otєrєzє.cz

Které šaty si mám nechat?

17. 7. 2014 / 19:19 / 47 Comments
Já vím, že jsem praštěná. (A pubertální chvílemi být ale můžu 🙂
Že mě kvůli tomu spousta lidí nenávidí, ale já si nemůžu pomoct. Prostě si dělám, co chci. (Teď, když už konečně můžu.) (Pak je tu ještě větší spousta lidí, kteří mě mají ale rádi 🙂 A pak ta největší, které jsem ukradená 🙂
 
Tenhle článek není ani o vás, ani o transsexualitě, ani o Hance – je sobecky jen o mně! 🙂
Takže ho klidně přeskočte, jestli vás nezajímám 🙂
Právě teď mám radost.
Pravou nefalšovanou ženskou radost, protože jsem si přinesla z pošty balíček, ve kterém byly troje šaty.
Jsem nadšená a šťastná a tohle radování má jen jednu chybu: nemůžu si nechat všechny :/
 
Už když jsem je objednávala jsem věděla, že je to moc peněz a nechám si jen jedny.
Tušila jsem, že určitě jedny z nich mi nebudou sedět a taky že jo, takže se výběr zúžil na dvoje.
 
Vůbec schválně nepíšu o tom, které se mi líbí víc, ale napadlo mě, že můžu vlastně nechat udělat takové hlasování 🙂
O tom, které z nich si mám nechat, protože oboje se zásadně liší – jedny romantické na léto, druhé lehce formální do práce. Potřebuju oboje, ale nemůžu si nechat oboje :/
 
Je to úplně poprvé, co nechávám o něčem takovém hlasovat a jsem zvědavá na výsledek (ke kterému stejně jen lehce přihlédnu 🙂 Ono je to vlastně něco jako hlasovat o jablku a banánu. Dvě odlišná ovoce, obě máme rádi a jednoduše volíme to, na které máme zrovna chuť. Kéž by to bylo i s ostatními věcmi v životě tak jednoduché.
 
V tomto případě nejsem nerozhodná. Jen mě zajímá váš názor.
 
Takže tady jsou 🙂
Které se vám líbí víc?
(118)
 
Anketa by měla být pod článkem – až po kliknutí na název článku nebo tady (pod článkem a reklamou).
 
 
Anebo jo. Ještě přeci jen něco připíšu.
Jsem sice ještě z toho zkoušení šatů nadšená, ale ono to vlastně nevadí.
 
Po práci jsem jela do obchodu, zaparkovala jsem a když jsem vystoupila z auta, už ty lidi nějak moc nesleduji, protože oni nesledují mě a jdu si to ke vchodu. Tam ale procházela mladá rodinka a ta slečna/paní šťouchla svého manžela do boku, aby se na mě podíval.
V tu chvíli mi problesklo hlavou: Jak to? Tohle se mi nestalo ani nepamatuju! Všude normálně procházím!?
Trošku jsem zpanikařila.
Měla jsem totiž na sobě sukni a vím, že přitahuje pozornost.
Ale tohle nebylo tou sukní.
 
V podstatě jsem měla dvě možnosti: buď z toho být zoufalá, nervózní a nesvá nebo jít jakoby nic dál svým ladným krokem, usmát se na ně a projít 🙂
 
Vždycky jsou tyto dvě možnosti.
 
Tu slečnu nebo paní ale znám.
A ona zná mě.
Dělá na lince v naší firmě.
 
V tu chvíli mi došlo, že já jsem vlastně pro ně atrakcí. „Hele, to je ta (nebo ten), co jsem ti o ní (něm) říkala, víš? Jak byl(a) předtím chlap.“
 
Ty dvě možnosti, které jsou na výběr, jsou ale dost odlišné.
 
V každém případě je to na nic, že mě takhle někdo někomu ukazuje a chlubí se, že mě zná.
Jenže tohle ovlivnit nejde. Je to součást naší přeměny. Nemůžeme chodit do práce, kde je 300 zaměstnanců (Míša mi včera po sezení vyprávěla, že u nich je těch zaměstnanců 3000! To je paráda :), aniž bychom se pořád někde skrývaly a nikdo nás neviděl.
Takoví lidé nás budou ukazovat ostatním vždycky. Nemůžeme nikdy ovlivnit to, aby tuhle nepříjemnou skutečnost dál nešířili.
Nezbývá nám tedy než to prostě přijmout.
Ovlivňuje to negativně náš život?
Ne.
Mám se kvůli tomu rozbrečet?
Ne.
Kdybych tam šla zrovna s partnerem a on slyšel, o čem si povídají, bylo by mi to příjemné?
… pokud zvolíme tu možnost, že se nikam nestěhujeme a pohybujeme se i po přeměně v původním prostředí, musíme s něčím takovým počítat a nemůžeme to tedy před svým partnerem tajit. To je vyloučené. (Tím si konečně odpovídám na svojí otázku, kterou jsem tu nedávno (a pořád) řešila (Říct či neříct?)).
… pokud ale žijeme stovky kilometrů od svého původního prostředí v novém těle, je úplně jedno, co si ti lidé šuškají, protože si nejspíš šuškají o tom, jak ten pán má vyfouklé kolo u auta nebo jaká je fronta u bankomatu.
 
V obou případech je ale fajn, když to ten partner o nás ví.
Chytne nás ještě víc za ruku a přitáhne. Dá nám jistotu a sebevědomí. My (a celý náš vztah) se pak cítíme neohrozitelní.
Kdyby naši minulost neznal, tak by naší ruku pravděpodobně už navěky pustil a mohly bysme skončit třeba skopané, jako slečna, která tedy ani neměla šanci tomu chlapci říct o své minulosti, protože se znali sotva pár desítek minut na diskotéce, kde jí políbil. (Až takhle rychle bych to partnerovi (a každému na potkání) tedy nesdělovala).
Když mi podává ruku gay, taky u toho neříká: „Dobrý den, já jsem Jarda a jsem gay.“
„Dobrý den, já jsem Tereza a byla jsem chlap.“ 🙂
 
Ta situace slečny z diskotéky byla ale extrémní a nepravděpodobná. Zdravý člověk – potencionální partner – se takhle nechová. Psychopat ano. Gratuluji (biologické) slečně, která si ho nakonec vybere.
 
Tak abych to shrnula.
 
Nebudu z toho dělat žádnou vědu.
Mám jedinečnou možnost jim ukázat, že jsem sice možná byla chlap, ale teď jsem ŽENA.
 
Nemá smysl za každou cenu bezhlavě utíkat do neznáma jen proto, abychom už nemusely čelit těmto situacím.
Každá atrakce se jednou omrzí.
A některá dřív, než se vůbec stihneme rozkoukat.
 
Odstěhovat se daleko je totéž jako to partnerovi neříct.
 
Dobře, můj partnere, chci, abys to věděl, protože to všechno usnadňuje.
Tak potom ale dobře, nové prostředí, chci, abys to vědělo, protože mi to pak všechno usnadňuje.
(Nevyzdvihuji žádnou variantu (odstěhovat se nebo neodstěhovat?). Je to velmi velmi individuální.)
 
Který strach je větší? Z toho, že budeme prozrazeny nebo z toho, že na nás zase někdo ukáže?
Aby řekl svému manželovi: „Koukni, jak je krásná! A to byla chlap. To je co?“ (To nemyslím mě, ale obecně připouštím u nás i tuhle variantu).
 
Takoví lidé nám přeci nevadí.
Nikdy s nimi žít nebudeme, nebudeme je ani často potkávat ani s nimi trávit večery. Jsou to lidé, které musíme přijmout jako součást naší mezifáze a ne se jich bát, protože je nevygumujeme.
 
 
Zítra mě čeká v práci takové zajímavé setkání. Asi na hodinu přijde studentka ekonomie, kterou posadili ke mě (bezva). Mám ráda setkání s novými lidmi. Ale ona bude sedět v bezprostřední blízkosti – tak blízko, jak mi jednou budou mí potencionální partneři. A tak jsem zvědavá na její chování. Přeci jen dokážeme vycítit od druhých spoustu zajímavých věcí. Je to takový náš šestý smysl, který nám potvrzuje „ano, prošla jsem“ nebo „uf, neprošla jsem“, aniž by dotyčný cokoliv řekl.
 
Zrovna teď mi přišel e-mail z aukra, že se mění obchodní podmínky a pro používání plateb PayU je nově nutná osobní identifikace uživatele na pobočkách aukra. Pokud se neidentifikuji, v září mí zákazníci nebudou moci platit kartami.
Nemohli počkat 9 měsíců? Já tuhle přechodnou fázi prostě v institucích, kterým může být ukradená moje idenita (myšleno pohlaví), řešit nechci. Beztak mi AirBank odmítla k neutrálnímu jménu (na které ale stejně přišli sami – já jim to nechtěla na ten rok říkat – kvůli nové občance nesouhlasící s číslem staré občanky v registru neplatných dokladů) přiřadit „Paní“. Nesnáším to jejich oslovení „Pane“, přestože jsem je (mile) žádala, aby tam operátorka překlikla na „Paní“, že někde to jde. Ale ona si pořád opakovala byrokraticky tu svou: „Máte potvrzení o změně pohlaví?“.
Pan Nikola, Pan Andrea, Pan Maria…
Ale co, ten rok to přežiju 🙂
 
Teď mi došla jedna věc v souvislosti s tou anketou o šatech.
Přišla jsem domů, rozbalila je, navlékla a vyfotila.
Naprosto normální průběh. Co je na něm divného?
No právě ta přirozenost a normálnost 🙂 Dříve, abych mohla takovou fotku udělat, jsem musela strávit 2-3 hodiny zkrášlováním a zženšťováním (a stejně to nestačilo, bojovala jsem s vousy, s parukou, než uschly nehty, které bylo nutné ještě ten den odlakovat…). A to všechno třeba jen kvůli půlhodině, kterou jsem pak pro sebe měla a rychle zase zpátky… tam, kam už se nechci nikdy vrátit…
 
 
Chtěla bych ještě pozdravit Vicky, která má dnes v Praze vystoupení v kapele, se kterou hrála několik let jako muž, ale teď poprvé po dlouhé době dostala příležitost zahrát si tam jako Vicky. Takže držím palce, ať z dnešního večera mají všichni příjemný zážitek. Včetně tebe! 😉 Zítra už budeš mít za sebou zase další poprvé a posune tě to dál.
 
 
Slečna na ulici se snaží navléknout motorkářskou helmu. Přijel si pro ní asi její chlapec. Ta motorka strašně řve. Nejspíš probudila všechny už spící miminka na tomhle sídlišti. Slečna zápolí se svými dlouhými vlasy. Nechce si je totiž rozcuchat :). Chlapec jí pobízí, aby nasedla. Ale ona tam postává a z toho postoje jde vyčíst nejistota. A pak frrrrnk. Drží se ho zuby nehty, protože tak šlápl na plyn, že oba brzy odletí, ale motorka pojede dál. Ne, drží se pevně.
To je kouzlo motorek. Slečny se drží tak pevně svých partnerů, protože oni v tu chvíli mají absolutní moc nad jejich životy.
Může být snad větší pocit bezpečí? 🙂
 
Pro mě ano. Třeba v objetí v posteli.
Nepotřebuji lézt na motorku.
Mám z ní strach. (Ale vy si na ní klidně lezte 🙂
 
Jinak se tu nic neděje. Ospalé líné prázdninové čtvrteční odpoledne.
 
Zítřek už bude jiný. Budu tu mít uprostřed obýváku bunkr a na stole tisíc obrázků na vymalování. Hromadu pěny v koupelně každý večer, parník, delfína a pohádky před spaním, které mě tak krásně uspávají vedle toho mého andílka. Smím ho každý večer pohladit a když otevřu oči, leží vedle mě. Je to ta nejspanilejší princezna na světě. Její dlouhé vlásky jsou tak jemné, když je češu. A na její řasy nemá žádná z modelek Maybelline.
Přichází nejhezčí část roku.
Na kterou čekám vždy 51. týdnů.

47 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.