnost a škoda, že není česká.
     
    „To je ale hezký páreček!“, řekla jsem si takhle letos sedmnáctého listopadu při pohledu na tuhle fotku:
     
     
    A pak najednou přišlo takové milé překvápko: Novou kampaň pro módní značku Diesel a německou About You nafotil model Benjamin Melzer a modelka Loiza Lamersová. Oba mají něco společného – jsou transgendeři.
     
    Líbí se mi oba dva. (Tak ony modelové a modelky jsou od toho, aby se líbili, zaujali a oslovili, to je jasné. 🙂
    Bože! Ten chlap je tak chlapský a ta ženská tak ženská! 🙂
     
    Pro mě to ale nejsou transgendeři, pro mě je to žena a muž, ale třeba někomu pomůže vědět, čím si prošli a ukázat tak, jaké „strašné obludy“ to tedy vlastně jsme. Vystoupili z řady. Doteď nebyli vidět, ztratili se v davu tak, jak po tom většina z nás touží a teď jsou tady. No a já jsem je musela díky tomu hned vyoutovat dál zase tady. Ale tuhle cestu si zvolili svobodně oni sami.
     
    Jak uvedl The Telegraph, Melzer, který žije v Německu, byl první transmodel na titulní stránce časopisu Men’s Health v Evropě. Lamersová (a budu přechylovat a budu a budu a budu! :), holandská modelka, vloni vyhrála holandskou Next Top Model.
     
    Kampaň odstartovala videem pořízeným z focení:
     
     
    „Jsme pyšní, že můžeme ukázat, kdo jsme a co děláme,“ napsali oba samostatně na svých Instagramech.
    „Diesel mě kontaktoval kvůli kampani ve stejnou dobu, jako Loizu. Hned jsem věděl, že mým hlavním posláním bude zvýšit povědomí mezi lidmi a tím také pomoci vytvořit více příležitostí pro transgender modely v kampaních pro významné značky,“ řekl Melzer. „Diesel mou myšlenku vyslyšel a líbila se mu.“
     
    Svět modelingu klade značné nároky na genderové role, ale díky některým kampaním s androgynním oblečením získává v posledních několika letech stále větší viditelnost pro transsexuály. Existuje také modelingová agentura zaměstnávající transmodely.
     
    Doufejme, že tyto změny ve světě módy pomohou změnit postoje lidí v jejich každodenním životě.
     
     
     
     
     
     
    Myslím, že je to od Dieselu výborný tah, jak na sebe přitáhnout pozornost.
    A taky si myslím, že za tohle si Diesel tu reklamu zaslouží.
     
    Loizička určitě zamotá hlavu nejednomu muži a Benjamínek zase holkám. 🙂
     
     
    Jak běží čas, přichází noví lidé, nové tváře, nové osudy a já už se teď moc těším, o kom (třeba i z vás) jednou uslyším :).
     
    (Tenhle článek jsem neplánovala napsat. Jenže jak jsem je, broučky, viděla, musela jsem je tu mít.
    Ok, příště třeba napíšu zase něco o sobě. Ale ne moc. Nemusím vyžvanit všechno 🙂
     
    —————————
    8.1.2017 vypustila firma L´Oreal reklamu na svůj make-up True Match, ve které účinkuje transgender modelka Hari Nef.
     
     
     
    K reklamně, ve které Hari vystupuje, na svém Twitteru připsala: „Nesnáším svůj hlas.“
     
    Není to o tom „nesnášet svůj hlas“.
    Protože je to vždycky naše volba, co s ním uděláme.
    Hari je tady krásná. A zřejmě jí to stačí.
  • otєrєzє.cz

    Každý bojujeme za to své

    12. 11. 2016 / 7:02 / 10 Comments
    (Aktualizováno 17.11.16 níže pod čarou)
     
    Tuhle mě něco napadlo…
    (Zrodila se ve mně myšlenka! 🙂
    A když už je ve mně nějakou dobu, tak roste, dere se ven, musí ven… stejně jako to bývávalo v dobách, kdy jsem tenhle blog psala aktivně. Ne, že by se ve mně teď nerodily myšlenky, ale necítím potřebu vracet se k tématu tohoto blogu a tyto zrozené myšlenky už mají hodně odlišné scénáře, takže se sem nehodí. (Ta kniha už se zavřela. Nač jí otvírat?)
    Až teď na jednu:
     
    Občas slýchávám kritiku na Nemocnici v Motole, jak to tam s chirurgickými změnami pohlaví neumí a podobné nesmysly, což křičí pár jedinců (některý z nich dokonce veřejně ve veřejnoprávní televizi, což od něj nebylo vůbec hezké pasovat se do reprezentantky nás všech a zneužít tak názoru společnosti, že jsme na jedné lodi a nepustit tak ke slovu obě strany (třeba já jsem s výsledkem a přístupem z Motola spokojená, jenže s tím nelezu do televize)).
     
    Mezi těmi největšími kritiky jsou i ti, kteří dokonce chirurgickou změnu pohlaví v Motole nikdy nepodstoupili… No já být těmi motolskými doktory, tak se na nás vykašlu. Normálně bych jednoho krásného dne svlékla bílý plášť, zmuchlala do kuličky, hodila ho na zem (nebo po nějakém pacientovi) a řekla: „Víte co? Já se na to tady taky můžu… Člověk se tu snaží vám pomoct a vy pořád brbláte. Neskutečný. Tak co vlastně chcete? Říkali jste, že jste uvězněni ve špatném těle, tak se tu snažím vám pomoct. Nerozumím vám.“
    Šla bych domů, udělala si čaj, pustila si film a nějací ti transsexuálové ať si jezdí třeba do Thajska. Čtyřista tisíc máme přeci každý v kapse.
     
    Zařadili bychom se mezi země, kde se tyto zákroky neprovádí a většina z nás by byla úplně v háji. Jediným řešením by pak bylo Srbsko, kde vše vyjde tak na stopadesát tisíc. Dopadly bychom jako Slováci, kteří ve své zemi nemají nikoho, kdo by jim pomohl a musí tak složitě hledat pomoc jinde.
     
    Proto mě napadá, co tedy tito kritikové chtějí? O co jim jako jde?
     
    Když křičím, jsem vidět.
    Když jsem vidět, zajímají se o mě lidé.
    Když se o mě zajímají lidé, jsem slavná.
     
    Jde jim o slávu?
     
    Jéé, přijede televize!
     
    Svou zřejmě neutichající touhu po slávě a pozornosti skrývají za „snahu o boj ve prospěch nás všech“, která ve výsledku bude nakonec spíš přírodní katastrofou, protože místo žen tak, jak je známe, se tu budou pohybovat holky s penisy a bude jim z toho určitě „moc fajn“. (A nejen jim).
     
    Kritizujte.
    Ale dávejte prostor.
    A domýšlejte následky.
     
     
    Nejsem žádná aktivistka, nehájím práva transgenderů v televizních talkshow, neúčastním se konferencí a nepíšu příspěvky do novin. Jsem jen obyčejná ženská, která se na chvilku vcítila do kůže těch, kteří naší krásnou českou snaživou a profesionální Motol potřebují. Sama si pamatuji dobu, kdy jsem byla nesmírně vděčná za to, že tu ty doktory máme.
     
     
    Když teď nad tím tak přemýšlím, tak tahle má myšlenka je tak trochu jakože zbytečná. Kritici budou dál kritizovat, příznivci mluvit příznivě, doktoři operovat a pacienti přicházet.
     
    A já sedět na kafi s krásným usměvavým mužem, u kterého skončím večer na skleničce a „jaksi se to zvrtne“…
     
     
     
     
    Každý bojujeme za to své.
    🙂
     
     
     
     
    Aktualizováno 17.11.16:
     
    Nebo si představte jinou situaci. Svůj nemocniční úbor nesloží do kuličky a nehodí po někom doktoři, kteří zůstanou, ale udělají to všechny sestry a pomocný personál. Nebudou ani na sále. Nebude se moct operovat, protože se o pacienty nebude mít kdo starat a tak se všechny plánované operace odloží na NEURČITO, akutní pacienti urologické kliniky se přesunou do jiných nemocnic. Operace pohlaví přesunout ale není kam, takže primář urologické kliniky se všem omluví a holkám čekajícím tak sáhodlouze na nejdůležitější operaci jejich života řekne, že „za tři měsíce možná uvidíme, jestli bude personál“.
     
    Takže v takové chvíli se v Motole přestanou operace pohlaví (a veškeré další urologické operace) provádět a máte to, co jste chtěli.
     
    Tak.
    A hotovo.
    Jste spokojení?
     
    Nechci vyvolávat paniku, ale teď si představte ještě něco.
     
    Že celý ten text pod čarou až sem nebyl můj výmysl, ale realita, kterou mi včera popsala zoufalá Lenka, která měla dnes nastupovat na druhou operaci, ale je odsunuta na neurčito. Prostě nejsou lidi, tak čau.
     
    Já už se moc s nikým z dřívějška nestýkám, ale když jde o takovou zprávu, tak tu mi občas někdo napíše.
     
    Neurčito je vůbec takový blbý časový úsek vyvolávající často zoufalství, protože člověk potřebuje jistotu, něčeho se chytit.
     
     
    Jsem zvědavá, kam se kritici přesunou teď.
     
    Ke kapacitně přeplněnému MUDr. Vřeskému do Ostravy?
     
    Moc možností už nezbývá.
     
    Nemůžu si pomoct, ale musím to říct. Vy všichni, co jste veřejně v médiích kritizovali Motol, jste telata.
     
    Nechtěla jsem to přivolat. Jen jsem chtěla, aby si někteří lidé uvědomili, že vyvolávat aktivity na zrušení operací pohlaví v Motole je nesmyslná činnost, která může jen uškodit. A sestřičkám se vůbec nedivím. Kdybych byla zdravotní sestra a žila v Česku, utekla bych pracovat do Německa. Stačí se podívat na volná místa a jejich platy (minimální mzda v Německu je nyní téměř 40 tisíc korun).
     
    Tak jsem zvědavá, jak to celé tady dopadne a je mi z toho smutno, i když už se mě to přímo netýká. Je mi smutno, protože vím, jak by mi v takové chvíli bylo. Za všechny ty holky, pro které byla Motol vysvobozením, jako byla pro mě.
     
    Přesto (jako vždycky) věřím, že se vše zase vrátí do zaběhnutých kolejí.