Kolikrát se za den někoho dotknete?

Kolika lidí a kolikrát se za den někoho dotknete?

Kdo více než dvakrát, vyhrává.

Já bohužel nevyhrála a zatím jen tak nevyhraju.

(Já teď vyhrávám v jiné disciplíně. V té, na jejíž startovní čáru jsem se celý život zaříkávala nastoupit, ale teď už jsem vyběhla a cítím, jak je mi hezky aspoň v tomhle běhu.)

 

 

Vracela jsem Kačenku mamince. Tam jsme jely vlakem a zpátky sama autobusem. Nevadí nám to. Užíváme si nádraží, pokladní v hale, brždění vlaku ve stanici, pana průvodčího, který dnes vytvářel z jízdenek sběratelské rarity, neboť na ně dával razítka s datem 2.2.2015… možná byl pan průvodčí z budoucnosti…a ten vlak mě tam má dovézt… ale nejspíš ne, protože ten vlak, ač měl na čumáku krásné vláčkové jméno Toník, bych přejmenovala na tatínkovský vlak… nikdo jiný v něm totiž nebyl.

Jen tatínkové a jejich děti.

V obou vagónech.

Jen jsem slyšela, jak jeden tatínek říká svým dvěma klukům: „Zavolejte mamince, že za pět minut jste na nádraží, ať už vyjde.“ Když jsme potom s Kačenkou na tom nádraží vyskočily také a vyrazily na dvacetiminutovou procházku k novému bytečku Kačenky, otočila jsem se a u vchodu stál táta, který objímal oba kluky, hladil je po zádech a říkal: „Nebojte, zase se brzy uvidíme.“

Říkáme jim všichni to samé. A pak odjíždíme sami, uklízíme doma jejich hračky a přejeme si, aby těch 12 dní uteklo… Ale já jsem si svojí Kačenku užívala ještě těch krásných 20 minut (o kterých její maminka tvrdí, že je to „hrozně daleko“).

Už několik hodin před odchodem cítím z Kačenky úplně stejné pocity, jaké mám já. Možná je i ona cítí ze mě. Ale obě se snažíme o tom nemluvit a „dělat legraci“. Stejně si nakonec cestou řekne, abych jí aspoň na chviličku vzala s tím, že už jí bolí nožičky, ale když si jí vezmu kolem krku, div mě nerozdrtí, jak mě muchlá a řekne: „Aspoň si mě ještě na chviličku můžeš užít…“.

 

Jsem už zase odtržená.

Musím si koupit lepší voděodolnou (nebo spíš slzoodolnou) řasenku… 🙁

 

Zpátky mi jede autobus asi za 40 minut. Tak se courám pomalu městem, koupím si v Tescu pití na zítra do práce (které stejně večer upíjím) a stoupnu si na zastávku na náměstí. Nemám na nic náladu ani chuť. Ani věnovat pohledy těm dvěma slečnám sedícím na lavičce v průhledné zastávce, ale stejně mi to nedá a prohlížím si nenápadně jejich boty, jejich bundy, jejich účesy, pohyby a přemýšlím o jejich bezedné ženskosti, ze které bych chtěla mít aspoň kousíček…

 

Autobusem jezdím taky ráda. Sedím tam a koukám do tmy, do rozsvícených oken domů a nemusím dělat nic. Tak málo mám takových chvilek v tomhle mezičasoprostoru.

V polovině cesty přistoupila slečna a sedla si přede mě. Nebyla ničím zvláštní, že bych se do ní musela hned zakoukat, ale najednou jsem cítila její dech. Cizí dech. Jiný dech, než ten můj! Ne žádný nevábný, ale prostě normální ženský dech.

Přemýšlela jsem, jak asi šimrá, když bych stála hodně blízko před ní.

A přemýšlela jsem o těch dotecích… jak se vlastně nikoho nedotýkám, protože nemám koho.

Nejsem člověk, který by toužil po dotecích s cizími lidmi, přímo je nesnáším, ale někomu bych tak ráda dovolila narušit tuhle mojí osobní zónu. Myslela jsem si, jak jsem krásně nad věcí, že neblázním z toho, že jsem sama, že to mám v hlavě pěkně srovnané a nepotřebuji teď nikoho. Ale ono se to o slovo přihlásí vždycky samo z ničeho nic.

12 dní se nikoho nedotýkám a pak přijdou dva dny, kdy tu mám Kačenku… můžu se uhladit, umuchlat, učesat a ušimrat 🙂 Dává mi tolik síly, jako nám dávají naše děti při každém objetí. A dávám jí tolik síly, kolik jen v sobě mám, aby jí to mé objetí zůstalo ještě aspoň dva týdny, než se zase uvidíme. Ona je jediný člověk, kterého se dotýkám.

Už dlouho přemýšlím o zvířatech. O kočičkách. Ten dotek na heboučký teplý kožíšek nebo růžové rozehřáté tlapičky v pelíšku, když spokojeně oddechují, dokáží dát člověku taky hodně energie. Ale ze všeho nejvíc bych tu chtěla mít lidské doteky. Pusu po probuzení, pusu na rozloučenou, pusu na přivítanou, pusu na dobrou noc… a cestou do obchodu bych chtěla jít za ruku. Takhle to kdysi bývávalo.

 

Spousta z vás má desítky doteků denně a už si za ta léta ani neuvědomujete, jaké máte doma štěstí.

 

Ale aby to moje nedělní psaní nebylo vždy tak černé, v pátek jsem měla moc hezkou příhodu s Kačenkou, která mě vlastně sama od sebe uvedla do svého života. Do té doby jsem se totiž před Kačenkou oblékala do unisex věcí. (Ačkoli mě v létě 2012 běžně viděla v sukních a s dlouhými blond vlasy, což se jí tenkrát hrozně líbilo.) Je fakt, že nalakované nehty už jsem neřešila dlouho a kvůli ní jsem si je prostě neodlakovávala a třeba tepláky jsem nosila takové hezké, úzké, fialové s nenápadným zlatým mým oblíbeným vektorovým ornamentem na nohavicích, ale žádné výrazné malování ani dlouhé vlasy… navíc mi Hanka minulou schůzku řekla, že jí to není potřeba ještě vysvětlovat, tak jsem si řekla, že to zatím nechám.

Měla jsem na stolku krabičku s novými náusničkami a náhrdelníkem od té mojí milé sestřičky z Laser klinik. A řekla jsem si, že je radši uklidím, aby je Kačenka nevytahala a neptala se, co to je 🙂

V pátek jdu kolem televize a vidím, jak Kačenka vytahuje ze skříňky tuhle krabičku 🙂 Byla schválně zahrabaná, aby nebyla vidět, ale ona všechny ostatní věci ve skříňce nechala a vyloženě se sápala po téhle krabičce 🙂

Tak jsem jí nechala…

„…jééé to jsou krásné náušnice! A ten náhrdelník! Zkus si to, prosím!“

Kačence propíchnutá ouška už zarostla, tak jsem si je „musela“ zkusit já 🙂 No to bylo něco pro mě 🙂 Ty náušnice jsou totiž vážně kouzelné a když jsem si vzala i náhrdelník, Kačenka prohlásila z ničeho nic: „Vezmi si k tomu ještě sukni!“ 🙂

Nepřišlo mi dobré jí teď odmítnout. Naopak – přišlo mi to tak přirozené a spontánní… že jsem si svlékla ty fialové tepláky, vzala si jednu svojí takovou hezkou společenskou sukni a Kačenka v tu chvíli přiběhla ke skříni a říká: „Ještě tuhle košilku! A sundej si ty černé punčochy a vem si normální silonky a tyhle boty.“ 🙂

Normálně mi vybrala, co si mám vzít na sebe a musím říct, že má tedy fakt vkus. Tu košilku mám hrozně ráda – má 3/4 rukávky, je bílá s takovými drobnými růžovými kvítky – takový romantický střih, slušelo mi to 🙂 A když jsem si vzala ty balerínky na podpatku, tak už jsem je ten večer nesundala 🙂 Vzala jsem si i své dlouhé vlásky a namalovala aspoň oči – byl totiž pátek večer, takže už dost prosvítaly ty příšerné vousy.

Kačenka na to říká: „A nemůžeš si oholit ještě ty vousy, aby tam nebyly vidět?“ 🙂

Taky mě tam štvaly!!! (A štvou pořád, i když hezky (ale pomalu) mizí.)

Řekla jsem jí, že zítra se hned ráno hezky namaluju a žádné vousky tam nebudou, protože si je oholím a ještě k tomu zamaskuju make-upem.

Těšila se na to tak, že mi to ráno hned připomněla.

Když jsem si pak ještě v pátek večer sundávala v koupelně paruku (jo, bohužel musím, když se jdu sprchovat, protože to nejsou moje vlastní vlásky a fakt mě to štve, že takové budu mít za rok za dva), tak prohlásila: „Jéé ty teď vypadáš jako holka, ale s krátkýma vlasama!“ 🙂

 

No tak to už mi na druhý den dodalo takové sebevědomí, že jsem si v sobotu ráno načesala tu svojí pořád děsně krátkou ofinku na stranu (takže žádná paruka!) a sepnula sponkou, což vypadalo jakžtakž žensky, namalovala se, hezky se oblékla do bílé sukýnky a takhle jsem už zůstala do večera. A dnes zase.

Nejlepší byly ty Kačenky hlášky typu: „A proč jsi mě takhle dnes nevyzvedl u mamky?“ nebo „Šlo by mě takhle vyzvednout ve školce, aby se paní učitelky divily, kdo to pro ně přišel? Myslely by si totiž, že mě jde vyzvednout teta!“ :)))

Dnes ráno se probudila a ptala se mě, jak se vlastně budu jmenovat. Ptala se na jméno i příjmení. Podle rad dětské psycholožky jsem jí na všechno stručně odpověděla tak, jak to je. Líbilo se jí to 🙂

 

A Kačence jsem o víkendu aspoň nalakovala nehtíky tím mým oblíbeným lehce narůžovělým lakem, aby měla taky z něčeho radost 🙂 Moc se jí to líbilo. Už minule po mě chtěla nalakovat nehty nějakým modrým třpytivým, jak říkala 🙂

 

Jediné, co nemám vyřešené je, jak mi bude říkat. Zatím neřeším to, že mi říká tati. Vím, že jí mám učit na nové křestní jméno, ale já ještě nechci. Kvůli ní. Nechci jí motat hlavu.

 

A myslím si, že všechny obavy, které má moje bývalá manželka z toho, jak to Kačenka „nestráví“, má zbytečně. Ona o tom přemýšlí, žádný psycholog jí to ještě nevysvětlil, ale bere mě takovou, jaká jsem. Řekla jsem jí, že jí budu pořád milovat, že budu pořád s ní jak jen to půjde a vždycky si pro ní budu jezdit, dokud bude chtít – a až bude starší, může kdykoliv za mnou jezdit i ona. Je mi jasné, že to teď doma bude řešit před mamkou a jejím přítelem (který mi začíná být sympatičtější než moje bývalá žena :))) Ale nemyslím si, že jí to škodí, když jsem viděla, jak je tu celý víkend zase šťastná a jak se vedle mě spokojeně probouzí, princeznička moje.

 

Líbilo se mi, jak sama Terezu přivolala. Jak jsem se jí potom líbila a jak už chtěla, abych pro ní takhle jezdila 🙂 (I já jsem se sama sobě líbila – dokonce trošičku už i bez paruky 🙂 Vůbec jsem si nepřipadala HNUSNÁ, jak mi vždycky říkala manželka.) Vlastně si v posledních dnech (týdnech) připadám nějak stále víc ženštější… ale já žádné hormony ještě (bohužel) neberu! Nejlepší je, když mi to řekne třeba i někdo v práci, jak to na mě vidí 🙂

 

Hodně lidí mi říká (i těch, se kterými jsem se sešla osobně jako Tereza), zda už takhle chodím např. do práce, proč takhle nechodím už všude a nežiju „full time“…

 

Já nevím.

To můžu?

 

Je to něco, na co strašně moc čekám, co si strašně moc přeju a netoužím po ničem jiném, ale brzdí mě pořád ty mé vousy. Pořád! Vousy jsou prostě můj největší nepřítel – a vždycky byly, to si pamatuju. Ještě, že už jsem to začala řešit. Každý den je na sobě nesnáším a dělá mi dobře, když do nich sestřička napere co největší snesitelnou (téměř nesnesitelnou 🙂 energii a ten laser je zničí! Jen do nich!!!

Nechtěla jsem si doma dávat tunu make-upu, tak jsem je zamaskovala jen trochu, ale ta příšerně tmavá barva prostě pod tím potom prosvítá! Vypadá to na prudkém světle děsně. Přímo odporně. To mi sráží sebevědomí o 100% dolů. Na fotkách, které mám tady, to tak vidět nejde – protože jsou focené zrovna na dobrém světle nebo jsem opravdu hodně zamaskovaná – tak, že ta tuna make-upu nejde na fotce poznat… ale já nechci nosit tunu make-upu. Je mi to nepříjemné a bojím se, že si umažu límečky (což se mi i párkrát stane a pak to těžko dostávám dolů).

 

Vousy vlastně řeším i v souvislosti s mým neutrálním jménem, o které si chci teď v únoru požádat (ve středu jdu do knihovny vypsat si jména z té slavné knihy Dr. Knappové, kterou tu české matriky považují za svojí modlu, takže Dr. Knappová se tak vlastně nechtěně stává člověkem, který rozhoduje o tom, jak se bude vaše dítě jmenovat. Četla jsem na internetu stížnost jedné maminky, že v té knize s 15.000 jmény není jméno Charlotte a tak jim matrika zamítla pojmenovat takhle své dítě… Hlavně, že v Americe se člověk může jmenovat klidně Ananas a každému je to jedno! :))) (jak podotkla Lucka (biol.žena), se kterou jdu ve středu právě do té knihovny, protože je tak hodná (a má průkazku) 🙂 (Každému spojenci jsem nesmírně vděčná!)

Se změnou jména na neutrální si musím (a hlavně chci) nechat udělat nové doklady, jenže na ně se musím nějak nafotit. Samozřejmě jsem tam chtěla být se svými vlastními vlásky (když je to jen na rok), ale s náusničkama, namalovaná a prostě hezká… ale došlo mi, že na tom prudkém světle už zase budou prosvítat ty děsné vousy! No jedině to prostě risknu a uvidím. Já nechci být vousatá Tereza! :/ Je mi z toho špatně.

 

Kdybych aspoň měla už delší vlasy! Cítila bych se mnohem líp.

 

Nemyslím si tedy, že jsem už připravená na svůj full-time. Jak bych také mohla, když jdu teprve za 14 dní na endokrinologii kvůli hormonům, které ještě ani neberu! Ještě pořád jsem jen „muž“, který se za ženu jen převléká 🙁 A to fakt být nechci. Chci být žena i navenek. Nechci si na nic hrát.

 

Identita a identifikace (okolím).

Už bych tyhle dvě věci tak ráda přestala navždy řešit. (Obě slova začínají na „ID“… ještě jako „idioti“… ty bych taky ráda přestala řešit :))

Ale víc teď zatím udělat nemůžu. Jsem šťastná, že jsem tenhle svůj problém, který je jinak celoživotní a nelze se ho zbavit, konečně přijala a vydala se úspěšně tam, kde se ho můžu už po zbytek života zbavit. Těším se na to pořád jako malá 🙂 Na svou první pilulku, na svůj poslední vypadlý vous, na své dlouhé vlasy, na svůj první krok natrvalo jako žena a na svůj první krok jako skutečná žena i tělem a v dokladech…

 

Někdy přemýšlím o tom, proč jsem se začala vysvobozovat až v r. 2012. Proč jsem až tehdy hluboko do noci nad články na internetu pochopila, kdo jsem… Všechno mi najednou začalo tak perfektně zapadat do sebe a uvědomila jsem si, že i mě se dá pomoct. Že i mě se to týká. Že se nemusím do konce života trápit tím, kým jsem a stydět se za to. Má silná vůle mi tentokrát nepomohla, ale spíš ublížila. Byla bych si tohle tajemství nechala až do konce svého života jen v sobě…

 

A tenhle blog by neexistoval, protože bych se pořád bála té „příšery“ ve mě a jejího odhalení kýmkoliv z vás…

 

Přála bych si, aby to nebyla příšera, ale aspoň trochu hezká holka, co tu na vás jednou vyskočí…